3 Tdo 385/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16.
dubna 2008 o dovolání, které podal obviněný A. P., proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 6 To 421/2007, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 131/2006,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 3 T 131/2006,
byl obviněný A. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „v
přesně nezjištěné době na počátku prosince 2002 nabídl N. P., ke koupi byt v
P., s tím, že se jedná o obecní byt patřící Městské části Praha 1, poté dne 10.
prosince 2002 se zúčastnila prohlídky uvedeného bytu za přítomnosti osoby,
která se představila jako zástupce Městské části Praha 1, a poté, co poškozená
projevila o byt zájem, převzal dne 17. prosince 2002 v P., v kavárně hotelu A.
zálohu na kupní cenu bytu ve výši 425.000,- Kč a koncem prosince 2002 převzal
od poškozené prostřednictvím neztotožněné osoby dalších 200.000,- Kč, přičemž
od počátku věděl, že prodej bytu nemůže zařídit, přesto si peníze ponechal a
použil je pro svoji potřebu“. Za tento trestný činy byl obviněný podle § 250
odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož
výkon mu byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. za podmínek § 58 odst. 1 tr. zák., §
60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za
současného vyslovení dohledu pracovníka probační a mediační služby. Výrokem
podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené
N. P. náhradu škody ve výši 625.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 6 To 421/2007, jímž
toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního
stupně tak nabyl právní moci dne 24. 10. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr.
ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. P.
následně dovolání, kterým současně napadl i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil
nesouhlas s právními závěry soudů obou stupňů, byl-li zjištěný skutek - v
podobě popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně - právně posouzen jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Dovolatel
poukázal na ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., podle kterého musí výrok, jímž se
obviněný uznává vinným, mimo jiné přesně označovat trestný čin, jehož se výrok
týká, a to nejen jeho zákonným pojmenováním, nýbrž i uvedením všech zákonných
znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Nezbytným
předpokladem pak je, aby skutková a právní věta výroku rozsudku byly ve
vzájemném souladu. Ze skutkové věty výroku rozsudku však v rozporu s výše
uvedeným požadavkem podle dovolatelova názoru nevyplývají všechny zákonné znaky
trestného činu podvodu, zejména pak znaky objektivní a subjektivní stránky
činu. Z popisu skutku podle něj především nijak nevyplývá, že by jeho jednání
spočívalo v úmyslném uvedení někoho v omyl ve smyslu § 250 tr. zák., resp. v
něm chybí alespoň stručný popis způsobu, jakým poškozenou v omyl uvedl. Nebylo
zde totiž vyjádřeno, že by poškozené předstíral, že je v jeho možnostech
zajistit prodej obecního bytu ve vlastnictví Městské části Praha 1, ačkoli
věděl, že prodej bytu zařídit nemůže. Pouhou formulací, že obviněný „od počátku
věděl, že prodej bytu nemůže zařídit“, tento nedostatek překlenout nelze. Navíc
se v popisu skutku vůbec neuvádí, že by dovolatel poškozenou utvrzoval v tom,
že nezbytnou podmínkou pro získání předmětného bytu je vyplacení předem
stanovené peněžní částky v hotovosti prostřednictvím jeho osoby. A konečně,
není v něm ani vyjádřeno, jaké konkrétní osobě měla být způsobena škoda a v
jaké celkové výši, např. výslovným uvedením skutečnosti, že jednáním obviněného
byla poškozené N. P. způsobena škoda v celkové výši 625.000,- Kč.
V závěru podaného dovolání dovolatel poukázal rovněž na to, že k přijetí
spolehlivého právního závěru o jeho podvodném jednání nebylo před soudy obou
stupňů provedeno dostatečné množství přesvědčivých důkazů, na základě kterých
by závěr o spáchání trestného činu byl nepochybný. Konečně i původní
zprošťující výrok soudu prvního stupně byl s ohledem na obhajobu obviněného
(dovolatele) založen na pochybnostech, zda se skutek uvedený v obžalobě vůbec
stal.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům pak dovolatel vyslovil přesvědčení, že
soud prvního stupně jej pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. odsoudil vadně a odvolací soud v řízení o řádném opravném
prostředku tento nedostatek nenapravil, ač tak učinit měl. Rozhodnutí soudů
obou stupňů tak podle dovolatelova přesvědčení spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v plném
rozsahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 6 To
421/2007, jakož i všechna rozhodnutí mu předcházející a podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že v posuzovaném případě nelze přisvědčit
ani té části podaného dovolání, jež by jinak odpovídala uplatněnému dovolacímu
důvodu. Z popisu přisouzeného skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným, lze
podle státní zástupkyně z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. považovat za podstatné,
že dovolatel nabídl poškozené ke koupi konkrétní byt, přičemž mu bylo známo, že
tento byt je ve vlastnictví Městské části Praha 1, kdy zároveň od počátku
věděl, že prodej nabídnutého bytu nemůže zařídit. Z takto popsaných skutkových
okolností jeho jednání není podle státní zástupkyně pochyb o tom, že již tímto
způsobem uvedl poškozenou v omyl o možnosti zprostředkování koupě nabízeného
bytu, neboť taková možnost byla nereálná. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku
odpovídajícího této části skutkové věty (č. l. 7), vyplynulo, že šlo o byt
nabízený vlastníkem k pouhému pronájmu, jehož prohlídka byla kterémukoliv
zájemci umožněna anonymně, bez účasti další osoby a pouze po dohodě se
správcovskou firmou, která k jejímu uskutečnění následně zapůjčila klíče od
zájmového bytu. Údaj o tom, že dovolatel poškozené předstíral, že je v jeho
možnostech zajistit koupi předmětného bytu, se v popisu tzv. skutkové věty
výslovně neuvádí a jeho bližší konkretizace, tak jak dovolatel požaduje, jednak
není důvodná a jednak by za již konstatovaného popisu skutkových okolností byla
nadbytečná. Ze skutkové věty výroku rozsudku je podle státní zástupkyně dále
zřejmé, že poškozená se za přítomnosti osoby, která se představila jako
zástupce Městské části Praha 1, následně účastnila prohlídky nabízeného bytu, a
poté, co projevila o nabízený byt zájem, od ní dovolatel převzal zálohu na
kupní cenu bytu ve výši 425.000,- Kč a následně prostřednictvím neztotožněné
osoby dalších 200.000,- Kč, které si ponechal a použil pro svoji potřebu. To
znamená, že jednal ke škodě cizího majetku, přičemž podle okolností soudem
zjištěného jednání se nemohlo jednat o majetek nikoho jiného, než poškozené,
které tak podle výše trestného následku způsobil značnou škodu.
Jako nadbytečný je podle státní zástupkyně nutno hodnotit i dovolatelův
požadavek na vyjádření jeho činnosti vůči poškozené, která by spočívala v jejím
utvrzování, že nezbytnou podmínkou pro získání bytu je vyplacení předem
stanovené částky v hotovosti, jestliže za okolností v popisu tzv. skutkové věty
blíže specifikovaných a v návaznosti na jeho předchozí nabídku zajištění koupě
nabízeného bytu od ní ve dvou případech převzal zálohu na kupní cenu bytu v
soudem zjištěné výši. Za stavu, kdy si zálohu jako pouhý zprostředkovatel
takové nereálné obchodní transakce ponechal a použil ji pro svoji potřebu, není
podle státní zástupkyně důvodu k pochybám o skutkovém naplnění té části
přisouzené právní věty, podle které dovolatel jednal ke škodě cizího majetku.
Své vyjádření k dovolání uzavřela státní zástupkyně tím, že uplatněným výtkám
dovolatele nelze přiznat žádné opodstatnění, neboť nebyl uznán vinným jednáním,
které by odporovalo tzv. právní větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, a
sice, že se ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a
způsobil takovým činem značnou škodu a tím spáchal trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Naopak výrok o dovolatelově vině je
třeba považovat za kompaktní a taktéž i plně odpovídající odůvodnění
odsuzujícího rozsudku. Uvedené důvody pak státní zástupkyni vedly k návrhu, aby
Nejvyšší soud České republiky o podaném dovolání rozhodl tak, že se podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné, a toto
rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném
zasedání.
Obviněný A. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud
ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí
soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně)
velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky
dovolatele, v jejichž rámci hodnotí rozsah provedeného dokazování a poukazuje
na to, že k právnímu závěru o jeho podvodném jednání nebylo před soudy obou
stupňů shromážděno, resp. provedeno dostatečné množství přesvědčivých důkazů,
aby o spáchání předmětného trestného činu nebylo možno pochybovat. Takové
námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení
důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze
kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že
dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních
- byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných
skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací
důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např.
nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že
důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých
případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí
obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným
právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného
soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně
úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ
nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich
plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je
v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném
rozsahu vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 6, 7 rozsudku soudu prvního
stupně a str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však
dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že
skutkový stav věci, z něhož soudy obou stupňů v jeho případě vycházely, jak je
vyjádřen v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje
všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší
soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího
majetku sebe nebo jiného obohatím tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího
omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou
škodu (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3
tr. zák., § 4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné,
aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky uvedeného
trestného činu (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek
a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Těžší následek přepokládaný v tzv.
kvalifikované skutkové podstatě (odst. 3 písm. b/) lze způsobit i z nedbalosti
(§ 6 písm. a/ tr. zák., § 5 tr. zák.). Podvodné jednání přitom může směřovat
nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému
případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení
§ 250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti,
které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu je dokonán
obohacením pachatele nebo jiného. Za obohacení se považuje neoprávněné
rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho
rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo
někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem
škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než
způsobená škoda.
V posuzovaném případě založil soud prvního stupně závěr o tom, že obviněný svým
jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. na skutkových zjištěních popsaných v tzv.
skutkové větě výroku rozsudku a blíže rozvedených v jeho odůvodnění. Zjištěný
skutkový stav věci lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) předstíral
poškozené N. P., že jí může zajistit prodej konkrétního obecního bytu v P.,
ačkoliv předmětný byt nevlastnil a k jeho prodeji neměl žádné kompetence, a
zároveň věděl, že nabízený prodej nemůže ani zařídit. Tím poškozené předstíral
existenci okolností, jež zjevně nebyly v souladu s reálným stavem věci, tj. ve
smyslu ustanovení § 250 tr. zák. ji uváděl v omyl. Skutečnost, že mu poškozená
uvěřila, lze pak opřít o zjištění soudu, že obviněný (dovolatel) od ní jako
zálohu na kupní cenu bytu převzal finanční prostředky v částce 425.000,- Kč a
poté prostřednictvím další osoby ještě částku 200.000,- Kč, tedy celkem
625.000,- Kč. Jednání dovolatele spočívající v uvedení někoho v omyl tedy
směřovalo k jeho obohacení na úkor cizího majetku na straně jedné a ke
způsobení škody (poškozené N. P.) na straně druhé. Za takto zjištěných
skutkových okolností pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel dopustil
trestného činu podvodu a byl tímto trestným činem právem uznán vinným.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně
správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru
obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Rozhodnutí soudů
tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Určité nepřesnosti vyplývající z poněkud nepřiléhavé
formulace skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (neuvádí se v něm
jednoznačně, že částka 625.000,- Kč představuje nejen obohacení obviněného, ale
též škodu na cizím majetku) nemají v posuzovaném případě vliv na použitou
právní kvalifikaci skutku, neboť soudy způsobení škody konkrétnímu subjektu do
svých skutkových zjištění zahrnuly, přičemž za poškozenou považovaly N. P. To
je konečně zřejmé i z výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. zák.
Náležitosti výroku rozsudku přitom upravuje procesní ustanovení § 120 odst. 3
tr. ř. Jejich nedostatek proto nelze vytýkat na podkladě dovolatelem
uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu.
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí ve
vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpěla vadami předpokládanými
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného A. P. bylo
proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o
odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler