U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. dubna 2015 o
dovolání podaném M. B., a dovolání podaném V. K., proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 7 To 185/2014 ze dne 24. 7. 2014, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T
13/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se podaná dovolání odmítají.
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě sp. zn. 6 T 13/2014 ze dne 9. 5. 2014 byl
dovolatel M. B. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d)
trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) a dovolatel V. K. přečinem
podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový
děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené
přečiny byl M. B. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců a pro
jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem, V. K. byl odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání sedmi měsíců do věznice s dozorem.
V předmětné věci podali V. K. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých
rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem sp. zn. 7 To 185/2014 ze dne
24. 7. 2014 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen
tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce v celém rozsahu
zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že M. B. i V. K. uznal
vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný
skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za
uvedený zločin byli M. B. i V. K. odsouzeni ke shodnému trestu odnětí svobody v
trvání tří roků a pro jeho výkon byli oba zařazeni do věznice s dozorem.
Konečně odvolání podané V. K. bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal M. B. i V. K. odvolání,
a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i
všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za
dovolací důvod shodně označili ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. M. B. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku
uvedl, že nebylo dostatečně prokázáno, na kterém místě byl předmětný skutek
spáchán s tím, že tvrzení poškozeného v tomto směru (jeho napadení v podchodu)
nebylo prokázáno, když i nalézací soud dospěl k závěru, že se jednalo o krádež
před K. Odvolací soud potom uvedené skutečnosti nerespektoval a ve shodě s
podanou obžalobou rozhodl, že k trestnému jednání došlo v podchodu a byl
spáchán zločin loupeže. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený
(citovaný) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a „věc vrátil k dalšímu
projednání Krajskému soudu v Ústí nad Labem“. V. K. v důvodech tohoto svého
mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud bagatelizoval rozpory
ve výpovědi poškozeného, pokud se týče času, kdy mělo k předmětnému skutku
dojít s tím, že zmíněné rozpory lze akceptovat s ohledem na slabší
intelektuální schopnosti poškozeného, které se současně netýkají samotného
skutku. Přitom naopak soud prvního stupně měl o jeho výpovědi pochybnosti, když
(na rozdíl od soudu odvolacího) poškozený vypovídal přímo před ním v rámci
konaného hlavního líčení. Právní závěry učiněné odvolacím soudem jsou takto v
extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, když se v zásadě jedná
pouze o posouzení výpovědi dovolatele proti výpovědi poškozeného. Poukázal v
této souvislosti na nedostatečně provedený důkaz shlédnutím kamerového záznamu
v místě uváděného podchodu s tím, že jeho důsledným shlédnutím by bylo
zjištěno, že tudy poškozený v kritické době neprocházel. Proto také navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený (citovaný)
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a dále, aby podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podaným dovoláním Nejvyšší soud obdržel přípis Nejvyššího státního
zastupitelství, jehož obsahem je sdělení, že to se po seznámení s jejich
obsahem i s příslušnými soudními rozhodnutími, nebude věcně vyjadřovat.
Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat skutečně za důvod
dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze
vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený
ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se v zásadě nelze domáhat
přezkoumání ve věci učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou
takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy,
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, jak je obsažen v příslušném
výroku odvolacího soudu, oba dovolatelé namítli nesprávné hodnocení učiněných
skutkových zjištění tímto soudem s tím, že takto popsaného trestného jednání se
nedopustili a soud ve věci provedené důkazy (zejména svědeckou výpověď
poškozeného) hodnotily jednostranně v jejich neprospěch. Sami přitom nabídli
jiný průběh skutkového děje. V uvedeném směru však odvolací soud zejména i v
důvodech přijatého rozhodnutí přesvědčivě a jednoznačně vysvětlil, z jakých
důkazů vycházel a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěl. Především
takto poukázal na zřetelné rozpory ve výpovědích samotných dovolatelů, kteří
své výpovědi měnili a doplňovali v průběhu celého trestního řízení vedeného
proti nim. Za klíčový důkaz, který je usvědčuje z označeného trestného činu,
potom správně označil výpověď poškozeného D. H. s tím, že ta byla konstantní v
průběhu celého trestního řízení včetně jeho výpovědi před odvolacím soudem.
Nelze přitom přehlédnout, že věrohodnost výpovědí poškozeného byla testována
podaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
specializace klinická psychologie, ze kterého zjevně plyne, že schopnost
poškozeného reprodukovat děj je limitována jeho horšími vyjadřovacími
schopnostmi, přičemž však ve vztahu k posuzované věci se nejedná o podstatné
snížení obecné věrohodnosti. Kardinální informace poškozený uvádí bez
vážnějšího zkreslení, nesnaží se racionalizovat, pokud nějaká informace chybí,
a neimprovizuje. Samotnou výpověď potom zasazuje do kontextu situace a současně
ani nemá rozumovou či osobnostní dispozici k vykonstruování a nezvládl by ani
učinit věrohodnou výpověď na základě návodu jiné osoby. V daných souvislostech
je takto podstatné to, že poškozený zřetelně popsal násilný způsob jednání
dovolatelů, kterým mu vzali jeho mobilní telefon s tím, že jeho výpovědi v
uvedeném směru jsou neměnné a také věrohodné. Námitky dovolatelů tak ve světle
uvedeného nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek
spočívající v tom, že zejména odvolací soud pochybil (extrémně vybočil) při
organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů.
Učiněná skutková zjištění tak mají v provedených důkazech věcné i logické
zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět
nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu
i rozsahu umožnila odvolacímu soudu v předmětné věci přikročit i k závěrům
právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani
excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podaná dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podaná z jiného
důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 1. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka