3 Tdo 463/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
dubna 2006 o dovolání obviněného P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 29/2005, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 140/2000, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 T
140/2000, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se měl po skutkové stránce dopustit tím, že
„jako odborný referent K. banky, a. s., T., expozitura B., v období od 1. 9.
1993 do 20. 1. 1995 prováděl neoprávněné manipulace na účtech klientů K., P.,
V., W. a N., když převáděl různé finanční částky na svůj účet a na účet
smyšleného klienta, tyto částky potom vybíral a používal pro svou potřebu, čímž
způsobil K. bance, a. s., T., škodu ve výši 248.500,- Kč.“ Za tento trestný čin
byl obviněný podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst.
1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
O odvolání státního zástupce (v neprospěch obviněného) proti předmětnému
rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze
dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 29/2005, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.
ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám
znovu ve věci rozhodl, že se obviněný P. J. uznává vinným trestným činem podle
§ 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., když skutek z
rozsudku soudu prvního stupně částečně modifikoval tak, že obviněný „jako
odborný referent K. banky, a. s., T., expozitura B., v období od 1. 9. 1993 do
20. 1. 1995 prováděl neoprávněné manipulace na účtech klientů a převáděl si
různé finanční částky na svůj účet a na účet smyšleného klienta, které potom
vybíral a užíval pro svoji potřebu, čímž způsobil K. bance, a. s., P., škodu ve
výši nejméně 501.910,- Kč.“ Podle § 250 odst. 2 tr. zák. obviněnému nově uložil
trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu
podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 15.
12. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, jímž jej napadl „v celém rozsahu“ (tzn. ve všech výrocích).
Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především
konstatoval, že odvolací soud jej uznal vinným i jednáním, pro které soud
prvního stupně neshledal dostatek důkazů. To znamená, že soudy obou stupňů
dospěly k protichůdným skutkovým zjištěním týkajícím se dovolatelovy
odpovědnosti za nelegální manipulace na devizových účtech. Dovolatel poukázal
na to, že zatímco soud prvního stupně ve světle uskutečněného dokazování dospěl
k závěru, že v části jednání vytýkaného obžalobou se jeho obhajobu nepodařilo
vyvrátit, odvolací soud, aniž sám provedl nové důkazy, dospěl k opačnému
závěru. Tento postup odvolacího soudu shledal dovolatel nesprávným a v rozporu
s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. K názoru odvolacího soudu, že soud prvního
stupně hodnotil jednotlivé důkazy izolovaně ve prospěch obviněného, dovolatel
namítl, že těchto pochybení se naopak dopustil odvolací soud, ovšem v tomto
případě v jeho neprospěch. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že pokud odvolací
soud dospěl k závěru, že bylo vyloučeno, aby někdo jiný pod kódem obviněného
provedl na počítačích inkriminované operace (s odkazem na svědectví pracovníků
banky, kteří se s něčím podobným údajně dosud nesetkali), neodpovídal takový
způsob hodnocení důkazů základním zásadám logiky a především realitě. Podle
dovolatele totiž odvolací soud přehlédl skutečnost, že heslo se do počítače
zadávalo prostřednictvím klávesnice, tedy zařízení, jež v daných podmínkách
umožňuje velmi jednoduché odpozorování zadávaného hesla, zejména za situace
většího množství pracovníků v jedné místnosti a pracujících u jednoho počítače.
Odvolacímu soudu dále vytkl, že při povrchním zkoumání věci se vůbec nezabýval
tím, že ohledně devizových transakcí nebyly ve věci provedeny žádné důkazy,
které by svědčily o tom, že by prostředky z devizových transakcí jakýmkoli
způsobem skončily právě u dovolatele. Odvolací soud měl navíc pochybit i v tom,
že svůj závěr o způsobené škodě ve výši 501.910,- Kč založil na vadném
skutkovém zjištění, neboť jej opřel o zprávu banky ze dne 28. 6. 1995, ačkoliv
podle názoru dovolatele byla tato zpráva pro stanovení výše škody nepoužitelná.
Dovolatel v uvedené souvislosti namítl, že z obsahu této zprávy a svědectví
jejího zpracovatele svědka N. v hlavím líčení plyne, že shora uvedená částka
vznikla výpočtem při použití devizových kurzů ke dni 28. 6. 1995, tedy kurzů
platných zhruba půl roku po době, kdy měl být trestný čin spáchán. Z hlediska
odpovědnosti za škodu i z hlediska trestní odpovědnosti proto šlo o evidentně
nepřípustný postup.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a to z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a aby
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a
uvedl, že argumentace uplatněná v dovolání směřuje téměř výlučně do oblasti
skutkových zjištění, a tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu uvedenému v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, byť jej dovolatel
formálně deklaruje. Podle názoru státního zástupce lze sice připustit zásah do
skutkových zjištění i v rámci řízení o dovolání, avšak jedině v případech, kdy
je dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudu na straně druhé, a současně učiní-li dovolatel tento
nesoulad předmětem dovolání. O takový případ se však v daném případě nejedná.
Státní zástupce pak poukázal na výsledky provedeného dokazování s tím, že v
posuzované věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn i přiléhavým způsobem
právně kvalifikován. Z hlediska použitého dovolacího důvodu lze podle státního
zástupce přisvědčit pouze té námitce dovolatele, jež se vztahuje ke způsobu
stanovení celkové výše škody v částce 501.910,- Kč, pokud by tato nebyla určena
s odkazem na aktuální devizový kurz. K případnému hmotně právnímu dopadu takto
vytýkané vady státní zástupce poznamenal, že odvolací soud v posuzované věci
aplikoval ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a jednání obviněného (dovolatele)
nepodřadil pod skutkovou podstatu žalovaného trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., přestože zjištěná výše škody by jinak
naplňovala znaky této kvalifikované skutkové podstaty. Za tohoto stavu pak
podle názoru státního zástupce není nutno dovolatelem namítanou vadu ohledně
stanovení výše celkově způsobené škody napravovat cestou dovolání, neboť se
právního posouzení (právní kvalifikace) skutku v napadeném rozsudku v zásadě
nedotýká. Zrušení napadeného pravomocného rozhodnutí pouze z tohoto důvodu by
podle státního zástupce zároveň nevedlo k jinému, pro dovolatele příznivějšímu
rozhodnutí ve věci. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, a aby tak v souladu s §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný P. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce(§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.)a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)jako soud dovolací(§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve
druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a
směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku
napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z
hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních
odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a
soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných
skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností.
Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení
důkazů odvolacím soudem, kterému vytkl, že v jeho neprospěch nepřípustně
přehodnotil skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, když navíc při
stanovení výše škody vycházel z vadného důkazu. Na tomto základě pak dovodil,
že byl uznán vinným trestnou činností ve větším rozsahu, než jaké se ve
skutečnosti dopustil. Dovolatel tedy namítal, že ve skutečnosti existoval
skutkový stav, jenž byl pro něj podstatně příznivější.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu (výrok a str. 3 až 6 odůvodnění) však
vyplývá, že soud v případě inkriminovaného skutku vycházel z odlišných
skutkových zjištění, než jaká měl podle dovolatele učinit, na kterých následně
založil právní posouzení dovolatelova jednání jako trestného činu podvodu podle
§ 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Své závěry pak odvolací soud v rozsahu
předpokládaném § 125 odst. 1 tr. ř. zároveň v rozsudku vyložil a odůvodnil.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným
mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize)
skutkového stavu věci, ze kterého soud vycházel, tzn. že dovolání ve
skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky
tudíž hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídají. Tento závěr platí i ohledně tvrzení dovolatele, že zpráva banky o
výši škody nepočítala s devizovým kurzem aktuálním v době spáchání činu, neboť
tuto námitku (týkající se skutkového zjištění) dovolatel současně nespojuje s
žádnými konkrétními důsledky relevantními z hlediska správnosti aplikace
hmotného práva, tj. především s případným vadným právním posouzením skutku
(užitím nesprávné právní kvalifikace) či s dopadem na náhradu škody v adhezním
řízení, když o této otázce soud vůbec nerozhodoval, a to ani odkázáním
poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních či
na řízení před jiným příslušným orgánem.
Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není
dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v § 265b
odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního
a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud
ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí
soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně)
velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad
připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve
věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již
opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za
vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech,
kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými
skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované
věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (který se
podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů
ve svůj prospěch)nenamítl žádné skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi
soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv
garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních
smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak
neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či
dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska
požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého
práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je
pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li
existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu
dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp.
zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř.
na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b
odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v
dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS
282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS
688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve
věci obviněného P. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií
uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř. ).
V Brně dne 26. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler