3 Tdo 460/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 8 To 185/2024-1049, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 91/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále také jen „obvodní soud“) ze dne 14. 5. 2024, č. j. 8 T 91/2023-992, byl obviněný A. M. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (převzato z výroku rozsudku a zestručněno)

v období let 2018 až 2020 v Praze XY uzavřel postupně pět smluv na pronájem bytových jednotek, kdy ve třech případech sám figuroval jako nájemce a ve dvou případech smlouvu uzavřel na základě plné moci za další osoby, a těmito smlouvami sebe, resp. osoby, za které jednal, zavázal k povinnosti pravidelně hradit pronajímatelům smluvní nájemné, přestože věděl, že s ohledem na absenci hodnotného majetku, zcela nedostačující příjmy a pravomocné exekuce nebudou on ani osoby, za které jednal, schopni nájemné platit a nájemné tak hrazeno nebude, o čemž pronajímatele při uzavírání smluv a jemu předcházejících osobních jednáních neinformoval a naopak vystupoval způsobem, kterým v nich vzbudil dojem, že on i osoby, za které jedná, jsou schopni nájemné hradit a také je hradit budou, načež vždy krátce po uzavření předmětných nájemních smluv nájemné přestalo být hrazeno, čímž způsobil pronajímatelům škodu, když konkrétně:

1) dne 8. 10. 2018 uzavřel na základě dříve udělené generální plné moci jménem J. S., nar. XY, bez jeho vědomí a souhlasu, smlouvu o nájmu bytu č. XY v domě na adrese XY, a to na dobu určitou od 1. 11. 2018 do 31. 12. 2019, podle níž měl J. S. jako nájemce užívat byt společně s ním, jeho synem L. M., nar. XY, a M. M., nar. XY, touto smlouvou jmenovaného zavázal k povinnosti hradit v rozsudku označenému pronajímateli na určený bankovní účet měsíční nájemné ve výši 25 000 Kč, splatné vždy k 5. dni kalendářního měsíce, případně nájemné za část kalendářního měsíce v poměrné výši dané počtem dní, přičemž pronajímatel měl dle smlouvy též právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, nebude-li mu byt odevzdán v den skončení nájmu, až do dne odevzdání bytu, obviněný byt převzal dne 8. 10. 2018 a pronajímateli jej předal zpět dne 24. 9. 2019, a za dobu jeho užívání byly uhrazeny toliko kauce ve výši 25 000 Kč a (s prodlením) nájemné za období listopad 2018 až duben 2019, zatímco na nájemném za období od května 2019 do 24. 9. 2019 bylo uhrazeno namísto 120 000 Kč pouze 36 000 Kč, čímž po započtení zaplacené kauce způsobil pronajímateli škodu ve výši 59 000 Kč,

2) dne 23. 9. 2019 uzavřel s pronajímateli vyjmenovanými v rozsudku svým jménem jakožto nájemce smlouvu o nájmu bytu č. XY v domě na adrese XY, a to na dobu určitou od 24. 9. 2019 do 23. 9. 2020, v níž jako další kontaktní osobu na straně nájemce uvedl R. S., nar. XY, a touto smlouvou se zavázal na určený bankovní účet hradit měsíční nájemné ve výši 26 000 Kč, splatné vždy 15. dne měsíce předcházejícího měsíci, za nějž se nájemné platí, přičemž pronajímatelé měli dle smlouvy též právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, nebude-li jim byt odevzdán v den skončení nájmu, až do dne odevzdání bytu, byt převzal dne 23. 9. 2019 a pronajímatelům jej předal zpět dne 4. 5. 2020, a za dobu jeho užívání byly uhrazeny pouze kauce ve výši 26 000 Kč a nájemné za měsíc říjen 2019, avšak na nájemném za období od 24. 9. 2019 do 30. 9. 2019 a za období od listopadu 2019 do 4. 5. 2020 ničeho uhrazeno nebylo, čímž po započtení zaplacené kauce způsobil pronajímatelům škodu ve výši 139 534 Kč,

3) dne 27. 9. 2019 uzavřel s pronajímatelem označeným ve výroku rozsudku svým jménem smlouvu o nájmu bytu č. XY v domě na adrese XY, na dobu určitou od 1. 10. 2019 do 30. 9. 2020, a touto smlouvou se zavázal na určený bankovní účet hradit měsíční nájemné ve výši 21 000 Kč, splatné vždy k 1. dni kalendářního měsíce za daný měsíc, byt převzal dne 27. 9. 2019 a zpět jej pronajímateli předal dne 10. 1. 2020, přičemž za dobu užívání bytu byly uhrazeny pouze kauce ve výši 21 000 Kč a nájemné za měsíc říjen 2021, avšak na nájemném za období od listopadu 2019 do 10. 1. 2020 nebylo zaplaceno ničeho, čímž pronajímateli způsobil škodu ve výši 27 774 Kč,

4) dne 1. 5. 2020 uzavřel svým jménem společně s M. D. smlouvu o nájmu bytu č. XY v domě na adrese XY, kterou se jako nájemci zavázali hradit v rozsudku vyjmenovaným pronajímatelům na určený bankovní účet měsíční nájemné ve výši 24 000 Kč, splatné vždy předem do 20. dne měsíce předcházejícího měsíci, za nějž se nájemné platí, přičemž pronajímatelé měli dle smlouvy též právo na náhradu ve výši sjednaného nájemného, nebude-li jim byt odevzdán v den skončení nájmu, až do dne odevzdání bytu, byt převzal společně s M. D. dne 1. 5. 2020 a zpět byl pronajímatelům předán dne 21. 6. 2022, a za dobu užívání bytu byly uhrazeny pouze kauce ve výši 29 000 Kč a nájemné za měsíce květen až srpen 2020, avšak na nájemném za období od září 2020 do 9. 9. 2022 nebylo zaplaceno ničeho, pouze byla započítána zaplacená kauce ve výši 29 000 Kč, čímž pronajímatelům způsobil škodu ve výši 554 200 Kč,

5) dne 1. 5. 2020 uzavřel jménem M. M., nar. XY, jakožto nájemce, na základě dříve udělené generální plné moci, smlouvu o nájmu bytu č. XY v domě na adrese XY, kterou M. M. zavázal hradit v rozsudku vyjmenovaným pronajímatelům na určený bankovní účet měsíční nájemné ve výši 20 000 Kč, splatné vždy předem do 20. dne měsíce předcházejícího měsíci, za nějž se nájemné platí, přičemž pronajímatelé měli dle smlouvy též právo na náhradu ve výši sjednaného nájemného, nebude-li jim byt odevzdán v den skončení nájmu, až do dne odevzdání bytu, byt převzal dne 1. 5. 2020 a zpět byl pronajímatelům předán dne 31. 3. 2022, a za dobu užívání bytu byly uhrazeny pouze kauce ve výši 25 000 Kč a nájemné za měsíce květen až červenec 2020, avšak na nájemném za období od srpna 2020 do března 2022 nebylo zaplaceno ničeho, pouze byla započítána uhrazená kauce ve výši 25 000 Kč, čímž pronajímatelům způsobil škodu ve výši 375 000 Kč,

a jednáním popsaným pod body ad 1) až 5) výroku rozsudku tak způsobil škodu v celkové výši 1 155 508 Kč.

2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto výroky podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř.

3. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) usnesením ze dne 27. 8. 2024, č. j. 8 To 185/2024-1049, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

5. V jeho odůvodnění namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem. Odmítl závěr soudů, že do inkriminovaných nájemních vztahů vstupoval s vědomím, že sjednané nájemné nebude v budoucnu hrazeno, ačkoli před pronajímateli předstíral opak, když jim zamlčel své neutěšené majetkové poměry a nedostatečné příjmy a tím je uvedl v omyl. Trvá na tom, že pokud na jednotlivých adresách přestal hradit nájemné řádně a včas, vždy mu v tom zabránila objektivní překážka, kterou v době uzavírání smluv nemohl předpokládat (pandemie koronaviru, rozchod s přítelem, zdravotní obtíže a s nimi spojený výpadek příjmu, problémy se sousedy, vzetí do vazby v jiné trestní věci). V uvedené souvislosti zdůraznil, že ve všech případech po uzavření nájemní smlouvy zaplatil provizi realitní kanceláři, pronajímateli kauci ve výši jednoho měsíčního nájemného a poté se vždy snažil o normální nájemní vztahy. Kdyby k nim přistupoval s počátečním podvodným úmyslem, resp. úmyslem se neoprávněně obohatit, neuzavíral by smlouvy přes realitního zprostředkovatele a zbytečně by nevynakládal finanční prostředky na zaplacení provize. Stejně tak by vždy zaplatil pouze nájemné za první měsíc, což se však nedělo. Jeho pozdější neschopnost dostát svým smluvním závazkům nemůže být sankcionována normami trestního práva.

6. Obviněný poté ze svého pohledu vylíčil skutkové okolnosti k jednotlivým nájemním vztahům. K prvnímu z nich (nájem na ulici XY) uvedl, že byt obýval spolu se svědkyní M. M. Nájem byl stanoven na dobu určitou a ze strany pronajímatele pak nedošlo k jeho prodloužení. Problémy s hrazením nájemného vznikly až po šesti měsících, když dne 19. 2. 2019 utrpěl infarkt, ocitl se v pracovní neschopnosti a kvůli nezbytné rekonvalescenci ztratil možnost přivydělávat si k invalidnímu důchodu. Skutečnost, že nájemní smlouvu uzavřel jménem J.

S., vysvětluje tím, že šlo o jeho tehdejšího partnera, v době uzavření nájemní smlouvy se pravidelně vídali a jejich společná vize byla taková, že jmenovaný se do bytu později přistěhuje za ním. Jmenovaný svědek o uzavření smlouvy „na svoji osobu“ rozhodně věděl. Jejich vztah se ovšem posléze rozpadl a dovolatel připouští pouze to, že „přepis smlouvy na sebe“ již nijak neřešil. Tím však subjektivní stránku trestného činu podvodu nenaplnil. K dalším nájemním vztahům pak obecně zmínil, že do nich zpravidla vstupoval se svými partnery, což mu dávalo jistotu úhrady poloviny nájmu, a dále s vidinou příležitostných výdělků na základě dohod o provedení práce, v jejichž rámci byl schopen dosahovat příjmu až 30 000 Kč měsíčně.

Kromě toho měl vzhledem k invalidnímu důchodu jistotu příjmu ve výši dvou třetin sjednané výše nájmu. Důvodně tedy očekával, že bude dosahovat pravidelných měsíčních výdělků až 60 000 Kč, které mu umožní nájemné bez problémů hradit. Oprávněně se také domníval, že s úhradami nájemného nebude mít problémy svědkyně M. M., která sice také (jako on) čelila exekucím, ale současně byla schopna si vydělat průměrně 50 000 měsíčně i více. Není tedy pravdou, že by dopředu počítal s tím, že nájemné v jednotlivých bytech nebude hrazeno.

Takový závěr není podložen provedenými důkazy. Skutečnost, že on ani svědkyně později neplnili své smluvní povinnosti, ještě neprokazuje, že již na samém počátku uváděl pronajímatele v omyl se záměrem sebe nebo jiného neoprávněně obohatit k jejich škodě. Ve všech případech byly navíc nájemní vztahy jednostranně ukončeny pronajímateli z jiných důvodů než kvůli úmyslnému neplacení nájemného v rámci údajného podvodného jednání.

7. V návaznosti na výše uvedené dovolatel podotkl, že poškození při svých výpovědích před soudem konkrétně nepopsali, čím a jak je uvedl v omyl. Nikdo z nich netvrdil, že by jim přímo lhal. Svědkyně M. pouze vypověděla, že se prezentoval jako velmi movitý člověk, který nemusí pracovat. Tím ale vylíčila pouze svůj subjektivní pocit z průběhu předsmluvního jednání a nikoli to, co vnímala svými smysly. Svědek V. pak toliko zmínil, že obviněný byl hezky oblečen. Nikdo z ostatních svědků se již k jeho jednání, které by snad mohlo být vnímáno jako uvádění v omyl, nevyjadřoval. Zmínil-li svědek B., že obviněný odůvodnil zastupování M. při uzavření nájemní smlouvy tím, že svědkyně je omezena ve svéprávnosti, vypovídal nepravdivě. Nic takového mu dovolatel neřekl. Nedávalo by ostatně ani smysl, aby pronajímatel uzavíral smlouvu s nesvéprávnou osobou. Obhajoba proto navrhovala opětovný výslech svědkyně, v čemž jí ale odvolací soud nevyhověl. Žádný ze soudů se zároveň nezabýval otázkou, zda by M. při omezené svéprávnosti vůbec mohla někomu udělit platnou plnou moc. V takovém případě by za ni musel jednat opatrovník, za kterého se dovolatel před druhou smluvní stranou nevydával. Pravda je taková, že svědkyně měla v okamžiku uzavření smlouvy problémy s páteří, které ji limitovaly v pohybu, a právě z tohoto důvodu ho zplnomocnila k uzavření nájemní smlouvy. V bytě pak na základě tohoto právního jednání fakticky bydlela se svojí dcerou.

8. Obviněný zároveň odmítá, že by pronajímatele uváděl v omyl (resp. jim zamlčoval podstatnou skutečnost) tím, že jim předem neavizoval existenci pravomocných exekucí, které proti němu byly vedeny. Domnívá se, že nebylo jeho povinností sdělovat jim údaje o svých dluzích, a pokud tak neučinil, nelze v tom spatřovat naplnění příslušného znaku objektivní stránky skutkové podstaty žalovaného trestného činu. V dané souvislosti rozvedl, že uzavření smlouvy o nájmu bytu nepodléhá stejné ochraně jako uzavření smlouvy úvěrové. Konstrukce uvedená ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku by podle jeho mínění znamenala, že obecný podvod je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, což ale ve skutečnosti není.

9. Určité výhrady „z procesní opatrnosti“ vznesl i k závěru soudů o výši škody, kterou měl trestným činem způsobit. Do ní nemělo být podle něj započítáno dlužné nájemné za dobu, kdy byl vazebně stíhán v jiné trestní věci a byt neužíval, či se z bytu nemohl vystěhovat z důvodu koronavirové pandemie. Poškozeným sice v těchto obdobích vznikla škoda v podobě ušlého zisku, avšak o tento rozdíl se nikdo úmyslně a neoprávněně neobohatil. Jestliže nájem v bytě na ulici XY nemohl hradit kvůli omezení své osobní svobody, měl být obžaloby nejméně pro tento dílčí útok zproštěn, což by zároveň vedlo k významné změně právní kvalifikace, při níž by mu hrozil podstatně nižší trest. Minimálně potud je nesprávný jak rozsudek soudu prvního stupně, tak i následné usnesení odvolacího soudu, který namítanou vadu v právním posouzení skutku neodstranil, ač tak učinit měl.

10. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. obě meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a zároveň sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že ho podané obžaloby zprostí.

11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. předně připomněl, že prostřednictvím tohoto opravného prostředku nelze bez dalšího prosazovat vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od té, k níž dospěly soudy, a to jen proto, že lépe odpovídá představám dovolatele. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž určen pouze k nápravě nejtěžších v zákoně vyjmenovaných vad důkazního řízení, odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ten však v nyní řešené trestní věci detekovat nelze. Naopak je možno konstatovat, že soudy obou stupňů ve věci postupovaly v souladu se zásadami zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když důkazy opatřené v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí pečlivě hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech.

12. Pod druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit námitky obviněného týkající se subjektivní i objektivní stránky přisouzeného trestného činu podvodu, byť i v tomto směru obhajoba částečně rozporuje rozhodná skutková zjištění, z nichž

vychází výsledné právní posouzení věci. Podstatné však je, že těmito opakovanými výhradami se zabývaly již soudy prvního a druhého stupně a dostatečně se s nimi vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, což podle ustálené judikatury zpravidla indikuje neopodstatněnost pozdějšího dovolání.

13. Státní zástupce v obecné rovině připustil, že prosté nedodržení závazkového vztahu samo o sobě není postižitelné normami trestního práva. Současně ale odmítl obhajobu obviněného, že v řádných úhradách nájemného mu zabránily objektivní překážky, které nastaly vždy až po uzavření smluv a nezávisle na jeho vůli. K tomu akcentoval, že posuzované jednání nespočívalo v ojedinělém nedodržení smluvních podmínek, ale šlo o modus operandi, který obviněný využíval v průběhu delšího časového období. V řízení byla zároveň dostatečně objasněna jeho tehdejší finanční situace, tj. příjmy a zejména existující závazky promítající se do vícero exekucí vedených pro milionové dluhy. Soudy pečlivě vyhodnotily i vlastní průběh nájemních vztahů, během nichž byla podle takřka totožného modelu zaplacena pouze kauce a první nájem či několik prvních nájmů a poté nájemné přestalo být hrazeno, načež obviněný byl marně upomínán až do doby, než došlo k jeho nucenému vystěhování. Provedenými důkazy bylo postaveno najisto, že vždy předem počítal s tím, že nájemné přestane platit, ovšem před pronajímateli budil zdání, že v tomto ohledu z jeho strany žádné problémy nevzniknou.

14. Pokud jde o námitky k výpočtu způsobené škody, státní zástupce poukázal na fakt, že dovolatel přestal nájemné hradit ještě dříve, než byl vzat do vazby. Pokud od počátku smluvního vztahu jednal s úmyslem zaplatit pronajímatelům pouze kauci a několik prvních nájmů, či dokonce jen jeden, pak mu nelze přičítat k dobru, že byl později omezen na osobní svobodě. Stěžejní zde je, že protiprávní vztah navodil mnohem dříve, negeneroval příjem na úhradu nájemného ani předešlých dluhů na něm vzniklých a nejevil žádnou snahu o odstranění škodlivých následků svého počínání. Není proto namístě uvažovat o tom, že by se dlužné nájemné za období, kdy pobýval ve vazbě, nemělo do celkové výše způsobené škody započíst.

15. Podle státního zástupce bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že dovolatel jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům ve všech případech předem počítal s tím, že nájem přestane hradit. Z hlediska objektivní stránky je pak významné, že opakovaně vstupoval do nájemních vztahů, v nichž pronajímatel legitimně očekával, že podmínky stanovené ve smlouvě budou druhou stranou dodržovány, a to včetně esenciálního závazku hradit nájemné za poskytnuté prostory. Při předsmluvních jednáních přitom obviněný vystupoval takovým způsobem, aby navodil zdání, že v tomto směru se lze na něj i na osoby, za které jedná, plně spolehnout. Poškozeným tak zatajil faktický stav, při jehož znalosti by s ním žádné nájemní smlouvy neuzavřeli. Příčinná souvislost mezi jeho úmyslným jednáním a následkem ve formě nezaplacených nájmů je z provedených důkazů zřejmá. Argument obhajoby, že nemalá část obyvatel České republiky je postižena exekucemi a potenciálním pronajímatelům se s tím nesvěřuje, je pouhou nepodloženou domněnkou, která je nadto irelevantní, neboť předmětem trestního řízení je zde výhradně jednání obviněného a nikoli jiných osob.

16. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

17. Dovolací senát nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

18. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

21. Vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se dovolateli primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata zmíněného dovolacího důvodu tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud obecně nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby striktně trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení městského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci deklarovaných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jež obviněný explicitně označil.

22. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že v něm zakotvený dovolací důvod postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn opodstatněně, musí být podle zákonného znění i výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.

23. Takovéto parametry námitky dovolatele zřetelně nesplňují. I když formálně reklamuje existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na straně jedné a z nich vyvozenými rozhodnými skutkovými zjištěními na straně druhé, reálně neuvádí, který důkaz a jak konkrétně nižší soudy hodnotily vyloženě deformativním způsobem a jeho obsah interpretovaly proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho setrvale prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž nikoho z pronajímatelů poškodit nechtěl, do všech nájemních vztahů vstupoval s odhodláním plnit své základní smluvní povinnosti, přitom neměl důvod se obávat, že to nebude v jeho finančních možnostech, a jestliže později přestal nájemné platit, vždy se tak stalo až v důsledku nepříznivých událostí, kterým nemohl předejít a efektivně jim čelit. Stejně tak jednal v přesvědčení, že si jako řádný nájemce bude počínat M. M., a pokud svědkyně následně nedostála svým závazkům, nelze mu to klást k tíži. Obviněný se přitom opírá o důkazně nepodložená tvrzení, že v době, kdy uzavíral smlouvu na nájem bytu v ul. XY (skutek 1.), si běžně přivydělával k invalidnímu důchodu a díky tomu dosahoval měsíčních příjmů v úhrnné výši až 60 000 Kč, a že i M., pro kterou na základě plné moci uzavřel „fakticky“ dvě nájemní smlouvy (patrně míněno nejen na byt v ul. XY ale i na byt v ul. XY) byla v rozhodné době jako porůznu zaměstnaná lékařka schopna dosahovat měsíčního výdělku nejméně okolo 50 000 Kč.

24. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v tomto rozhodnutí jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, sám je podrobně analyzoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Postačí konstatovat, že předložený spisový materiál skýtá dostatečnou oporu pro závěr nižších soudů, že tato esenciální obhajoba obviněného je krajně nevěrohodná, účelová a vedená snahou zbavit se trestní odpovědnosti za vytýkané protiprávní jednání. Ani dovolací senát nepřehlédl některé významné skutečnosti, které zásadně zpochybňují jeho obranu, podle níž všechny inkriminované nájemní smlouvy za sebe či za další osoby uzavíral výhradně s poctivými úmysly a po předchozím racionálním vyhodnocení platebních možností všech zainteresovaných nájemců, včetně svých vlastních.

25. Ostře s ní kontrastuje například fakt, že nájem na byt v ulici XY (skutek 1.) uzavřel s využitím dříve vystavené generální plné moci jménem J. S., aniž by předem či alespoň následně dotyčného o jeho novém, ne právě bagatelním, finančním závazku jakkoli informoval. Sám se přitom pasoval do role jedné ze spolubydlících osob, pro niž naopak ze smlouvy žádné finanční povinnosti do budoucna neplynuly. Od počátku mu zároveň muselo být jasné, že J. S., který byt fyzicky neobýval a podle své výpovědi to ani neměl v úmyslu, měsíční nájemné 25 000 Kč spolu se zálohou ve výši 1 000 Kč na vodné a stočné, úklid společných prostor a poměrnou platbu za vybavení bytu společnou anténou pronajímatelům hradit nebude.

Vědom si byl i toho, že situace neznalý svědek logicky nesplní ani svou další povinnost plynoucí z čl. IV. 6 nájemní smlouvy (č. l. 183 a násl. spisu), a sice uzavřít smlouvy na dodávky elektrické energie a zemního plynu přímo s dodavateli a těm také přímo hradit cenu za dodávku obou komodit. Přesto se do bytu po nezbytném zaplacení kauce jako předpokladu k odevzdání předmětu nájmu do užívání nastěhoval, zaplatil s prodlením a po urgencích jen několik prvních nájmů (povětšinou nikoli z vlastních prostředků) a poté nájemné a zálohy na služby přestal platit úplně a před pronajímatelem se po několik měsíců buď zapíral, nebo ho nepravdivě ujišťoval o tom, že příslušná platba již odešla na určený účet, anebo se tak v dohledné době stane.

Pokud se dovolatel hájí tím, že v době uzavírání smlouvy (tj. ke dni 8. 10. 2018) si běžně přivydělával k invalidnímu důchodu dost peněz na to, aby bez problémů plnil své smluvní závazky, ničím relevantním takové tvrzení nedoložil. Součástí spisu jsou pouze dvě dohody o provedení práce, které však měly být uzavřeny až dne 31. 12. 2018, tedy v době, kdy už měl s řádným a včasným placením nájemného potíže, a které i s ohledem na další doprovodné okolnosti budí dojem simulovaných právních úkonů. Tím je myšleno, že obě společnosti (M.

G. S., a. s., a R. R. n., s. r. o.), pro které měl údajně pracovat, ovládal jeho syn L. M., sám obviněný měl z nejasných důvodů dispoziční právo k jejich bankovním účtům, za vykonanou práci měl být údajně synem vyplácen v hotovosti, ovšem minimálně R. R. n., s. r. o., ani nebyla evidována u České správy sociálního zabezpečení jako zaměstnavatel. Za důkazně podložený lze mít naopak závěr, že obviněný v rozhodné době, kdy uzavíral nájemní smlouvu, pobíral pouze invalidní důchod ve výši 12 819 Kč měsíčně, který navíc podléhal exekučním srážkám ve výši 2 320 Kč (č. l.

911 verte a č. l. 916 verte spisu), a tudíž byl k úhradám nájemného a dalších služeb spojených s užíváním bytu zcela nedostačující. Tato zjištění plně opravňovala nižší soudy k závěru, že A. M. nejen dopředu počítal s tím, že nájemné dříve nebo později přestane hradit a v bytě bude „na dluh“ se svými spolubydlícími a „návštěvami“ setrvávat až do doby, kdy budou definitivně přinuceni se vystěhovat, ale že si zároveň cílevědomě počínal tak, aby se do budoucna zprostil odpovědnosti za škodu způsobenou pronajímatelům a přenesl ji na nic netušícího svědka S.

26. Dále je zřejmé, že při znalosti své neutěšené finanční situace a při vědomí problémů, které měl s plněním základní povinnosti nájemce na ul. XY, vzápětí uzavřel svým jménem a na svoji odpovědnost souběžně hned dvě nájemní smlouvy na jiné velkometrážní byty v samém centru Prahy na ul. XY a na ul. XY (č. l. 223 a násl. a č. l. 83 a násl. spisu), a to opět za pro něj naprosto nedostupné měsíční nájemné ve výši 26 000 Kč, resp. 21 000 Kč. Kromě toho se zavázal hradit další poplatky za služby spojené s užíváním bytů ve výši 600 Kč na osobu, resp. 1 800 Kč na osobu, a dále k povinnosti uzavřít k oběma odběrným místům smlouvy na dodávky elektřiny a zemního plynu přímo s dodavateli a těm řádně a na své náklady hradit spotřebu těchto energií (skutky 2.

a 3.). Je nerozhodné, zda plánoval fyzicky využívat oba byty současně, anebo vzal na sebe dvojí povinnosti nájemníka tak, aby zajistil bydlení i svým přátelům a známým. Pokud se v uvedené souvislosti hájil mimo jiné tím, že k bytu na ul. XY neměl žádné povinnosti, neboť zde uzavřel pouze „rezervační smlouvu“ ve prospěch M. M., která posléze v bytě bydlela se svou dcerou, nemělo takové tvrzení oporu v realitě. V tomto ohledu je nutno poukázat jak na samotný obsah nájemní smlouvy ze dne 23. 9. 2019, kterou stvrdil svým podpisem a podle níž měl mimo jiné v bytě bydlet výhradně on sám, tak i na jeho další kroky, kdy později nejen písemně uznal svůj dluh, který zde vznikl na nájemném a neuhrazených poplatcích za služby (č. l.

230 spisu), ale z pozice nájemce vystupoval i při odevzdávání předmětu nájmu zpět do rukou pronajímatelů. To by jistě nečinil, pokud by si byt nepronajal a za nájemce se nikdy nepovažoval, jak nyní tvrdí.

27. Obstát nemůže ani jeho námitka, že při uzavírání nájemní smlouvy na byt v ulici XY (skutek 5.) ve prospěch M. M. neměl důvod pochybovat o tom, že svědkyně bude schopna hradit nájemné řádně a včas. Obviněný sice operuje s údaji o jejích různých zaměstnáních, v nichž měla jako lékařka dosahovat mezd nejméně dvojnásobně převyšujících součet měsíčních nákladů za bydlení ve výši 25 000 Kč, ovšem zároveň (patrně záměrně) odhlíží od toho, že poslední z uváděných pracovních poměrů svědkyně skončil ke dni 31.

1. 2020 a od té doby až do 1. 5. 2020, kdy jejím jménem smlouvu uzavřel, zinkasovala podle informací České správy sociálního zabezpečení pouze jednu dávku nemocenského pojištění ve výši 822 Kč (č. l. 414 - 417 spisu). Jako její dlouholetý blízký přítel o těchto skutečnostech jistě věděl, dobře znal i její tehdejší komplikovanou finanční situaci, a muselo mu být jasné, že žádné relevantní příjmy, které by jí umožnily nadstandardně nákladné bydlení financovat, dlouhodobě negeneruje. O tom, že od počátku nemělo jít o seriózní smluvní vztah mezi pronajímateli a svědkyní, pak znovu svědčí i navazující jednání obviněného, kdy k úhradě prvních tří nájmů za M.

použil úspory svého tehdejšího partnera M. D., aby poté po dobu dalších 20 měsíců nebylo na nájemném zaplaceno již vůbec nic. Přestože M. na rozdíl od svědka S. (skutek 1.) v bytě fyzicky bydlela, i ona zde vystupovala jako nájemce pouze formálně a zřejmě ani netušila, že je stranou nájemní smlouvy se všemi souvisejícími právy a povinnostmi. Jedině tak si lze racionálně vysvětlit, proč k témuž předmětu nájmu uzavřela s obviněným hned 1. 5. 2020 „smlouvu o ubytování“, podle níž byla oprávněna užívat pronajaté prostory jen v omezeném rozsahu (dva pokoje a příslušenství) a za tuto „službu“ měla obviněnému jakožto „ubytovateli“ hradit 19 365 Kč měsíčně na jiný bankovní účet než ten, který pro daný účel specifikovali v nájemní smlouvě samotní pronajímatelé (č. l.

364 a násl. spisu). Dané zjištění nutně vede k závěru, že pokud svědkyně vůbec byla schopna a ochotna alespoň příležitostně za bydlení na ulici XY něco zaplatit, dostaly se k tomu určené peněžní prostředky nikoli do dispozice oprávněných pronajímatelů, nýbrž do rukou obviněného, který jejich postavení svévolně a neoprávněně suploval. Tím v podstatě kontroloval celou situaci, která vyústila ve statisícové dluhy ke škodě oprávněných vlastníků bytu. Jeho angažmá se tedy v řešeném případě rozhodně neomezilo na pouhé zastoupení M.

na základě plné moci při uzavření nájemní smlouvy, jak prezentuje ve svém dovolání.

28. Podle takřka totožného scénáře jako v ostatních posuzovaných případech probíhal nájemní vztah obviněného i k dalšímu bytu v domě na adrese XY, který obýval společně se svým tehdejším přítelem M. D. (skutek 4.). Oba nájemníci se společně zavázali k měsíčním platbám nájemného a záloh na úhradu služeb v úhrnné výši 29 000 Kč, ovšem tuto povinnost řádně plnili pouze první čtyři měsíce, poté již pronajímatelům nezaplatili nic a tento stav úspěšně udržovali téměř dva roky, po které byt okupovali de facto zdarma.

V době, kdy uzavírali nájemní smlouvu, přitom obviněný pobíral pouze invalidní důchod, který po exekučních srážkách činil 11 792 Kč, resp. po valorizaci v dalších měsících 13 520 Kč (č. l. 899 a násl. spisu). Ani jeho partner M. D. v době uzavření smlouvy oficiálně nepracoval, když jeho poslední evidovaný pracovní poměr skončil ke dni 31. 3. 2020. Přestože tehdy pobíral měsíční dávky nemocenského pojištění v rozmezí od 20 do 25 tisíc Kč, a to nejméně do května 2021 (č. l. 405 a násl. spisu), rozhodně se z podstaty věci nejednalo o příjem, na který by oba nájemníci mohli spoléhat dlouhodobě a který by jim dával jistotu, že s platbami nájemného později nebudou mít výrazné problémy.

Toho si obviněný musel být od počátku vědom. Na jeho záměr postupovat stejným způsobem jako v ostatních posuzovaných případech, tj. platit nájem a zálohy na služby pouze krátce po nastěhování a později upřednostnit před plněním této základní povinnosti nájemce ke škodě druhé smluvní strany uspokojování svých osobních potřeb, však ukazuje především skutečnost, že ačkoli společně se svědkem D. po dobu cca jednoho roku od uzavření smlouvy dohromady pobírali příjmy převyšující náklady na bydlení, na jejich hrazení po čtyřech měsících zcela rezignovali a nároky pronajímatelů se průběžně nepokoušeli uspokojovat ani částečně podle svých aktuálních možností.

Proti záměru pronajímatelů s nimi ukončit nájemní vztah se naopak již na konci roku 2020 ohradili dopisem, ve kterém jednak zpochybnili výši svých dluhů na nájemném, dále se účelově vymlouvali na „celosvětovou situaci“ (patrně koronavirovou pandemii), která však na výplatu jejich důchodových a nemocenských dávek neměla žádný negativní vliv, a dále pronajímatele lživě ujišťovali o tom, že případné dlužné nájemné bude i s úroky zaplaceno ihned poté, co jim budou na účet připsány schválené příspěvky na bydlení a finanční obnos z „termínovaného vkladu“, který kvůli tomu měli vypovědět (č. l.

285 spisu). K žádným takovým dodatečným úhradám však reálně nepřistoupili.

29. Výše rekapitulovaná specifika průběhu jednotlivých nájemních vztahů a konkrétních kroků obviněného během jejich trvání jednoznačně ukazují na to, že ve všech případech již při uzavírání nájemní smlouvy počítal s tím, že se budou nájmy a zálohy na služby související s užíváním bytů hradit vždy jen po krátkou dobu tak, aby pronajímatelé nabyli dojmu, že mají co dělat se seriózním nájemcem, a dále již za nadstandardní bydlení, které přesahovalo jeho finanční možnosti i finanční možnosti svědků D. a M., nebude hrazeno nic. Nespokojenost a obavy pronajímatelů měly být mírněny různými falešnými přísliby a takto měli on i jmenovaní svědci v pronajatých bytech setrvat bez jakékoli zátěže pro osobní rozpočet tak dlouho, jak to jen bude možné. Dovolatel zjevně vycházel z toho, že pokud své milionové osobní dluhy z minulosti prohloubí v řádu dalších několika statisíců korun, tak to žádný zásadní dopad na jeho životní standard mít nebude, neboť oprávnění věřitelé si na něm jako na nemajetném invalidním důchodci s nízkým a exekučně jen nevýznamně postižitelným příjmem „nic nevezmou“. Svůj podvodný záměr zastíral prvotními platbami nájemného ve víře, že za způsobenou škodu bude budoucnu pohnán nanejvýš k občanskoprávní odpovědnosti, a i té se nejméně v jednom případě dopředu zbavil tím, že ji přenesl na jinou osobu (míněno uzavření nájemní smlouvy na byt v ul. XY jménem svědka S.). Úhrady kaucí a prvních nájmů tedy v tomto smyslu představovaly jen nezbytné náklady na úspěšnou realizaci trestného činu a současně měly co nejvíce eliminovat riziko, že dovolatel za něj bude v budoucnu sankcionován podle norem trestního práva. Skutkový závěr nižších soudů o promyšlenosti jeho jednání je tak zcela opodstatněný.

30. Důvodnost naproti tomu nelze přiznat námitkám obviněného, které formálně směřují proti právnímu posouzení skutku. V opozici k nim Nejvyšší soud po přezkoumání věci konstatuje, že obvodním soudem dostatečně zjištěný skutkový stav byl jako pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku kvalifikován zcela po právu. Napadená rozhodnutí tedy nejsou zatížena ani vadou předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

31. Jak již bylo podrobněji rozvedeno výše, dovolatel ve všech posuzovaných případech systematicky postupoval tak, aby sobě a svým známým zajistil komfortní bydlení v nadstandardně rozlehlých bytech na atraktivních adresách v centru Prahy, následným dlouhodobým neplacením nájemného a záloh na služby obohatil sebe i je na úkor oprávněných pronajímatelů a těm tak způsobil škodu na majetku v podobě ušlého zisku. S tímto plánem se druhé straně při „předsmluvních“ jednáních logicky nesvěřoval, ale naopak vystupoval jako dostatečně solventní muž, který si nájem bytu, o který se uchází, může bez problémů dovolit a s pravidelnými platbami nebude mít žádné potíže. Jako stejně spolehlivé a zodpovědné budoucí nájemníky klamavě prezentoval i svědky S. a M., které zastupoval na základě plných mocí. Tím jednoznačně naplnil i znak objektivní stránky přisouzeného trestného činu spočívající v uvedení jiného v omyl, neboť v pronajímatelích vzbudil ve výsledku mylné přesvědčení, že uzavření nájemní smlouvy právě s ním, resp. s výše jmenovanými svědky, jim přinese legitimně očekávaný finanční profit. Současně nelze pochybovat o tom, že pokud by pronajímatelé byli alespoň rámcově obeznámeni s pravým stavem věcí, jeho záměry a majetkovou situací, do inkriminovaných „prodělečných podniků“ by se jistě nepustili. Mezi jejich omylem způsobeným jednáním obviněného, příslušnými majetkovými dispozicemi a trestně relevantním následkem v podobě vzniku škody tak byla vždy dána i nezbytná příčinná souvislost.

32. Jako ryze účelovou odmítá Nejvyšší soud i konstrukci obhajoby, podle níž by do škody způsobené trestným činem nemělo být započítáno dlužné nájemné za dobu, kdy se dovolatel jako neplatič nemohl vystěhovat z bytu kvůli pandemii koronaviru, resp. za období, kdy byl vzat do vazby v jiné trestní věci. Zde je nutné vycházet z toho, že ušlý zisk pronajímatelů i za zmíněná období je přímým důsledkem jeho předem promyšleného podvodného jednání, kterým v obou reklamovaných případech navodil a záměrně udržoval řešený protiprávní stav mnohem dříve, než došlo k namítaným skutečnostem, a hodlal v tom zjevně pokračovat i nadále, dokud to bude možné. Z hlediska stanovení výše škody způsobené posuzovaným kriminálním jednáním je klíčový okamžik, kdy se majitelé bytů mohli znovu v plném rozsahu ujmout práv ke svému majetku, jenž obviněný se svými věcmi do té doby zlovolně okupoval.

33. Souborně lze tedy uzavřít, že napadená meritorní rozhodnutí soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit v dovolacím řízení, netrpí. Obviněný v dovolání formuloval námitky, které z pohledu deklarovaných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nemají opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti tak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný navíc ani výslovně neoznačil.

V. Způsob rozhodnutí

34. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 7. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek