3 Tdo 432/2013-52
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013
o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. G.,
nar., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To
73/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 4 T 34/2011, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. s e z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z
u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. 4 T 34/2011, byl
obviněný M. G. uznán vinným jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst.
5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010
(dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dle bodu I.
dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:„dne 31. 8. 1992 v M. B. vylákal u AB
Banky, a. s., M. B., pobočka M. B., na základě úvěrové smlouvy č. a zástavní
smlouvy č., kterou bylo zřízeno zástavní právo tohoto peněžního ústavu k
nemovitosti v P. ulici čp. se stavební parcelou č. v k. ú. P. – V., poskytnutí
úvěru ve výši 40.000.000,- Kč, na nákup této nemovitosti, byť neměl v úmyslu
poskytnutý úvěr splácet ve stanovených lhůtách splatnosti ani později, zástavní
smlouvu s návrhem na vložení zástavy ve prospěch AB Banky, a. s, do evidence
nemovitostí nikdy příslušnému úřadu nepředložil, byť bance doručil doklad o
podání návrhu na vklad, poskytnutý úvěr nepočal ani splácet, ačkoli finanční
prostředky převzal a užil nezjištěným způsobem, a danou nemovitost, jež měla
sloužit jako jištění úvěru prodal dle kupní smlouvy ze dne 25. 5. 1994
společnosti OYSTER, spol. s r. o., čímž způsobil subjektu AB Banka, a. s., M.
B., v likvidaci, zastoupenému správcem konkursní podstaty Mgr. E. L., škodu ve
výši 40.000.000,- Kč;
a dále pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d)
tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění pod bodem II. dopustil
jednáním spočívajícím v tom, že: 1. „dne 2. 2. 1993 v P. prodal J. K., bez
vědomí a souhlasu vlastníka, automobil tovární značky Nissan Patrol GR 4x4 RZ v
hodnotě 755.388,- Kč, převzatý do užívání na základě leasingové smlouvy
uzavřené dne 17. 9. 1992, č., mezi vlastníkem vozidla společností Artex P., s.
r. o., P., a společností C. C., IČO, jejímž byl obžalovaný statutárním
zástupcem, kdy uhradil toliko 19 splátek po 26.385,- Kč a akontaci ve výši
255.340,Kč, čímž způsobil společnosti Artex P., s. r. o., P. škodu ve výši
271.937,- Kč;
2. „dne 30. 9. 1993 v P. prodal, bez vědomí a souhlasu vlastníka, společnosti
K. C. B. Leasing, a. s., P. automobil tovární značky Mercedes Benz 500 SL, RZ,
v hodnotě 2.805.870,- Kč, převzatý do užívání na základě leasingové smlouvy
uzavřené dne 17. 8. 1993 mezi vlastníkem vozidla společností Artex P., s. r.
o., a M. G., při čemž obžalovaný uhradil toliko 1 leasingovou splátku ve výši
86.198,- Kč a akontaci ve výši 900.000,- Kč, a tímto jednáním způsobil
společnosti Artex P., s. r. o., škodu ve výši 2.104.402,50 Kč;
3. „dne 13. 6. 1994 v P. prodal D. S., nar., bez vědomí a souhlasu vlastníka,
automobil tovární značky Mercedes Benz 260E, RZ, v hodnotě nejméně 800.000,-
Kč, převzatý do užívání, na základě leasingové smlouvy č. uzavřené dne 10. 9.
1993 mezi vlastníkem vozidla se společností Artex P., s. r. o., a M. G.,
přičemž obžalovaný uhradil pouze 7 splátek po 23.086,- Kč a akontaci ve výši
240.000,- Kč, a tímto jednáním způsobil společnosti Artex P., s. r. o., škodu
ve výši 496.000,- Kč;
a pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku,
spáchaný dílem samostatným a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění pod bodem III. dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že:
1. „dne 23. 2. 1994 v K. jako zástupce společnosti G. M. C., s. r. o., vylákal
u Komerční banky, a. s., P., pobočka K., na základě úvěrové smlouvy č., a
zástavní smlouvy, kterou bylo zřízeno zástavní právo ve prospěch Komerční
banky, a. s., poskytnutí úvěru ve výši 24.000.000,- Kč na nákup nemovitosti v
P. ve F. ulici, po předložení padělaného tržního ocenění shora uvedené
nemovitosti, prezentovaného jako zpracované společností ALL IN, a. s., na tržní
hodnotu shora uvedené nemovitosti ve výši 31.900.000,- Kč, ač věděl, že dle
tržního ocenění č. zpracovaného dne 15. 11. 1993 společností ALL IN, a. s.,
byla stanovena objektivní tržní hodnota téže nemovitosti na částku 13.200.000,-
Kč, a to ač neměl v úmyslu poskytnutý úvěr řádně splatit ve stanovených lhůtách
splatnosti ani později, poskytnutý úvěr nezačal ani splácet, ačkoli finanční
prostředky převzal a užil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil
společnosti Komerční banka, a. s., úmyslně škodu ve výši nejméně 10.800.000,-
Kč;
2. „dne 28. 4. 1994 v Praze, po vzájemné dohodě s M. M., v úmyslu vylákat u
Komerční banky, a. s., P., pobočka P. – S., jménem společnosti M., s. r. o.,
poskytnutí úvěru ve výši 25.000.000,- Kč, na nákup nemovitosti v P., D. M., K.,
která měla být předmětem zástavy, předložil prostřednictvím T. V., padělané
tržní ocenění Motorestu B., D. M., K., P., č., datované dnem 13. 4. 1994,
prezentované jako zpracované společností ALL IN, a. s., P. a vyhotovené k tržní
hodnotě nemovitosti v D. M., znějící na objektivní tržní hodnotu ve výši
36.400.000,- Kč, přičemž k podpisu úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru nedošlo
díky obezřetnosti pracovníků banky a v důsledku jejich náhodného zjištění, že
se nejedná o pravé tržní ocenění, ale že se jedná o padělané tržní ocenění s
nadhodnocenou reálnou cenou dané nemovitosti, společností ALL IN, a. s.,
nevyhotovené, a to ač si byl vědom nedostatku finančních prostředků a
neschopnosti žádajícího subjektu poskytnutý úvěr řádně splatit a věděl, že na
předmětné nemovitosti vázne zástavní právo ve prospěch České spořitelny, a. s.,
sloužící k zajištění pohledávek v celkové výši 18.000.000,- Kč, čímž měl v
úmyslu způsobit subjektu Komerční banka, a. s., P., pobočka S., škodu ve výši
25.000.000,- Kč.“
Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 58
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků,
jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let, kdy byl obviněnému po tuto vyměřenou
dobu stanoven dohled.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození: 1) Mgr. E. L., advokátka se sídlem
M., P., správkyně konkurzní podstaty úpadce AB banka, a. s., v likvidaci se
sídlem M. B., P., IČ:, 2) M. f., L., poštovní přihrádka, P., odkázáni se svými
nároky na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby krajského
státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 2. 2004,
sp. zn. KZV 15/2004, pro samostatný útok pokračujícího trestného činu, jehož se
měl dopustit tím, že dne 10. 2. 1993 v P. prodal P. Š., nar., jako zástupce
subjektu podnikajícího pod IČO za částku 900.000,- Kč automobil tovární značky
Mercedes Benz 260 E, RZ, převzatý do užívání v hodnotě 1.076.200,- Kč, na
základě dne 30. 12. 1992 uzavřené leasingové smlouvy č., s vlastníkem vozidla
společností Artex P., s. r. o., P., kdy vstoupil jménem společnosti Host-Prag,
s. r. o., IČO, do závazkového vztahu uzavřeného dne 30. 3. 1992 mezi
společností Artex P., s. r. o. P. a společností Trojan Servis, P., kdy bylo
uhrazeno toliko 16 splátek po 24.600,- Kč a akontace ve výši 276.000,- Kč, čímž
způsobil subjektu Artex P., s. r. o., P. škodu ve výši 447.189,- Kč, neboť v
žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. 4 T
34/2011, podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce Krajského
státního zastupitelství v Praze, které zaměřil do výroku o trestu, a dále
poškozená správkyně konkurzní podstaty, kteráž své odvolání zaměřila proti
výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze následně vydal dne 10. 1. 2013 usnesení, sp. zn. 6 To
73/2012, v rámci něhož podle § 257 odst. 2 tr. ř. z důvodu v § 11 odst. 1
písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného M. G. pro skutky (jejichž
popis se obsahově shoduje s popisem jednotlivých dílčích útoků v rozsudku soudu
prvního stupně), v nichž byl obžalobou spatřován zločin podvodu podle § 209
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod I.), pokračující zločin zpronevěry
podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod II. 1-3) a pokračující
zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem
dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, spáchaný dílem
samostatným a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod III.
1-2), z důvodu, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1.
1. 2013, a to podle článku II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze
dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb. (dále jen „amnestie“), tedy
zastavil trestní stíhání obviněného M. G. z důvodu jeho nepřípustnosti.
II.
Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10.
1. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012, v neprospěch obviněného dovolání, a to z důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto
o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí. Tuto vadu spočívající v nesprávnosti zastavení trestního stíhání
dovolatel spatřuje v použití článku II. amnestie. Odvolacímu soudu vytýká, že
aplikoval uvedený článek, aniž by přitom zvážil všechny rozhodné skutečnosti.
Trestní stíhání proti obviněnému M. G. bylo sice zahájeno již před více jak
osmi lety, konkrétně již v roce 1994 (zde se vrchní soud dopustil nepřesnosti,
nepodstatné však pro posouzení merita dovolání, neboť první sdělení obvinění
dle § 160 odst. 1 tr. ř. obviněný sám převzal dne 13. 10. 1994, pro skutek
označený pod bodem II. 2. napadeného usnesení), již však dne 22. 2. 1995
vyšetřovatel Úřadu vyšetřování Hlavního města Prahy žádal o ustanovení obhájce
s tím, že obviněný M. G. je podezřelý ze spáchání trestného činu zpronevěry
podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a zdržuje se v cizině, a proto bude
konáno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Obviněnému Obvodním
soudem pro Prahu 5 ustanovenému obhájci byla následně doručována všechna další
v dané trestní věci vydaná opatření o sdělení obvinění. S výjimkou prvých
necelých 5 měsíců přípravného řízení bylo celé trestní řízení z důvodu
neznámého pobytu obviněného v cizině vedeno za podmínek § 302 a násl. tr. ř.
jako řízení proti uprchlému, přičemž pravomocně bylo skončeno stále v režimu
podle § 302 tr. ř. právní mocí prvého odsuzujícího rozsudku ze dne 24. 11.
2004, sp. zn. 4 T 3/2004. Právní mocí uvedeného rozsudku, tj. dnem 26. 4. 2005,
tak došlo ke skončení trestního stíhání ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř., přičemž
v následujícím období let 2005 až 2011 trestní stíhání v dané věci proti
obviněnému neprobíhalo. K vedení trestního stíhání obviněného M. G. v dané věci
došlo znovu až v době od 20. 5. 2011, kdy byl postupem podle § 306a odst. 2 tr.
ř. zrušen pravomocný odsuzující rozsudek z roku 2004 a na návrh obviněného bylo
znovu provedeno hlavní líčení. Trestní stíhání proti obviněnému M. G. bylo
vedeno od 20. 5. 2011 do 10. 1. 2013, tj. méně než 20 měsíců, do rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze dovoláním napadeným usnesením o zastavení trestního
stíhání.
Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že Vrchní soud v Praze nezahrnul do
svých skutkových a právních úvah podmínku čl. II. amnestie spočívající v tom,
že se uvedený článek nevztahuje na trestní stíhání proti uprchlému. Za této
situace se lze jen domnívat o důvodech, či právních úvahách, které vrchní soud
vedly k přesvědčení, že tato podmínka - tedy, že nejde o řízení proti
uprchlému, byla v daném případě splněna. Nabízí se sice prostý jazykový výklad,
z něhož by bylo možno dovodit, že rozhodnou okolností je, zda k datu vyhlášení
amnestijního rozhodnutí, tedy ke dni 1. 1. 2013, se vedlo či nevedlo řízení
proti uprchlému, nicméně užití takovéhoto formálního výkladu je proti smyslu i
samotného dotčeného amnestijního rozhodnutí, neboť právě z té okolnosti, že čl.
II. obsahuje zmíněnou výjimku, je zřejmé, že reflektuje na specifické případy
trestního stíhání osob, které tím, že uprchly, se vyhýbají trestnímu řízení,
kteréžto tak zároveň ztěžují, potažmo i prodlužují. Při výkladu dotčeného
ustanovení amnestie je dle nejvyššího státního zástupce třeba respektovat
zejména teleologický výklad, který nejlépe zachovává rovný přístup ke všem
obviněným. Takový výklad je třeba považovat za jediný možný a správný, neboť
při výkladu pojmu „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“ je nutno
vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému, tzn., že z
celkové doby trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo
trestní stíhání proti uprchlému. Čl. II. amnestie tak dopadá pouze na trestní
stíhání, u nichž zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je k
datu amnestie delší než 8 let. Vztaženo na projednávanou trestní věc obviněného
M. G. lze shrnout, že trestní stíhání proti obviněnému v době, kdy nebylo
vedeno jako řízení proti uprchlému ve smyslu ustanovení § 302 a násl. tr. ř.,
probíhalo jen v období od 13. 10. 1994 do 1. 3. 1995, a 20. 5. 2011 do 10. 1.
2013, resp. do 1. 1. 2013 jako dne rozhodného pro posouzení podmínek pro
použití abolice, tj. pouze necelých 25 měsíců.
Závěrem nejvyšší státní zástupce uvedl, že podání dovolání v neprospěch
obviněného nebrání ani ustanovení § 265p odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť ve věci
nemělo být rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vůbec aplikováno, neboť
se na čin, který byl předmětem trestního řízení, toto rozhodnutí nevztahuje.
Zmíněné ustanovení § 265p odst. 2 písm. b) tr. ř. dopadá pouze na ty případy, v
nichž mimořádný opravný prostředek nesměřuje přímo a výlučně proti samotné
aplikaci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního
stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. G..
Obviněný se prostřednictvím své právní zástupkyně k podanému dovolání
nejvyššího státního zástupce vyslovil v tom smyslu, že považuje podané dovolání
za nepřípustné. Uvedl, že trestní stíhání jeho osoby bylo zahájeno 13. 10.
1994, tedy před více než 18 roky. Tresty odnětí svobody stanovené trestním
zákoníkem za trestné činy, pro něž byl stíhán, nepřevyšují 10 let. Ke dni
účinnosti amnestie nebylo navíc řízení proti jeho osobě vedeno jako proti
uprchlému. Jsou tak splněny všechny podmínky stanovené čl. II. amnestie. Dále
uvedl, že Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13,
rozhodl, že samotné amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky nemůže být
předmětem soudního přezkumu, a tedy logicky se nepřípustnost dovolání musí
vztahovat k rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o zastavení trestního
stíhání z důvodu amnestie. Podotkl též, že pokud by teoreticky dovolání
přípustné bylo, je zcela nedůvodné. Poukázal na to, že výklad ustanovení
zmíněného čl. II. amnestie, který přijal nejvyšší státní zástupce, není jediný
možný a správný, kdy tento nepřijal ani Ústavní soud, a naopak z textu čl. II
amnestie vyplývá, že se nevztahuje na řízení, která byla ke dni 1. 1. 2013
vedena podle hlavy XX., oddílu druhého tr. ř. Obviněný zdůraznil, že dlouhá
doba vedení trestního řízení nebyla zapříčiněna jeho chováním. Jestliže v
situaci, kdy bylo vedeno řízení proti uprchlému, trvalo trestní stíhání jen do
vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku deset let, jde přesně o případ, na
který čl. II. amnestie směřoval.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Pro případ, že
lze dovolání za přípustné považovat, navrhl toto podle § 265j tr. ř. zamítnout
jako nedůvodné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího
státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř.,
bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím
uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zastavil trestní stíhání
vedené v projednávané trestní věci proti obviněnému M. G., a je tudíž
relevantně uplatněno s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.,
podle něhož je možné dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci
jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního
stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud po přezkoumání všech podstatných náležitostí
dovolání neshledal důvody, pro které by bylo nutné ho odmítnout podle § 265i
odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a posuzoval,
zda je dovolání důvodné.
Nejvyšší soud považuje za důležité vyslovit, že právo prezidenta republiky
udílet amnestii je zakotveno v čl. 63 písm. k) Ústavy České republiky č. 1/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), podle něhož prezident má
právo udělovat amnestii. Jde o akt aplikace práva, který vykazuje určité
normativní prvky (srovnej Pl. ÚS 4/2013 ze dne 5. 3. 2013), na rozdíl od
milosti podle § 62 písm. g) nebo 63 písm. j) Ústavy, která se týká jen
individuálních osob, má hromadnou povahu, tzn., že směřuje vůči blíže
nevymezenému počtu osob, které však musí splňovat podmínky stanovené v
amnestijním rozhodnutí (srovnej Klíma, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině.
2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009 s. 493). Článek II. amnestie je aboličním
rozhodnutím, tj. příkazem, aby se trestní stíhání nezahajovalo nebo aby se v
již zahájeném trestním stíhání nepokračovalo. V případě jeho aplikace se
postupuje podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
Podle čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii se nařizuje zastavit
pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti
uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, a to pro
trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující
10 let.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že v projednávané věci
obviněný vyhověl všem čtyřem kumulativním podmínkám, které jsou nezbytné pro
použití zmíněného aboličního ustanovení.
K uvedeným podmínkám se Nejvyšší soud podrobně vyslovil zejména v rámci
usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013 (citace uvedeny kurzívou).
„Podmínka článku II spočívající ve znaku „pro trestné činy, za něž trestní
zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let“, používá pojem
„trestní zákoník“, ač již z povahy této abolice je zřejmé, že se vztahuje na
trestní stíhání, která byla zahajována v době před nabytím účinnosti zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, tj. ke dni 1. 1. 2010 (dále jen „trestní
zákoník“)“. Je-li užito pojmu „trestní zákoník“, zcela nepochybně se má na
mysli úprava trestních sazeb dle stávajícího trestního zákoníku, jak lze
dovodit z jazykového výkladu uvedeného ustanovení, kdy současně se jedná o
zastavení trestních stíhání trvajících více než 8 let, tedy logicky započatých
před samotnou účinností trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010, tj. podle předchozí
trestněprávní úpravy dle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do
31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). „Z těchto důvodů je třeba vykládat pojem
„trestní zákoník“ v článku II. amnestie, vztahující se k trestným činům s
trestní sazbou odnětí svobody nepřevyšující deset let tak, že se tím míní
trestní sazby za trestné činy stanovené v trestním zákoníku ke dni vyhlášení
amnestie prezidenta republiky. V praxi bude proto nutné bez ohledu na to, jaká
právní kvalifikace by z hledisek vymezených v § 2 odst. 1 tr. zákoníku (§ 16
odst. 1 tr. zák.) byla pro obviněného příznivější, vycházet pro účely amnestie
(abolice podle článku II) ze sazeb podle trestního zákoníku účinného k 1. 1.
2013. Pokud výše trestní sazby takto provedené kvalifikace nepřevyšuje deset
let, obviněný je za splnění dalších podmínek účasten amnestie. V opačném
případě účasten amnestie není, i kdyby právní kvalifikaci podle předchozího
trestního zákona odpovídal trest odnětí svobody s horní hranicí nepřevyšující
deset let“.
Dalšími podmínkami je, že článek II. amnestie dopadá jen na neskončené trestní
stíhání (podmínka druhá), od jehož zahájení do dne vyhlášení amnestie, tj. 1.
1. 2013 uplynulo více než 8 let (podmínka třetí), ale „s výjimkou trestního
stíhání proti uprchlému“ (podmínka čtvrtá). „Neskončeným trestním stíháním ve
smyslu § 12 odst. 10 tr. ř. je ta část trestního řízení, která počíná zahájením
trestního stíhání (sdělením obvinění), tj. usnesením o zahájení trestního
stíhání vůči osobě, u niž je dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný
čin (§ 160 tr. ř.) až do právní moci rozsudku (§ 120, § 139 tr. ř.), tzn. i
trestního příkazu (§ 314e odst. 7 tr. ř.), případně jiného rozhodnutí orgánu
činného v trestním řízení ve věci samé, které bylo učiněno orgánem činným v
trestním řízení. Jedná se o usnesení o zastavení trestního stíhání (§ 172 a
další tr. ř.), postoupení věci jinému orgánu [§ 171, § 188 odst. 1 písm. f) tr.
ř., a další]“. U každého ze skutků je třeba podmínku délky trestního stíhání
určovat samostatně. Tato zásada se uplatní i u pokračujícího trestného činu (§
116 tr. zákoníku), což je i případ uvedený pod bodem II. projednávané věci,
neboť „podle § 12 odst. 12 tr. ř. skutkem se v procesním smyslu rozumí též
dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně uvedeno jinak“.
Vrchní soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že rozhodující je v
dané otázce to, zda obviněný byl či nebyl v okamžiku vyhlášení amnestie stíhán
jako uprchlý. Skutečnost, že obviněný byl podstatnou část trestního stíhání
uprchlý ve smyslu ustanovení § 302 a násl. tr. ř. (jak je tomu ostatně i v
projednávané věci), není dle vrchního soudu podstatná, a v takovém případě pak
při splnění dalších podmínek považuje za nutné aplikovat uvedený článek
amnestie. Nejvyšší soud se s tímto závěrem neztotožnil, neboť „při tomto
výkladu provedeném vrchním soudem postrádá význam, že smyslem této abolice bylo
ukončit trestní stíhání, která délkou svého trvání převyšují dobu 8 let, tzn.
jsou neúměrně dlouhá, protože i jen u krátkodobého řízení proti uprchlému v den
vyhlášení amnestie, které by se na délce vedení takového trestního stíhání
vůbec neprojevilo, by došlo k vyloučení použití článku II. amnestie. Na druhou
stranu by amnestie dopadala na případy (jako je i projednávaná věc), kde naopak
se obviněný po dlouhou dobu trestnímu stíhání vyhýbal, a bylo proto na základě
§ 302 a násl. tr. ř. vedeno řízení proti uprchlému, avšak krátce před
vyhlášením amnestie toto zvláštní řízení skončilo a v trestním stíhání se v
době vyhlášení amnestie pokračovalo již za účasti obviněného (příp. při využití
oprávnění podle § 306a odst. 2 tr. ř. po zrušení pravomocného rozsudku). Takový
výklad zohledňuje pouze nahodilou událost trvání řízení proti uprchlému k datu
vyhlášení amnestie a nikoliv dobu, po kterou bylo konáno v průběhu trestního
stíhání řízení proti uprchlému. V důsledku toho tento výklad nekoresponduje s
výše uvedenými obecnými principy spravedlnosti a rovnosti“.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že je třeba vycházet ze skutečné doby, po
kterou se v průběhu ještě neskončeného trestního stíhání konalo řízení proti
uprchlému ve smyslu ustanovení § 302 a násl. tr. ř., tedy, že se obviněný
trestnímu řízení vyhýbal pobytem v cizině nebo tím, že se skrýval, a tuto dobu
je třeba odečíst od celkové doby trvání trestního stíhání, resp. od doby, kdy
se trestní stíhání nekonalo v režimu ustanovení § 302 a násl. tr. ř. „Trestní
stíhání je proto možno zastavit jen v případě, že matematický rozdíl celkové
doby neskončeného trestního stíhání a v něm konaného řízení proti uprchlému
představuje dobu delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie.“
K tomuto závěru dospěl taktéž i Ústavní soud, který z podnětu skupiny senátorů
Senátu Parlamentu České republiky přezkoumal soulad aboličního ustanovení čl.
II. amnestie s ústavním pořádkem České republiky, a to s výsledkem, že
usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, byl
návrh na zrušení citovaného ustanovení amnestie odmítnut. Ústavní soud jako
tzv. obiter dictum pod bodem VII./45 v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že lze
zvažovat, zda zájmu sledovanému navrhovateli (tj. skupinou senátorů) by nemohly
vyjít vstříc též obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je účasten napadené
amnestie (v její aboliční části), neboť se zde logicky nabízí výklad
restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí
vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního
stíhání (8 roků) tomu korespondující dobu nezapočítat (srovnej nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/2013 ze dne 5. 3. 2013, usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 8 Tdo 661/2013 ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 433/2013 ze dne 25. 7. 2013).
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního
zástupce důvodným.
Z obsahu spisu z hlediska posouzení délky trestního stíhání i trvání řízení
proti uprchlému Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému M. G. bylo první sdělení
obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. (zahájení trestního stíhání) doručeno dne
13. 10. 1994 (pro skutek později označený pod bodem II. 2 napadeného usnesení),
a postupně bylo zahajováno trestní stíhání doručením opisů záznamů o sdělení
obvinění (ze dne 12. 4. 1995, 1. 11. 1995, 26. 4. 1996 a 5. 12. 1996). Následně
bylo v souladu s ustanovením § 303 odst. 2 tr. ř. dne 22. 2. 1995 zažádáno
vyšetřovatelem Úřadu vyšetřování Hlavního města Prahy o ustanovení obhájce s
tím, že obviněný je podezřelý ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248
odst. 1, odst. 4 tr. zák. a zdržuje se v cizině, a proto bude konáno řízení
proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Dne 1. 3. 1995 byl obviněnému coby
uprchlému z tohoto důvodu ustanoven Obvodním soudem pro Prahu 5 obhájce JUDr.
Jan Musil, kterému byla následně doručována další v dané trestní věci vydaná
opatření o sdělení obvinění (k faktickému převzetí usnesení o ustanovení
obhájce došlo dne 30. 4. 1996). Od roku 1995, tedy po takřka celé trestní
řízení (s výjimkou prvých necelých 5 měsíců přípravného řízení), bylo z důvodu
neznámého pobytu obviněného v cizině trestní řízení vedeno za podmínek § 302 a
násl. tr. ř. jako řízení proti uprchlému, přičemž pravomocně bylo skončeno
stále v tomto režimu právní mocí prvého odsuzujícího rozsudku ze dne 24. 11.
2004, sp. zn. 4 T 3/2004. Právní mocí uvedeného rozsudku, tj. dnem 26. 4. 2005,
tak došlo ke skončení trestního stíhání ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř., přičemž
v následujícím období let 2005 až 2011 trestní stíhání v dané věci proti
obviněnému neprobíhalo a ani probíhat nemohlo. K vedení trestního stíhání
obviněného v dané věci došlo znovu až v době od 20. 5. 2011, kdy byl postupem
podle § 306a odst. 2 tr. ř. zrušen pravomocný odsuzující rozsudek z roku 2004 a
na návrh obviněného bylo znovu provedeno hlavní líčení. Trestní stíhání proti
obviněnému tak bylo vedeno od 20. 5. 2011 do 1. 1. 2013, tj. fakticky do dne
vyhlášení amnestie prezidenta republiky. Trestní stíhání proti obviněnému M. G.
v době, kdy byl pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný a nebylo konáno
řízení proti uprchlému, probíhalo pouze v období od 13. 10. 1994 do 22. 2. 1995
(data k němuž bylo započato vedení trestního řízení proti uprchlému) a následně
od 20. 5. 2011 do 1. 1. 2013 jako dne rozhodného pro posouzení podmínek pro
použití abolice, tj. pouze necelých 24 měsíců. Je tedy zřejmé, že se jednalo o
trestní stíhání výrazně kratšího trvání nežli je doba 8 let stanovená článkem
II. amnestie. Stejně tak se jeví logickým, že do doby rozhodné pro aplikaci
abolice nelze zahrnout dobu, kdy se již trestní stíhání nekonalo, neboť bylo
pravomocně skončeno, tj. dobu od 26. 4. 2005 do 20. 5. 2011.
Nejvyšší soud na podkladě výše zmíněných závěrů dospěl k závěru, že odvolací
soud v projednávané trestní věci obviněného M. G. učinil závěr o zastavení
trestního stíhání předčasně a bez uvážení výkladu shora naznačeného, kdy však
nelze opomenout skutečnost, že tento byl naznačen Ústavním soudem až po vydání
napadeného usnesení, a nejednoznačná formulace ustanovení čl. II. amnestie
rozhodně nevylučovala, aby odvolací soud dospěl k závěru, který učinil.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání
nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v
§ 265p odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp.
zn. 6 To 73/2012, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř.
zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v
Praze nařídil, v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V novém řízení bude
odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí
znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k
projednávaným otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším
soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání,
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata