3 Tdo 403/2023

3 Tdo 403/2023-241

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný L. F., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 13 To 307/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí and Orlicí pod sp. zn. 3 T 122/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného L. F. odmítá.

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí and Orlicí ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 3 T 122/2022, byl obviněný L. F. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 7. 12. 2019 kolem 03.00 hodin na místní komunikaci mezi obcemi Helvíkovice a Česká Rybná, okres Ústí nad Orlicí, jako řidič osobního vozidla značky XY, RZ XY v rozporu s ustanovením § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, nepřizpůsobil rychlost jízdy zasněženému a tedy kluzkému povrchu komunikace, dostal se s vozidlem do smyku a pravou přední částí vozidla v oblasti kola narazil do betonové propusti poblíž domu čp. XY, přičemž došlo ke zranění jeho spolujezdce A. K., bytem XY, který utrpěl tříštivou mnohaúlomkovou nitrokloubní zlomeninu dolní části pravé holenní kosti s vybočením z osy a šikmou zlomeninu dolní části pravé lýtkové kosti s posunem o šíři kosti a lehkým zkratem, s hospitalizací od 7. 12. 2019 do 23. 12. 2019, kdy byl nucen podstoupit tři operace, dále byl omezen bolestivostí, nemožností došlapu na pravou dolní končetinu, omezením hybnosti hlezna s bolestivostí v krajních polohách, s dobou léčení v trvání 6 měsíců s následnými rehabilitacemi a přetrvávajícími trvalými následky spočívajícími v omezení hybnosti pravého hlezenního kloubu spojeném s bolestivostí a nutností používání francouzských holí.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.

Za použití § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou (2) roků.

Za použití § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 70 celých denních sazeb po 700 Kč, tedy v celkové částce 49.000 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, na náhradě škody částku 113.400 Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. K., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 3 T 122/2022, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 13 To 307/2022, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst, 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uložení peněžitého trestu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 13 To 307/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 223-224), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. s tím, že usnesením odvolacího soudu bylo nesprávně zamítnuto jeho odvolání, ačkoli námitky v něm uplatněné byly důvodné. Toto řízení trpělo vadami, jež mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku, a dále došlo k porušení tr. zákoníku, pokud se týče právní kvalifikace skutku a rovněž při ukládání trestu.

Obviněný má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud řádně neodůvodnil, jakými úvahami se řídil, když zamítl odvolání. Má za to, že pro takový postup nebyly splněny procesní podmínky, když správně mělo být jeho námitce o nedostatečném provádění důkazů vyhověno, a rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být zrušeno. Byl uznán vinným skutkem, „o němž neexistují důkazy, na nichž lze postavit skutkový závěr o němž nejsou důvodné pochybnosti“. Nalézací soud vycházel toliko z výpovědi poškozeného, osoby zainteresované na odsouzení dovolatele, která nadto téměř tři roky o údajné dopravní nehodě tvrdila něco zcela jiného, zejména pak v době, kdy poškozený měl trpět přímými důsledky dopravní nehody jako je fyzická bolest, nepohodlí související s léčbou a bezprostřední ztráta obživy. Výpověď poškozeného je nevěrohodná a lživá. Další důkazy opatřené soudem pak nalézací soud vykládal nikoli v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., ale vytrhl je z kontextu za účelem podpoření obžaloby a jejích závěrů. Soud nalézací si pak domýšlel důkazy dle svého uvážení, například důkaz fotografií poškozeného vozidla dovolatele, kde, aniž by měl fotografie z interiéru, dovodil, že došlo k průniku pravého předního kola do interiéru vozu, a to že způsobilo poškozenému relevantní zranění. V podobném duchu soud vykládal i závěry znalce z oboru zdravotnictví.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 12. 2022, č. j. 13 To 307/2022-216, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 9. 2022, č. j. 3 T 122/2022-195, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 5. 2023, sp. zn. 1 NZO 315/2023.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněným upotřebená argumentace není přiřaditelná pod užitý dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože primárně směřuje do oblasti dokazování a skutkových zjištění, nikoliv vůči hmotně právnímu posouzení. Nelze ji však přiřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť též s ním se obsahově míjí, protože ve skutečnosti nevytýká žádné ze zásadních vad zmíněných v citovaném ustanovení.

Výtky obviněného mířící vůči výsledkům dokazování či právní kvalifikaci nepovažuje státní zástupce za za opodstatněné ani v obecné rovině. Obviněný byl po skutkové stránce bezpečně usvědčen výpovědí poškozeného, která nestojí osamoceně, nýbrž plně odpovídá závěrům znalce MUDr. Rejthárka, fakticky ji podporuje též výpověď svědka K. Správná skutková zjištění byla posléze též správně kvalifikována. Přezkoumávaná rozhodnutí netrpí žádnými podstatnými, natož extrémními rozpory, současně odůvodnění plně odpovídají § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř., o nepřezkoumatelnosti hovořit nelze.

S ohledem na skutečnosti uvedené výše státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 13 To 307/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o peněžitém trestu, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích odvolání obviněného projednal, a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje výslovně na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).

Je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Námitky obviněného žádné z těchto tří situací neodpovídají. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněný nevznáší. Jeho argumentaci nelze vyhodnotit ani jako námitku zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takové vady však obviněný nepopisuje. Obviněný namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině bez důvodné pochybnosti. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména výpověď poškozeného A. K., kterou označil za nevěrohodnou a lživou, znalecký posudek z oboru zdravotnictví a fotografie poškozeného vozidla, přičemž nastínil vlastní hodnocení těchto důkazů, a tím de facto vlastní skutkové závěry. Námitky obviněného tak nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Pokud namítá, že „soudy domýšlely důkazy dle svého uvážení“ a vytrhávaly je „z kontextu za účelem podpoření obžaloby a jejích závěrů“, jedná se o proklamace bez jakéhokoli podkladu. Takováto argumentace v rámci uplatněného dovolacího důvodu neobstojí.

V této věci přitom nelze shledat žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou.

Nad rámec uvedeného je možno uvést, že nalézací soud vycházel zejména z výpovědi poškozeného, a byť byla učiněna dva roky po incidentu, tuto vyhodnotil jako logickou, věrohodnou, korespondující s fotograficky zaznamenaným stavem vozidla a zejména se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Jana Rejthárka, kdy znalec byl rovněž vyslechnut i v hlavním líčení. Výpovědi svědka V. K. a manželky obviněného D. F. naopak vyhodnotil jako tendenční a v případě svědka K. dokonce označil jeho výpověď za nepravdivou, byť částečně tento svědek, který byl osobou, která dojela na místo nehody a pomohla obviněnému s vyproštěním vozidla, stran obecných okolností časového vymezení a přítomnosti poškozeného na místě incidentu potvrdil verzi uváděnou poškozeným. „Výpovědí poškozeného K. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství je tak zcela vyvrácena obhajoba obžalovaného, kterou je třeba považovat za ryze účelnou“. Nalézací soud rovněž věnoval náležitou pozornost skutečnosti, že poškozený celý incident oznámil až po dvou letech (srovnej bod 4. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil, v tomto směru lze odkázat zejména na body 9. až 11. napadeného usnesení.

Námitky obviněného neobstojí ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Obviněný namítá, že soud prvního stupně chyboval, pokud „jej uznal vinným skutky, o němž neexistují důkazy, na nichž lze postavit skutkový závěr o němž nejsou důvodné pochybnosti“. V rámci uplatněného dovolacího důvodu nicméně není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.

Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného

práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Je třeba rovněž připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí (odůvodnění) není ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. přípustné.

Nad rámec uvedeného možno uvést, že soudy zjištěný skutkový stav, tak jak je pospán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, byl kvalifikován jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, přičemž odkazuje na podrobné odůvodnění nalézacího soudu v bodě 4. odůvodnění jeho rozsudku, kde nalézací soud podrobně rozvedl své úvahy stran okolností, za nichž došlo ke zranění poškozeného, mechanismu vzniku těchto zranění a charakteru těchto zranění jako těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Rovněž se vyjádřil k otázce zavinění ve formě nedbalosti. Nalézací soud konstatoval, že obviněný „jinému způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Obžalovaný jednal v nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, věděl, že nepřizpůsobí-li rychlost jízdy kluzkému povrchu vozovky, může dojít k dopravní nehodě se závažnou újmou na zdraví ostatních účastníků silničního provozu zejména svého spolujezdce, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému následku nedojde“.

Lze uzavřít, že námitky obviněného nelze podřadit jak pod obviněným uplatněný, tak ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů, tak jak jsou vymezeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Námitkám obviněného navíc nebylo možno přisvědčit ani věcně.

IV.

Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného L. F. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 6. 2023

JUDr. Petr Šabata předseda senátu