3 Tdo 439/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14.
května 2008 o dovolání podaném O. T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích, sp. zn. 13 To 556/2006 ze dne 1. 3. 2007, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.
zn. 3 T 92/2005, takto:
Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích, sp. zn. 13 To 556/2006 ze dne 1. 3. 2007 v
části týkající se výlučně O. T. z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se z r u š u j í také všechna další
rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 92/2005 ze dne 20. 6. 2006
byl dovolatel (společně s ostatními obviněnými) pod body 5, 6, 10-15, 23, 30,
31, 43, 46, 50, 65, 68-70, 72, 74, 77, 81-83, 99 100, 112, 117-119, 123, 124,
133, 134, 136, 137, 139-141, 145, 153-156, 277 uznán vinným trestnými činy
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále
jen tr. zák.), porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový
děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené
trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1
trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na
náhradu škody.
V předmětné věci podal O. T., jakož i další spoluobvinění, odvolání, o kterých
rozhodl Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem sp. zn.
13 To 556/2006 ze dne 1. 3. 2007 tak, že i z podnětu odvolání podaného O. T.
podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil
ve výroku o vině skutky pod body 1-286 a pod bodem 288, ve výrocích o trestech
a částečně ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl
tak, že O. T. uznal vinným skutkem pod bodem 43, a to trestnými činy krádeže
dle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §
238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu uložil úhrnný trest
odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na
zkušební dobu tří roků. Ohledně obviněného J. A. byla věc vrácena okresnímu
soudu. Podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil O. T. i další uvedené obviněné
obžaloby ze skutků v citovaném výroku přesně vyjmenovaných.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal O. T. dovolání, a to
včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání
dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten,
který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci takto
uplatněného důvodu uvedl, že byl uznán pod bodem č. 43 citovaného rozsudku
odvolacího soudu vinným danými trestnými činy pouze na základě pachových stop
zajištěných na místě činu. K těmto však chybí ve spisu podrobnější údaje,
protokol o jejich zajištění je nedostatečný. Není zřejmé, z čeho, jak a kdy
byly na místě činu stopy sejmuty. Dále není jasné, kdy a jak došlo k sejmutí
stopy z něho a není zřejmý ani průběh provádění důkazu pachovou stopou, zejména
není známo, kolikrát se pokus opakoval, zda byl úspěšný a zda byly splněny
další nutné podmínky k jeho provedení jako důkazu. Na návrh dovolatele nedošlo
u soudu k provedení důkazu výslechem kynologa provádějícího zajištění stop ani
k vyhotovení znaleckého posudku z oboru kynologie. K tomu poukázal na přílohu
týkající se zkoumání pachových stop publikovanou Nejvyšším státním
zastupitelstvím, z níž plyne, že při hodnocení výsledků je třeba vzít v úvahu i
možnost přenosu pachové stopy tak, že věc, z níž pach pochází, může být užívána
jinou osobou, dostane se určitým způsobem na místo činu anebo dojde jiným
způsobem k přenesení pachu. Ani kladný výsledek porovnání pachových stop
nezaručuje, že určitá osoba spáchala trestný čin, jen to, že se dostala do
kontaktu s předmětem, z něhož byla sejmuta, pokud nenastal případně její
přenos. Je tedy přesvědčen, že ani odůvodnění rozsudku neobsahuje náležitý
rozbor jednotlivých důkazů a že soud libovolně usuzoval a tvořil závěry pouze
na základě vnitřního přesvědčení. Poukázal také na to, že ze stejného činu byli
dva další obvinění obžaloby zproštěni. Dovolatel má zato, že soud nehodnotil ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. všechny okolnosti případu zvlášť ani v jejich
souhrnu, a to ani relevantnost každého důkazu z toho hlediska, zda se
neodchyluje od skutečností nad vší míru průkazných a těch, které jsou postaveny
na domněnkách, kdy se někdo někde měl pohybovat a v té době tam došlo ke
spáchání trestného činu. Soud se nezabýval ani jeho motivem pro spáchání daných
trestných činů. Poukázal dále na to, že z popisu skutku plyne, že se ho měl
dopustit společně s obviněným K., ale soud neaplikoval § 9 odst. 2 tr. zák. Bez
bližšího vysvětlení připojil nakonec poznámku, že k naplnění trestní
odpovědnosti za následek nestačí tento jen způsobit, ale je nutno jej také
zavinit. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 13 To 556/2006, a aby přikázal
jmenovanému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popř.
aby postupoval dle § 265m tr. ř. a ve věci sám rozhodl tak, že dovolatele
zprostí viny.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření
uvedla, že dovolatel převážně ve své argumentaci brojí proti pochybením
procesním ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což neodpovídá požadavku na
kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu. Jím se nelze
domáhat ani toho, aby ve výroku o vině bylo vyjádřeno právním označením
spolupachatelství, neboť toto není samostatnou formou trestného činu, což se
projevuje tím, že není zmíněno v § 89 odst. 1 tr. zák. a tím, že v § 9 odst. 2
tr. zák. je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný
čin spáchal sám. Zvolený dovolací důvod je právně relevantně naplněn námitkou,
že popis skutku ad 43/ postrádá subjektivní stránku trestného činu krádeže.
Obviněnému však nelze přisvědčit, protože ve skutkové větě výroku o vině
rozsudku odvolacího soudu jsou rozhodné okolnosti popsány tak, že zcela jasně
vystihují, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkových
podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, tj. i jejich subjektivní
stránka. Má zato, že skutek je ve skutkové části výroku o vině popsán tak, že
je patrné, že soud jednotlivé činnosti objektivně i subjektivně považoval za
složku zjištěného děje, který směřoval k cíli relevantnímu z pohledu trestního
práva, úmyslnému zmocnění se cizí věci za současného porušení domovní svobody,
vniknutím za použití planžety do prostor užívaných k bydlení a způsobení škody
na cizím majetku nikoliv nepatrné, že tedy jednání dovolatele je pokryto
zaviněním popsaným v § 4 písm. a) tr. zák. Z napadeného rozhodnutí je pak dle
státní zástupkyně zřejmé, že odvolací soud po zhodnocení provedených důkazů
pečlivě hodnotil konkrétní skutková zjištění a pokud nebyla pro výrok o vině
dostatečným podkladem, obviněného obžaloby zprostil. Ve svém rozhodnutí přitom
vyložil, proč dovolatelovy námitky, pokud zpochybňoval metodu odebrání
pachových stop a zjištění jejich shody, jakož i procesní validitu dalších
provedených důkazů, zejména obsahu telefonních hovorů zaznamenaných v době po
jejich povolení soudem a údajů o provozu telefonních přístrojů, hodnotil jako
neodůvodněné. Má tak zato, že nelze dospět k závěru, že mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením a právním posouzením jako
trestných činů krádeže a porušování domovní svobody by existoval extrémní
nesoulad. Dospěla k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné,
neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatněné již v odvolacím řízení, s nimiž
se krajský soud dostatečně a správně vypořádal. Vzhledem k tomu navrhla, aby
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. podané
dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší
soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci
v neveřejném zasedání dle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v
citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na
uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných
skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich
základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s
provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva.
V dané věci namítl dovolatel, že za trestné činy byl odsouzen toliko na základě
jednoho jediného důkazu, kterým byly na místě činu zajištěné pachové stopy.
Těmi ovšem nebylo spolehlivě prokázáno, zda on se skutečně v době činu na místě
trestné činnosti dopouštěl, neboť mohlo dojít i k přenosu pachové stopy. Soudy
dále podle něj neaplikovaly § 9 odst. 2 tr. zák. týkající se spolupachatelství,
když z popisu skutku plyne, že se ho měl dopustit spolu s obviněným K.
Poznamenal rovněž, že k dovození trestní odpovědnosti je nutné následek nejen
způsobit, ale také zavinit, aniž by tuto námitku blíže rozvedl. Dovolací soud
námitky dovolatele hodnotil zčásti jako právně relevantní, když si je vědom, že
přezkoumávání procesu získávání, provádění a hodnocení důkazů soudy prvního a
druhého stupně, nepatří do výslovně zákonem stanovených dovolacích důvodů. V
daném případě je ovšem nepochybné, že pochybení soudů, na která dovolatel
poukázal, zakládají takové nedostatky v přijatých rozhodnutích, že se jimi
zabýval i v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku a v dané věci
dospěl k závěru, že je třeba dovolateli přisvědčit.
V projednávaném případě dovolací soud zjistil, že dovolatel byl ze spáchání
daných trestných činů, kterých se měl dopustit jednáním popsaným v bodě č. 43
výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, uznán skutečně toliko na základě
pachových stop, které byly příslušníky Policie České republiky zajištěny na
místě činu. Tyto pachové stopy pak byly pomocí policejního psa srovnávány s
pachy zajištěnými na osobě dovolatele, kdy došlo k jejich ztotožnění. Z
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však jednoznačně plyne, že toto byl
jediný důkaz, který byl ohledně dovolatele a jím (údajně) spáchaného skutku pod
č. 43 obstarán a proveden, když žádné jiné důkazy opatřeny nebyly. Konkrétně na
str. 88-89 rozsudku soudu druhého stupně tento soud uvádí, že soud prvního
stupně v řadě případů uznal obviněné ze spáchání i takových trestných činů, k
nimž nebyly shromážděny žádné důkazy. V době, kdy měl být spáchán skutek pod č.
43 (dne 25. 6. 2001) navíc nebyly prováděny ani odposlechy telefonního provozu
obviněných, neboť příkaz k jejich provádění byl vydán až dne 21. 9. 2001. Z
této doby měly tedy soudy k dispozici pouze záznamy o uskutečněném
telekomunikačním provozu, z nichž ale nebylo možné zjistit obsah telefonního
hovoru nebo zprávy, ale dovodit jen to, kde se držitel telefonu v daném momentě
pohyboval. Z tohoto dle odvolacího soudu nelze však spolehlivě dovozovat, že se
musel dopustit trestné činnosti právě na uvedených místech. Na str. 91
citovaného rozsudku pak k tomuto konkrétnímu skutku soud pouze rekapituluje, že
v bytě poškozeného p. Š. byly nalezeny pachové stopy pocházející od
obžalovaných T. a K. a že u obžalovaného K. šlo dokonce o shodu dvou nalezených
pachových stop. Jestliže u ostatních skutků soud vždy takto rekapituloval, na
základě jakých důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním a závěrům o vině
jednotlivých pachatelů, je evidentní, že právě k tomuto skutku neměl k
dispozici žádné jiné důkazy, než právě jen pachové stopy, když navíc shoda ve
více případech těchto stop byla zjištěna jen u spoluobviněného K., nikoli u
dovolatele. Odvolací soud se pak také pouze s tímto jediným důkazem spokojil a
po jeho vyhodnocení dospěl k závěru o vině dovolatele, pokud jde o skutek pod
bodem č. 43.
Nutno dále podotknout, že v řízení před soudem prvního stupně byl dovolatel
přitom odsouzen celkem za 45 skutků, k jeho odvolání pak byl ze spáchání 44
skutků zproštěn obžaloby pro nedostatek důkazů a odsouzen toliko za jediný
(nyní projednávaný) skutek.
V této situaci je dle názoru dovolacího soudu také třeba poukázat na příslušnou
judikaturu, dle níž není zpochybňována obecná věrohodnost samotného důkazu
pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení
nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně). Na základě tohoto důkazu je však
možno pouze dospět k závěru, že osoba se v blíže neurčené době s největší
pravděpodobností v místě činu (zde v bytě poškozeného) nacházela, nelze z něj
však jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě tato osoba
(dovolatel) se dopustila trestného činu, za který byla trestně stíhána a
později i odsouzena. Takový důkaz zůstává stále důkazem toliko nepřímým, a to z
důvodu spočívajícího v nemožnosti zjištěné poznatky jiným, kvalifikovaným
způsobem přezkoumat (srov. I. ÚS 394/1997, II. ÚS 418/1999, 8 Tz 44/99). Takto
se jedná o důkaz toliko podpůrný, který nemůže sám o sobě postačovat k tomu,
aby byla na jeho základě jednoznačně dovozena vina pachatele, resp. aby pouze
na základě něho v tomto směru bylo vydáno meritorní rozhodnutí. Předmětný důkaz
nebyl tedy ani jedním z článků v řetězci nepřímých důkazů, které by svým
obsahem podporoval a s nimiž by byl ve shodě, neboť žádné jiné (ani nepřímé)
důkazy v dané věci soudy k dispozici neměly (viz shrnutí na str. 91 rozsudku
soudu druhého stupně).
Dovolací soud dále poukazuje i na Stanovisko č. 10/1995 Sb. v. s. NSZ k
využívání metody zkoumání pachových stop v přípravném řízení (dále jen
stanovisko NSZ), v němž je řečeno, že při hodnocení výsledků porovnání
pachových stop je třeba vzít v úvahu i možnost přenosu pachové stopy, když věc,
z níž pach pochází, může být užívána jinou osobou, dostat se určitým způsobem
na místo činu anebo může dojít jiným způsobem k přenesení pachu. Pokud pak jde
o provádění výsledků pachového porovnání jako důkazu, ve stanovisku NSZ je
řečeno, že při něm v úvahu přichází i účast obhájce nebo státního zástupce,
popř. i soudce. V rámci přípravného řízení či při projednání věci před soudem
lze pak jako svědky vyslechnout technika, který zajišťoval otisk pachové stopy,
resp. technika, který prováděl odběr srovnávací pachové stopy, popř. i
vyšetřovatele, který k těmto úkonům vydal pokyn. Odvolací soud však v
odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že výslech příslušného pracovníka policie
nepokládal za nezbytný, a to proto, že u zkoušky byla umožněna osobní účast
obhájců. Jmenovaný soud pak dospěl k závěru, že vzhledem k místům, kde pachová
stopa byla zanechána, lze pokládat za vyloučené, že by tam mohla být přenesena
jinou osobou než pachatelem vloupání do bytu.
Takovéto úvahy by byly dle dovolacího soudu možné výhradně v případě, kdy
předmětný důkaz by byl doplňován dalšími, na sebe nepochybně navazujícími,
důkazy, které ve svém souhrnu prokazují vinu pachatele. Pokud ale jde o
trestnou činnost dovolatele, orgány činnými v trestním řízení nebyl kromě
uvedených pachových stop opatřen žádný jiný důkaz, jenž by na ostatní důkazy
navazoval. Nejvyšší soud má tudíž zato, že v dané trestní věci existují značné
pochybnosti ohledně možného závěru dokládajícího trestní odpovědnost dovolatele
za skutek pod bodem č. 43 a že soudy, pokud skutečně v dané věci žádné jiné
důkazy obstarány nebyly, měly postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro
reo“ v dovolatelův prospěch, a obžaloby jej zprostit. V posuzované věci tak
existuje extrémní nesoulad mezi důkazy v řízení opatřenými, skutkovými
zjištěními z nich vyvozenými, jakož i právními závěry z nich učiněnými. Na
základě tohoto jediného (nepřímého) důkazu nebylo tedy možné dovodit ani
naplnění subjektivní stránky daných trestných činů ve formě úmyslu a konečně
ani uložit trest za jejich spáchání. V této souvislosti pak zůstává
bezpředmětnou i námitka dovolatele, že soudy měly aplikovat ustanovení o
spáchání trestných činů ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. (k
této námitce lze odkázat na vyjádření státní zástupkyně).
Pokud se tedy týče dovolatelem uplatněné dovolací námitky v rámci uplatněného
dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že v daném případě nebyly
orgány činnými v trestním řízení shromážděny takové důkazy, které by jej
nepochybně a jednoznačně usvědčovaly ze spáchání skutku popsaného pod č. 43
rozsudku odvolacího soudu, je nutno ji považovat za důvodnou. To přesto, že
dovolací soud si je vědom toho, že je zásadně povinen vycházet ze skutkových
zjištění učiněných soudy a v návaznosti na tento stav posuzovat hmotně právní
aspekty věci, bez toho, že by učiněná skutková zjištění měnil. Nelze však mít
ani za to, že je naprosto a bez výjimky takto zjištěným skutkovým stavem vázán,
a to právě ve chvíli, kdy doposud učiněná skutková zjištění nedosahují rozsahu,
ale ani obsahu, který by vůbec umožnil bez pochybností zjištěný skutkový stav
také právně posoudit. V daném případě však dovolací soud dospěl k závěru, že
doposud shromážděné důkazy neumožnily soudům dospět ke skutkovým zjištěním, k
nimž nakonec i dospěly, a přijmout právní závěry tak, jak jsou v napadeném
rozhodnutí obsaženy.
Nejvyšší soud proto postupem dle § 265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání
obviněného O. T. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil v části
týkající se výlučně právě jeho osoby. Zrušil také všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.) a odvolacímu soudu podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího
soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve
prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v
jeho neprospěch. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a
zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší
soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích bude
věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán
jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních
hmotně právních otázek s povinností provést úkony a zejména doplnit dokazování
z hledisek shora uvedených (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V tomto směru půjde
především o provedení všech dostupných důkazů a teprve na základě takto
učiněných skutkových zjištění bude moci soud spolehlivě rozhodnout o tom, zda
dovolatel předmětný skutek spáchal či nikoli a zjištěným skutečnostem také
přiřadit příslušné právní hodnocení věci. Teprve po zjištění a vyhodnocení
uvedených skutečností se zaměřením na shora uvedené bude moci soud jednoznačně
dovodit vinu či nevinu obviněného vycházejíc z jednoznačně a nepochybně
prokázaného skutkového stavu, který teprve bude moci poskytnout dostatečný
prostor pro jemu odpovídající samotné právní hodnocení věci, jakož i pro úvahu
o uloženém trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka