O odvolání obviněného K. P. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 23 To
370/2007, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek
soudu prvního stupně tak ohledně tohoto obviněného nabyl právní moci dne 31. 7.
2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný K. P.
následně dovolání, které současně směřovalo i proti výroku o vině z rozsudku
soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou
stupňů vytkl, že dostatečně nepřezkoumaly otázku jeho zavinění, ačkoliv u
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. zákon vyžaduje úmysl pachatele (§ 4
tr. zák.) ohrozit nebo porušit zájem chráněný trestním zákonem. V uvedené
souvislosti dovolatel poukázal na to, že jeho jednání spočívalo v provokativní
činnosti (chování) v provozovně M. se svolením poškozeného M. C. & C. Č. R., s.
r. o., které mu udělil zaměstnanec této společnosti pan B. N., security
manager. Dovolatel tak jednal s vědomím, že jeho činnost nemůže být posuzována
jako trestná, neboť svolení poškozeného patří mezi okolnosti vylučující
protiprávnost činu, byť to zákon výslovně neuvádí. Provádění navyšování počtu
palet přitom navrhl dovolateli spoluobviněný K. V., takže se dovolatel nemohl
dopustit ani návodu k trestnému činu. Přestože zaměstnanec společnosti M. B. N.
jakékoliv zadávání úkolů dovolateli, spolupráci či komunikaci s ním ohledně
zjišťování nelegální činnosti v provozovně M. popíral, má dovolatel za to, že
výsledky provedeného dokazování, na které současně konkrétně poukázal, činí
výpověď B. N. nevěrohodnou. Uvedené skutečnosti však odvolací soud nevzal podle
něj v úvahu a v důsledku toho vadně vyhodnotil jednání, jímž byl dovolatel
uznán vinným, jako jednání vedené přímým úmyslem ve smyslu § 4 písm. a) tr.
zák., přestože podle dovolatele nebylo v řízení nijak prokázáno, že by takový
úmysl skutečně měl. To znamená, že odvolací soud nesprávně posoudil hmotně
právní otázku zavinění.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 23
To 370/2006-302 ze dne 31. 7. 2007 a vrátil věc Okresnímu soudu v Českých
Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který nejprve připomněl, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé
a v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění,
popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Podle státního zástupce dovolatelovy
námitky směřující proti existenci subjektivní stránky trestného činu (zavinění)
v obecné rovině odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. V dané věci však
dovolatel při formulaci svých námitek nevychází ze skutkových zjištění soudu
vylíčených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a nevytýká, že by
na tento skutkový stav bylo vadně aplikováno ustanovení § 4 tr. zák. o úmyslném
zavinění. Dovolatel totiž polemizuje s výsledky hodnocení důkazů soudy a
prosazuje svou vlastní skutkovou verzi uplatňovanou v původním řízení, podle
které se trestné činnosti účastnil se souhlasem a podle instrukcí zástupce
poškozené firmy, kdy jeho úkolem bylo objasnit nekalé praktiky při výkupu
europalet. Touto obhajobou se soudy obou stupňů zabývaly, ale považovaly ji za
účelovou a nevěrohodnou. Z toho vyplývá, že dovolatelovy námitky ve skutečnosti
primárně směřují do oblasti skutkových zjištění, a proto neodpovídají formálně
deklarovanému ani jinému dovolacímu důvodu. Za této situace nepovažoval státní
zástupce za potřebné zabývat se otázkou, zda jednání pracovníka zajišťujícího
bezpečnost firmy, který by jinou osobu instruoval k „provokativnímu chování“
spočívajícímu v účasti na majetkové trestné činnosti ke škodě této firmy, by
vůbec splňovalo všechny právní teorií formulované náležitosti souhlasu
poškozeného jako okolnosti vylučující protiprávnost činu. S ohledem na výše
uvedené skutečnosti státní zástupce uzavřel své vyjádření tím, aby Nejvyšší
soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a
toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil
státní zástupce souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r
odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný K. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení
skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi skutkovým stavem
vyjádřeným v popisu skutku - ve vztahu k soudy použité právní kvalifikaci - ani
to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných
důležitých hmotně právních skutečností. Namítl, že vzhledem k absenci úmyslného
zavinění (§ 4 tr. zák.) a svolení poškozeného jako okolnosti vylučující
protiprávnost činu nemohl svým jednáním naplnit znaky skutkové podstaty
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Tato hmotně právní námitka je však
dovolatelem založena výlučně na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily
provedené důkazy, a na dovolatelově vlastní skutkové verzi. Na tomto podkladě
pak dovolatel vyslovil názor, že použitá právní kvalifikace skutku, který se
měl ve skutečnosti odehrát zcela jinak (dovolatel měl jednat se svolením
poškozeného), byla v jeho případě vadná, neboť podle něj neodpovídala výsledkům
dokazování.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 3 až 5) i z rozsudku
soudu prvního stupně (viz zejména str. 10 až 12) je přitom dostatečně zřejmé,
z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané
věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele
učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaného ve
spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) se spoluobviněnými K. V. a P. P. Tyto
závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu
vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se zároveň vypořádal s prakticky totožnými
námitkami, jaké obviněný uplatnil i v rámci svého pozdějšího dovolání.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným
mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy
zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na
procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho
námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a
násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem
určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad
uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným
průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability
právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně
dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného
prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody
ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr.
ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých
rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na
to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by
bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na
spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v
extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence
příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde,
neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko
přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších,
tedy skutečností rozdílných od těch, které soudy vzaly po rozboru a vyhodnocení
provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv
garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních
smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak
neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či
dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska
požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého
práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je
pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li
existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost
Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu
ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř.
na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b
odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v
dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS
282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS
688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve
věci obviněného K. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler