3 Tdo 451/2024

3 Tdo 451/2024-1128

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 55 To 291/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 29/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. P. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 T 29/2022, byl obviněný R. P. pod bodem 3. výroku o vině uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil spolu se spoluobviněným D. N., jednáním spočívajícím v tom, že: po vzájemné dohodě a společným jednáním s cílem získat pro sebe finanční prospěch zinscenovali dopravní nehodu se záměrem vyvolat pojistnou událost a uplatnit nárok na pojistné plnění, přičemž oba obžalovaní tvrdili, že dopravní nehoda se měla stát dne 29. 8. 2018 v 11:00 hodin v Liberci v parkovacím domě u XY, kdy D. N. jako řidič motorového vozidla tovární značky Škoda Felicia RZ XY, r. v. 1995, barva tmavě modrá, vin XY při couvání na parkovací místo narazil svým vozidlem do zde zaparkovaného motorového vozidla tovární značky Kia Venga RZ XY, r. v. 2016, barva červená, VIN XY, které zde krátce před tím zaparkoval řidič R. P., kdy při takto uváděné dopravní nehodě mělo dojít k poškození motorového vozidla Kia Venga RZ XY, a následně na základě pojistné smlouvy č. 6338411824 o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla Škoda Felicia RZ XY se společností K., a.s., uplatnil R. P. nárok na pojistné plnění u škodní události č. 4186045007 za vozidlo Kia Venga RZ XY ve výši 79.006 Kč, které mu bylo vyplaceno, čímž způsobili společnosti K., a.s., škodu ve výši 79.006 Kč, když z technické expertní zprávy znalce Ing. Richarda Čepka č. 602-8/19 vyplývá, že k poškození vozidla Kia Venga nedošlo nepozorností D. N. při couvání Škody Felicia, ale cíleným jednám D. N., který úmyslně s cílem poškodit vozidlo Kia Venga pevně držel volant s koly natočenými k vozidlu Kia Venga a pomalu projížděl kolem jeho pravého boku od přední části až k zadnímu nárazníku, současně se na vozidle Kia Venga nacházela i další poškození, která však vznikla dříve, a to samotnou jízdou vozidla Kia Venga a jeho střetem s pevnou překážkou, tedy tato další zjištěná poškození dle znalce nepochází od střetu s vozidlem Škoda Felicia, což však R. P. při nahlášení škodní události pojišťovně K. neuvedl.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti (12) měsíců.

3. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byly společnost G. a.s., se svým nárokem na náhradu škody a poškozená K., a.s., se zbytkem svého nároku odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. N. (skutky pod body 1. až 3. výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu). Ve vztahu k tomuto spoluobviněnému bylo podle § 226 písm. a) tr. ř. rovněž rozhodnuto o zproštění obžaloby Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 11. 3. 2022, sp. zn. 2 ZT 435/2020, pro skutky, v nichž byl ve dvou případech spatřován přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku a v jednom případě přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 T 29/2022, podal obviněný R. P. odvolání, a to do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Odvolání podal rovněž spoluobviněný D. N.

6. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 55 To 291/2023, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části ve výroku, kterým byla obviněným R. P. a D. N. uložena povinnost k náhradě škody poškozené K., a.s., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný D. N. je podle § 228 odst. l tr. ř. povinen nahradit poškozené K., a.s., škodu ve výši 4.500 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená K., a.s., odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

7. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

8. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný R. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 1116–1118 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

9. Obviněný trvá na tom, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Spoluobviněného D. N. nezná a nikdy jej neviděl, což tento i sám potvrdil. Jelikož se spolu nikdy nepotkali, nemohlo ani dojít k jakékoli dohodě. Dohoda je pouhou domněnkou policejního orgánu, ke které však chybí jakýkoli důkaz. Obviněný nemá žádné účty na sociálních sítích, tedy fikce, kterou postavil okresní soud na dohodě prostřednictvím Facebooku, nemá oporu v žádném provedeném důkazu ani reálném stavu. Komunikace přes sociální sítě mu není nijak vlastní. Z provedeného dokazování se podává, že spoluobviněný D. N. nesprávným způsobem jízdy najel do jeho vozidla, a to opakovaně, byl si této skutečnosti vědom, stejně jako skutečnosti, že škoda bude řešena z jeho pojistky, nikoli pojistky dovolatele. Výpověď spoluobviněného byla v tomto směru konstantní a jednoznačná, popisující celý průběh dopravní nehody, kdy uváděl, že nebyl v předmětné době zkušeným a kvalitním řidičem. Obviněný ve své výpovědi potvrdil, že u dopravní nehody nebyl, toliko v XY zaparkoval, odešel k lékaři a vrátil se až po dvou hodinách. V té chvíli si všiml, že u jeho vozidla leží střep z jiného vozidla a zjistil, že má vozidlo poškozené, přičemž měl odřené oboje dveře a zadní blatníky na pravé straně. Nejdříve se snažil věc řešit prostřednictvím správce parkoviště, jestli není k dispozici kamera, následně prostřednictvím policie, a až poté přišel spoluobviněný D. N., který se přihlásil k tomu, že se jedná o jím způsobenou dopravní nehodu. S tím také policisté odjeli, přičemž byl sepsán zápis o dopravní nehodě. To bylo poprvé, kdy spoluobviněného viděl. Následně nahlásil pojistnou událost a znalec pracující pro policii dospěl k závěru, že na místě se nacházejí i jiná poškození. Obviněný zdůraznil, že popsal dopravní nehodu a poškození, která byla na jeho vozidle způsobena, jiná poškození nebyla předmětem tohoto hlášení. Trvá na tom, že nedošlo k dopravní nehodě, jen žádal o napravení a opravení vozidla. Jelikož se žádného protiprávního jednání nedopustil, nemůže souhlasit ani s uloženým trestem.

10. S ohledem na uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 55 To 291/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 T 29/2022, podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

11. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 5. 2024, sp. zn. 1 NZO 302/2024.

12. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska uplatněného dovolacího důvodu, uvedl, že námitky konkrétně vznesené obviněným zůstaly omezené a primárně popíraly skutková zjištění týkající se dohody mezi ním a spoluobviněným D. N. ohledně inscenace dopravní nehody, k níž se vztahuje spáchání pojistného podvodu. Teprve prostřednictvím polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů se usiluje o zbavení podílu na spáchání trestné činnosti podvodného charakteru. Zároveň se jedná o opakování obhajoby uplatňované již v předcházejících fázích trestního řízení, přičemž státní zástupce poukázal na odst. 13 až 14 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ve kterém byla vypořádána repetitivní obhajoba dopadající na inscenaci dopravní nehody v součinnosti s dalším obviněným D. N. Státní zástupce uvedl, že technickou expertízou bylo potvrzeno předstírání odlišného nehodového děje, než jaký byl pravým důvodem vzniku poškození vozidla se záměrem odstranění zájmových poškození v rámci likvidace pojistné události. Je třeba vycházet z toho, že spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Ze skutkových zjištění Okresního soudu v Liberci, resp. Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci vyplývá bez pochybností předcházející dohoda mezi obviněným a spoluobviněným, přičemž ji dosvědčuje zejména cílené poškození vozidla, charakteristika a lokalizace starých a nových poškození na vozidle, vzájemně nesporná kooperace v průběhu zpracování dokumentace a řešení pojistné události směrem k úspěšnému uplatnění pojistného plnění.

13. Stran námitek obviněného směřujícím proti uloženému trestu státní zástupce uvedl, že určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Za jiné nesprávné hmotně

právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze, jde-li o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Námitky obviněného proti uloženému trestu se však opět primárně obracely k popření viny ze spáchání trestné činnosti podvodného charakteru, a jako takové nejsou podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů.

14. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

16. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy došlo toliko ke zrušení výroku o náhradě škody). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

17. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

18. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

19. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.

ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Z uvedeného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. Jádrem argumentace obviněného je jeho tvrzení o neprokázání dohody mezi ním a spoluobviněným D. N., tedy, že by jednali ve společné shodě a vedeni společným záměrem, tedy jako spolupachatelé. Uvedená námitka je v obecné rovině pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřaditelná, obviněný ji však uplatnil způsobem neregulérním. Argumentace obviněného je totiž založena na zpochybnění skutkového děje, k němuž v projednávané věci dospěly soudy na podkladě provedeného dokazování, a který je zakotven ve skutkové větě rozsudku.

Obviněný předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, že se žádné trestné činnosti nedopustil, k žádné dopravní nehodě nedošlo a rovněž ani k žádné dohodě mezi ním a spoluobviněným, kteroužto zakládá na vlastním hodnocení ve věci provedených důkazů (zejména výpovědí, jak své vlastní, tak spoluobviněného D. N., stejně jako expertní revizní zprávě zpracovatele Ing. Richarda Čepka). Nicméně námitky, v rámci, nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z nich se podávající vadná skutková zjištění, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. podřadit. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr.

ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

21. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný R. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý či že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak v důsledku činí v rámci podaného dovolání obviněný.

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.

Porušení určitých procesních ustanovení sice může být důvodem k dovolání, například v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

22. Lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu, který v bodech 47. až 55. odůvodnění svého rozsudku popsal a vyložil důkazy provedené ve vztahu k jednání obviněného popsaného pod bodem 3. výroku o vině, a dále na body 71. až 75. odůvodnění, kdy provedl pečlivou analýzu provedených důkazů a z nich se podávající skutková zjištění, která následně zastřešil odpovídající právní kvalifikací (body 76. a 77. odůvodnění rozsudku). Je možno konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud uvedl, že předchozí vzájemné dohodě mezi obviněným a spoluobviněným D. N. odpovídá nejen způsob, jakým bylo zcela záměrně nadvakrát spoluobviněným poškozeno vozidlo obviněného právě v místech, které byly podle expertní revizní zprávy již dříve poškozeny, kdy toto poškození bylo takového charakteru, že bylo viditelné a obviněný o tomto předešlém poškození musel vědět, ale také jednání obviněného a spoluobviněného po události, kdy spoluobviněný odjel, aby se následně pěšky vrátil na místo právě ve chvíli, kdy se tu již nacházel obviněný spolu s policií. O průběhu a zcela nesmyslném manévru spoluobviněného pak existuje přímé svědectví svědka M. Z. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil, přičemž lze odkázat zejména na body 13. až 15. odůvodnění jeho rozsudku, kde se zcela dostačujícím způsobem vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci řádného opravného prostředku. Uvedené námitky se pak téměř doslova shodují s námitkami uplatněnými v rámci dovolání. Je na místě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, a s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.

23. Je možno konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

24. Pokud obviněný namítá, že nesouhlasí s uloženým trestem, pak je třeba uvést, že teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Aby tedy došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn, a s ohledem na jím zcela stručnou argumentaci je zjevné, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.

25. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněný nevznáší. Lze přitom konstatovat, že obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání až dvě léta, přičemž mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zkušební dobou 12 měsíců. Není pochyb o tom, že se jedná o trest přípustný, uložený v rámci trestní sazby stanové ve zvláštní části trestního zákoníku na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž se jedná o trest na samé spodní hranici trestní sazby, navíc trest podmíněný.

IV.

26. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného R. P. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

27. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 6. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu