3 Tdo 398/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23.
dubna 2008 o dovolání podaném obviněným V. S., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 14. 11. 2007 sp. zn. 8 To 120/2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 6/2007, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soud v Praze ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 48 T 6/2007, byl
obviněný V. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2
písm. b) tr. zák., na tom skutkovém základě, že „dne 8. 2. 2007 mezi 11.30 a
16.00 hodin v P., v přízemním dřevěném domku na zahradě u domu utloukl kladivem
občana Ukrajiny V. M., kterého mj. udeřil tímto kladivem 11x do hlavy v úmyslu
usmrtit ho a způsobil mu tak 11 ran, převážně typu tržně zhmožděných s okolními
oděrkami a krevními výrony, z nichž nejméně čtyři byly charakterem otevřenými
zlomeninami s rozhmožděním mozku a tato poranění vedla k devastaci klenby lební
a byla bezprostřední příčinou smrti poškozeného, přičemž smrt nebylo možno
odvrátit ani poskytnutím okamžité odborné lékařské pomoci.“ Za tento trestný
čin byl obviněný podle § 219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1,
odst 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na
dobu neurčitou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2007, sp. zn 8 To 120/2007, jímž
podle § 256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního
stupně tak nabyl právní moci dne 14. 11. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr.
ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, kterým zároveň napadl i řízení tomuto rozhodnutí předcházející.
Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl,
že v řízení v dané trestní věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý
proces, neboť hodnocení důkazů soudy obou stupňů bylo v extrémním rozporu s
jejich obsahem, byla porušena zásada in dubio pro reo a rozhodnutí soudu prvého
stupně bylo založeno na důkazech neúčinných a nezákonných. Dovolatel zdůraznil,
že ke spáchání trestného činu vraždy na poškozeném V. M. se nikdy nedoznal.
Ačkoliv měl právo zvolit si způsob své obhajoby, který zahrnuje právo vypovídat
i nepravdu, soud zcela účelově hodnotil jeho výpověď jako nevěrohodnou a tuto
skutečnost považoval za jeden z důkazů o jeho vině. Zjištění soudů, že to byl
právě on, kdo se inkriminovaného činu dopustil, nebylo podle dovolatele
podloženo spolehlivými a věrohodnými důkazy. Dovolatel současně provedl vlastní
rozbor dokazování provedeného v jeho trestní věci a na tomto základě dovodil,
že závěry soudů obou stupňů jsou s jimi provedenými důkazy v extrémním rozporu.
K tomu, aby v posuzovaném případě mohl být uznán vinným, byla podle dovolatele
nezbytná existence uceleného řetězce přímých či nepřímých důkazů, jež zde ovšem
chybí. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na skutečnost, že časové
rozpětí činu bylo poměrně široké, přičemž dovolatel byl v té době opilý a ze
způsobu jeho obhajoby nelze usuzovat na jeho vinu. Pokud jde o výpovědi
policistů S. a D., soudy z nich vycházely přesto, že podle konstantní
judikatury Ústavního soudu byly nepoužitelné. Obdobně lze hodnotit dovolatelovo
„doznání“ před pracovníky záchranné služby. Žádné další relevantní důkazy
přitom nebyly provedeny, když naopak další důkazy, a to znalecké expertízy,
neprokázaly přítomnost jeho daktyloskopických stop na místě činu, přítomnost
DNA ani jiného biologického materiálu, tzn. že o jeho pachatelství nijak
nesvědčí. Soudy obou stupňů ve svém důsledku pak porušily zásadu, podle které
může soud opřít výrok o vině též o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že
tvoří uzavřenou soustavu nepřímých důkazů. Nepřímé důkazy totiž nevylučují
reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, a v tomto smyslu nejsou
dostatečným podkladem pro to, aby obviněný mohl být uznán vinným. Ačkoliv měl
odvolací soud shora konstatované vady zjistit a v řízení o řádném opravném
prostředku (odvolání) je napravit, vadně akceptoval skutkové a právní závěry
soudu prvního stupně.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby
dovolací soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2007, sp.
zn. 8 To 120/2007, a vadné řízení jemu předcházející zrušil a přikázal Vrchnímu
soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále je
„státní zástupce“) a uvedl, že obviněný ve svém dovolání brojí proti zjištěnému
skutkovému stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu ke zvolené právní
kvalifikaci, a to skrze přípustný dovolací důvod, který však co do obsahu
představuje umělou abstrakci skutečného trestního řízení tak, jak je zachyceno
v relevantních právních aktech, a to ve svůj prospěch. Pokud je jeho námitka
oprávněná z hlediska formálního, pak jí nelze přiznat materiální relevanci.
Reálný extrémní nesoulad skutkových zjištění a z nich vyplývajících právních
závěrů totiž přes tvrzení dovolatele nelze v posuzovaném případě vůbec
spatřovat. Především výhrady prezentované dovolatelem jako námitky „extrémního
rozporu mezi obsahem důkazů a toho, co z obsahu soud vyvodil“ představují ve
skutečnosti zpochybňování skutkového stavu, tak jak byl oběma soudy zjištěn,
polemiku se závěry soudů, jiné hodnocení soudy již hodnocených důkazů a další
argumenty, které byly v rámci nalézacího a odvolacího řízení řádně ve smyslu §
2 odst. 6 tr. ř. posouzeny a v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a §
134 odst. 2 tr. ř. odůvodněny. Své vyjádření k dovolání uzavřel státní zástupce
tím, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
České republiky dovolání obviněného V. S. podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
odmítl a toto rozhodnutí aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání
vyslovil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst.
1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný V. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst.
2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti
rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst 2 písm. a) tr. ř., kterým byl
obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat je z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g),
l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána
a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla
naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami
předpokládanými v použitém dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav
věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen
pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly
správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového
stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda
právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
V souvislosti s výkladem posledně uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba
vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a následující tr. ř. není dalším
odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným
průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability
právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně
dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného
prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody
ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr.
ř.) podstatně užší.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudy zjištěným
skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku ani nesprávnost
posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých
hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o
nesouhlas se způsobem, jakým byly hodnoceny jednotlivé důkazy, popř. námitku
procesní nepoužitelnosti některých důkazů a zdůraznil, že zásada in dubio pro
reo, zejména při hodnocení jeho vlastní výpovědi (v rámci uplatněné obhajoby),
nebyla soudy vůbec použita. S poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci
pak dovolatel spojoval názor, že byl v důsledku porušení zásad spravedlivého
procesu neprávem uznán vinným, ačkoliv provedené důkazy podle něj spolehlivý
závěr o jeho vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. zák. nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným
mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy
zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na
procesním a nikoli hmotně právním základě. V tomto smyslu pak jeho námitky
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např.
nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že
důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. (zejména dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším
soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné
považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces
v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním
nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových
zjištění).
V posuzované věci - byť to dovolatel namítá - však o takový případ nejde, neboť
soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na
rozboru jednotlivých ve věci provedených důkazů a dovolatel se pak podaným
mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení jejich obsahu a
kvality (použitelnosti). Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str.
2, 3) a především z rozsudku soudu prvního stupně (str. 8 až 11) je přitom
dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy v
projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly
podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku
jako výše uvedeného trestného činu. Své skutkové a právní závěry soudy přitom
ve svých rozhodnutích v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134
odst. 2 tr. zák. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Z odůvodnění
napadeného usnesení odvolacího soudu zároveň nevyplývá, že by tento soud
považoval z hlediska náležitého objasnění věci za podstatné právě ty důkazy, na
jejichž procesní neúčinnost mimo rámec uplatněného hmotně právního dovolacího
důvodu dovolatel poukazoval.
Nejvyšší soud tedy dovolateli nepřisvědčil, že by napadené rozhodnutí a řízení
mu předcházející bylo založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu použitého dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze mu proto ani vytknout, že by svým
rozhodnutím založil vadu předpokládanou v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., tj. že rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku,
přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelovy námitky proto nebyly shledány
jakkoliv opodstatněnými.
Podle § 265i odst. 1, písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak
bylo dovolání obviněného V. S. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své
rozhodnutí učinil za podmínek 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler