3 Tdo 399/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15.
října 2002 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch
obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4.
2002, sp. zn. 6 To 72/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 143/2001, a rozhodl podle §
265k odst. 1, § 265l odst. 1 tr. řádu t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 6 To
72/2002, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 3 T
143/2001 s e z r u š u j í. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e , aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2002 byl obviněný
J. K. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §
201 písm. d) tr. zák., protože dne 23. 4. 2001 kolem 22.30 hodin řídil osobní
motorové vozidlo zn. Škoda 120L, SPZ OCC 48-76, po silnici III. třídy č.
44314 km 5,6 v katastru obce H. ve směru od H. V., kdy vlivem podnapilosti
nezvládl řízení vozidla a s vozidlem havaroval vpravo mimo vozovku, kde
narazil do kamenů lemujících okraj vozovky, v důsledku čehož poškozený
spolujezdec M. B., utrpěl roztříštěnou zlomeninu pravého bérce nad hlezenným
kloubem s posunem úlomků a tržnou ránu na bérci včetně odlomení vnitřního
kotníku, otřes mozku lehkého stupně, a tato zranění si vyžádala hospitalizaci
včetně operace, kdy léčení poškozeného dosud trvalo, a následnou zkouškou
metodou plynové chromatografie včetně zpětného propočtu bylo zjištěno, že
obviněný měl v době dopravní nehody nejméně 1, 85 g/kg ethylalkoholu v krvi.
Za to byl odsouzen podle § 201 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8
měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl
výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky. Současně mu
byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 roky. Dále bylo podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť jej odvoláním napadli jednak
státní zástupce v neprospěch obviněného a jednak poškozený M. B. O podaných
řádných opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Ostravě ve veřejném
zasedání dne 15. 4. 2002 usnesením sp. zn. 6 To 72/2002 tak, že obě podaná
odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch
obviněného J. K., které opřela o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Je toho názoru, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku, pokud bylo jednání obviněného posouzeno toliko jako
trestný čin podle § 201 písm. d) tr. zák. Tato právní kvalifikace je v
rozporu s popisem skutku ve výroku o vině soudu I. stupně. Podle tohoto
výroku, který má plnou oporu v provedeném dokazování, utrpěl poškozený M. B. v
příčinné souvislosti s jednáním obviněného zranění pravé dolní končetiny, které
nepochybně mělo charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm.
ch) tr. zák. Nepoužití právní kvalifikace podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.
soudem prvního stupně s poukazem na spoluzavinění poškozeného M. B. (v
kritické době rovněž podnapilý, nepřipoutaný bezpečnostním pasem) považuje
dovolatel za nesprávné. Skutek popsaný ve výroku rozsudku měl být v souladu s
právem kvalifikován nejen jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 201 písm. d) tr. zák., ale též jako trestný čin ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.
V petitu podaného dovolání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obě citovaná rozhodnutí zrušil, podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Olomouci k novému
projednání a rozhodnutí a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil obviněný prostřednictvím své obhájkyně.
Je přesvědčen, že obě rozhodnutí jsou správná a odpovídají zákonu. Navrhl, aby
dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné
zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zjišťoval, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti
dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné /§ 265a
odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1
písm. a) tr. ř./ a bylo podáno ve lhůtě a u příslušného soudu podle § 265e
odst. 1, 2 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Aniž by Nejvyšší soud ve vztahu k tvrzenému dovolacímu
důvodu přezkoumával úplnost dokazování a hodnocení důkazů soudem prvního event.
druhého stupně, při posuzování důvodnosti podaného dovolání vycházel z
konečného skutkového zjištění obou soudů. Shledal, že skutek popsaný ve výroku
rozsudku se nekryje s užitou právní kvalifikací podle § 201 písm. d) tr.
zák., neboť obviněný J. K. dle zjištění soudu nejenže řídil osobní automobil a
vlivem podnapilosti (1,85 g/kg ethylalkoholu v krvi) s vozidlem havaroval, ale
v příčinné souvislosti s tímto jednáním utrpěl poškozený M. B. popsaná zranění
pravé dolní končetiny, která bezpochyby vykazují charakter těžké újmy na zdraví
ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Takto zjištěný skutek
měl být proto právně posouzen nejen podle § 201 písm. d) tr. zák., ale i jako
trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podané
dovolání lze tedy považovat za důvodné.
Nejvyšší soud se neztotožnil s postupem soudu prvního stupně, když nepoužití
právní kvalifikace podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. odůvodnil spoluzaviněním
poškozeného M. B., které mělo spočívat v tom, že v kritické době byl rovněž ve
stavu těžké opilosti a po nastoupení do vozidla se nepřipoutal bezpečnostním
pasem. Pokud by poškozený nebyl v podnapilém stavu a byl připoután, pak by
téměř s určitostí /s odkazem na příslušný znalecký posudek/ neutrpěl tak
závažná poranění. Za této situace podle názoru nalézacího soudu bylo nutno
postupovat ve prospěch obviněného a přičíst mu vinu toliko za prosté ublížení
na zdraví podle § 223 tr. zák. a protože je jednočinný souběh tohoto trestného
činu a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d)
tr. zák. vyloučen, právně posoudit jednání obviněného pouze dle posledně
uvedeného zákonného ustanovení.
Soud prvního stupně, ale i soud odvolací, pokud se s jeho názorem ztotožnil,
zaměnil otázku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného J. K. a nastalým
následkem (účinkem) v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného M. B. s
otázkou posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání
obviněného (§ 3 odst. 4 tr. zák.) v důsledku možného podílu poškozeného na
následku - vzniku těžké újmy na zdraví.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že příčinná souvislost mezi
jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání
pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním
pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje
další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele
zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení
příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila
jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na
jednání pachatele. V projednávané věci základní příčinou vzniku těžké újmy na
zdraví poškozeného M. B. nebyla skutečnost, že sám poškozený byl v podnapilém
stavu a nebyl při jízdě připoután bezpečnostním pasem, ale to, že obviněný J.
K. řídil motorové vozidlo v silně podnapilém stavu a s tímto havaroval. Určitá
míra spoluzavinění poškozeného na způsobeném následku (účinku) proto nemůže
být důvodem k tomu, aby obviněnému nemohla být přičítána odpovědnost za
vzniklou těžkou újmu na zdraví. Tato otázka může vést toliko k úvahám o stupni
společenské nebezpečnosti jednání obviněného v souvislosti s kriterii
rozhodnými pro ukládání trestu (§ 23 a § 31 tr. zák.).
Nejvyšší soud proto v projednávané věci dospěl k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, když jednání
obviněného J. K. nebylo právně posouzeno nejen jako trestný čin ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák., ale též jako trestný
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.
Vzhledem k těmto uvedeným skutečnostem shledal Nejvyšší soud podané dovolání
důvodným a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 6 To 72/2002, a rozsudek Okresního soudu
v Olomouci sp. zn. 3 T 143/2001. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na
obě rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v
Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozhodnutí se tak věc vrací do procesního stadia
po podání obžaloby. Úkolem Okresního soudu v Olomouci bude věc projednat a
učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž soud bude vázán právním
názorem, vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych