3 Tdo 359/2024

3 Tdo 359/2024-696

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 4 To 86/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 8/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 63 T 8/2023, byl obviněný M. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že

v přesně nezjištěné dny v období nejméně od roku 2011 do noci ze dne 10. 6. 2022 na 11. 6. 2022, kdy k tomu došlo naposled, jednak v místě jejich společného bydliště v domě na adrese XY, okres XY, a jednak v autech, která obžalovaný používal, po zaparkování na různých místech v okolí jejich bydliště, opakovaně, v přesně nezjištěném větším počtu vyšších desítkách případů uskutečnil pro svoje sexuální uspokojení různé formy pohlavního styku s tehdy nezletilou AAAAA (pseudonym), jejíž věk znal, neboť ji měl svěřenou do pěstounské péče, kdy zpočátku zneužíval toho, že pro svůj nízký věk a jemu odpovídající neznalost sexuální problematiky smyslu jeho jednání nerozuměla a nebyla si vědoma jeho protiprávnosti, a proto neměla důvod se mu účinně bránit, a poté, co si začala uvědomovat, že nejde jen o hru a začala se mu slovně i aktivně fyzicky bránit, zejména držením svého oblečení, aby mu zabránila v jejím vysvlečení, zakrýváním si svých jím obnažených částí těla, jeho odstrkováním, kopáním a praní se s ním, většinou přesto úspěšně dosáhl pohlavního styku s ní využitím svojí fyzické převahy, kdy ji zpravidla uchopil a držel ruce, kterými se bránila, v jednom případě ji ruce svázal za zády páskem od županu, nebo na ni nalehnul tak, že neměla možnost se z pod jeho těla dostat, nebo případně zneužil i její rezignace na další obranu, buď pro její vysílení během její aktivní obrany nebo z důvodu, že se mu poddala v důsledku jeho ji psychicky zraňujících různých manipulativních výčitek a zdánlivých proseb a výmluv, přičemž při jejich pohlavních stycích se jí konkrétně dotýkal po jejím obnažení na jejím poprsí a v oblasti jejího přirození, prsy ji mačkal, nechal si od ní třít pohlavní úd rukou, kterou jí přitom vedl, také jej musela uspokojovat ústy, zpravidla až do vyvrcholení, kdy jí u toho držel za hlavu, dále ji postupně také olizoval a jazykem dráždil v oblasti jejího přirození, zaváděl jí svůj pohlavní úd mezi stehna se simulací kopulačních pohybů až do vyvrcholení nebo dosahoval ejakulace třením se pohlavním údem mezi jejími prsy.

2. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy částku ve výši 300 000 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. P. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, sp. zn. 4 To 86/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.

5. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl neprovedení navrhovaných důkazů. Poukázal nejprve na to, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo důkladně prověřeno, zda k popsanému jednání v rodinném domě na adrese posledního společného bydliště obviněného a poškozené mohlo docházet. Je podle něj jen těžko představitelné, že by zde mohlo dlouhodobě a opakované docházet k atakům ze strany obviněného vůči poškozené v jím tvrzeném rozsahu, kterých by si nikdo nevšiml. Jediným důkazem prokazujícím rozsah tvrzeného protiprávního jednání byla výpověď poškozené. Obviněný se i v rámci zjevné důkazní nouze, na rozdíl od orgánů činných v trestním řízení, snažil nalézt a navrhnout alespoň nějaké důkazy, kterými by byla zpochybněna výpověď poškozené. Takovým návrhem byl důkaz rozpisem pracovní doby obviněného za dobu, kdy měla poškozená navštěvovat kurz jízdy na koních, přičemž tímto důkazem měla být prokázána nevěrohodnost tvrzení, že obviněný poškozenou na zájmovou aktivitu vozil a během jízdy jí sexuálně napadal. Obviněný dále navrhoval důkaz ohledáním mobilního telefonu, případně dalšího elektronického zařízení poškozené, za účelem zajištění dat z těchto zařízení, zejména pak historie vyhledávání dotazů vztahujících se k problematice znásilnění, ze které by se dalo zjistit, zda se poškozená účelově nepřipravovala na svou výpověď. Návrhy důkazů však byly odmítnuty jako nadbytečné, přestože jimi mohla být vyvrácena tvrzení poškozené. Pokud by se totiž obviněnému podařilo vyvrátit tvrzení poškozené, byť jen částečně, tak by to ovlivnilo důvěryhodnost její výpovědi jako celku. S ohledem na neprovedení navrhovaných důkazů pak má obviněný za to, že soudy neučinily správná skutková zjištění a dopustily se nesprávného závěru o tom, že se obviněný tvrzeného jednání v plném rozsahu dopustil. Jednání obviněného tedy nebylo prokázáno nade vší pochybnost.

6. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak

obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku. Má za to, že s ohledem na neprovedené navrhované důkazy, kterými mělo být vyvráceno tvrzení poškozené v tom směru, že se na ní měl dopouštět popsaného protiprávního jednání v době před dovršením jejích 15 let a v jím tvrzeném rozsahu, trpí rozhodnutí obou nižších soudů vadou v podobě nesprávné právní kvalifikace. Protiprávní jednání, které se prokazatelně stalo, tedy čtyři dílčí sexuální útoky vůči poškozené v období od jejích 16 let věku, mělo být kvalifikované nanejvýš jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku.

7. Konečně, s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný namítl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Obviněný si je vědom toho, že uložený trest nebyl vyměřen mimo trestní sazbu stanovenou pro trestný čin, kterým byl shledán vinným, má nicméně za to, že z důvodu nepřiléhavé právní kvalifikace trestného činu, kterého se měl dopustit, je zvolený trest nesprávný. Obviněný dále poukazuje na to, že v případě uložení trestu zjevně nespravedlivého, přísného a nepřiměřeného je možný zásah Nejvyššího soudu a korekce uloženého trestu. Soudy podle něj nesprávně vyhodnotily kritéria uvedená v § 39 tr. zákoníku. Obviněný až doposud žil řádným způsobem života, vedle svých vlastních dětí se staral o další tři děti svěřené jeho rodině do pěstounské péče, přičemž u svěřené BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) se jednalo o vzornou výchovu, což je zjevné i ze zpráv kontrolního orgánu a pěstounské organizace založené v trestním spise. Také na základě znaleckého zkoumání bylo prokázáno, že možnost nápravy obviněného je velice vysoká. Obviněný zároveň zcela uhradil nemajetkovou újmu poškozené, byť si je vědom, že nemůže nahradit útrapy, které jí svým jednáním způsobil a kterých vážně a upřímně lituje, a omluvil se jí za ně. Ve vztahu k poškozené pak znalci uvedli, že prognóza vývoje její osobnosti je příznivá. Obviněný si je vědom a zcela přijímá, že by měl být za jednání, k němuž se doznal, potrestán, má však za to, že uložený trest je nepřiměřené přísný.

8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky nižších soudů a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

10. Státní zástupce předně upozornil na to, že argumentace obsažená v mimořádném opravném prostředku obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Již to podle něj značí zjevnou neopodstatněnost dovolání.

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného je po obsahové stránce vystavěno především na třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu, tedy na údajně bezdůvodném neprovedení jím navržených důkazů, kterýžto nedostatek měl ovlivnit také kvalitu skutkových zjištění, jež obviněný označil za nedostatečná. Státní zástupce zastává názor, že takto obviněným přednesenou vadu ve významu tzv. opomenutých důkazů sice s jistou dávkou tolerance pod uvedený dovolací důvod podřadit lze, jde však o námitku zjevně neopodstatněnou.

Zdůraznil, že soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových zjištění, podkladem pro něž se staly výlučně důkazy procesně bezchybně obstarané a provedené. Svým povinnostem současně dostál taktéž Vrchní soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými odvolacími námitkami se přiléhavě vypořádal. Státní zástupce připomněl, že není povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh.

Jeho povinností je výlučně objasnit skutkový stav v míře nezbytné pro řádné, odůvodněné a spravedlivé rozhodnutí. Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V aktuálně řešené trestní věci je přitom zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž řádně zdůvodnily.

To se týká právě i požadavku obviněného na zajištění rozpisu jeho pracovní doby či obhledání mobilu či jiného elektronického zařízení užívaného poškozenou, jež měly být údajně klíčovými materiály pro vyhodnocení její důvěryhodnosti a mohly potvrdit či vyloučit, zda si cíleně nevyhledávala informace o znásilnění. Státní zástupce je ve shodě s oběma soudy přesvědčen, že v obou případech se jednalo o důkazy zcela nadbytečné, neboť skutkový stav byl v míře a kvalitě naprosto dostačující prokázán souhrnem dalších ve věci provedených důkazů, přičemž soud prvního stupně označil usvědčující výpověď AAAAA naprosto po právu za věrný popis jednání, jehož se vůči ní obviněný dopouštěl a s nímž také započal dávno předtím, než dosáhla 15 let věku.

Obviněným navržené důkazy by na tom nemohly nic změnit. Jak správně akcentovaly oba soudy, je nepochybné, že obviněný byl zaměstnán a často byl mimo domov i do večerních hodin. S ohledem na zjištění, že s rodinou trávil také volný čas, a to i o víkendu, přičemž stíhaného jednání se v nezjištěném počtu několika desítek případů dopouštěl po dobu více jak 11 let, je však evidentní, že ani jeho zaměstnání by spáchání sexuálně motivovaných ataků vůči poškozené nijak nevylučovalo. Ostatně v zaměstnání pravidelně do noci nebýval, neboť sám potvrdil, že měl také časový prostor popíjet po večerech se sousedem.

Pro věc zcela nepodstatné by pak podle názoru státního zástupce bylo rovněž zkoumání elektronického zařízení užívaného poškozenou. Koneckonců vzhledem k tomu, že byla obětí dlouhodobého znásilňování ze strany obviněného, který se vůči ní jako jedna z nejbližších osob dopouštěl jednání, jež přinejmenším zpočátku nemohla správně vnímat, by bylo logické i to, pokud by si obecné informace o sexuálně motivovaném jednání (znásilnění nevyjímaje) a jeho povaze a závažnosti sama zjišťovala a ověřovala. Státní zástupce je proto přesvědčen, že za daných okolností neprovedením dalších důkazů právo obviněného na spravedlivý proces porušeno být nemohlo, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu.

Jinak vyjádřeno, neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá. Uzavřel proto, že soud prvého stupně na základě řádně provedeného dokazování zjistil takový skutkový stav, o kterém neexistují rozumné pochybnosti, přičemž žádný z obviněným akcentovaných nedostatků v odsuzujícím rozhodnutí dovodit nelze. Námitky, které obviněný podepřel odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž postrádají opodstatnění.

12. Pokud obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce je přesvědčen, že jeho námitku, v jejímž rámci tvrdí, že jím spáchané jednání mělo být kvalifikováno nanejvýš jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, pod tento (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Správnost právního posouzení skutku (či jiného hmotněprávního posouzení) je totiž z hlediska uvedeného dovolacího důvodu hodnocena výlučně optikou těch správných a provedeným důkazům odpovídajících skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy a jež jsou vymezeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a dále rozvedeny v odůvodněních rozhodnutí obou soudů.

Jinak vyjádřeno, pouze tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy obviněného o tom, jak se skutkový děj odehrál či měl odehrát, mohou být posuzována z toho pohledu, zda se jedná o trestný čin, případně o jaký. Právě uvedené je na tomto místě zmiňováno záměrně. Nelze totiž přehlédnout, že samotná dovolací argumentace obviněného je v této části vystavěna výlučně na jeho nesouhlasu s takovými skutkovými závěry soudů, na nichž svá rozhodnutí vystavěly. V rozporu s jejich správnými skutkovými zjištěními totiž účelově lže, minimalizuje vlastní závadové chování a tvrdí, že se ho dopustil pouze čtyřikrát, v malé intenzitě a navíc až po patnáctých narozeninách poškozené.

Fakticky tedy vůbec nevytýká, že by právě skutková zjištění soudů vyjádřená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nenaplňovala znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jím přednesené námitky se tudíž s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozcházejí.

13. Zcela mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu se podle názoru státního zástupce nacházejí i výhrady obviněného proti správnosti výroku o trestu. Připomněl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. To obviněný učinil. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo se jednalo o trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu.

To rozhodně není případ obviněného, neboť trest odnětí svobody mu byl uložen jako trest přípustný, a to ještě v první polovině zákonné trestní sazby, která v daném případě činila 5 let až 12 roků. Státní zástupce dále uvedl, že výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na další z obviněným vytýkaných dovolacích důvodů, konkrétně ten, který je vymezen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V takovém případě by se jednalo o námitku jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.

Významné z tohoto pohledu nicméně je, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, lze považovat – pokud jde o výrok o trestu – pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by například o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

Žádnou z takto naznačených eventualit však obviněný nevytkl. Klíčovou z pohledu obviněným předestřené dovolací argumentace je pak ta skutečnost, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je obviněný subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze.

Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však trest odnětí svobody uložený obviněnému a spojený s přímým výkonem ve věznici rozhodně není, neboť způsob jeho výkonu a také jeho výše byly Vrchním soudem v Praze odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním.

V naznačeném směru byla v rámci stanovení konkrétní výměry trestu odnětí svobody důvodně zohledněna na straně jedné dosavadní bezúhonnost obviněného, jeho částečné doznání, jakož i to, že posléze přistoupil na sexuologickou léčbu, na straně druhé pak soud přihlédl k mimořádné závažnosti činu, jakož i k tomu, že obviněný předmětné jednání spáchal s rozmyslem, využívaje závislosti a podřízenosti poškozené, zneužil svého postavení pěstouna, užíval vůči AAAAA manipulativní výčitky, zraňující prosby a výmluvy, přičemž skutku se navíc dopouštěl velmi dlouho, po dobu zhruba 11 let, čímž zásadním způsobem negativně ovlivnil nejen její dětství, ale také budoucí život. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený ještě v rámci první poloviny zákonné trestní sazby proto podle státního zástupce nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým není.

14. Jelikož naprostou většinu dovolacích námitek obviněného pod jím označené ani jiné dovolací důvody podřadit nelze, přičemž zbylá námitka, v jejímž rámci vytkl vadu opomenutých důkazů, je zjevně neopodstatněná, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

16. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

18. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.

19. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je konečně dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

24. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný M. P. jím brojí proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a rovněž proti výroku o trestu, který mu byl za spáchání tohoto trestného činu uložen. Namítá přitom, že nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, dále poukazuje na nesprávné právní posouzení skutku, a konečně považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný.

25. Po prostudování napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů a předloženého spisového materiálu z hlediska obviněným vytýkaných vad je však Nejvyšší soud již na tomto místě nucen upozornit, že obviněný M. P. v podaném dovolání v zásadě toliko opakuje obhajobu, kterou uplatnil již v dřívějších fázích trestního řízení, přičemž jeho námitkami se řádně zabývaly soudy nižších stupňů a s těmito se vypořádaly. Již sama tato skutečnost přitom zpravidla značí zjevnou neopodstatněnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

26. Pokud jde o otázku, zda lze dovolací námitky obviněného podřadit pod uplatněné důvody dovolání, je nutno konstatovat, že tak bylo možno učinit pouze v případě těch námitek, kterými obviněný poukazuje na neprovedení všech jím navrhovaných důkazů. Tuto argumentaci bylo možno projednat v rozsahu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spočívá v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

27. K otázce rozsahu dokazování je však v obecné rovině nutno upozornit na to, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, kdy navrhovaný důkaz neprovedl, tento postup náležitě odůvodnil v rámci svého rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

28. Dále je možno konstatovat, že pod uvedený důvod dovolání ve skutečnosti spadá pouze námitka týkající se důkazního návrhu, kterým se obviněný domáhal provedení důkazu rozpisem jeho pracovní doby. Ohledně důkazu ohledáním mobilního telefonu, případně dalšího elektronického zařízení poškozené, je naopak nutno upozornit na to, že obhájkyně obviněného v průběhu veřejného zasedání, ve kterém bylo projednáno jeho odvolání, dala tento návrh soudu pouze ke zvážení. Nejednalo se tedy o důkazní návrh v užším slova smyslu, o kterém by bylo nutno rozhodnout a toto rozhodnutí zdůvodnit. Vrchní soud v Praze i přes právě uvedené na konci veřejného zasedání tento návrh daný mu toliko ke zvážení bez bližšího odůvodnění zamítl jako zjevně nadbytečný. K tomuto postupu, se kterým se jinak Nejvyšší soud plně ztotožňuje, je možno ve shodě se státním zástupcem (srov. jeho vyjádření shrnuté v bodě 11. odůvodnění tohoto rozhodnutí) dodat, že i pokud by bylo zjištěno, že poškozená si sama zjišťovala a ověřovala obecné informace o sexuálně motivovaném jednání a jeho povaze a závažnosti (přičemž nic takového zjištěno nebylo a obhájkyně obviněného nepřinesla v tomto směru ani žádnou indicii), nemohlo by takové zjištění zásadně vést ke změně v hodnocení věrohodnosti poškozené. Odvolací soud tak zcela správně takovému návrhu nevyhověl.

29. K důkaznímu návrhu týkajícímu se rozpisu pracovní doby je pak možno uvést, že tímto se oba soudy nižších stupňů pečlivě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí (viz bod 17. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) vyložily, z jakých důvodů se rozhodly takový důkaz neprovést. V žádném případě se tedy nejedná o důkaz opomenutý. S důvody, pro které soudy nevyhověly uvedenému důkaznímu návrhu, které není nutné na tomto místě znovu opakovat, se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a na ně odkazuje. Uzavírá, že důkazní řízení před soudy obou nižších stupňů není stiženo vadou, která by mohla založit třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Pokud obviněný uvedenými důkazními návrhy sledoval zpochybnění věrohodnosti poškozené AAAAA, jejíž výpověď byla pro závěr o jeho vině skutkem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku stěžejní, je možno pouze ve stručnosti uvést následující. Je skutečností, že otázkou věrohodnosti poškozené se soud prvního stupně pečlivě zabýval, když ji mj. posuzoval i v kontextu znaleckého zkoumání její osobnosti a výpovědí ostatních svědků, přičemž své úvahy v tomto směru vyložil v bodech 19. a 20. odůvodnění jeho rozsudku, které splňuje požadavky uvedené v § 125 odst. 1 tr.

ř. Krajský soud při svých úvahách nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. zjistil skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Jeho závěry náležitě přezkoumal Vrchní soud v Praze, který se s nimi ztotožnil. Nad rámec posouzení dovolací námitky obviněného týkající se neprovedených důkazů tak nelze přisvědčit ani té části argumentace obviněného, ve které naznačuje, že jeho vina skutkem, tak jak je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nebyla prokázána nade vší pochybnost.

31. Pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení skutku, kterou obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je naopak nutno konstatovat, že tato argumentace se s uplatněným důvodem dovolání zcela míjí. Je tomu tak proto, že obviněný při konstrukci této námitky vychází z toho, že se sexuálních útoků vůči poškozené dopouštěl až v době, kdy byla starší patnácti let. Tato obhajovací verze, v jejímž rámci obviněný přiznal čtyři sexuálně motivované útoky vůči poškozené, však byla jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností (viz výše) vyvrácena provedeným dokazováním.

Tím bylo naopak zjištěno, že obviněný se sexuálních útoků vůči poškozené dopouštěl opakovaně a dlouhodobě (nejméně od roku 2011 do roku 2012, tedy přinejmenším po dobu 11 let), tedy včetně doby, kdy poškozená byla dítětem mladším patnácti let. Obviněný tak ve své námitce nesprávného právního posouzení vychází z odlišného skutkového děje, než jaký byl zjištěn nalézacím soudem v důkazním řízení, přičemž v zásadě pokračuje v dosavadní polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. však směřuje výhradně k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je tak hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr.

ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoli hmotným právem (blíže viz ŠÁMAL, P.; PÚRY, F. § 265b. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164). Jinými slovy, dovolací soud je při posuzování dovolání z hledisek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Argumentaci obviněného založenou toliko na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, kdy popírá, že se znásilňování poškozené dopouštěl i před tím, než jí bylo patnáct let, tak pod rozsah důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Právní posouzení zjištěného skutku soudy nižších stupňů je naopak zcela přiléhavé.

32. Konečně, pod žádný ze zákonem stanovených důvodů dovolání, tedy ani pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nebylo možno podřadit ani námitku týkající se výměry uloženého trestu odnětí svobody. Je totiž skutečností, že obviněnému, který byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let, byl rozsudkem odvolacího soudu uložen trest odnětí svobody ve výměře osmi let. O naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., o který jde pouze v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, proto již tohoto důvodu nemohlo být vůbec uvažováno. Nepřiléhavosti dovolací argumentace ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání si je ostatně vědom i sám obviněný, který však uložený trest považuje za natolik zjevně nespravedlivý, přísný a nepřiměřený, že to podle jeho názoru opodstatňuje zásah Nejvyššího soudu. Tak tomu však není.

33. Je možno připustit, že v případě trestu uloženého v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně pro daný trestný čin (kterým je i trest uložený obviněnému v nyní projednávané trestní věci) by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl by neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

34. O takovou situaci však v nyní projednávané trestní věci nejde. Trest odnětí svobody ve výměře osmi let se zařazením do věznice s ostrahou, který byl obviněnému uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze, je trestem odůvodněným, při jehož ukládání byla zohledněna všechna kritéria, která trestní zákoník v souvislosti s ukládáním trestu stanovuje. Odvolací soud nevybočil ze zákonných, a tím ani z ústavních mezí trestání a své úvahy, které ho vedly k tomu, že zmírnil původně uložený trest odnětí svobody ve výměře devíti let, pečlivě vyložil v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku. Vzal přitom v potaz jak povahu a závažnost spáchaného trestného činu, tak zjištěné polehčující okolnosti, a zohlednil rovněž osobní a rodinné poměry obviněného a možnosti jeho nápravy, které s poukazem na znalecké zkoumání hodnotil jako příznivé. Po vyhodnocení všech těchto okolností dospěl k závěru, že přiměřeným a odpovídajícím všem zákonným hlediskům je trest odnětí svobody ve výměře osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Již z těchto důvodů je zjevné, že v případě trestu, který byl obviněnému M. P. uložen, nejde o trest svévolný, extrémní ani jakkoliv nespravedlivý, neboť i přes určité zjištěné okolnosti, které obviněnému prospívají, jak na ně poukázal odvolací soud, je třeba stále vycházet z velmi vysoké závažnosti trestného činu, který obviněný na poškozené dlouhodobě páchal. Výjimečný zásah Nejvyššího soudu do trestu, který byl obviněnému uložen ve výměře v rámci zákonné trestní sazby (dokonce při její polovině), proto nepřichází v úvahu.

35. Je tak možno uzavřít, že vzhledem k tomu, že drtivou většinu uplatněných námitek nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonem stanovených důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., přičemž zbývající jedna námitka byla vyhodnocena jako neopodstatněná, nemohlo dojít k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

36. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného M. P. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 5. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu