3 Tdo 419/2024

3 Tdo 419/2024-538

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání, které podala obviněná S. Č., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 5 To 206/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 3/2022, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 5 To 206/2023. II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 7. 2023, č. j. 32 T 3/2022-442, byla obviněná S. Č. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 29. 12. 2019 v době okolo 15:45 hodin na sjezdové trati číslo 1 v lyžařském areálu XY v osadě XY, obec XY, okres XY, jako jezdkyně na snowboardu, ve vzdálenosti přibližně 150 metrů od spodní stanice lanové dráhy, v rozporu s články 2, 3 a 4 Pravidel chování na sjezdových tratích podle Mezinárodní lyžařské federace (FIS) nepřizpůsobila rychlost jízdy svým schopnostem a hustotě provozu na sjezdové trati a při předjíždění nezletilé lyžařky AAAAA (pseudonym) nezvolila jízdní stopu tak, aby zachovala dostatečný vzájemný odstup a neohrozila předjížděnou lyžařku, následkem čehož narazila do nezletilé AAAAA, srazila ji na zem a při pádu ji zalehla vlastním tělem, a při této kolizi AAAAA utrpěla spirální zlomeninu střední třetiny levé holenní kosti, přičemž toto zranění je ze soudně lékařského hlediska považováno za těžké, obvyklá délka jeho léčení se pohybuje okolo 3 měsíců a nezletilou AAAAA po dobu 10 až 12 týdnů podstatným způsobem omezovalo v obvyklém způsobu života s nemožností plně zatěžovat levou dolní končetinu a přiložením sádrové fixace od prstů po tříslo po dobu 6 týdnů, bez možnosti chůze, respektive od prstů nad koleno po dobu dalších 2 týdnů, celkem tedy 8 týdnů, a tohoto jednání se dopustila proto, že porušila ustanovení ustanovením § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož mimo jiné vyžadují-li to okolnosti případu, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví.

2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

3. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku, věta za středníkem, byla obviněné uložena přiměřená povinnost ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozeným: - Oborové zdravotní pojišťovně, IČO: 47114321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, na č. účtu: XY, variabilní symbol: XY, škodu ve výši 26.320 Kč, - AAAAA, k rukám zmocněnce Mgr. Davida Pohořala, ČAK č. 13864, se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, škodu ve výši 35. 611 Kč.

5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 32 T 3/2022, podala obviněná odvolání směřující do všech jeho výroků.

7. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 5 To 206/2023, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou S. Č. uznal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, a to za nezměněného skutkového stavu, a odsoudil ji podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

8. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku, věta za středníkem, byla obviněné uložena přiměřená povinnost ve lhůtě podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila.

9. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněné uloženo nahradit poškozeným: - Oborové zdravotní pojišťovně, IČO: 47114321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, na č. účtu: XY, variabilní symbol: XY, škodu ve výši 26.320 Kč, - AAAAA, k rukám zmocněnce Mgr. Davida Pohořala, ČAK č. 13864, se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, škodu ve výši 35. 611 Kč.

10. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II.

11. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání (č. l. 511-515 spisu), ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněná je přesvědčena, že vyhlášení napadeného rozsudku předcházela řada poměrně zásadních pochybení nalézacího soudu, a to i v oblasti dokazování, která nebyla zhojena soudem odvolacím, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, jak je zakotven v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody (dále jen „Úmluva“).

12. V bodě V. dovolání obviněná namítla, že rozsudek odvolacího soudu nenaplňuje kvalitativní zákonné požadavky z hlediska odůvodnění a nesplňuje zákonné požadavky na kvalitu a podmínky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud podrobně rozvedl vady rozsudku nalézacího soudu, ztotožnil se s názorem obhajoby, že nalézací soud doplnil dokazování pouze formalisticky a procesně vadným způsobem, avšak z doplněného dokazování před odvolacím soudem již žádné vlastní závěry neučinil. Vlastní odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se pak smrsklo na prvých šest řádků bodu 44.

odůvodnění, v němž odvolací soud pouze uvedl, že po doplněném dokazování se ztotožnil se skutkovými zjištěními napadeného rozsudku. Takový postup byl s ohledem na předcházející kasační rozhodnutí odvolacího soudu značně nekonzistentní a učinil vydané rozhodnutí nepředvídatelným. V rámci zachování principu předvídatelnosti rozhodnutí totiž není akceptovatelné, vznese-li odvolací soud v rámci přezkumu rozsudku soudu prvního stupně určitou skutkovou a právní tezi jako závazný pokyn soudu prvého stupně ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 tr.

ř., a posléze bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění názor změní a tímto vlastním pokynem se sám neřídí. Obviněná hodnotí takový postup jako zcela nepřípustný. Poukazuje na judikatura zejména Ústavního soudu věnující se principu právní jistoty, konkrétně nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01, jehož právní věta podle obviněné zcela vystihuje i projednávaný případ – „Pokud soud rozhodl ve svých dvou rozhodnutích v téže věci na základě totožných skutkových zjištění diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasáhlo do práva na spravedlivý proces garantovaného čl.

36 Listiny základních práv a svobod“. Pokud odvolací soud ve svém předcházejících usnesení ze dne 6. 3. 2023 v rámci závazného pokynu směřujícího k nalézacímu soudu uvedl, že na odůvodnění rozsudku v případě odsouzení obviněné jsou kladeny zvýšené nároky z hlediska odůvodnění závěru o trestní odpovědnosti za srážku na sjezdovce, a zároveň je soud povinen vycházet z výchozí teze, že lyžování je rizikový sport, aby se vzápětí tímto svým vlastním právním názorem neřídil, jednal způsobem odporujícím principům právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, čímž došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces.

13. V rámci bodu VI. dovolání obviněná vznáší námitky týkající se dokazování a z něho se podávajícího skutkového stavu. Uvádí, že soudy zcela nesprávně vyhodnotily výpovědi svědků S., rodičů poškozené nezletilé. Považuje za zcela nepochopitelný a nelogický postup odvolacího soudu, který nejprve ve svém zrušujícím usnesení upozorní na skutečnost, že výpovědi obou rodičů poškozené v postavení svědků obsahují poměrně značné vnitřní rozpory, aby posléze přečetl výpovědi těchto osob z přípravného řízení (čímž tyto rozpory procesně správným způsobem potvrdil) a následně uvedl (prakticky bez osobního slyšení těchto svědků), že na něj tito svědci působili velice věrohodným způsobem.

Výpovědi těchto svědků jsou přitom rozporné, zejména stran toho, z jaké pozice či zda vůbec nehodu viděli a v jaké poloze poškozená a obviněná ležely, a jsou rovněž nevěrohodné, neboť opakovanými výslechy docházelo ke sbližování výpovědí obou svědků, kteří jsou však zároveň manžely. Obviněná má tedy za to, že z nich nelze dost dobře vycházet jako z důkazů usvědčujících a vybudovat na jejich základě výrok o vině. Otec poškozené přitom na místě vůbec nebyl, což dosvědčuje fotografie z fotopasti, ač uváděl, že jel těsně za poškozenou.

Soudy však tento rozpor nijak blíže nezkoumaly. Rovněž nijak blíže nezkoumaly místo, kde k nehodě došlo, a jaké zde byly terénní podmínky. Obviněná trvá na tom, že vzhledem ke sklonu sjezdovky byla poškozená technicky vzato z hlediska nadmořské výšky výše než dovolatelka. Je tedy otázka, kdo koho vlastně předjížděl, a porušil tak příslušná pravidla FIS, a to včetně pravidla týkajícího se rozjíždění se po zastavení na sjezdovce. Soud nijak nezkoumal, zda poškozená toto pravidlo porušila, ani to, zda takové případné porušení mohlo být příčinou srážky nebo k ní nějak přispět.

Obecné soudy (a zejména soud odvolací) o předmětném incidentu prakticky nic nezjistily. To platí rovněž o mechanismu úrazového děje a jízdě obou účastnic před srážkou. Podle obviněné měly soudu postupovat podle zásady in dubio pro reo a zprostit ji obžaloby.

14. V bodě VII. dovolání obviněná namítá nesprávné právní posouzení odpovědnosti za lyžařskou nehodu, kdy uvádí, že pravidla FIS nejsou obecně závazným právním předpisem a trestní odpovědnost nelze dovodit jen z toho, že objektivně došlo k jejich porušení. Ke zjištění trestní odpovědnosti je nezbytné, aby byly naplněny rovněž subjektivní okolnosti, v daném případě mající podobu nedbalostního zavinění, tedy, co lyžař vnímá svými smysly, jaké má lyžařské zkušenosti, znalosti a další subjektivní dispozice, a tedy zda věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel FIS bude jednat způsobem vyvolávajícím trestněprávní následek. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 362/2019, obviněná uvedla, že je třeba zkoumat i okolnosti objektivní povahy, jako povětrnostní podmínky, technický stav sjezdovky v daném místě a čase, výhledové poměry, pohyb ostatních lyžařů. Tyto okolnosti však soudy nijak nezkoumaly. Dále obviněná namítá, že ke zranění poškozené s vysokou pravděpodobností nedošlo při samotném střetu, ale až v rámci následného společného pádu, což se podává ze znaleckých posudků provedených ve věci. Srážka tedy nebyla podle obviněné přímou příčinou poranění, tou byl až společný pád. Kolize sama o sobě nebyla „nikterak velká“, přičemž „příčinou zranění byl společný pád“. Sama „příčina společného pádu nebyla zjištěna spolehlivým způsobem“, neboť svědci obviněnou registrovali až v okamžiku srážky. Situace je tak dle názoru obviněné velmi podobná věci, která byla řešena dovolacím soudem v rozsudku ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1372/2018, kdy dovolací soud konstatoval jako nedostatečné, pokud soudní znalci úrazový děj prezentovaný obžalobou označili pouze za možný. V nyní projednávané věci oba znalci označili jak verzi obžaloby, tak verzi obhajoby, jako objektivně možné, kdy nelze s odstupem určit ani to, z jakého směru došlo k nárazu, přičemž ani vzájemná poloha obou účastnic nemůže v tomto ohledu ničeho napovědět. Zranění poškozené pak bylo jak ze strany znalců, tak svědka F., zaměstnance Horské služby, hodnoceno jako obvyklé lyžařské zranění, zejména u dětí. Podobné zranění je obvyklé i při pádu bez cizího zavinění. Skutečnost, že na straně osoby obviněné došlo k porušení lyžařských pravidel FIS, může svědčit toliko o tom, že tato nesplnila svou obecnou prevenční povinnost dle § 2900 občanského zákoníku. Tento závěr však není dostačující pro to, aby obecné soudy rovněž vyslovily závěr, že jednala zaviněně ve smyslu ustanovení § 16 tr. zákoníku.

15. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 256k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 5 To 206/2023, v plném rozsahu zrušil a ve smyslu ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a znovu rozhodl.

16. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 17. 4. 2024, sp. zn. 1 NZO 225/2024.

17. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, vyjádřil se k jednotlivým námitkám obviněné. K námitkám mířícím proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedl, že tento není perfektní a jeho odůvodnění mohla být věnována větší péče, a to nejen po stránce formální, ale i po stránce obsahové. Nicméně podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu je třeba hodnotit ve vazbě na předcházející rozhodnutí nalézacího soudu, se kterým tvoří vzájemně se doplňující a podmiňující komplex. Odkaz odvolacího soudu na obsah odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se pak v souladu s ustálenou prací připouští, a to i tehdy, jestliže bylo rozhodnutí nalézacího soudu zrušeno (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 804/2013). Státní zástupce přitom neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o rozhodnutí překvapivé či nepředvídatelné, neboť obviněná byla již před jeho vyhlášením dvakrát uznána vinnou totožným skutkem. Došlo pouze ke zmírnění právní kvalifikace, navíc v rámci totožného ustanovení § 147 tr. zákoníku. Nelze tedy konstatovat změnu, která by byla natolik klíčová a současně nepředvídatelná, že by znamenala zásah do základních práv obviněné. Rovněž se nedomnívá, že by se městský soud nějakým významným způsobem odchýlil od svého předchozího rozhodnutí.

18. Pokud obviněná vytýkala vady dokazování a skutková zjištění, státní zástupce uvedl, že obviněná primárně nesouhlasí s tím, jak byly vyhodnoceny důkazy. Zásah do oblasti skutkových zjištění podávajících se z provedeného dokazování je možný v intencích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve formě tzv. „zjevného rozporu“. Existenci skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, však státní zástupce v projednávané věci neshledal. Přestože odůvodnění rozhodnutí městského soudu mohlo a mělo být pečlivější, odůvodnění požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. splňuje. Výpovědi svědků – rodičů poškozené nestojí osamoceně, ale jsou podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí samotné poškozené a závěry znalců, dle kterých je verze vyplývající z předmětných výpovědí reálnou. Usvědčující důkazy tak v konečném důsledku vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností.

19. K námitkám vztahujícími se k trestní odpovědnosti obviněné, státní zástupce uvedl, že tuto soudy nespojují jen s ohledem na porušení pravidel FIS, ale i s nedbalostí, která jejich porušení doprovázela (odkaz na str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Se závěrem o nedbalostním zavinění se státní zástupce ztotožňuje. Obviněná poškozenou předjížděla, sama uvedla, že ji registrovala, zjevně však svou jízdu a rychlost nepřizpůsobila, nezachovala bezpečný odstup a poškozenou ohrozila, což svědčí o ledabylosti obviněné. Soudy tedy nepochybily, když vedle porušení pravidel FIS konstatovaly nedbalost obviněné z hlediska nehody a jejího následku. Jak kolize, tak též společný pád vznikl v důsledku její neopatrné jízdy. Pokud by se chovala obviněná dostatečně opatrně, nebylo by nejen kolize, ale ani společného pádu. Příčinná souvislost ve smyslu teorie podmínky je tedy nepochybně dána.

20. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné S. Č. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. III.

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

22. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 5 To 206/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

23. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

25. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

26. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů ani námitku tzv. opomenutých důkazů obviněná nevznáší. Je však přesvědčena o tom, že ve věci je dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy provedené dokazování shledává nedostatečným. Ve vztahu k přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku brojí proti závěru o věrohodnosti výpovědí svědků M. S. a H. S., kdy jejich výpovědi označuje za vnitřně a vzájemně rozporné a rovněž nevěrohodné s ohledem na blízký vztah k poškozené. Rovněž rozporuje skutečnosti podávající se z těchto svědeckých výpovědí stran toho, zda vůbec a z jaké pozice svědci nehodu viděli, zda viděli jízdu dovolatelky před srážkou, v jaké poloze se po pádu poškozená a dovolatelka nacházely. Dále poukazuje na závěry znaleckého posudku stran mechaniky nehodového děje, který nevyloučil jí uváděnou verzi událostí, fotografie z fotopasti a nedostatečná skutková zjištění týkající se určení místa střetu a terénních podmínek na sjezdovce.

27. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů.

28. Obviněná v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o její vině. V tomto směru napadala způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a poukazovala na rozpory mezi skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě byla uznána vinnou, a provedenými důkazy. Je možno obviněné přisvědčit, že důkazní situace není optimální a skutkové závěry týkající se průběhu rozhodného děje postrádají dostatečnou oporu v provedeném dokazování.

29. V projednávané věci se jedná o druhé rozhodnutí ve věci, kdy v předešlém řízení byla obviněná rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 12. 2022, č. j. 32 T 3/2022-376, uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který byl následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, sp. zn. 5 To 46/2023, zrušen a věc byla nalézacímu soud vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci došlo k řadě pochybení, zejména v procesu provádění důkazů, kdy poukázal na rozpory ve výpovědi svědkyně H.

S. v hlavním líčení a v přípravném řízení, které nebyly soudem nalézacím odstraněny, a na výpověď svědka M. S., jehož se soud nedotázal na seřízení lyží nezletilé, neboť tyto při pádu nevypnuly. Dále uvedl, že nalézací soud rezignoval na zjištění, jak přesně ke střetu poškozené s obviněnou došlo a jakým způsobem se obě před srážkou po sjezdovce pohybovaly, stejně jako na posouzení toho, jaký vliv mělo seřízení lyží a následná neodborná manipulace s poškozenou na její zranění. Dále shledal, že se nalézací soud vůbec nezabýval otázkou trestní odpovědnosti obviněné při zavinění z nedbalosti a rovněž nesprávně právně posoudil její jednání i jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle odst. 2 § 147 tr.

zákoníku, tedy, že svým jednáním porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona. Odvolací soud zavázal nalézací soud k tomu, aby v rámci nového projednání věci tyto vady odstranil, zopakoval dokazování, zaměřil se na odstranění rozporů ve výpovědích svědkyně H. S., aby pečlivě posoudil věrohodnost výpovědi této svědkyně, vyzval svědka M. S. k předložení dokladů o seřízení lyží poškozené, na úvaze soudu pak ponechal možnost přibrání znalce z oboru sport k otázce vlivu špatně seřízeného sportovního vybavení na zranění poškozené, navrhl opětovný výslech znalce z oboru zdravotnictví doc.

MUDr. Milana Handla, Ph.D., k otázce případného vlivu neodborné manipulace na zranění poškozené, kdy tato byla otcem snesena ze svahu a nebylo vyčkáno na příjezd Horské služby. Rovněž uvedl, že „dále bude nutné vzít v potaz jízdu obžalované a poškozené, a to zejména z hlediska rychlosti a předvídatelnosti jízdy obou účastnic nehody.“ Závěrem odvolací soud uvedl, že na odůvodnění jsou kladeny zvýšené nároky z hlediska odůvodnění závěrů o trestní odpovědnosti za srážku na sjezdovce, jak se podává z judikatury Nejvyššího soudu, s tím, že nalézací soud musí své rozhodnutí činit za plného vědomí skutečnosti, že lyžování je rizikovým sportem, při kterém i při zachování maximální obezřetnosti dochází ke srážkám osob pohybujících se po sjezdovce.

Odvolací soud rovněž poukázal na respektování zásady subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio s tím, že nalézací soud své závěry musí dostatečně pečlivě a podrobně zdůvodnit.

30. Nalézací soud následně v rámci nového řízení doplnil dokazování o výslechy svědka M. S., svědkyně H. S. a znalce doc. MUDr. Milana Handla, Ph.D., a listiny vážící se k seřízení lyží nezletilé. Po takto provedeném dokazování nalézací soud dospěl k závěru o vině obviněné, kdy její jednání posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy shledal i porušení důležité povinnosti uložené podle zákona (bod 29. až 31. a bod 33. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

V souladu s pokyny odvolacího soudu se zabýval tím, zda jednání obviněné bylo možno posoudit jako trestný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a zásadu ultima ratio (bod 34. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), se závěrem, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe nepřichází v úvahu, a to i s ohledem na skutečnost, že obviněná svým jednáním naplnila i kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 § 147 tr. zákoníku. V bodě 32. odůvodnění pak nalézací soud rozvedl své závěry stran naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu, kdy dospěl k závěru, že obviněná jednala ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku.

31. Odvolací soud v odvoláním napadeném rozsudku postup nalézacího soudu shledal vadným, neboť nalézací soud rozpory ve výpovědích svědků H. S. a M. S. odstraňoval procesně vadným postupem podle § 212 odst. 1 tr. ř., kdy svědkům předestřel obsah protokolu o jejich výpovědích z přípravného řízení, aby jej následně učinil podkladem pro výrok o vině. Odvolací soud tedy svědky znovu vyslechl a dospěl k závěru, že výpovědi svědků učiněné v přípravném řízení byly přesnější, kdy oba svědci „shodně uvedli, že jízdu obžalované před střetem neviděli, nemohli tedy posoudit její charakter, tím míněno například rychlost.

Obžalované si oba svědci povšimli až v okamžiku, kdy došlo ke kontaktu s jejich dcerou. Svědek S. jednoznačně vyloučil, že by poškozená narazila do stojící obžalované, svědkyně S. rovněž uvedla, že obžalovaná do poškozené najela“ (bod 43. rozsudku odvolacího soudu). Uvedl, že výpovědi svědků vyvrací verzi uvedenou obviněnou a potvrzují, že to byla obviněná, kdo byl osobou rychleji jedoucí a přijíždějící shora. Takový závěr však nelze z provedených výpovědí bez důvodných pochybností vyvodit. Odvolací soud odůvodnění svého závěru věnoval toliko jeden odstavec, přičemž odkázal na odůvodnění nalézacího soudu s tím, že se po doplněném dokazování ztotožňuje se skutkovými zjištěními napadeného rozsudku.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k výpovědím svědků H. S. a M. S. uvedl, že vycházel jak z výpovědí učiněných v přípravném řízení, tak u hlavního líčení. Z těchto se však nepodává nic o tom, co srážce poškozené s obviněnou předcházelo, resp. nic o jízdě, směru a rychlosti obviněné. Svědkyně H. S. popisuje událost tak, že obviněná přijela velkou rychlostí směrem shora a poškozenou nabrala, či dokonce že obviněnou viděla „až když se řítila z kopce“, přičemž však současně uvádí, že jízdu obviněné neviděla, viděla až samotný střet.

Svědek M. S. vypovídal tak, že obviněná měla přijet shora, případně „z pravé strany přitom kraji toho lesíka“, ale současně, že příjezd obviněné neviděl, a „viděl jsem až tu srážku“. Nejvyšší soud má za to, že vnitřní rozpory ve výpovědích těchto svědků nebyly zcela odstraněny. Nalézací, ani odvolací soud nijak blíže nezkoumaly zásadní skutečnost, a to, jakým způsobem se obviněná na sjezdovce pohybovala, jaký byl její styl jízdy, její rychlost, předvídatelnost její jízdy, v jakém směru se před srážkou pohybovala, apod. Přestože odvolací soud v předcházejícím kasačním rozhodnutí uvedl, že je třeba zohlednit jízdu obviněné (a rovněž poškozené) z hlediska rychlosti a předvídatelnosti, v tomto směru neučinil žádná bližší zjištění.

Ze svědeckých výpovědí se nic o stylu jízdy a rychlosti obviněné nepodává. Svědci se rovněž zcela neshodují v otázce, z jakého směru měla obviněná přijet, resp. v jaké vzájemné pozici ve vztahu k poškozené byla v momentě střetu. Skutečnost, že obviněná svou jízdu směřovala zcela logicky ze shora dolů, je samozřejmě nesporná, nicméně z výpovědi svědka M. S. se podává, že mohla jet ze směru zprava od okraje sjezdovky, což naznačuje směr šikmo dolů.

Sklon a směr jízdy by přitom mohl zodpovědět otázku, zda ke střetu došlo více ve vertikální či horizontální rovině svahu, tedy, zda obviněná najela do poškozené přímo shora (což by indikovalo, že poškozenou srazila zezadu) či zda se obě dostaly do pozice proti sobě, případně za sebe (což by indikovalo spíše tu možnost, že do sebe najely, případně jedna z účastnic najela do druhé účastnice z boku). Nejvyšší soud má za to, že je rozdíl v tom, zda svědci viděli srážku a pád, tedy pohyb obou účastnic vedoucí k pádu, či zaznamenali až pád samotný a pouze jemu těsně předcházející okamžik, kdy už došlo k fyzickému kontaktu mezi účastnicemi.

Pokud svědci uvádějí, že obviněná do poškozené narazila, případně tuto srazila, museli by zaznamenat mechaniku tohoto pohybu, směr odkud náraz přišel (např. zprava z boku, ze shora vertikálně, účastnice do sebe vzájemně najely v téměř horizontální poloze vůči svahu apod.), případně mít nějakou představu o rychlosti obou účastnic. K těmto zjištěním však svědci nevypovídali, případně se jejich výpovědi neshodují. Soudy pak zcela rezignovaly na zjištění konkrétního místa střetu, tedy i na zjištění například výhledových možností s ohledem na konkrétní geografickou situaci, na podkladě čehož by bylo možno bez důvodných pochybností postavit najisto, zda poškozená měla možnost zaznamenat pohyb obviněné, či zda jejich pohyb mohli bezpečně zaznamenat svědci.

Obviněná vypověděla, že poškozenou na sjezdovce registrovala a tomu přizpůsobila svou jízdu, poškozená však vyjela do protisvahu, což byl nečekaný manévr. Takové tvrzení nelze bez dalšího označit za zcela nevěrohodné, pokud nebylo zjištěno konkrétní místo střetu, a tedy terénní podmínky. Svědek M. S. uváděl, že jel v těsném závěsu za poškozenou (v rozmezí 2 až 4 metrů) a tuto vizuálně hlídal, v kritický okamžik ji však měl mít mimo zorné pole a nezaznamenal ani obviněnou. Není zjevné, z jakého důvodu se poškozená dostala mimo jeho zorné pole, zda v důsledku jeho jízdy na snowboardu či z důvodu výhledových podmínek na sjezdovce.

Určité nejasnosti panují i stran skutkového zjištění, že svědek M. S. měl být u poškozené do tří sekund od srážky. Tomu by odpovídalo jeho tvrzení, že jel v těsném závěsu za poškozenou. Obviněná však vypověděla, že svědek se k místu srážky dostal až v okamžiku, kdy se pokoušela vstát, tedy v řádu minuty, přičemž přijel větší rychlostí, což by odpovídalo tomu, že se na svahu nacházel ve větší vzdálenosti od poškozené, než uváděl. Nejvyšší soud si je vědom, že celý incident, resp. srážka trvala jen několik sekund, i tak je však třeba postavit najisto, kde se svědci v okamžiku nehody nacházeli a co byli schopni ze své pozice vnímat.

Výpovědi svědků H. S. a M. S. pak podle závěrů soudů korespondují s výpovědí poškozené nezletilé, které v době nehody bylo 6 let. S ohledem na věk poškozené jsou výpovědi jejích rodičů v podstatě to jediné, na podkladě čeho lze verzi skutkových událostí poškozené prezentovat.

Nalézací soud konstatoval, že tato verze událostí je v souladu se závěry znaleckého posudku z odvětví kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, neboť znalec skutkový děj prezentovaný poškozenou považuje za možný (bod 35. rozsudku nalézacího soudu). Takové konstatování je však zcela nepřijatelné. Znalecký posudek z oboru forenzní biomechanika doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D. (č. l. 222–230 spisu) zcela jednoznačně uvedl, že zranění poškozené vznikla s vysokou pravděpodobností až při dopadu jejího těla na zem, „z tohoto důvodu tak nelze z lokalizace, rozsahu a charakteru zjištěných poranění dovozovat způsob jejich vzájemného střetu“, přičemž „k pádu poškozené na zem v důsledku střetu mohlo dojít podle každé z výše uvedených výpovědí (poškozené i podezřelé)“, a „není tedy možné za současného stavu poznání a technických nástrojů objektivně potvrdit, či vyvrátit některou z možných variant střetu lyžařky se snowboardistkou“.

Jinými slovy, závěry znaleckého posudku jsou takové, že verze poškozené i obviněné jsou obě fyzicky možné, resp. nevyloučily verzi uváděnou obviněnou. Rozhodně nelze mít za to, že uvedený znalecký posudek verzi obviněné vyvrací. Sama skutečnost, že verze poškozené nebyla vyloučena, z hlediska spravedlivého trestního procesu nepostačí, neboť musí být ctěna zásada in dubio pro reo. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.

40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016).

32. S ohledem na uvedené má Nejvyšší soud za to, že nebyly dostatečně odstraněny vnitřní i vzájemné rozpory ve svědeckých výpovědích H. S. a M. S. a soudy učiněná skutková zjištění nemají dostatečný podklad v provedeném dokazování, tedy, že nebyl zjištěn skutkový stav věci v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud nejsou najisto postavena skutková zjištění o průběhu nehodového děje, nelze se ztotožnit ani s právním posouzením, a to včetně formy zavinění. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že od nehody uplynula již delší doba, a opětovné projednání věci může být již obtížné, nicméně nelze rezignovat na řádné zjištění skutkového stavu věci a dodržení všech zásad spravedlivého procesu.

33. Nejvyšší soud má nicméně za prokázané, že v důsledku střetu poškozené a obviněné došlo k pádu obou účastnic na zem, což mělo za následek zranění poškozené, které bylo následně kvalifikováno jako těžká újma na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (poškození důležitého orgánu) a § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (delší dobu trvající porucha zdraví). Mezi pádem účastnic a tímto zraněním je pak nepochybně dána příčinná souvislost. Stejně tak Nejvyšší soud nevylučuje určitou míru zavinění na straně obviněné, když tato sama připouští, že poškozenou (spolu s dalším dítětem a dospělou osobou) na sjezdovce registrovala a přizpůsobila svou jízdu této skutečnosti (podle obviněné však ze strany poškozené došlo k nečekanému vybočení z její jízdní stopy).

Odvolací soud v rámci svého velmi stručného odůvodnění zmiňuje skutečnost, že stran jízdy obviněné, jejího charakteru, rychlosti, případné bezohlednosti ve vztahu k ostatním lyžařům, nebylo zjištěno nic závadového. „Nebylo prokázáno, že by obžalovaná jela nějakým ze zmíněných nebezpečných způsobů jízdy“ (bod 44. rozsudku odvolacího soudu). Posouzení míry objektivní i subjektivní opatrnosti je v případě nehod na lyžařských tratích vyhodnocováno podle pravidel FIS. Jedná o závazná pravidla pro chování na sjezdových tratích vydaná Mezinárodní lyžařskou federací ČSN 01 8027 (FIS) z roku 1967, která jsou průběžně upravována.

Obviněné je kladeno za vinu porušení pravidla č. 2 – každý lyžař nebo snowboardista musí jezdit na dohled, svou rychlost a svůj způsob jízdy musí přizpůsobit svým schopnostem, terénním, sněhovým a povětrnostním poměrům, jakož i hustotě provozu; pravidla č. 3 – lyžař nebo snowboardista přijíždějící zezadu musí svou jízdní stopu zvolit tak, aby neohrožoval lyžaře jedoucího před ním; a pravidla č. 4 – předjíždět se může shora nebo zespodu, zprava nebo zleva, ale vždy jen s odstupem, který poskytne předjížděnému lyžaři či snowboardistovi pro všechny jeho pohyby dostatek prostoru.

Ačkoli pravidla FIS nejsou obecně závazným právním předpisem, pro lyžaře a snowboardisty na sjezdových tratích jsou závazná. Ustálená judikatura obecných soudů pak stanoví, že nedodržením uvedených pravidel (byť nejde o obecně závazný právní předpis) je zároveň porušena obecná prevenční povinnost podle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010, uveřejněné pod č. 55/2010 Sb. rozh. tr.). K závěru o tom, že byla porušena uvedená pravidla FIS, je však třeba řádné zmapování nehodového děje a chování jeho účastníků. Pravidla FIS jsou totiž značně obecná a vždy je nutno zkoumat konkrétní skutek a konkrétní situace s přihlédnutím ke všem faktorům, přičemž není vyloučena ani ta možnost, že někdy může dojít k nešťastné shodě náhod, jako například v situaci, kdy se proti sobě jdoucí osoby rozhodnou vyhnout ve stejném směru a střetnou se.

Nicméně i případné porušení pravidel FIS bez řádného zjištění průběhu nehodového děje nepostačuje k tomu, aby byla obviněná uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti.

34. Nad rámec uvedeného má Nejvyšší soud potřebu se vyjádřit i k námitkám obviněné týkajících se kvality odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Podle § 265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Nicméně je třeba mít na paměti ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. zakotvující pravidla pro řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Odvolací soud v bodech 2. až 41. odůvodnění podrobně rozepsal všechny námitky, které obviněná uplatnila v rámci řádného opravného prostředku, přičemž už ze samotného jeho shrnutí, které je obsaženo na téměř 10 stranách, je zřejmé, že se jednalo o velké množství námitek. Následně se v rámci jednoho odstavce (bod 43.) stručně vyjádřil k doplnění dokazování před odvolacím soudem a v následujícím odstavci (bod 44.) pak shrnul skutkový stav s odkazem na závěry učiněné soudem nalézacím a odůvodnil změnu právní kvalifikace. Lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce k podanému dovolání obviněné, že byť je součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11), přičemž odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16). Pokud však odvolací soud reagoval na odvolací námitky obviněné pouhým odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v těchto musí být také patřičně reagováno na výhrady obviněné. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud rozhodoval ve věci podruhé, přičemž v rámci předcházejícího kasačního rozhodnutí zavázal nalézací soud k určitému postupu (bod 29. tohoto usnesení), který nebyl následně zcela dodržen, v důsledku čehož byl rozsudek nalézacího soudu zrušen, a současně zdůraznil, že na odůvodnění jsou kladeny zvýšené nároky z hlediska odůvodnění závěrů o trestní odpovědnosti, je odůvodnění odvolacího soudu velmi ledabylé, neboť odvolací soud sám tento svůj pokyn nedodržel.

35. S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitky obviněné částečně důvodnými. Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, který řádně přezkoumá dosavadní průběh řízení a náležitě se vypořádá s námitkami obviněné. IV.

36. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné je důvodné, a ze shora stručně rozvedených důvodů proto z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 5 To 206/2023, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

37. Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.) a rovněž se řádně vypořádat s námitkami obviněné vznesené v rámci řádného opravného prostředku. Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo, zejména s ohledem na skutečnost, že lyžování je rizikovým sportem, kde může docházet k nehodám, přičemž vznik těžké újmy na zdraví nelze bez dalšího považovat za rozhodující pro posouzení viny pachatele. Uvedené rozhodnutí je pak třeba učinit za důsledného respektování zásady subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio.

38. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

39. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu