Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 4. května 2005 dovolání obviněného J. Z., proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 2 To 89/2004, v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 8/2000, a rozhodl t a
k t o :
Dovolání J. Z. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl obviněný J. Z. uznán vinným jednak
trestným činem podvodu dle ust. § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona dílem
dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona,
jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.
1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona dílem dokonaným dílem nedokonaným ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen
podle § 158 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Dle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1, 2 tr.
zákona byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební
dobu 4 let, přičemž byl zároveň nad obžalovaným vysloven dohled.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena obecní rady v obci K., okres
F.-M., na dobu 5 let.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obvinění K.
S. a J. Z. společně v době od měsíce července do měsíce listopadu roku 1998 v
obci K., okres F.-M., i jinde obžalovaný J. Z., jako starosta obce K., a
obžalovaný K. S., jako podnikatel podnikající pod obchodním jménem K. S., T.,
O. –K., po předcházející vzájemné dohodě v úmyslu získat finanční prostředky
pro podnikatelskou činnost obžalovaného K. S. předstírali existenci pohledávek
firmy K. S., T., za obcí K. za práce provedené firmou K. S., T., v rámci
plynofikace obce K., přičemž tyto práce provedeny nebyly, a to tak, že:
1) obžalovaný J. Z. vědomě jednajíc v rozporu s ust. § 36a odst. 1 písm. d)
zák. č. 367/1990 Sb. o obcích, ve znění pozdějších předpisů, v přesně
nezjištěné době od měsíce července roku 1998 do září roku 1998 podepsal
„Prohlášení obce“ s udávaným datem vyhotovení dne 4. 9. 1998, jímž jako
starosta obce K. nepravdivě stvrdil, že obec K. převzala skutečně vykonané
práce týkající se plynofikace obce, dále fiktivní fakturu vystavenou firmou K.
S., T., dne 28. 7. 1998 a dobou splatnosti do 30. 11. 1998, kterou měl
za obec K. převzít dne 4. 9. 1998, kterou bylo deklarováno, že obec K. má vůči
firmě K. S., T., závazek za provedené práce ve výši 10.659.896,- Kč a dále
„Potvrzení“ s datem 4. 9. 1998 dokládající, že k datu 25. 8. 1998 vznikl firmě
K. S., T., nárok na částku 10.659.896,- Kč za provedené práce dle faktury,
přičemž následně byly uvedené doklady obžalovaným K. S. předloženy firmě F. C.
podnikatele Ing. J. R., který v domnění, že pohledávka je skutečná, uzavřel
dne 11. 9. 1998 s firmou K. S., T., zastoupenou obžalovaným K. S., smlouvu o
postoupení pohledávky, kterou jako postupník převzal pohledávku za obcí K. v
nominální výši 10.659.896,- Kč za úplatu 5.329.948,- Kč. Výše uvedenou částku
zaplatil obžalovanému K. S. dne 18. 9. 1998, přičemž se jednalo o úhradu
fiktivní pohledávky, čímž byla Ing. J. R. způsobena škoda ve
výši 5.329.948,- Kč;
2) obžalovaný J. Z. vědomě jednajíc v rozporu s ust. § 36a odst. 1 písm. d)
zák. č. 367/1990 Sb. o obcích, ve znění pozdějších předpisů, v přesně
nezjištěné době od měsíce července roku 1998 do měsíce září roku 1998 stvrdil
za obec K. převzetí faktury vystavené dne 28. 8. 1998 firmou K. S., T.,
splatné dne 30. 11. 1998, kterou bylo předstíráno, že firmou K. S., T., byly
provedeny ve prospěch obce K. práce v rámci plynofikace obce v objemu
16.853.888,- Kč, dále pak za obec K. vystavil dne 19. 8. 1999 dvě „Potvrzení“,
jednak dokumentující fiktivní provedení více prací a jednak odůvodňující, proč
nebyly provedené práce průběžně hrazeny a dále avaloval biancosměnku vlastní
výstavce obžalovaného K. S. na směnečnou částku 16.853.888,- Kč s datem
vystavení 27. 8. 1998, přičemž uvedené doklady a směnka byly obžalovaným K. S.
předloženy J. V., který v domnění, že pohledávka existuje, uzavřel dne 2. 11.
1998 s firmou K. S., T., zastoupenou obžalovaným K. S.,
smlouvu o postoupení pohledávky, kterou jako postupník
převzal pohledávku za obcí K. v nominální výši 16.853.888,- Kč za úplatu
10.000.000,- Kč, přičemž však částka 10.000.000,- Kč nebyla J. V. obžalovanému
K. S. uhrazena a škoda v této výši tedy J. V. nevznikla,
přičemž oba obžalovaní si byli vědomi skutečnosti, že v době splatnosti
fiktivních pohledávek nebudou disponovat finančními prostředky k úhradě
závazků, a to ani k úhradě závazku směnečného.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal
odvolání obviněný J. Z. a Krajský státní zástupce v Ostravě. Odvolání projednal
ve veřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2004 Vrchní soud v Olomouci a rozsudkem
sp. zn. 2 To 89/2004 z podnětu odvolání Krajského státního zástupce v Ostravě
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e) tr. řádu
ohledně obžalovaných K. S. a J. Z. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259
odst. 3 tr. řádu pak sám nově rozhodl ohledně J. Z. tak, že při stejném popisu
skutku jej uznal vinným jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným,
dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zákona, ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a jednak
trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1
písm. b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákona, ve znění zák. č.
265/2001 Sb., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8
odst. 1 k § 158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr.
zákona, ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Za tyto trestné činy mu uložil podle § 250 odst. 3 tr. zákona, za použití §
35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro
jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s dozorem.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona mu dále uložil trest zákazu
činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce člena zastupitelstev a obecních
rad měst a obcí na dobu 5 let.
Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený Ing. J. R. odkázán se svým nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 256 tr. řádu bylo odvolání J. Z. zamítnuto.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že napadá rozsudek v celém
rozsahu, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovuje názor, že v
důsledku nesprávného právního posouzení některých skutkových otázek i jiných
hmotně právních posouzení došly soudy v dosavadním řízení k nesprávným
rozhodnutím o vině. Tvrdí, že se sám neobohatil, ani neobohatil jiného a že k
takovým následkům jeho jednání nesměřovalo. Dále namítá, že soud v souladu s
obžalobou kvalifikoval jeho jednání jako jeden trestný čin, ač šlo o dvě zcela
nezávislá jednání a tedy o dva samostatné trestné činy. Dále v souladu
s předchozí obhajobou tvrdí, že pokud by byl skutečně trestný čin spáchán, pak
motiv trestného činu i skutečnost, že se obžalovaní sami dostali do rukou
přinejmenším jednoho podvodníka, vylučoval použití kvalifikované skutkové
podstaty ust. § 158 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 písm. a), c) tr.
zákona, ať již dílem dokonaným nebo dílem nedokonaným ve stadiu pokusu, nýbrž
pouze podle ust. § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Dle názoru dovolatele
Vrchní soud v Olomouci „dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že zatímco v
případě trestného činu podvodu, který měl dovolatel spáchat v jednočinném
souběhu s trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele, nelze použit
kvalifikovanou podstatu ust. 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona,
neboť veškeré okolnosti případu (především ojedinělá motivace pachatelů), v
případě trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, je na místě
použití kvalifikované podstaty“. Toto posouzení skutku je dle názoru dovolatele
vzájemně nekonzistentní. Dovolatel je toho názoru, že k nesprávnému právnímu
závěru dospěl Vrchní soud v Olomouci proto, že se nezabýval subjektivní
stránkou jednání dovolatele ve vztahu k tomu, jak mají být využity získané
finanční prostředky.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby věc přikázal tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě konstatuje, že
obviněný se v podstatné části svého mimořádného opravného prostředku domáhá
změny zjištěného skutkového stavu, o čemž svědčí i tvrzení dovolatele , že „...
dovolací soud je sice vázán skutkovými zjištěními soudů prvého a druhého
stupně, nicméně tuto vázanost nelze vysvětlovat tak, že nelze změnit žádnou
část skutkové věty soudu I. a II. stupně“. Státní zástupce upozorňuje, že
dovolatel neuplatnil žádnou námitku, která by odpovídala dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v té alternativě, kdy je tento dovolací
důvod založen „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“, přičemž „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“ je možné např. v otázce posouzení
skutečnosti, zda je pachatel trestného činu zvlášť nebezpečným recidivistou ve
smyslu ust. § 41 odst. 1 tr. zákona, ale tento fakt sám o sobě neznamená, že by
dovolací soud měl vycházet při rozhodování o dovolání ze změněných skutkových
okolností, jak se nesprávně domnívá dovolatel.
Státní zástupce poté hodnotí jednotlivé námitky dovolatele z hlediska jejich
souladu s použitým dovolacím důvodem a vyslovuje názor, že povahu námitek
právně relevantních z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, který byl jako jediný obviněným uplatněn, má nejen jeho výhrada, že
soud nesprávně právně posoudil skutek, neboť dospěl podle dovolatele k
nesprávnému závěru, že se jedná o jeden trestný čin, ačkoli se podle
něj jednalo o dvě zcela nezávislá jednání a tedy o dva samostatné
trestné činy, ale i jeho argument, že pokud soud učinil závěr, že skutek
obviněného nelze s ohledem na ust. § 88 odst. 1 tr. zákona právně kvalifikovat
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, nemohlo být
jeho jednání současně právně posouzeno i jako trestný čin zneužívání pravomoci
veřejného činitele v kvalifikované podobě jeho skutkové podstaty podle § 158
odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákona.
Pokud jde o prvou z uvedených námitek, státní zástupce jednak konstatuje, že
tato námitka, pokud by stála sama o sobě, by musela vést k odmítnutí dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako dovolání podané osobou
neoprávněnou), neboť prostřednictvím této námitky by v důsledku obviněný mohl
dosáhnout zpřísnění právní kvalifikace. Státní zástupce však tuto námitku
shledává především jako zjevně neopodstatněnou, když konstatuje, že v
posuzovaném případě byly znaky „pokračování v trestném činu“ zjevně naplněny.
Opodstatněnost neshledává ani u druhé z výše uvedených námitek; odkazuje na
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona, připomíná rozdílnost skutkových podstat
trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a),
písm. c) tr. zákona (zejména pokud se týká objektu trestného činu, jako
obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu) a konstatuje, že právní
závěr soudu plně koresponduje se zněním ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona.
S ohledem na výše uvedené stanovisko státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšším
soudem České republiky bylo podané dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §
265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém
stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje
proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem
druhého stupně byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného. Obviněný je
rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §
265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst.1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné
se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6
tr. řádu. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na
nesprávném skutkovém zjištění. Snahou o přezkum, popřípadě změnu skutkových
zjištění, se dovolatel snaží navodit stav, jako by Nejvyšší soud České
republiky byl druhým odvolacím soudem, resp. soudem třetího stupně.
V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je v
převážné části svého obsahu zcela irelevantní, neboť se opírá o zpochybnění
skutkových zjištění a teprve na jeho základě formuluje názor i o nesprávném
právním posouzení.
Podané dovolání odpovídá tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu jen v té části,
kde dovolatel vznáší námitku, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako jeden
trestný čin, nýbrž jako dvě nezávislá jednání a tedy dva trestné činy, a dále v
té části, kde dovolatel namítá, že pokud soud učinil závěr, že jednání
obviněného nelze s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona právně
kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona,
nemůže být skutek, pro který byl odsouzen, současně právně posouzen vedle
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm.b) tr. zákona i jako
trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.
b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákona.
Po přezkoumání obou relevantně uplatněných námitek však Nejvyšší soud shledal,
že tyto jsou zjevně neopodstatněné. Pokud jde o prvou z uvedených námitek, pak
ze skutkových zjištění soudu je zcela zřejmé, že jednotlivé útoky byly svou
povahou realizací jediného záměru, nesporný je rovněž stejnorodý způsob
provedení i jejich časová souvislost. Zákonné znaky pokračování v trestném
činu tak byly jednáním obviněného nesporně naplněny. To, že se obviněný domáhá
cestou dovolání změny zjištěných skutkových okolností, ze kterých vyplývá
právní závěr soudu, není a nemůže být pro toto právní posouzení relevantní.
Jak je již výše uvedeno, zjevně neopodstatněná je dle názoru Nejvyššího
soudu i druhá z uvedených námitek dovolatele. Je totiž nutno přisvědčit
názoru státního zástupce, že závěr, že dovolatel svým jednáním spáchal také
trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.
b), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákona, a to dílem i ve stadiu
pokusu, plně koresponduje i se zněním ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona, neboť
(opět s ohledem na soudem zjištěné skutkové okolnosti) není pochyb o tom, že
podmínky aplikace § 88 odst. 1 tr. zákona byly naplněny.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li
o dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že dovolání v té části, kde je v souladu s dovolacím důvodem
dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, bylo shledáno jako zjevně
neopodstatněné, rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání J. Z. v souladu s
výše uvedeným ustanovením tr. řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 4. května 2005
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h