3 Tdo 405/2016-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2016 o dovolání
podaném O. D. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp.
zn. 8 To 37/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 49 T 8/2014, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, a rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 49 T 8/2014, zrušují.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 49 T 8/2014, byl
O. D. H. uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1
trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr.
zákoník), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v
tom, že dne 30. 7. 2014 v přesně nezjištěné době, kolem 22:30 hodin v P. – T.,
ul. H., po předchozí hádce se svou manželkou poškozenou O. H., která proběhla v
jimi užívaném bytě, nacházejícím se ve 2. nadzemním podlaží domu, odešel z bytu
a poškozená mezitím vylezla na balkónové zábradlí za účelem opravy satelitní
antény a v důsledku opilosti při manipulaci přepadla, zachytila se balkónového
zábradlí, neudržela se zábradlí, z balkónu spadla a dopadla vedle domu na
kovovou odtokovou mříž, kde ji obžalovaný našel, neposkytl jí potřebnou pomoc,
ač ji poskytnout mohl, aniž by sebe či jinou osobu vystavil jakémukoliv
nebezpečí; místo pomoci odtáhl její bezvládné tělo do křovinatého a vysokého
travnatého porostu blízkého lesíka, mimo cestičky a stezky a poškozenou zde ve
vzdálenosti 55 metrů od místa dopadu zanechal, aby tak zabránil případnému
poskytnutí pomoci poškozené a nalezení jejího těla dalšími obyvateli domu či
záchranáři a policisty, a následně z místa uprchl; poškozená v důsledku pádu
utrpěla poranění, a to frakturu 11. a 12. žebra vpravo, frakturu příčných
výběžků 1. – 4. bederního obratle vpravo, frakturu pravé lopatky, otevřenou
víceúlomkovou zlomeninu okovce levé loketní kosti s hlubokými tržně zhmožděnými
ranami zasahujícími ke kosti délky až 2 cm, roztržení cysty levé ledviny s
krvácením do prostoru za pobřišnici, drobné vícečetné oděrky na trupu a
končetinách, přičemž k úmrtí poškozené v důsledku krvácení do prostoru za
pobřišnici z roztržené cysty levé ledviny nedošlo jen díky včasně poskytnuté
odborné pomoci, kdy zranění si vyžádalo okamžitý lékařský zákrok a následnou
hospitalizaci. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře
dva roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
V předmětné věci podal O. D. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, tak, že je jako nedůvodné
podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal O. D. H. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění dalších,
zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný O. D. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej
podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), l) tr. ř., jelikož proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle § 11 tr. ř.
nepřípustné. Obviněný připomenul, že byl obžalován z pokusu zvlášť závažného
zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku. Na základě provedeného dokazování však soud prvního
stupně dospěl k závěru, že obviněný tuto skutkovou podstatu nenaplnil a
předmětné jednání překvalifikoval na přečin neposkytnutí pomoci podle § 150
odst. 1 tr. zákoníku. Soud se však měl dopustit porušení zákona, neboť k
trestnímu stíhání pro přečin podle § 150 tr. zákoníku proti tomu, kdo byl ve
vztahu k poškozenému v době spáchání činu manželem, je nutný souhlas
poškozeného podle § 163 tr. ř. Poškozená (manželka obviněného O. H.) přitom po
celou dobu trestního řízení potvrzovala nevinu obviněného a s jeho odsouzením
nesouhlasila, kdy mj. popírala, že by na jejím pádu z druhého poschodí měl
obviněný jakoukoli účast. S ohledem na všechny rozhodné okolnosti by přitom
existence trestního stíhání měla být ve výlučné dispozici poškozené, právě s
přihlédnutím k ustanovení § 163 tr. ř. Soudu vytkl, že si měl po
překvalifikování jednání na přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr.
zákoníku vyžádat souhlas poškozené, a jelikož tento nebylo možné nikterak
vyvodit ani z jejího chování, měl soud postupovat podle § 223 odst. 1 tr. ř.,
neboť s odkazem na § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. bylo trestní stíhání
nepřípustné. Soud druhého stupně poté zmíněné pochybení nenapravil a odvolání
obviněného zamítl. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a trestní stíhání zastavil a než bude
takto rozhodnuto, aby přerušil výkon uloženého trestu.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve
připomenul, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno výlučně
proti výroku o trestu. Odvolání tedy nesměřovalo do výroku o vině. Pokud se
následně soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vyjadřoval i ke skutkovým
zjištěním a právnímu posouzení skutku, učinil tak toliko jako obiter dictum a
nikoli jako přezkum podle § 254 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení přitom
smí odvolací soud přezkoumat zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných
výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání. Soud druhého stupně přitom
nebyl povinen přezkoumat jiné výroky ani postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr.
ř., když v napadeném výroku o trestu žádné vady nezjistil. K tomuto poukázal na
relevantní judikaturu týkající se otázky přípustnosti dovolání, konkrétně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, anebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013. Rovněž
podotkl, že obviněný ve svém dovolání ani nevznesl žádné argumenty, proč by dle
něj mělo jeho dovolání být přípustné. Nadto uvedl, že pokud soud druhého stupně
neshledal, že by obviněným vytýkaná vada výroku o trestu měla původ ve výroku o
vině, nebyl povinen ani oprávněn výrok o vině přezkoumat. K okolnostem, za
jakých může soud druhého stupně přezkoumat výrok o vině na základě odvolání
podaného pouze do výroku o trestu, poukázal na rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 To 39/2012. Zejména zdůraznil, že
pochybnost o správnosti nenapadeného výroku musí vyplynout z obsahu podaného
opravného prostředku. Obviněný přitom ve svém odvolání neuvedl nic, co by vadám
výroku o vině nasvědčovalo. Státní zástupce shrnul, že podané dovolání je
nepřípustné, neboť dovoláním napadený výrok o vině vůbec nemohl být předmětem
přezkumu odvolacím soudem, tudíž není splněna podmínka přípustnosti dovolání
podle § 265a tr. ř. „jestliže soud rozhodl ve druhém stupni“. Jelikož je tedy
dovolání nepřípustné, nelze se ani zabývat žádným uplatněným dovolacím důvodem.
Krom toho, s ohledem na výpověď svědkyně Š. G. by byly naplněny okolnosti
předpokládané v ustanovení § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. a souhlasu poškozené
by nebylo třeba. Státní zástupce uzavřel, že dovolání je nepřípustné, jelikož
se týká výroku o vině, který soud druhého stupně nebyl oprávněn přezkoumávat a
nemohl tak o něm rozhodnout „ve druhém stupni“. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť
není přípustné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší
soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm
bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního
stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a
tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný
orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti
trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle
§ 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., §
231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c
odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro
obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň
rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených
dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího
důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve
veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak
představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli
jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v
posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo vadami, jež by
svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., na
které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které
reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
V předmětné věci Nejvyšší soud připomíná, že obviněný dovoláním napadl
pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 8 To
37/2015, přičemž tímto usnesením zamítl soud druhého stupně podle § 256 tr. ř.
odvolání obviněného, které bylo podáno jen proti výroku o trestu. Odvoláním
obviněného, které bylo podáno jen proti výroku o trestu, byla omezena přezkumná
povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu
prvního stupně výhradně na výrok o trestu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Dovolání je mimořádný
opravný prostředek, kterým mohou hlavní proti sobě stojící strany trestního
řízení samy dosáhnout z určitých kvalifikovaných důvodů přezkoumání některých
pravomocných meritorních rozhodnutí soudu Nejvyšším soudem. Podle § 265a odst.
1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé,
jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265a odst.
2 tr. ř. se rozhodnutím ve věci samé rozumí [písm. a)] rozsudek, jímž byl
obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo
upuštěno od potrestání, [písm. b)] rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby
zproštěn, [písm. c)] usnesení o zastavení trestního stíhání, [písm. d)]
usnesení o postoupení věci jinému orgánu, [písm. e)] usnesení, jímž bylo
uloženo ochranné opatření, [písm. f)] usnesení o podmíněném zastavení trestního
stíhání, [písm. g)] usnesení o schválení narovnání, nebo [písm. h)] rozhodnutí,
jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Jak ostatně Nejvyšší soud uvedl např. ve svém usnesení ze dne 22. 10. 2014, sp.
zn. 5 Tdo 1241/2014, „pokud soud druhého stupně konal řízení o odvolání pouze z
podnětu odvolání státního zástupce podaného do výroku o trestu, a takovéto
odvolání bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto, není přípustné dovolání obviněného,
kterým de facto napadne rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině“.
Dovolatel (tj. obviněný nebo nejvyšší státní zástupce) tedy de facto může
dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl
tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního
stupně. Nejvyšší soud tedy zpravidla posuzuje dovolání tohoto druhu jako
nepřípustná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4
Tdo 412/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo
82/2003).
Dále lze připomenout, že podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-
li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen
těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i
správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných
vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen
pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle
ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. poté mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném
výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i
správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje,
jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Zásada vázanosti
soudu druhého stupně rozsahem podaného odvolání, tj. okruhem napadených výroků
a vytýkaných vad, je tedy modifikována v tom směru, že při splnění zákonných
podmínek se přezkumná pravomoc soudu druhého stupně vztahuje i na výrok, který
nebyl odvoláním napaden.
Soud druhého stupně je tedy poté povinen přezkoumat i jiný (odvoláním
nenapadený) výrok za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat
odvolání, i když tak neučinil. Přesah přezkumné povinnosti soudu druhého stupně
podle § 254 odst. 2 tr. ř. je podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu
zjištěné vady nenapadeného výroku rozsudku, jestliže důvodně vytknutá vada
napadeného výroku má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku.
Nejvyšší soud k tomuto uzavírá, že pokud se již soud druhého stupně vyjadřoval
(byť nikterak obsáhle) rovněž ke skutkovým zjištěním, procesnímu postupu a
právnímu posouzení skutku, mohl v posuzovaném případě z podnětu odvolání
obviněného proti výroku o trestu, přezkoumat i výrok o vině tohoto obviněného,
a to přestože obviněný svoji argumentaci v podaném odvolání směřoval k
nepřiměřenosti uloženého trestu a aplikaci ustanovení § 163 tr. ř. nenamítal.
K námitkám obviněného, jak je uvedl v podaném dovolání, Nejvyšší soud uvádí
následující:
Obviněný své dovolací námitky zaměřil výhradně k pochybení soudů, které si dle
něj měly po překvalifikování předmětného jednání na přečin neposkytnutí pomoci
podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku vyžádat souhlas poškozené (manželky obviněného
O. H.).
Nejvyšší soud k tomuto připomíná, že ustanovení § 163 tr. ř. je jistým průlomem
do zásady legality a zásady oficiality. U vyjmenovaných trestných činů řeší
konflikt veřejného zájmu na trestním stíhání a zájmu poškozeného, který má
blízký vztah k pachateli, a to ve prospěch poškozeného, který může být v
důsledku potrestání pachatele rovněž nepřímo postižen. Na souhlas je třeba se
poškozeného výslovně dotázat, a to podle možností ještě před zahájením
trestního stíhání. Za předpokladu, že je souhlas poškozeného k trestnímu
stíhání dán, postupují orgány činné v trestním řízení stejně jako v řízení o
trestném činu, ohledně nějž se souhlas nevyžaduje. Nicméně odepření souhlasu k
trestnímu stíhání nebo jeho vzetí zpět je důvodem nepřípustnosti trestního
stíhání podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.
Na základě ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání mj. pro trestný
čin neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k
poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď
(§ 100 odst. 2 tr. ř.), pokud jinak předmětné jednání vykazuje znaky skutkové
podstaty uvedeného trestného činu, zahájit a v již zahájeném trestním stíhání
pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. S odkazem na ustanovení § 100 odst.
2 tr. ř. přitom do kategorie uvedených osob bude spadat i manželka obviněného
O. H.
Dle Nejvyššího soudu při změně právní kvalifikace z trestného činu vraždy podle
§ 140 odst. 1 tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku)
na trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku je třeba
postupovat v souladu s ustanovením § 163 odst. 1 tr. ř. a poškozenou vyzvat k
vyjádření, zda souhlasí s trestním stíháním obviněného, případně jí k tomuto
vyjádření poskytnout přiměřenou lhůtu v souladu s ustanovením § 163a odst. 2
tr. ř. Bez takového souhlasu je přitom trestní stíhání obviněného pro trestný
čin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku nepřípustné.
Pokud tedy orgán činný v trestním řízení posoudí skutek jako trestný čin, pro
který lze obviněného stíhat jen se souhlasem poškozeného, je třeba poškozenou
osobu poučit podle § 163 odst. 1 tr. ř. Rovněž lze podotknout, že pokud k
vyjádření souhlasu či nesouhlasu poškozeného žádný orgán činný v trestním
řízení nevyzval v době, kdy souhlas byl nutný, nelze takovou situaci
zjednodušeně interpretovat tak, že souhlas poškozeného není dán, neboť v
takovém případě není možné dovodit jak to, že souhlas byl dán, tak ani to, že
souhlas dán nebyl, takže žádná z uvedených variant ještě není potvrzena.
Odlišný výklad by ve svém důsledku popíral právo poškozeného, které mu vzniká z
ustanovení § 163 tr. ř. a § 163a tr. ř. Neudělení souhlasu s trestním stíháním
poté zakládá povinnost orgánu činného v trestním řízení zastavit trestní
stíhání obviněného podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., resp. podle § 223 odst.
1 tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř.
Dále lze připomenout, že souhlas poškozeného s trestním stíháním obžalovaného
musí být určitým a srozumitelným projevem jeho vůle adresovaným orgánu činnému
v trestním řízení, přičemž význam vyjádření poškozeného nelze vyvozovat
implicitně, a to např. z okolností případu, z výpovědi svědků apod. (srov.
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 5 To 31/2002).
Rovněž lze podotknout, že podle ustanovení § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř.
souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených
v § 163 odst. 1 tr. ř. není třeba, pokud je z okolností zřejmé, že souhlas
nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí
nebo podřízeností. O takových okolnostech však musí být učiněna skutková
zjištění, která budou v potřebném rozsahu prokázána. Státní zástupce ve svém
vyjádření poukázal, že z neměnné výpovědi svědkyně Š. G. jsou zřejmé konkrétní
poznatky o tísni poškozené, pro které by souhlasu poškozené s trestním stíháním
nebylo potřeba. Takové úvahy jsou však dle Nejvyššího soudu přinejmenším
předčasné, neboť soudy se podmínkami stanovenými v § 163 tr. ř. a v § 163a tr.
ř. a související (případnou) tísní v daném kontextu nikterak nezabývaly.
Je nezbytné, aby Městský soud v Praze předmětnou trestní věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se předně bude zabývat aplikací
podmínek ustanovení § 163 tr. ř., resp. § 163a tr. ř. Případně provede další
důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nezbylo, než
podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6.
5. 2015, sp. zn. 8 To 37/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3.
2015, sp. zn. 49 T 8/2014, zrušit a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř.
zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. ř. potom Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc
obviněného, přičemž v tomto novém řízení je Městský soud v Praze vázán právním
názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.)
a vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku
dovolání podaného ve prospěch obviněného, je Městský soud v Praze povinen
aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení
dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení
výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval, přičemž bylo
zjištěno, že obviněný v současné době není ve výkonu vazby, trestu ani
zabezpečovací detence, tudíž již dále dovolací soud ani nezkoumal případné
vazební důvody podle § 67 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř. (§ 265l odst. 4 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 4. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu