3 Tdo 454/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13.
června 2007 o dovoláních podaných obviněnými J. P., a D. P., a nejvyšší státní
zástupkyní proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11.
2005, sp. zn. 23 To 814/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 T 68/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 29
T 68/2004, v trestní věci obviněných J. P. a D. P., byl obviněný J. P. uznán
vinným trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., jehož se
podle bodu 1/a) výroku rozsudku dopustil tím, že „dne 15. 5. 2002 v Č. B. na F.
ú. řediteli tohoto úřadu JUDr. J. N. v souvislosti s projednáváním závěrů
daňové kontroly týkající se firmy P. R., spol. s r. o., uvedl nepravdivě, že
pracovnice tohoto úřadu J. D., v souvislosti s výkonem daňové kontroly u firmy
P. R., spol. s r. o., měla jej dne 26. 9. 2001 v kanceláři na F. ú. v Č. B.
požádat o částku 50.000,- Kč s tím, že pak kontrola dobře dopadne“ a podle bodu
1/b) tím, že „dne 23. 7. 2002 v Č. B. na Okresním ředitelství Policie ČR v Č.
B. po řádném poučení uvedl při podávaném vysvětlení dle § 158 odst. 5 tr. řádu
před policejním orgánem nepravdivě, že pracovnice F. ú. v Č. B. J. D. měla dne
26. 9. 2001 v kanceláři na F. ú. v Č. B. požádat jej v souvislosti s prováděním
daňové kontroly u firmy P. R., spol. s r. o., o částku 50.000,- Kč s tím, že
pak kontrola dobře dopadne.“ Pod bodem 1/c) rozsudku byl dále uznán vinným
trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175
odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť „dne 24. 9. 2002 v Č. B. na Okresním
ředitelství Policie ČR v Č. B. jako svědek v trestní věci J. D., po řádném
poučení svědka vypověděl opětovně nepravdivě, že obviněná J. D. měla jej jako
pracovnice F. ú. v Č. B. v kanceláři tohoto úřadu dne 26. 9. 2002 v souvislosti
s daňovou kontrolou firmy P. R., spol. s r. o., požádat o částku 50.000,- Kč s
tím, že pak kontrola dobře dopadne.“
Týmž rozsudkem byla obviněná D. P. byla uznána vinnou trestným činem křivého
obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. spočívajícím podle bodu 2/a) výroku v
tom, že „dne 23. 7. 2002 v Č. B. na Okresním ředitelství Policie ČR v Č. B. po
řádném poučení uvedla při podávaném vysvětlení dle § 158 odst. 5 tr. řádu před
policejním orgánem nepravdivě, že pracovnice F. ú. v Č. B. J. D., měla dne 26.
9. 2001 v kanceláři na F. ú. v Č. B. požádat ji a jejího manžela J. P. v
souvislosti s prováděním daňové kontroly u firmy P. R., spol. s r. o., o částku
50.000,- Kč s tím, že pak kontrola dobře dopadne“, a trestným činem křivé
výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr.
zák. spočívajícím podle bodu 2/b) výroku v tom, že „dne 24. 9. 2002 v Č. B. na
Okresním ředitelství Policie SKPV ČR Č. B. jako svědkyně v trestní věci J. D.,
po řádném poučení svědka vypověděla opětovně nepravdivě, že obviněná J. D. měla
jako pracovnice F. ú. v Č. B. v kanceláři tohoto úřadu dne 26. 9. 2002 v
souvislosti s daňovou kontrolou firmy P. R., spol. s r. o., požádat o částku
50.000,- Kč s tím, že pak kontrola dobře dopadne, když na základě těchto
nepravdivých sdělení bylo policejním orgánem Okresního ředitelství SKPV Č. B.
dne 25. 7. 2002 dle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání proti J.
D., pro trestné činy přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, odst. 3 tr. zákona a
zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona.“
Pod bodem 3/ výroku rozsudku pak byli oba obvinění uznáni vinnými trestným
činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve formě
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se měli dopustit skutkem
spočívajícím v tom, že „v době od 21. 2. 2003 do 28. 2. 2003 společným jednáním
jako jednatelé společnosti P. R., s. r. o., se sídlem Č. B., nezajistili, aby
společnost P. R., s. r. o., v souladu se smlouvami se společností S. CS, a. s.,
se sídlem v B., právního předchůdce poškozeného – společnosti S. Č. r., spol. s
r. o,. se sídlem B., odvedla této společnosti tržby z prodeje pohonných hmot na
čerpací stanici S. se sídlem V., okres Č. B., kterou provozovala na základě
podnájemního vztahu, kdy v rozporu se svou povinností odvádět denně tržby za
prodané pohonné hmoty, které zůstávaly do okamžiku jejich prodeje ve
vlastnictví společnosti S. Č. r., spol. s r. o., tyto tržby svévolně neodváděli
s poukazem na dluhy, které vůči společnosti P. R., s. r. o., měla společnost S.
Č. r., spol. s r. o. mít, avšak pro jejichž vznik neposkytoval smluvní vztah
mezi těmito společnostmi právní podklad, a tímto svým jednáním způsobili
společnosti S. Č. r., spol. s r. o., škodu ve výši 237.076,10 Kč.“
Za shora uvedené trestné činy byl obviněný J. P. podle § 174 odst. 1 tr. zák. a
§ 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21
měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Obviněná D. P. byla
podle § 174 odst. 1 tr. zák. a podle § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle §
59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 3 let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo oběma obviněným uloženo,
aby ve zkušební době vedli řádný život a podle svých sil a možností uhradili
způsobenou škodu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že
obvinění jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené
J. D. částku 13.939,- Kč a poškozené společnosti S. 237.076,10 Kč.
O odvolání obou obviněných proti shora předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, sp.
zn. 23 To 814/2005, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst.
2 tr. ř. částečně zrušil ohledně trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 2 tr. zák., v navazujícím výroku o náhradě škody a v celém výroku o
trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl
tak, že obviněné J. P. a D. P. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby
pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Za trestné činy křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi
a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 tr. zák., ohledně nichž
zůstal napadený rozsudek nedotčen, uložil odvolací soud každému z obviněných
podle § 175 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí
svobody na 1 rok, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst.
1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Výrokem podle §
229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost S. Č. r., spol. s r. o., odkázána
s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek nabyl právní moci dne 24. 11. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr.
ř.) a téhož dne nabyl ve své nezrušené části právní moci i rozsudek soudu
prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění následně
dovolání, kterým tento rozsudek napadli ohledně nezrušeného výroku o vině
trestnými činy křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi
podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a ve výrocích na tento nezrušený výrok
navazujících. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním podaným v
neprospěch obviněných rovněž nejvyšší státní zástupkyně, a to v části, v níž
byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ohledně výroku o vině trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a nově rozhodnuto o zproštění
obviněných obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. a zároveň podle § 229 odst. 3
tr. ř. rozhodnuto o odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Všichni dovolatelé uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obvinění J. P. a D. P. s
poukazem na soudem zjištěný skutkový stav věci namítli, že odvolací soud měl
mimo jiné přezkoumat, zda se vedle trestného činu křivého obvinění podle § 174
odst. 1 tr. zák. mohli dopustit v rámci vícečinného souběhu i trestného činu
křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 tr. zák. V
daném případě je podle názoru dovolatelů třeba vzít v úvahu, že pokud by oba v
případě své svědecké výpovědi uvedli jiné skutečnosti, než jaké uváděli ve
svých předcházejících výpovědích, by se de facto doznávali k tomu, že spáchali
trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. S ohledem na časovou
osu, na které se mělo inkriminované jednání odehrávat, je podle dovolatelů
zřejmý jednotící motiv, který je k tomuto jednání vedl, přičemž je dána i
časová souvislost vycházející z průběhu jednotlivých úkonů trestního řízení.
Dovolatelé odvolacímu soudu zároveň vytkli, že se nezabýval otázkou, zda i v
případě, že svědek využije svého práva nevypovídat, ač byl řádně poučen ve
smyslu ustanovení § 100 odst. 2 tr. zák. , se vůbec může dopustit trestného
činu podle § 175 odst. 1 tr. zák. Tím, že dovolatelé opakovaně vypovídali o
skutečnostech, které již předtím uváděli na Polici ČR, ve skutečnosti již
vypovídali ohledně svého trestného činu, který byl kvalifikován jako trestný
čin podle § 174 odst. 1 tr. zák. Na tomto základě pak dovolatelé vyslovili
přesvědčení, že jejich trestní stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 tr. zák. bylo v rozporu s
ustanovením § 91 odst. 1 tr. ř., neboť obviněný nesmí být k výpovědi nebo k
doznání žádným způsobem donucován, protože sankce stanovená na trestný čin
podle § 175 tr. zák. by představovala nepřípustné donucení k pravdivé výpovědi.
Pokud odvolací soud přesto dospěl k závěru o souběhu obou výše uvedených
trestných činů, vyvstávají podle dovolatelů pochybnosti též o správnosti
uloženého úhrnného trestu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obvinění v závěru dovolání navrhli, aby
„na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České
republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11.
2005, sp. zn. 23 To 814/2005, a sám rozhodl tak, že přikáže Krajskému soudu v
Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
Současně vyjádřili souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že námitkám dovolatelů přisvědčit nelze.
Podle státní zástupkyně i přes jistou spojitost veškerého jim přisouzeného
jednání nelze přehlédnout rozdílnost jeho právně relevantních okolností,
spojených s odlišným trestním následkem ve smyslu znění skutkových podstat obou
trestných činů podle § 174 odst. 1 tr. zák. a § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. V
posuzovaném případě není pochyb o tom, že samostatným jednáním každého z
dovolatelů došlo jednak ke lživému obvinění poškozené J. D. z trestné činnosti,
na základě kterého se dostala do postavení obviněné, a jednak k vypovězení
nepravdy o skutečnostech podstatných pro posouzení její viny. Takové okolnosti
jednání obou dovolatelů byly podle státní zástupkyně zcela správně vyjádřeny v
rámci vícečinného skutkového popisu sbíhajících se trestných činů, a proto není
důvodu popírat mnohost jejich trestné činnosti a v této souvislosti též
zpochybňovat důvody pro uložení úhrnných trestů. Státní zástupkyně zdůraznila,
že závěr o trestní odpovědnosti obviněných (dovolatelů) nemůže být ovlivněn ani
námitkou, že byli nuceni vypovídat ve shodě se svým předchozím trestním
oznámením, když opačnou výpovědí by byli donuceni ke svému doznání. Na tomto
místě je třeba vzít v úvahu, že dovolatelé nepravdivě vypovídali v návaznosti
na svoje předchozí nepravdivé trestní oznámení a nikoliv tedy v případě, kde
nevyužití oprávnění podle § 100 odst. 2 tr. ř. v postavení svědka vystaveného
nebezpečí trestního stíhání nemůže (pro rozpor s ústavní zásadou podle č. 40
odst. 4 Listiny základních práv a svobod) být důvodem jeho trestního stíhání.
To znamená, že za stavu, kdy se dovolatelé dostali do procesního postavení
svědků na podkladě své předchozí trestné iniciativy, vedeni záměrem přivodit
jinému trestní stíhání, vypovídali v souladu se svým křivým obviněním i v
postavení svědků, přestože byli řádně poučeni o trestních následcích křivé
výpovědi. Není proto důvodu pochybovat o splnění podmínek jejich trestní
odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Své vyjádření k dovolání obviněných shrnula státní zástupkyně tak, že námitky
dovolatelů týkající se nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba považovat za zjevně
neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obou
obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně v odůvodnění svého dovolání podaného v neprospěch
obviněných odvolacímu soudu vytkla, že právní závěr, na jehož základě rozhodl
za použití ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněných z obžaloby
pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., postrádá
náležitou právní argumentaci a hodnotící postup soudu v tom směru, zda a do
jaké míry se na okolnosti daného případu vztahují zákonné podmínky zániku
občanskoprávního, resp. obchodně právního závazku cestou započtení.
Dovolatelka poté provedla obšírnou skutkovou a právní genezi celého případu a
na tomto základě dospěla k závěru, že za dané smluvní úpravy nájemního vztahu
mezi poškozenou obchodní společností jako pronajímatelkou a společností
obviněných v pozici nájemce nebylo možno nároky nájemců čerpací stanice na
úhradu tvrzených pohledávek z jimi uplatněných právních důvodů jakkoliv právně
podložit. Podle přesvědčení dovolatelky je v posuzovaném případě rozhodné
především to, že ze strany obviněných nebyl splněn předpoklad existence, a tím
ani vztahu vzájemnosti jimi tvrzených pohledávek vůči reálné pohledávce jejich
smluvního partnera, a tedy nemohly být splněny ani podmínky pro použití
institutu započtení ve smyslu obecné právní úpravy (viz § 580 a násl. OZ) a
zároveň ani úpravy speciální (viz zejména § 364 ObchZ). To znamená, že
iniciativa obviněných směřující k započtení nemohla být spojena s jimi
předpokládanými právními účinky. Tohoto stavu si museli být oba obvinění
nepochybně vědomi, neboť jejich úkon ze dne 24. 2. 2003 učiněný v souvislosti s
dohodnutým ukončením nájmu čerpací stanice a spočívající v neformálním
kompenzačním návrhu finančního vyrovnání, nebyl poškozenou společností oproti
neodvedeným tržbám akceptován. Stejně tak poškozená obchodní společnost
neuznala ani jednostranný požadavek obviněných na úhradu nájemného za užívání
jimi pořízeného doplňkového vybavení pronajaté čerpací stanice za dobu dvou
let, jak jej vznesli dne 23. 1. 2003, když reagovali na upomínku poškozené o
úhradu zadržených tržeb ze dne 21. 1. 2003. Jelikož oba obvinění podepsali
Smlouvu o nájmu a provozování čerpací stanice ze dne 31. 12. 1999, pak z
automatického předpokladu znalosti jejího obsahu podle státní zástupkyně
vyplývalo i jejich srozumění s tím, že veškeré náklady v souvislosti s
opotřebením zařízení čerpací stanice, popř. s obstaráním jejího chybějícího
vybavení – při absenci jiné dohody v tomto směru – nesou jako nájemci oni sami.
Navíc pokud se obvinění k datu 28. 2. 2003 dohodli s pronajímatelem na ukončení
provozu čerpací stanice, pak s ohledem na obsah jimi podepsané smlouvy o jejím
nájmu a provozování, jakož i na tam zřetelně vyjádřený vlastnický vztah jiného
právního subjektu k nemovitostem, ve kterých byla provozována, nemohli svůj
požadavek na kompenzační způsob finančního vyrovnání jimi investovaného a na
čerpací stanici ponechaného dovybavení uplatňovat u poškozené pronajímatelské
společnosti.
Podle dovolatelky je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných rozhodným
to, že jejich obhajoba byla pro nesplněné podmínky jejich tvrzení o započtení
pohledávky poškozeného zcela vyvrácena, a že tedy na jejich straně došlo k
neoprávněnému zadržení a přisvojení si tržeb inkasovaných na jimi provozované
čerpací stanici. Za těchto okolností proto nelze akceptovat zprošťující výrok
odvolacího soudu. V této souvislosti dovolatelka připomněla rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 831/2004,
kde bylo při řešení analogického případu zdůrazněno, že k zániku závazku
započtením nedochází automaticky, ale výlučně na základě jednostranného nebo
dvoustranného právního úkonu, směřujícího k započtení. Proto prostým ponecháním
si cizí věci (v daném případě ponecháním si výtěžku z prodeje svěřeného zboží)
nemůže dojít k zápočtu vzájemných pohledávek. Na závěru o trestněprávní
odpovědnosti osoby takto jednající by pak nemohl ničeho změnit ani dodatečně a
právně účinně provedený úkon směřující k započtení vzájemných pohledávek, který
by měl účinky ex tunc k okamžiku setkání těchto pohledávek. V daném směru je
nutno považovat za podstatné jednání pachatele ve chvíli, kdy znaky skutkové
podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. naplnil tím, že si v
úmyslu způsobit jinému škodu přisvojil cizí svěřenou věc. Je tedy zřejmé, že
ani za podmínky existence vzájemných započitatelných pohledávek, která v
případě obviněných ve vztahu k žalovanému rozsahu škodlivého následku navíc
nebyla naplněna, by podle dovolatelky uvedená skutečnost nemohla ovlivnit
právní závěr o jejich beztrestnosti, ale mohla by se promítnout pouze do stupně
společenské nebezpečnosti souzeného jednání, popř. do způsobu rozhodnutí o
náhradě škody. Podle dovolatelky nemohlo jít ani o případný omyl obviněných,
neboť zákonné podmínky aplikace občanskoprávního institutu započtení ve smyslu
§ 580 a násl. OZ jsou i pro laickou veřejnost tak pregnantně vyjádřeny, že
případný omyl pachatele, že jedná dovoleným způsobem, je prakticky vyloučen.
Podle dovolatelky lze tedy uzavřít, že pokud byli oba obvinění napadeným
rozsudkem odvolacího soudu za shora konstatovaných skutkových okolností
zproštěni podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle
§ 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., pak došlo k nesprávnému právnímu posouzení
skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru dovolání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.) „I/
podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta za středníkem tr. ř., za podmínky uvedené v
§ 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
sp. zn. 23 To 814/2005 ze dne 24. 11. 2005 v celém jeho rozsahu, jakož i
rozhodnutí na uvedené rozhodnutí obsahově navazující, pokud s ohledem na
zrušení pozbyla podkladu, II/ dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a
přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby předmětnou věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.“ Pokud by Nejvyšší soud České republiky
shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v
ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyslovila dovolatelka souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2
tr. ř. vyjádřili obvinění J. P. a D. P., podle jejichž názoru se podané
dovolání zabývá především skutkovým stavem věci a je vedeno záměrem zpochybnit
správné skutkové a právní závěry odvolacího soudu. V tomto smyslu pak dovolání
trpí jednostranným účelovým náhledem na věc s důrazem na snahu dovodit trestně
právní odpovědnost bez ohledu na zjištěné skutkové okolnosti. Podle obviněných
není přitom zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla dovolatelka k závěru,
že z jejich strany nebyl splněn předpoklad existence a tím ani vztahu
vzájemnosti jimi tvrzených pohledávek vůči pohledávce protistrany. Tento závěr
je vyvracen především samotným jednáním společnosti S. Č. r., s. r. o., která
uznala existenci pohledávky obviněných, přičemž rozporuje jen její výši. Z
jednání uvedené společnosti současně vyplývá, že iniciativa obviněných
směřující k započtení byla – byť jen částečně – spojena s právními účinky,
které obvinění předpokládali. Aby pohledávky byly způsobilé k započtení, není
třeba aby takové pohledávky vznikly ze stejného právního titulu či musely
vzniknout na základě písemné smlouvy. Obvinění vyslovili přesvědčení, že
dojde-li ke sporu dvou subjektů obchodního práva ohledně výše vzájemných
pohledávek, nelze dovozovat zavinění ve smyslu práva trestního. Pokud by totiž
bylo uvažováno pouze v intencích podaného dovolání, pak jednání společnosti S.
Č. r., s. r. o., by vlastně bylo po celou dobu (tj. ode dne podepsání
komisionářské smlouvy a vzniku předmětného nájemního práva) fakticky vedeno
snahou způsobit společnosti obviněných škodu tím, že by na své náklady zařídili
čerpací stanici potřebným vybavením, tedy zhodnotili předmět nájmu, ovšem s tím
důsledkem, že za toto zhodnocení pronajímatel nic neuhradí a bude z něj
získávat přímý finanční prospěch. Podle názoru obviněných totiž dovolatelka
nahlíží na posuzovaný případ výlučně z hlediska trestní represe, přičemž zcela
pomíjí aspekty obchodně právních vztahů a ve svém důsledku se tak domáhá
hypertrofie trestního práva. Smyslem trestního řízení ovšem není suplovat jiné
druhy soudního řízení.
Obvinění mají rovněž za to, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně se opírá
převážně o odlišný výklad důkazní situace, což znamená, že vyjma obecného
tvrzení o vině obviněných trestným činem zpronevěry, dovolání v prvé řadě
napadá skutkové závěry odvolacího soudu. Z uvedených důvodů pak obvinění
navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání buď zamítl podle §
265j tr. ř., anebo je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Obvinění
současně vyslovili souhlas, aby i o dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Obviněný je podle § 265d
odst. 1 písm. b) tr. ř. oprávněn podat dovolání pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Všechna dovolání byla
podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně
splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f
odst. 1 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. podali oba
obvinění své dovolání prostřednictvím obhájce.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.), zároveň zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání nejvyšší státní
zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. a
dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h)
tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění a nejvyšší
státní zástupkyně dovolání opírají, lze podřadit pod jimi uplatněný dovolací
důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se
způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav.
S přihlédnutím k výše uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání obviněných lze považovat za
právně relevantní v námitkách týkajících se toho, zda souběh trestných činů
křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi a nepravdivého
znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl v posuzovaném
případě vůbec možný, což podle nich mohlo mít současně dopad i na vadné užití
hmotně právního ustanovení podle § 35 odst. 1 tr. zák. o úhrnném trestu.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně pak bylo shledáno relevantním v námitce, že
odvolací soud po právní stránce nesprávně hodnotil zjištěný skutkový stav věci,
neboť oba obvinění ve skutečnosti naplnili znaky skutkové podstaty trestného
činu zpronevěry (§ 248 tr. zák.) tím, že si v úmyslu způsobit jinému škodu
přisvojili cizí svěřenou věc. Tento názor dovolatelka opřela o rozbor
konkrétních právních vztahů mezi obviněnými a poškozenou společností,
založených jak na základě smluv, tak na základě zákona. Protože obvinění podle
dovolatelky museli znát všechny z toho vyplývající rozhodné skutečností,
jejichž význam v daném případě přesahuje i do oblasti trestního práva, pak by
ani existence vzájemných započitatelných pohledávek nemohla ovlivnit závěr o
jejich beztrestnosti, tj. že z jejich strany došlo k neoprávněnému zadržení a
přisvojení si tržeb inkasovaných na jimi provozované čerpací stanici.
Při posuzování opodstatněnosti podaných dovolání dospěl Nejvyšší soud k
následujícím závěrům:
Pokud jde o dovolání obviněných J. P. a D. P., Nejvyšší soud nepochybuje o tom,
že skutková zjištění formulovaná pod body 1/a,b) a 2/a) výroku rozsudku soudu
prvního stupně, umožňují dovodit, že jiného lživě obvinili ze spáchání
trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Inkriminované jednání
spočívalo v tom, že obviněný J. P. dne 15. 5. 2002 řediteli F. ú. v Č. B. a
následně oba obvinění dne 23. 7. 2002 při podání vysvětlení před policejním
orgánem (§ 158 odst. 5 tr. ř.) v rozporu se skutečností uvedli, že pracovnice
finančního úřadu J. D. v souvislosti s výkonem daňové kontroly je požádala o
úplatek ve výši 50.000,- Kč s tím, že pak tato kontrola dobře dopadne. Tyto –
jak bylo zjištěno – nepravdivé skutečnosti později zopakovali i v procesním
postavení svědků (speciálních subjektů) v trestním řízení vedeném proti
obviněné J. D. (pro trestné činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3
tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a)
tr. zák.), přestože byli o právech a povinnostech svědků řádně poučeni (srov.
zejména § 97 tr. ř. a § 100 a násl. tr. ř.).
Obvinění v podaném dovolání namítli, že trestným činem křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku (§ 175 odst. 2 písm. a/ tr. zák.) neměli být
uznáni vinnými, protože v rámci svých svědeckých výpovědí byli de facto nuceni
sdělovat skutečnosti týkající se jejich vlastní trestné činnosti a tedy se
doznávat k tomu, že spáchali trestný čin křivého obvinění (§ 174 odst. 1 tr.
zák.). To by podle jejich názoru však bylo v rozporu s ustanovením § 91 odst. 1
tr. ř. , podle něhož nesměli být k doznání žádným způsobem donucováni.
Shora uvedený právní názor dovolatelů však v daném případě nemůže obstát. Jak
již bylo uvedeno, dovolatelé byli v trestní věci obviněné J. D. vyslýcháni dne
24. 9. 2002 a vypovídali ohledně jejího jednání (údajné trestné činnosti) v
postavení svědků, tedy i s právem odepřít výpověď, jestliže by výpovědí
způsobili nebezpečí trestního stíhání mj. též sobě (§ 100 odst. 2 tr. ř). Podle
Nejvyššího soudu je za podstatné třeba považovat to, že v případě, že by jako
svědci ohledně jednání obviněné J. D. vypověděli pravdu, nemohli by se dopustit
křivé výpovědi a jejich trestní stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. by
jednoznačně nepřicházelo v úvahu. Tak by tomu bylo též v případě, jestliže by
využili práva odepřít výpověď s poukazem na nebezpečí trestního stíhání pro
svoji osobu, neboť jako svědci by pak nevypovídali vůbec (tzn. nemohli by uvést
žádné procesně použitelné skutečnosti). Jestliže se však v logické návaznosti
na své předcházející obvinění J. D. z trestné činnosti, přesto rozhodli
vypovídat o podstatných okolnostech vědomě nepravdu, lze je v tomto smyslu
činit trestně odpovědnými i za spáchání trestného činu podle § 175 odst. 2
písm. a) tr. zák.
Právní závěr soudu, že obvinění spáchali ve dnech 15. 5. 2002 a 23. 7. 2002
trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., nebyl přitom na výše
uvedených skutečnostech (tj. nepravdivých svědeckých výpovědích) v daném
případě založen, neboť se odvíjel od postupu podle ustanovení § 2 odst. 5,
odst. 6 tr. ř., v jehož rámci soud provedl a hodnotil celou řadu důkazů (viz
str. 5 až 10 rozsudku soudu prvního stupně).
Vzhledem ke shora rozvedeným důvodům proto nelze soudu prvního stupně vytknout,
že obviněné (dovolatele) uznal vinnými trestným činem křivého obvinění podle §
174 odst. 1 tr. zák. a současně i trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého
znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Odvolací soud pak
nepochybil, pokud shledal tyto závěry věcně správnými. V případě souběhu
trestných činů bylo zároveň na místě uložení úhrnného trestu podle zásad
uvedených v ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. Námitkám dovolatelů proto nebylo
možno přiznat žádné opodstatnění.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně je nutno nejprve obecně připomenout, že
ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry, je cizí věc
svěřena pachateli tehdy, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby
s věcí nakládal určitým způsobem. O přisvojení si cizí svěřené věci pak půjde v
případech, kdy pachatel s takovou věcí naloží (disponuje) v rozporu s účelem
svěření, čímž tento základní účel zároveň maří, tzn. že výkonem
quasi-vlastnických práv k věci znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu
původnímu určení. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, jež
poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry podle §
248 tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. § 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr.
zák.), musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak přisvojení si
svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Není přitom rozhodné,
vznikne-li takový úmysl pachatele při svěření věci nebo až později. Za věc
svěřenou podle § 248 tr. zák. se považuje i výtěžek (tržby) z prodeje zboží
uskutečňovaného podle smlouvy uzavřené mezi pachatelem a svěřitelem, neboť
takto utržené peníze nejsou příjmem pachatele.
Protože v posuzovaném případě soud prvního stupně (viz str. 11 až 16 rozsudku)a
následně i dovolatelka se podrobně zabývali občanskoprávními a obchodně
právními aspekty dané věci, je zároveň třeba připomenout i judikaturu Ústavního
soudu České republiky týkající se trestného činu zpronevěry podle § 248 tr.
zák. Ústavní soud ve svých rozhodnutích obecným soudům opakovaně vytkl, že je
zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z
jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem podle
Ústavního soudu totiž dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných
vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl.
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky. Jinými
slovy, prostředky trestního práva jako ultima ratio mají a musí být používány
jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo
je jejich užití zjevně neúčelné (srov. nález č. 61/2004 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu a přiměřeně též nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS
564/2000, I. ÚS 4/04). Ustavní soud rovněž zdůraznil, že esenciálním znakem
skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tak jak je popsána v trestním
zákoně, je nezbytná přítomnost úmyslného jednání jako formy zavinění (§ 4 tr.
zák.). Tento právní závěr se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu
plynoucích z provedeného dokazování (srov. nález č. 50/2001 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně především vyplývá, že obvinění
inkriminované tržby neodváděli s poukazem na dluhy, které vůči jejich
společnosti P. R., spol. s r. o., měla společnost S. Č. r., spol. s. r. o. Za
období od 21. 2. 2003 do 28. 2. 2003 přitom neodvedli finanční prostředky
získané prodejem pohonných hmot v celkové výši 471.003, 60 Kč. Na základě
provedených důkazů vzal soud za nesporné, že poškozená společnost některé
pohledávky obviněných uznala a vůči své pohledávce představující 483.022, 50 Kč
je započetla v částce 245.946,40 Kč. Po obviněných současně požadovala
doplacení rozdílu těchto pohledávek. Soud dále zjistil, že obviněný J. P.
předmětný zápočet (tj. v podobě, jak to učinil poškozený) neakceptoval, neboť
proti poškozené společnosti uplatňoval „své údajné další pohledávky“. Z tohoto
důvodu se pak soud zabýval otázkou, zda obvinění prostředky z prodeje pohonných
hmot zadrželi oprávněně a tímto způsobem mohli své pohledávky započítat, anebo
naopak, zda je započetli neoprávněně a v konečném důsledku tak jednali
protiprávně (viz str. 15 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě rozboru
právních vztahů mezi obviněnými a poškozeným, resp. mezi oběma společnostmi,
pak soud prvního stupně dovodil, že obvinění neměli pro vznik svých údajných
pohledávek žádný smluvní, případně zákonný podklad. Tento závěr soud opřel o
právní názor, že s ohledem na uzavřenou komisionářskou smlouvu a stanovenou
povinnost obviněných odvádět tržby, nebyli oprávněni podle § 580 OZ své údajné
pohledávky vůči pohledávkám poškozeného započíst, a jestliže tak učinili,
jednali protiprávně. Z hlediska trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.
si tak podle soudu přisvojili cizí svěřenou věc, přičemž jejich zavinění ve
formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. mělo spočívat v tom, že
„věděli o své povinnosti řádně a včas odvádět tržbu za prodej pohonných hmot a
byli seznámeni s tím, že druhá strana jejich pohledávky neuznává“ (viz str. 16
rozsudku). Výši způsobené škody v částce 237.076,10 Kč přitom soud stanovil
nikoli částkou představující neodvedené tržby, ale jako rozdíl mezi celkovou
pohledávkou poškozeného (483.022,50 Kč) a částkou představující výši uznané
pohledávky obviněných (245.946,40 Kč).
Závěry soudu prvního stupně, že obvinění J. P. a D. P. svým jednáním naplnili
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (jímž se
ovšem soud ve svém rozsudku nijak blíže nezabýval), Nejvyšší soud nesdílí. Ze
soudem zjištěného skutkového stavu věci totiž jednoznačně vyplývá, že
protistrany, tj. S. Č. r., spol. s r. o., a společnost P. R., spol. s r. o.,
jejímiž jednateli obvinění byli, vůči sobě uplatňovali vzájemné pohledávky, k
jejichž uznání (započtení) oproti nárokům vznášeným obviněnými došlo toliko ve
výši 245.946, 40 Kč. Jestliže obvinění následně neodvedli za určité období
tržby na prodané pohonné hmoty, ač tak měli podle uzavřené komisionářské
smlouvy učinit, stalo se tak v souvislosti se sporem o jejich nároky (ať již
domnělé či skutečné) uplatňovanými proti poškozenému. Skutečnost, že jejich
postup byl podle soudu „neoprávněný či protiprávní“ však v posuzované věci bez
dalšího nestačí k závěru o tom, že šlo o jednání významné též z hlediska práva
trestního. Tak by tomu bylo jedině v případě, že by bylo mimo pochybnost
zjištěno, že obvinění vědomě zneužili soukromoprávních institutů s cílem
jednak si přisvojit cizí svěřenou věc a jednak způsobit škodu na cizím majetku,
tzn. že jednali v rozporu s civilním právem proto, aby zároveň způsobili
relevantní trestně právní následek. Teprve za předpokladu, že by bylo
prokázáno, že obvinění svým úmyslným jednáním (§ 4 tr. zák.) v této podobě,
sledovali dosažení zmiňovaného cíle, by podle Nejvyššího soudu vznikl prostor
pro použití prostředku trestního práva jako práva ultima ratio.
Skutkový stav věci, jak jej zjistil soud prvního stupně, přitom podle
Nejvyššího soudu závěr o trestně relevantním úmyslu obviněných (ať již přímém
či nepřímém) nedovoloval. Toho si byl konečně vědom i odvolací soud, když
vzhledem k nedostatku úmyslného zavinění (§ 4 tr. zák.) oba obviněné za
podmínek ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby z trestného činu zpronevěry
podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. zprostil. Z důvodů, které Nejvyšší
soud považoval za významné a na které poukázal výše, pak na věcné správnosti
závěrů odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že odůvodnění jeho
rozhodnutí ne zcela odpovídá kritériím uvedeným v ustanovení § 125 odst. 1 tr.
ř.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně je v podstatě založeno na obdobné
argumentaci, jakou ve svém rozhodnutí použil již soud prvního stupně, navíc s
určitým přesahem do oblasti skutkových zjištění nad rámec skutkového stavu
věci, jak jej zjistil a ze kterého vycházel soud. Na to ve svém vyjádření k
dovolání (formou podání jejich obhájce) poukázali též obvinění. Poněvadž
Nejvyšší soud vycházel z názoru, že úmyslné zavinění obviněných nelze v
posuzovaném případě dovodit ve vztahu ke všem znakům objektivní stránky
skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr.
zák., nepovažoval ani dovolání nejvyšší státní zástupkyně za jakkoliv
opodstatněné.
Podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona proto
byla dovolání obviněných J. P. a D. P. i dovolání nejvyšší státní zástupkyně
odmítnuta, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler