USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2024 o dovolání, které podal odsouzený J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 47 To 454/2023, jako soudu stížnostního ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 157/2004, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu se dovolání odsouzeného J. P. odmítá.
I.
1. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2023, č. j. 72 T 157/2004-497, bylo u odsouzeného J. P. podle § 99 odst. 5 věta třetí tr. zákoníku změněno ochranné léčení sexuologické, vykonávané v ústavní formě, uložené rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2004, č. j. 72 T 157/2004-110, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2017, č. j. 72 T 157/2004-282, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2021, č. j. 72 T 157/2004-340, na zabezpečovací detenci.
2. Proti tomuto usnesení podal odsouzený stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 47 To 454/2023, a to tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítl.
II.
3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 47 To 454/2023, podal odsouzený J. P. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 542–543 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o uložení ochranném opatření, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
4. Odsouzený má za to, že nebyla naplněna podmínka časové působnosti zákona č. 129/2008 Sb., o zabezpečovací detenci (dále jen „zákon o zabezpečovací detenci“). Ochranné léčení mu bylo uloženo již v roce 2004, a mělo být tedy aplikováno ustanovení § 62 zákona o zabezpečovací detenci, které stanoví, že výkon dosud nevykonaného ochranného léčení, které bylo uloženo před nabytím účinnosti zákona o zabezpečovací detenci, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Takový závěr je i v souladu s odbornou literaturou, kdy lze o změně podle § 99 odst. 5 věta třetí tr. zákoníku vzhledem k § 62 zákona o zabezpečovací detenci rozhodnout jen u ochranných léčení uložených po 1. 1. 2009, poněvadž podle uvedeného ustanovení výkon dosud nevykonaných ochranných léčení, uložených před nabytím účinnosti zákona o zabezpečovací detenci se dokončí podle do té doby platných a účinných předpisů. Odsouzený si je vědom toho, že ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákoníku o časové působnosti připouští možnost rozhodnout za podmínek § 100 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku o přeměně ochranného léčení na zabezpečovací detenci také u léčení uložených do 31. 12. 2008 (tedy před 1. 1. 2009). Ovšem tato praxe se vztahuje na postup dle § 99 odst. 5 věta druhá, nikoli dle věty třetí tr. zákoníku, jak tomu je v projednávané věci. Je proto přesvědčen, že o změně ochranného léčení ústavního na zabezpečovací detenci v jeho případě lze rozhodnout jen v případě splnění podmínek podle § 100 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku, které u něho nebyly naplněny, jejich splněním se ani nalézací ani odvolací soud nezabývaly a rozhodnutí vydaly podle § 99 odst. 5 věta třetí tr. zákoníku.
5. Na základě výše uvedeného odsouzený navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 47 To 454/2023.
6. K dovolání odsouzeného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyjádření sp. zn. 1 NZO 251/2024 bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 18. 4. 2024.
7. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky odsouzeného, uvedl, že je nejprve nutné se zabývat přípustností podaného dovolání. Podotkl, že rozhodnutí o změně uloženého ochranného opatření nelze podřadit pod žádnou z kategorií rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř, které obsahuje taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé. Z dostupného spisového materiálu je patrné, že rozhodnutím, proti kterému směřuje podané dovolání, nebylo rozhodováno o uložení ochranného léčení, nýbrž jde o rozhodnutí, kterým došlo pouze k přeměně jednoho druhu ochranného opatření v jiný druh ochranného opatření. Usnesení Krajského soudu v Ostravě tudíž za takového stavu věci dovoláním napadat nelze.
8. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť není přípustné. Současně státní zástupce vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je nepřípustné. Vycházel z následujících skutečností.
11. Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení § 265a tr. ř. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265a odst. 2 tr. ř. se rozhodnutím ve věci samé rozumí: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
12. Jelikož jde o taxativní výčet rozhodnutí, která je možné považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu citovaného zákonného ustanovení nelze považovat rozhodnutí o přeměně ochranného léčení podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku, neboť nejde o rozhodnutí, jímž bylo uloženo ochranné opatření. Dovolání lze podat jen proti rozhodnutí o uložení ochranného opatření, nikoliv proti rozhodnutí o prodlužování a změně forem ochranných opatření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Tdo 523/2013, publikované pod č. 19/2014 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 934/2014). V tomto případě ochranného léčení sexuologického v ústavní formě na zabezpečovací detenci. Odsouzený tedy napadá dovoláním rozhodnutí, u něhož to zákon nepřipouští.
IV.
13. Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. Dovolání odsouzeného J. P. bylo proto bez věcného přezkoumání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 6. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu