U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 4. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které
podal obviněný Bc. A. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11.
2015, č. j. 8 To 461/2015-177, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 64/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2015, č. j. 8 T 64/2015-146, byl
obviněný Bc. A. L. uznán vinným dvojnásobným přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále
jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že
„1) v přesně nezjištěnou dobu na konci září 2014 v odpoledních hodinách během
jízdy v osobním vlaku s označením Os na trase T.-V. za železniční stanicí B.-H.
n. a dále v průběhu cesty k železniční stanici V. v menší části sektoru sedadel
vlakového vozu onanoval před E. M., zaměstnanou jako vlakvedoucí Českých drah,
a to tím způsobem, že měl přes nohavici bermud vytažený penis, který držel v
ruce a onanoval, při tomto se na E. M.díval a usmíval se, a to až do doby, než
E. M. z vagónu odešla pryč“, a
„2) dne 2. 3. 2015 v době kolem 19.20 hodin během jízdy v osobním vlaku s
označením Os, jedoucí po trase T.-B. ve směru železniční stanice B.-H.n., si
při průjezdu přes železniční stanici B.-Ž., v menší sekci sedadel, rozepnul zip
u kalhot, rukou si vytáhnul své přirození a začal v přítomnosti cestující T.
K., na kterou se upřeně díval, masturbovat, přičemž poté, co na jeho chování
upozornila T. K. průvodčí vlaku, byl na hlavním vlakovém nádraží v B. zadržen
pracovníky Securitas a předán hlídce Policie ČR“.
Za to byl obviněný podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst.
1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti
měsíců. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu soud uložil také ochranné
léčení sexuologické v ambulantní formě.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 11. 2015, č. j. 8 To 461/2015-177, jímž
je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak
nabyl právní moci dne 3. 11. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Bc. A. L. následně
dovoláním, vypracovaným jeho obhájcem Mgr. Tomášem Hrdinou, v němž uplatnil
důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) namítl, že jednání, které je mu kladeno
za vinu, nelze považovat za natolik společensky škodlivé, aby odůvodňovalo
uplatnění trestněprávní represe. V souladu s principem ultima ratio mělo být
podle jeho názoru posouzeno nejvýše jako přestupek proti veřejnému pořádku ve
formě vzbuzení veřejného pohoršení ve smyslu § 47 odst. 1 písm. c) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a nikoli jako
trestný čin výtržnictví. Dovolatel zdůraznil, že ani v jednom z obou
posuzovaných případů svým počínáním nemohl ve svědkyních vyvolat jakýkoli pocit
nebezpečí, žádným způsobem je nekontaktoval, nepronásledoval je a nepokoušel se
je ani zadržet, když se rozhodly vzdálit. Svědkyním tak sice jeho jednání mohlo
být nepříjemné, ale neměly důvod vnímat je jako ohrožující. Mohl v nich vzbudit
pohoršení porušením pravidel morálky a slušného chování, zároveň jim však nic
nebránilo v tom, aby vzniklou situaci vyřešily svým odchodem z místa nebo
výzvou, aby se nevhodného chování zdržel. Dovolatel dále zdůraznil, že sám
dobrovolně započal sexuologickou léčbu. Rovněž tato okolnost podle jeho názoru
odůvodňovala postoupení věci jinému orgánu k projednání přestupku postupem
podle § 171 tr. ř. Soudům obou stupňů vytkl, že se spokojily pouze s
konstatováním, že skutková podstata trestného činu byla naplněna, aniž by
dostály své povinnosti zohlednit všechny okolnosti konkrétního případu a
posoudit, zda jde o čin natolik škodlivý, že jej nepostačuje postihnout méně
závažnou formou než uložením trestní sankce. Společenskou škodlivost činu v
rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešily pouze v obecné poloze, bez
podrobnějšího zkoumání specifického charakteru inkriminovaného činu. Dovolatel
v této souvislosti poukázal na skutkový stav jiného případu, řešeného Nejvyšším
soudem ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 481/2015, kde pachatel pronásledoval
dvě dívky, před kterými onanoval opakovaně, počíhal si na ně v křoví, a když
kolem něho procházely podruhé, zavolal na ně „holky pojďte“. V dané trestní
věci však soudy prvního a druhého stupně takové jednání posoudily jako
nedostatečně společensky škodlivé, tedy jako přestupek. Ani Nejvyšší soud
nedospěl k jednoznačnému závěru, že v tomto případě (podle dovolatele
závažnějším než v nyní projednávaném) by se jednalo o trestný čin, a uzavřel,
že míru společenské škodlivosti činu je nutno bedlivě posuzovat se zohledněním
všech skutkových okolností činu. Z toho dovolatel dovozuje, že při zachování
rovnosti subjektů před zákonem a před soudy je v jeho případě uplatnění represe
podle trestního zákoníku vyloučeno. To znamená, že napadená rozhodnutí
spočívají na vytýkaném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu
deklarovaného dovolacího důvodu.
Další výhrady dovolatel vznesl i vůči uloženému trestu, který považuje za
nepřiměřeně přísný. Tato nepřiměřenost má pramenit z již zmiňovaného
nedostatečného zohlednění konkrétních okolností případu pro posouzení míry
společenské škodlivosti činu. Dovolatel považuje za nelogický a vnitřně
rozporný postup soudu prvního stupně, který sice neshledal důvod pro zásah do
jeho základního práva na osobní svobodu tím, že by mu uložil ochranné léčení v
ústavní formě, ovšem na straně druhé mu uložil trest odnětí svobody. Pokud bylo
zjištěno a konstatováno, že jeho jednání bylo vyvoláno duševní poruchou, pak
mělo být upuštěno od jeho dalšího potrestání ve smyslu § 47 odst. 1 tr.
zákoníku a § 99 odst. 3 tr. zákoníku. Dovolatel je přesvědčen, že k jeho
nápravě povede samotné odstranění poruchy, kdy již nebude cítit potřebu znovu
obdobným způsobem jednat.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2015, č. j. 8 To 461/2015-177, i rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2015, č. j. 8 T 64/2015-146, a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), který úvodem poukázal na to, že výhrady vůči uloženému
trestu žádnému ze zákonných důvodů dovolání neodpovídají. K námitkám týkajícím
se posouzení společenské škodlivosti činu připomněl, že obviněný toliko
zopakoval argumentaci uplatněnou již v řádném opravném prostředku, s níž se
odvolací soud vypořádal věcně správně. Dovolatelem předložený výklad obsahu
usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 481/2015 označil za nevýstižný.
Připomněl, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že
obnažování a onanování před ženami veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném
patří mezi běžné projevy výtržnictví a již proto je úvaha, zda takový čin není
trestný pro nedostatek škodlivosti pro společnost, spíše vyloučena. Okolnosti
jiného případu, na který poukazoval dovolatel, přitom Nejvyšší soud považoval
za okolnosti spíše umocňující konkrétní škodlivost jednání pachatele, nikoliv
naopak. V další části vyjádření státní zástupce citoval z řady rozhodnutí
Nejvyššího soudu k výkladu zásady subsidiarity trestní represe, v nichž byl
vysloven právní názor, podle nějž se princip užití trestního práva jako ultima
ratio uplatní spíše výjimečně a pouze tam, kde posuzovaný skutek z hlediska
spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty. Jednání dovolatele, spočívající v masturbaci ve veřejném
dopravním prostředku před mladou cestující a před průvodčí, se pak podle jeho
přesvědčení typickým výtržnostem nijak nevymykalo. Zdůraznil, že veřejná onanie
je v soudní praxi dlouhodobě považována za hrubou neslušnost. Společenská
škodlivost zde pak podle něj byla zvýšena tím, že obviněný se dopustil hned
dvou přečinů a že se při nich vždy zaměřil na určitou ženu.
S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupce své vyjádření uzavřel návrhem,
aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 29. 3. 2016 obhájci dovolatele s
upozorněním, že k němu může zaujmout stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení
neveřejného zasedání však případnou reakci ze strany obhájce neobdržel.
K obsahu podání ze dne 12. 1. 2016, označenému jako „doplnění dovolání“,
Nejvyšší soud nepřihlížel. Nesplnilo totiž zákonnou podmínku, podle níž může
obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce (§ 265b odst. 2 věta
první tr. ř.). Tento požadavek se nevztahuje jen na samotné dovolání, ale i na
jeho případná doplnění. Vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného
prostředku, určeného k nápravě taxativně vymezených nejzávažnějších vad již
pravomocného rozhodnutí, který klade zvýšené nároky nejen na jeho přesné
obsahové náležitosti, ale i na odbornou (právní) erudici jeho zpracovatele
(advokáta). Proto trestní řád případným podáním, které obviněný zpracoval sám,
zásadně právní účinky dovolání nepřiznává (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 35/2007, č.
T 993). Tuto základní formální podmínku dovolacího přezkumu pak nelze „zhojit“
jen tím, že obhájce z vlastní datové schránky soudu zašle text zpracovaný
obviněným s poukazem na to, že „klient mu to výslovně přikázal“.
Obviněný Bc. A. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání vypracované jeho obhájcem bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje
formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť
je jím napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně
rozhodnuto ve věci samé a kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek
(odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr.
ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění
podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §
265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech vad rozhodnutí soudů druhého stupně. Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. z obsahového hlediska právně relevantně svými námitkami
vůči hmotněprávnímu posouzení stíhaných skutků z hlediska jejich společenské
škodlivosti; tedy otázky materiálního korektivu trestnosti činu.
Nejvyšší soud jim však z níže rozvedených důvodů nepřiznal opodstatnění.
Namítaný princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v
případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, samozřejmě
nelze zpochybňovat. Nejvyšší soud však při své rozhodovací činnosti opakovaně
zdůrazňuje, že tento princip nelze zjednodušeně interpetovat tak, že by
existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného
pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na
zásadu ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů
společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je
ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu
trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou
uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i
jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky
těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li
spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna,
jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli
při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem
na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního
práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle
ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě
zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém
jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného
deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti
neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch
případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty. Teprve tehdy se mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy,
zde např. podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko
Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále např. rozhodnutí ve věcech sp.
zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo
338/2016, aj.).
Posuzované jednání dovolatele se však svou povahou vymyká z běžného rámce
standardních přestupkových deliktů proti veřejnému pořádku (§ 47 odst. 1 písm.
c/ zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o přestupcích) natolik
výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném
případě zcela namístě.
V rozhodnutí soudů obou stupňů i ve vyjádření státního zástupce nejvyššího
státního zastupitelství k dovolání je především správně poukazováno na to, že
veřejně provozovaná masturbace je dlouhodobě považována za jednání narušující
pravidla slušného občanského soužití a morálky v takové kvalitě, že je řazena
mezi nejzávažnější projevy hrubé neslušnosti ve smyslu jednoho ze zákonných
znaků ustanovení § 358 tr. zákoníku o trestném činu výtržnictví.
V nyní projednávaném případě zároveň nešlo o situaci, kdy by byl dovolatel při
sexuálním sebeukájení zcela náhodně přistižen a okamžitě jej zanechal. Naopak,
v obou případech uskutečněných ve veřejném dopravním prostředku (vlaku) cíleně
realizoval své „představení“ za divácké přítomnosti různých osob ženského
pohlaví, s nimiž se snažil upřeným zíráním navázat oční kontakt. Takové jeho
počínání bylo v obecné rovině způsobilé v obou svědkyních vzbudit nejen
pohoršení a znechucení, ale i tísnivé pocity ohrožení před dalším možným
vývojem (sexuální agrese). Skutečnost, že se dovolatel při jejich odchodu z
místa nepokoušel je fyzicky zadržet, ani je neosahával, jak v rámci své
obhajoby zdůraznil, není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného
činu výtržnictví podstatná a jeho opakovanou výtržnost zároveň nečiní z
hlediska namítané míry společenské škodlivosti činu nijak atypickou. Přítomnost
znaleckým posudkem konstatované sexuální deviace neměla podle zjištění soudů za
následek, že by dovolatel v rozhodnou dobu nemohl rozpoznat protiprávnost svých
činů, anebo že by jeho schopnost své jednání ovládat byla vymizelá. Pokud soudy
za tohoto stavu oba předmětné skutky právně kvalifikovaly jako trestné činy
(přečiny) výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, lze jejich rozhodnutí
akceptovat jako věcně správná.
Námitky obviněného směřující vůči uloženému trestu odnětí svobody pod uplatněný
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů
podle § 265b tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud v minulosti judikoval (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce
rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003), že za jiné nesprávně hmotněprávní
posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o
trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného
práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je například pochybení v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest,
případně společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou vadu však
dovolatel nenamítl.
Námitku vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody
na doživotí, lze v dovolání uplatnit prostřednictvím důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V předmětné
trestní věci byl dovolateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců,
tj. v jedné čtvrtině trestní sazby podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, navíc jako
úhrnný za dva trestné činy a nespojený s přímým výkonem. Jedná se tedy o
zákonnou sankci co do druhu i výměry.
Za právně relevantní z hlediska důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. konečně
nelze považovat ani výtku, že nebylo upuštěno od potrestání dovolatele podle §
47 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 99 odst. 3 tr. zákoníku. Z taxativního výčtu
vad ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i/ tr. ř. vyplývá, že
tímto mimořádným opravným prostředkem lze napadnout pouze pozitivní rozhodnutí
soudu, tj. takové, jímž bylo například upuštěno od potrestání pachatele, aniž
byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Pokud soud naopak
nepřistoupí k upuštění od potrestání pachatele trestného činu, pak nevyužití
možnosti tohoto fakultativního postupu dovolací přezkum založit nemůže.
Protože dovolání obviněného Bc. A. L. bylo opřeno dílem o námitky, které nelze
podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a v jeho relevantně
uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu
zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu