USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání, které podala obviněná H. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2024, č. j. 50 To 161/2024-866, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 108/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále také jen „okresní soud“) ze dne 18. 3. 2024, č. j. 6 T 108/2020-826, byla obviněná H. H. (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (převzato z rozsudku uvedeného soudu)
„1) dne 6. 3. 2017 ve svém písemném i ústním vyjádření do spisu Odboru sociálněprávní ochrany dětí a mládeže MÚ XY,
2) dne 5. 10. 2017 při výslechu policejnímu orgánu 1. oddělení obecné kriminality Městského ředitelství Policie ČR Plzeň ve věci šetřené pod č. j. KRPP-111652-19/TČ-2017-030571,
3) dne 30. 1. 2018 osobně znalkyni Mgr. Petře Sumcovové přibrané Okresním soudem Plzeň-jih dne 22. 11. 2017 pod č. j. 3 Nc 13/2017-213,
opakovaně úmyslně nepravdivě uváděla, že ji bývalý partner poškozený D. K., nar. XY, v červenci nebo srpnu 2012 v jednom případě a následně v období od srpna 2012 do října 2013 ve stovkách případů znásilnil, přičemž na podkladě její výpovědi byla věc prověřována na 1. oddělení obecné kriminality Městského ředitelství Policie ČR Plzeň pod č. j. KRPP-111652-19/TČ-2017-030571 po zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu ze dne 5. 10. 2017 pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění dle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, načež usnesením ze dne 11. 12. 2017, které nabylo právní moci dne 27. 12. 2017, byla věc odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu, a takto jednala v úmyslu dosáhnout vedení trestního stíhání poškozeného nejméně pro citovaný zločin znásilnění, čímž by mohla dosáhnout v rámci opatrovnického řízení u Okresního soudu Plzeň-jih znemožnění styku poškozeného D. K. s jejich nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym)“.
2. Za to byla obviněná podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon okresní soud podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 20 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost zaplatit poškozenému D. K. na náhradě nemajetkové újmy částku 20 000 Kč a se zbytkem uplatněného nároku poškozeného odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání poškozeného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 7. 2024, č. j. 50 To 161/2024-866, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uložil povinnost zaplatit poškozenému D. K. na náhradě nemajetkové újmy částku 20 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 15. 5. 2021 do zaplacení. Se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy pak poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná H. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Pavla Cinka, LL.M., dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění namítla, že v dosavadním řízení nebylo prokázáno, že se vytýkaného jednání dopustila tak, jak je popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu. Skutkový stav podle ní nebyl zjištěn dostatečně a spolehlivě. Soud prvního stupně například pominul, že poté, co opustila s dcerou společnou domácnost, ji poškozený po několik měsíců zahrnoval SMS zprávami, v nichž se neustále omlouval za vše, co jí kdy udělal, a sliboval, že změní své chování a bude docházet na terapie. K závěru o její vině dospěl pouze na základě nepřímých důkazů, resp. na základě svědeckých výpovědí osob blízkých právě poškozenému. Ten má přitom na výsledku nynějšího trestního řízení eminentní zájem, neboť se jí chce pomstít a zároveň si zajistit důkazy pro občanskoprávní řízení o vrácení daru i pro případné řízení o změně péče o nezletilou dceru AAAAA. Soudy dále vůbec nezkoumaly, zda dovolatelka svým jednáním naplnila i subjektivní stránku přečinu křivého obvinění. Nepřihlédly k tomu, jakým způsobem v rozhodné době vnímala jednání poškozeného, což mohly zjistit nejen z její vlastní výpovědi, ale především ze znaleckého posudku PhDr. Bc. Martiny Rezkové, která uvedla, že u ní během spolupráce pozorovala strach a obavy ze msty od bývalého partnera. Dovolatelka dále zdůraznila, že na poškozeného sama nepodala trestní oznámení. K zahájení trestního stíhání D. K. došlo na základě jejího vyjádření ke společnému soužití, které předložila orgánu sociálněprávní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) ve věci úpravy péče o nezletilou dceru. Sám OSPOD pak situaci vyhodnotil tak, že celou věc včetně příslušných podkladů předal k prošetření orgánu činnému v trestním řízení, který ji následně předvolal k podání vysvětlení. Také při něm pouze popsala, jak probíhalo soužití s poškozeným, které bylo dlouhodobě toxické a konfliktní, a vyjádřila se k tomu, co prožívala a jakým způsobem to tehdy vnímala. Ostatně i znalkyně PhDr. Bc. Martina Rezková v rámci své výpovědi před soudem uvedla, že obviněná vzhledem ke své osobnosti mohla chování bývalého partnera (tj. jeho sexuální naléhání, vyžadování pohlavního styku i přes její gynekologické problémy, drsnější sexuální aktivity aj.) opravdu chápat již jako znásilnění a v tomto smyslu vědomě nefabuluje. Soudy patřičně nehodnotily ani lékařské zprávy, z nichž vyplývá, že dovolatelka je od roku 2014, kdy se poprvé odstěhovala od poškozeného, v péči psychiatra a užívá pravidelně antidepresiva, což ukazuje na to, že soužití s poškozeným ji negativně poznamenalo až do současnosti.
6. Výpovědi svědkyň J. J. T. a L. T. podle jejího názoru nelze brát za podstatné důkazy prokazující její vinu. Jedná se toliko o důkazy nepřímé, přičemž je logické, že ona sama, ale ani D. K., se svědkyním se svými problémy v partnerském vztahu dříve nezmiňovali. Svědkyně T. nadto připustila, že poškozený ji navštívil o víkendu před jejím výslechem v hlavním líčení. Ani tím se však okresní soud nezabýval. K svědkovi J. H. dovolatelka podotkla, že z předložených listinných podkladů, které jsou součástí procesního spisu, vyplývá, že jmenovaný ji v minulosti během manželství rovněž fyzicky napadal. Jeho výpověď v nynější věci tak považuje za důkazně bezcennou, resp. významnou jen potud, že je vždy schopna doložit svá tvrzení a že nemá zapotřebí si vytvářet nějaké smyšlené scénáře. Okresnímu soudu také vytýká, že nepřihlédl k výpovědi J. J. která se k vlastnímu intimnímu soužití s poškozeným vyjádřila tak, že na ní velmi často vyžadoval pohlavní styk, mnohdy i v přítomnosti dítěte, docházelo mezi nimi k častým hádkám a občas z jeho strany i k fyzickému napadání. Opomenuty zůstaly rovněž závěry psychiatrických a psychologických znaleckých posudků PhDr. Karla Bröckla a Mgr. Petry Sumcovové, z nichž vyplynulo, že poškozený je sebestředný, trpí smíšenou poruchou osobnosti s narcisistickými rysy, projevuje despekt vůči odlišným názorům a stanoviskům, prezentuje sám sebe v lepším světle, než jaký je ve skutečnosti, je zvýšeně senzitivní na kritiku a odmítnutí, má nedostatečný vhled do důsledků svého jednání, je méně citlivý k potřebám a pocitům druhých lidí, má silné potřeby pozornosti a blízkosti, kvůli nimž – jestliže nejsou naplněny – se uchyluje i k méně přijatelnému chování, v němž se mohou objevit i výbuchy negativních emocí, a že nynější trestní stíhání může pojímat jako mstu a příležitost získat „plusové body“ pro řízení o úpravě styku s dcerou, které je zajisté připraven opětovně vyvolat.
7. Obviněná odmítla i další úvahy, jimiž soudy odůvodnily své přesvědčení o tom, že bývalého partnera lživě obvinila z trestné činnosti. Nepovažuje za podstatné, že se v minulosti se sexuálním násilím ze strany poškozeného nesvěřovala slyšeným svědkyním, ani to, že se s ním později intimně stýkala. To totiž podle ní neznamená, že s pohlavními styky vnitřně souhlasila a netrpěla je jen proto, aby od poškozeného měla tzv. „pokoj“, resp. že neuvažovala tak, že pokud se mu nepodvolí, bude to pro ni mít daleko horší důsledky. Právě o této variantně skutkového děje vypovídají předložené SMS zprávy, kterými ji poškozený častoval a z nichž je zřejmé, že sex si na ní vynucoval mimo jiné i různými výhrůžkami a podmiňoval tím i další finanční pomoc, kterou jí bude jako invalidní důchodkyni poskytovat. K této elektronické komunikaci však soudy opět nezaujaly podrobnější stanovisko. Její trestní odpovědnost za křivé obvinění dovodily bez toho, aby zohlednily zásadu subsidiarity trestní represe.
8. Na základě výše rekapitulovaných důvodů se dovolatelka domnívá, že měla být obžaloby zproštěna. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu a eventuálně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. buď krajskému nebo okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. úvodem podotkl, že tento opravný prostředek je v celém rozsahu vystavěn na téměř doslovném opakování námitek, které obviněná uplatňovala v dřívějších stádiích trestního řízení a s nimiž se beze zbytku a věcně správně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně. Konkrétně pak odmítl její tvrzení, že byla odsouzena výhradně na podkladě nepřímých důkazů.
Připomněl, že v řízení byl opatřen přímý důkaz v podobě usvědčující výpovědi poškozeného D. K., který vyloučil, že by se někdy vůči ní dopustil násilí při pohlavním styku, a potvrdil, že veškeré intimnosti mezi nimi byly vždy oboustranně chtěné a dobrovolné. Sex přitom neprovozovali často, resp. rozhodně se nejednalo o stovky případů, jak obviněná opakovaně tvrdila při prověřování jeho údajné trestné činnosti. Věrohodná výpověď poškozeného byla podle státního zástupce podpořena také dalšími důkazy, a sice výpověďmi slyšených svědků, znaleckými posudky a opatřenými listinnými důkazy.
Svědkyně J. J. T. a L. T. vyloučily, že by si obviněná v minulosti stěžovala na jakékoli násilné jednání ze strany poškozeného při sexu. První z obou svědkyň naopak potvrdila, že obviněná k jeho chování v tomto směru žádné výhrady nikdy neměla a poukazovala pouze na jeho problémy s erekcí a nutnost užívání stimulačních prostředků. Před svědkyní L. T. pak poškozeného spíše osočovala, že je neschopný a nedá se s ním žít. Svědkyně I. K. zase kategoricky vyloučila, že by se k ní poškozený během jejich manželství projevoval násilně.
K povaze obviněné a jejímu manipulativnímu chování se naproti tomu negativně vyjádřil její bývalý manžel J. H., který zmínil i to, že ho obviněná cíleně vyloučila z výchovy jejich společného syna. Podle státního zástupce nelze přehlédnout ani závěry znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie, které se staly významným podkladem pro závěr o hodnověrnosti poškozeného a již zmíněné manipulativní povaze dovolatelky, ale i její plné příčetnosti. Četnými listinnými důkazy byla současně doložena mimo jiné i forma, jakou poškozeného z opakovaného znásilnění nepravdivě osočila.
O lživosti jejích tvrzení vypovídá i zjištění, že je „zveřejnila“ až s odstupem mnoha let a v podstatě v přímé spojitosti s probíhajícím opatrovnickým řízením, v němž bylo rozhodováno o výchově a péči o jejich společnou dceru. Počet údajných znásilnění v řádu „stovek“ byl jednoznačně vyloučen také obsahem SMS zpráv, z nichž lze ve shodě s vyjádřením poškozeného dovodit, že pohlavní styky s obviněnou nebyly zrovna časté. Skutkový stav popsaný ve výroku o vině rozsudku okresního soudu byl tedy provedeným dokazováním přesvědčivě ustálen v míře naprosto dostačující pro posouzení věci.
Napadená rozhodnutí žádnou z vad předpokládaných v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížena nejsou.
10. Proti právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelka podle názoru státního zástupce žádnou relevantní výtku neuplatnila. Jestliže namítá nedostatek úmyslného zavinění ve svém jednání, opírá se pouze o jeden z dílčích závěrů znalkyně PhDr. Bc. Martiny Rezkové, která přímo nevyloučila, že chování poškozeného při pohlavních stycích subjektivně mohla vnímat jako násilí, resp. znásilnění. Z hlediska relevance příslušné dovolací námitky je však podstatné, že podle skutkových zjištění soudů jednak pohlavní styky s poškozeným v inkriminovaném období ani zdaleka nedosahovaly jí tvrzené četnosti a že při nich především ze strany D. K. k žádnému násilí ani jinému jednání, které by takto mohlo být vnímáno, nedocházelo. Dovolatelka tedy údajnou vadu nesprávného právního posouzení skutku váže na jiná skutková zjištění, než jsou ta, k nimž dospěly soudy. Nad rámec uvedeného státní zástupce stručně doplnil, že obviněná si byla dobře vědoma toho, že její tvrzení nemají reálný základ, a přesto je sdělila jak před OSPOD, tak posléze policejnímu orgánu a znalkyni, která zpracovávala posudek pro účely opatrovnického řízení. Přitom jí nepochybně bylo jasné, co se rozumí pojmy „stovky případů“ a „násilí“. Na její trestní odpovědnost nemůže mít vliv, že původní oznámení učinila „jen“ před OSPOD a teprve ten předal celou věc policii. Ostatně i před policejním orgánem lživé údaje zopakovala, a to i po zákonném poučení. Zároveň musela vědět, že takové obvinění bude podnětem pro vedení trestního řízení proti poškozenému, a jestliže nepravdivé oznámení přednesla až v souvislosti s probíhajícím opatrovnickým řízením, musela také tušit, že tím může vážně narušit rodičovské vazby poškozeného k jejich dceři. S ohledem na jednoznačnost opakovaného nepravdivého obvinění je tudíž závěr soudů, že jednala v úmyslu přímém, nutno považovat za korektní a odpovídající skutkovým zjištěním.
11. Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
12. Na toto vyjádření odpověděla obviněná prostřednictvím svého obhájce písemnou replikou. V ní státnímu zástupci vytkla, že stejně jako soudy obou stupňů při svých úvahách záměrně přehlíží fakt, že v důsledku konfliktního soužití s poškozeným utrpěla psychickou újmu, a že se blíže nevypořádal ani s obsahem předložených SMS zpráv, z nichž je patrné, že bývalý partner si na ní každý den vynucoval sex, vyvíjel na ni soustavný psychický nátlak a dokonce ji kvůli tomu i vydíral. Tak alespoň subjektivně vnímala jeho chování.
Okresní soud se s touto skutečností za celé řízení nevypořádal, a to ani poté, co ho k tomu svým závazným pokynem vyzval ve svém prvním (kasačním) rozhodnutí odvolací soud. Dovolatelka se zároveň podivuje nad tím, že krajský soud stejné selhání později toleroval a napodruhé již odsuzující rozsudek soudu prvního stupně aproboval jako správný. Soudu druhého stupně tak jinými slovy vytýká, že sám postupně ve svých meritorních rozhodnutích zaujal k jedné procesní otázce dva zcela protichůdné výklady, resp. že své původní stanovisko později zcela popřel a nahradil jej názorem opačným.
To označila za porušení principů právního státu a předvídatelnosti soudního rozhodování, kterým podle ní současně došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dále nesouhlasí s tvrzením, že věrohodnost výpovědi poškozeného byla podpořena dalšími provedenými důkazy a mezi nimi zejména výpovědí svědka J. H. V řízení podle svého přesvědčení prokázala, že tento svědek se na ní v minulosti rovněž opakovaně dopustil fyzického násilí, o jejich společného syna nejevil zájem a nereflektoval ani na její snahu zachránit společný vztah docházením na rodinné terapie.
Odmítla i argument státního zástupce, že znásilnění oznámila až po několika letech. Daný fakt opakovaně a hodnověrně vysvětlila tím, že na poškozeném byla v rozhodné době materiálně závislá a zároveň měla strach se s tím někomu svěřit. To, že oběť sexuálního deliktu, jehož pachatelem je navíc osoba blízká, resp. osoba žijící ve společné domácnosti, oznámí takový protiprávní čin až po letech, není nic neobvyklého. Statisticky vzato jde o vcelku běžný jev, o který nelze opírat závěr o údajné lživosti jejích tvrzení.
13. V návaznosti na posledně uvedené se obviněná dále pozastavila nad tím, že státní zástupce ani soudy nepohlíželi totožnou optikou i na zhruba dvouletou časovou prodlevu, s níž na její údajné křivé obvinění reagoval svým trestním oznámením poškozený. Ve shodě s odvoláním znovu zmínila, že D. K. tímto účelovým krokem sleduje jediný cíl, a sice získat kladné body pro probíhající občanskoprávní řízení o jeho žalobě na vrácení daru, v němž chce všemi prostředky demonstrovat její nevděk jako obdarované k jeho osobě jako dárci. Tím se však soudy po její výtce rovněž nezabývaly. Nevypořádaly se ani s její námitkou ohledně nedostatku subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v jejím jednání. Znovu zdůraznila vyjádření znalkyně PhDr. Bc. Rezkové, podle něhož chování poškozeného skutečně mohla vnímat jako znásilnění a vědomě si tak nic nevymýšlela. V té souvislosti odmítla úvahy obou soudů, že tuto eventualitu vylučují závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Synkovou, podle nichž byla zcela bez omezení schopna ovládat své jednání, rozpoznat jeho společenskou škodlivost a její příčetnost tak není nikterak snížena. Okresní a krajský soud zde zcela nelogicky zaměnily dva pojmy trestního práva, a sice subjektivní stránku trestného činu a příčetnost. Státní zástupce ve svém vyjádření jejich vadný narativ, který rovněž zakládá vadu rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, jen zopakoval.
14. Svou repliku dovolatelka uzavřela opakovaným konstatováním, že krajský soud v její věci rozhodoval nekonzistentně, když ve svých rozhodnutích ve věci zaujal ke klíčovým právním otázkám naprosto odlišná stanoviska. Proto setrvala na svém návrhu, aby Nejvyšší soud jeho rozsudek, a případně též rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a v závislosti na tom přikázal jednomu z dotčených soudů věc k novému projednání a rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Dovolací senát nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl (mimo jiné) samostatným výrokem zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
16. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněnou vznesené námitky obsahově vyhovují deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že vzhledem k nastolené procesní situaci se obviněné při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněná H. H. tento dovolací důvod neuplatnila, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, což ovšem na straně druhé nepředstavuje natolik zásadní vadu, aby dovolací senát musel striktně trvat na upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na to, zda napadený rozsudek krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak tvrdí obhajoba.
19. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že v něm zakotvený dovolací důvod postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn relevantně a opodstatněně, musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam
pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
20. Z výše naznačených pozic dovolací senát posoudil procesní (skutkové) námitky obviněné a zjistil, že je pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.
21. Jestliže dovolatelka namítá, že soudy dospěly k takovým skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, nepodporuje své tvrzení žádným kvalifikovaným argumentem. Fakticky totiž neuvádí jediný příklad, kdy konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován přímo proti svému skutečnému vyznění. Svou rétorikou prosazuje pouze vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů a jejich obsah. Ten je přitom poplatný její vrstevnaté obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního řízení, kterou lze zjednodušeně parafrázovat tak, že poškozený se na ní především skutečně dopouštěl fyzického násilí, jehož prostřednictvím si nesčetněkrát vynutil pohlavní styk přes její vážně míněný a zřetelně projevený verbální i fyzický odpor, ale i kdyby nedobrovolný sex s ním neprobíhal přesně tak, jak popisovala, tak stále platí, že ona sama jej subjektivně vnímala jako akty znásilnění, což a priori vylučuje skutkový závěr, že si vymýšlela a poškozeného z tohoto trestného činu obvinila lživě, tj. s plným vědomím nepravdivosti svých slov.
22. Obviněná například paušálně a v rozporu s realitou konstatuje, že byla odsouzena výhradně na základě nepřímých důkazů, a přitom opomíjí usvědčující výpověď poškozeného D. K. jako důkaz přímý. Implicitně zpochybňuje její pravdivost a odmítá, že je podporována mimo jiné svědectvími J. J. T. a L. T. V uvedené souvislosti naznačuje, že dotyčné svědkyně mohly záměrně vypovídat proti ní ve snaze vyhovět mstivému poškozenému a pomoci mu tak k „plusovým bodům“ do probíhajícího občanskoprávního řízení o vrácení daru i do očekávaného opatrovnického řízení o úpravě styku s nezletilou dcerou AAAAA. Věrohodnost a důkazní validitu výpovědi svědka J. H. zase specificky zpochybňuje tvrzením, že jmenovaný ji v minulosti během jejich manželského soužití také fyzicky napadal, což podle svého přesvědčení doložila listinnými důkazy. Dále akcentuje obsah vybrané SMS komunikace s poškozeným, poukazuje na lékařské zprávy z psychiatrické ambulance, kde se sama od roku 2014 léčí s depresemi, a vyzdvihuje dílčí závěry ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaného MUDr. Petrou Sumcovovou mimo jiné i k osobě poškozeného pro účely občanskoprávního řízení vedeného Okresním soudem Plzeň-jih pod sp. zn. 3 Nc 13/2017, které povyšuje na jednoznačné důkazy o násilnické povaze D. K. a jejích konkrétních projevech v jeho jednání. V druhé linii své obhajoby pak operuje s vyjádřením znalkyně PhDr. Bc. Martiny Rezkové v hlavním líčení konaném dne 30. 5. 2022, která k dotazu obhájce uvedla, že obviněná vzhledem ke svému specifickému osobnostnímu profilu mohla počínání bývalého partnera v intimní oblasti subjektivně vnímat i tak, jak postupně popsala ve vytýkaných případech na OSPOD, na policii a při znaleckém vyšetření, i když se ve skutečnosti nejednalo o znásilnění, ale z pohledu poškozeného jen o běžnou, byť poněkud drsnější, sexuální aktivitu.
23. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze úspěšně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, jež obviněné nevyhovují. Právě tak přitom postupuje dovolatelka, když jim v zásadě vytýká, že neupřednostnily ty důkazy a jejich vybrané fragmenty, které měly svědčit v její prospěch, zatímco důkazy, které měly potenciál její obhajobu zpochybnit či přímo vyvrátit, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sama pak vychází z jejich účelové selekce a interpretace a v návaznosti na to namítá mimo jiné i porušení zásady in dubio pro reo.
24. Tato tendence se zřetelně projevuje například v jejím výkladu obsahu již jednou zmíněného posudku znalkyně MUDr. Petry Sumcovové, ze kterého extrahuje jen ty pasáže, které mají D. K. vykreslit jako narcisistického, sebestředného, necitlivého až bezohledného agresora, který si uspokojení svých momentálních požadavků a potřeb (i v sexuální oblasti) vynucuje „méně přijatelným chováním“. To, že znalkyně u poškozeného zároveň detekovala pouze sklony k „verbálně-útočnému“ chování v emočně vypjatých situacích, a to navíc jen v krátkých epizodách, zatímco sklony k fyzické agresi u něj explicitně negovala (viz č. l. 63 procesního spisu), již ale nezmiňuje.
25. Obdobně si počíná i při snaze devalvovat klíčový závěr soudů, že nejprve v písemném a ústním vyjádření do spisu OSPOD a poté při výslechu na policii a při znaleckém vyšetření vědomě uváděla objektivně nepravdivé údaje, že ji poškozený v průběhu let 2012 a 2013 ve stovkách případů znásilnil. Příslušný segment dovolací argumentace se pro změnu vyznačuje tím, že pokud znalkyně PhDr. Bc. Martina Rezková ve svém posudku vypracovaném dne 5. 12. 2017 ve věci podezření ze spáchání trestného činu znásilnění vyhodnotila obecnou i specifickou věrohodnost obviněné negativně s poukazem na vysoké hodnoty tzv. „lži-skóre“ ve všech absolvovaných testech, obhajoba tyto odborné závěry označuje za pouhé neprůkazné domněnky, z nichž soudy neměly vůbec vycházet, neboť to je „z hlediska trestního práva naprosto nepřípustné“. Naproti tomu ryzí hypotéze, kterou tatáž znalkyně rozvedla při svém výslechu v hlavním líčení dne 30. 5. 2022, přičítá hodnotu jednoznačného a nezpochybnitelného důkazu o tom, že i kdyby obviněná v minulosti líčila ve svých výpovědích události, které reálně neproběhly, tak záměrně nelhala, když pouze autenticky popsala to, co podle svého vnitřního přesvědčení opravdu zažívala. Tím je míněno přemítání PhDr. Bc. Rezkové o tom, že obviněná mohla ze svého pohledu považovat za znásilnění například to, co poškozený mohl vnímat jen jako drsnější sexuální aktivitu, která je však běžná a v zásadě není něčím, „co by bylo jakoby za hranou“.
26. K předmětné tezi znalkyně, kterou obhajoba favorizuje a vynáší ji do pozice důkazu jednoznačně vylučujícího závěr o vině dovolatelky přečinem křivého obvinění, Nejvyšší soud navíc doplňuje, že se poněkud míjí s podstatou řešené věci. Dovolatelce totiž není kladeno za vinu, že poškozeného v minulosti nepravdivě osočila z nějakého necitlivého, hrubého až brutálního nakládání s jejím tělem, do kterého k její nelibosti měl vygradovat původně konsenzuální „standardní“ pohlavní styk. Jádrem jejího lživého obvinění byly nepravdivé informace o tom, že poškozený si na ní po dobu více než jednoho roku takřka denně (dohromady ve „stovkách případů“) vynucoval sex násilím i přes její jasně deklarovaný verbální nebo fyzický odpor, a to tak, že se s ní zpravidla zamkl v ložnici, odkud ji odmítal pustit, dokud mu „neuleví“, svlékl jí oblečení, povalil ji na postel, zalehl ji a proti její vůli na ní vykonal soulož, nebo ji nutil k orálním pohlavním stykům, když ji uchopil za vlasy, silou si přitáhl její hlavu ke svému přirození a bez ohledu na její nesouhlas ji donutil k felaci (viz např. úřední záznam o podaném vysvětlení založený na č. l. 167 a násl. procesního spisu).
27. Právě touto optikou řešil dovolací senát i otázku, zda obstojí okresním soudem zvolená právní kvalifikace stíhaného skutku, kterou obviněná formálně napadá s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
28. K posledně citovanému zákonnému ustanovení je nejprve třeba připomenout obsah základních pojmů, které jsou v něm obsaženy. Je-li namítáno „nesprávné právní posouzení skutku“, pak Nejvyšší soud posuzuje, zda příslušné jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Jeho přezkumná povinnost se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Pokud je vytýkáno tzv. „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jeho pozornost se zaměřuje na případná pochybení nižších soudů, která se netýkají samotné právní kvalifikace skutku, nýbrž právního posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
29. Naznačenému obsahovému vymezení hmotněprávního dovolacího důvodu v hrubých rysech odpovídá toliko výhrada obviněné, že soudy učiněná skutková zjištění neumožňují přijmout závěr, že svým jednáním naplnila subjektivní stránku přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Ta však postrádá opodstatnění.
30. Nejvyšší soud předně nepochybuje o tom, že dovolatelka velmi dobře věděla, že jí tvrzené skutečnosti ohledně údajných znásilnění bývalým partnerem a jejich četnosti nejsou pravdivé. Její lhaní rozhodně nelze vydávat „jen“ za přehnané, dramatizující a lehce zkreslené, nicméně stále upřímné a autentické, líčení vlastních prožitků. Relativizovat je nelze ani s poukazem na její afektivitu, psychickou labilitu, teatrálnost a histriónskou osobnost. Znalecká vyšetření u ní jednoznačně vyloučila duševní chorobu ve smyslu psychózy, která by eventuálně byla spojena s bludy. Zjištěny u ní nebyly ani poruchy vědomí, vnímání či myšlení nebo sklony k nevědomým smyšlenkám (tzv. konfabulacím). Má sice tendence jednat impulzivně, ovšem význam tohoto jejího povahového rysu nelze přeceňovat za situace, kdy s lživým tvrzením o údajném sexuálním násilí ze strany D. K. vyrukovala až s odstupem zhruba pěti let od doby, kdy k němu mělo docházet, zhruba tři a půl roku poté, co s poškozeným definitivně přestala sdílet společnou domácnost, a navíc až v souvislosti s inciativou poškozeného směřující k dosažení příznivější úpravy jeho styku s nezletilou dcerou. Zmíněné časové souvislosti spíše ukazují na jiný defekt v její charakterové výbavě, který u ní po provedeném znaleckém vyšetření detekovala PhDr. Bc. Rezková, a sice tendenci a schopnost přehánět a manipulovat s fakty tak, aby dosáhla svého (viz č. l. 629 procesního spisu). Závěr soudů, že dovolatelka poškozeného chtěla lživě obvinit z jednání, které naplňuje skutkovou podstatu navýsost závažného trestného činu, a potud jednala v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je ve světle výše rekapitulovaných zjištění naprosto oprávněný.
31. Akceptovat nelze ani její další námitku, že nijak neusilovala o trestní stíhání poškozeného, neboť úkony trestního řízení byly zahájeny až z iniciativy OSPOD, jemuž předtím pouze vylíčila, jak ze svého pohledu vnímala toxické a konfliktní soužití s ním. K tomu je nutno předeslat, že skutková podstata přečinu podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku předpokládá vedle přímého úmyslu ve vztahu k samotnému lživému obvinění z trestného činu i specifický úmysl pachatele přivodit konkrétní osobě trestní stíhání. Zde, u tohoto tzv. druhého úmyslu, však postačuje i pouhé srozumění pachatele s uvedeným následkem, tj. úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Zároveň není rozhodné, zda pachatel příslušné oznámení adresoval přímo orgánu činnému v trestním řízení, anebo je učinil zprostředkovaně sdělením jinému orgánu veřejné moci či např. fyzické osobě. Podstatné je, zda tím přímo sledoval záměr, aby se oznámení touto cestou nakonec dostalo orgánům činným v trestním řízení do rukou a stalo se tak podnětem k trestnímu stíhaní lživě obviněné osoby, anebo alespoň s takovým scénářem počítal jako s možným a pro případ, že k němu dojde, s ním byl srozuměn.
32. V případě dovolatelky je nutno především konstatovat, že v jednání s OSPOD nebyla žádným nováčkem. Nebylo to poprvé, co i jeho prostřednictvím sváděla s bývalým životním partnerem bitvu o úpravu rodičovských poměrů ke společnému dítěti (k tomu viz svědectví J. H.). Ani vzhledem k jejímu intelektu a životním zkušenostem nelze uvažovat o tom, že by se snad naivně domnívala, že tento orgán nesplní svoji oznamovací povinnost (§ 8 odst. 1 věta druhá tr. ř.) a o závažných skutečnostech, které mu sdělila, neinformuje příslušný policejní orgán nebo státní zastupitelství. Z jejího dalšího počínání pak lze již s naprostou jistotou dovodit, že jednala v úmyslu přímém poškozeného lživě obvinit a tím ho vystavit trestnímu stíhání. Při podání vysvětlení na policii nejenže zopakovala svou základní nepravdivou tezi, že ji D. K. v letech 2012 a 2013 téměř každý den násilím nutil a zpravidla také donutil k pohlavnímu styku, ale zároveň mnohem podrobněji popisovala okolnosti, za nichž mělo k sexuálním útokům docházet, a způsoby jejich provedení. To vše při vědomí, že policejní orgán celou věc prověřuje a její výpověď bude důležitým podkladem pro jeho rozhodnutí, zda poškozeného začne trestně stíhat. To, že očekávala a zároveň doufala právě v takový vývoj věcí příštích, pak zřetelně demonstrovala tím, že usnesení o odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. ř. (č. l. 174-175 procesního spisu) napadla stížností adresovanou státnímu zastupitelství, kde s takovým výsledkem prověřování kategoricky nesouhlasila (viz č. l. 176-177 procesního spisu).
33. Pochybnosti zároveň nelze mít ani o jejím záměru poškozeného maximálně zdiskreditovat a pokud možno ho zcela diskvalifikovat z výkonu jeho rodičovských práv k dceři, zejména pokud jde o osobní kontakt s ní. Své odhodlání „udělat vše pro to“, aby D. K. nikdy nedostal dítě do své péče a aby si k němu dcera nevybudovala žádný vztah, koneckonců výslovně avizovala svědkyni L. T., kterou ubezpečila i v tom, že pro dosažení tohoto cíle je schopna si třeba i vymýšlet (viz výpověď svědkyně v hlavním líčení na č. l. 496 procesního spisu).
34. Výtce, že její jednání bylo „zejména vzhledem k zásadě subsidiarity trestněprávní represe“ nepřípustně posouzeno jako trestný čin, nelze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přiznat právní relevanci. Obviněná ji totiž nepodpořila žádnou konkrétní hmotněprávní námitkou, ale omezila se pouze na paušální konstatování, že jí nebyl prokázán úmysl poškozeného křivě obvinit. Jestliže zároveň zdůrazňuje, že D. K. se jí chtěl podáním trestního oznámení pomstít, vůbec nevysvětluje, kam předmětnou úvahou (opírající se také o poukaz na výňatek ze znaleckého posudku PhDr. Karla Bröckla o možných „skrytých motivech“ poškozeného) vlastně míří. Motiv poškozeného k podání trestního oznámení a jeho načasování nejsou proměnnými, které by měly pro řešení otázky její trestní odpovědnosti za křivé obvinění význam.
35. Pokud pak jde o stručnou zmínku dovolatelky, že „soud při svém rozhodování nepřihlédl k výpovědi paní J. J. ze dne 13. 9. 2017…“, pak není vůbec zřejmé, o jaký důkaz se má jednat. Podle obsahu spisu nebyl v hlavním líčení před okresním soudem ani ve veřejném zasedání před soudem odvolacím proveden, ale ani navržen, a zmíněn nebyl ani v jednom z podaných odvolání. Úkolem Nejvyššího soudu přitom samozřejmě není, aby si dovolací argumentaci obviněné jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval.
36. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněná H. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila jednak námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonných důvodů podle § 265b tr. ř., a jednak námitku, která z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neměla věcné opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti tak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který navíc ani výslovně neoznačila.
V. Způsob rozhodnutí
37. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 2. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek