3 Tdo 465/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9.
června 2010 o dovolání, které podal obviněný A. S., proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 18. 9. 2009, č. j. 11 To 374/2009-141, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T
50/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 4. 2009, č. j. 1 T
50/2009-128, byl obviněný A. S. uznán vinným trestným činem vydírání podle §
235 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12.
2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „jako jednatel
společnosti Deredes, s. r. o., se sídlem P., S., v návaznosti na uzavření
mandátní smlouvy s J. K., která se na společnost Deredes, s. r. o., obrátila s
žádostí o vymožení částky 25.000,- Kč představující údajnou pohledávku vůči
JUDr. D. V., zasílal prostřednictvím České pošty, s. p., na adresu poškozené
JUDr. D. V., J., Ř., okres P.-v., korespondenci, jejímž obsahem byly výzvy k
uhrazení finanční hotovosti ve výši 55.025,- Kč s cílem zastrašit poškozenou,
vyvolat v ní obavy o zdraví, majetek a dobrou pověst a přinutit ji k zaplacení
uvedené částky, konkrétně
- dne 19. 4. 2008 písemnost označenou jako "výzva" obsahující hrozbu exekuce,
dražby majetku, trestního stíhání poškozené a zveřejnění její osoby v databázi
dlužníků a v médiích jako neplatiče, pokud nezaplatí ve stanovené lhůtě
požadovanou částku,
- dne 25. 4. 2008 písemnost označenou "pro neplatiče" obsahující urážlivou
výzvu k zaplacení požadované částky pod pohrůžkou exekuce a trestního stíhání,
- dne 17. 6. 2008 písemnost označenou jako "poslední výzva před návštěvou
vymahače" obsahující urážlivou výzvu k zaplacení požadované částky pod
pohrůžkou osobní návštěvy smyšlených osob I. B. R. a G. S. označených jako
"inkasní inspektoři", pokud poškozená nezačne do 7 dnů "rozumně komunikovat" o
úhradě dluhu“. Za tento trestný čin byl podle § 235 odst. 1 tr. zák. odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58
odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu
soud zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování
služeb v oblasti vymáhání dluhů a pohledávek na dobu osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2009, č. j. 11 To 374/2009-141,
jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu
prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 9. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. b/
cc/ tr. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. S. následně dovolání
, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel částečně odkázal
na svoji argumentaci uplatněnou již v podaném odvolání. Setrval na stanovisku,
že soudy obou stupňů v daném případě - pokud jde o právní kvalifikaci jeho
jednání jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. - pochybily
ve dvou směrech. Znak „nutit jiného pod pohrůžkou násilí“ podle názoru
dovolatele nesprávně dovodily ze skutečnosti, že v jedné z výzev zaslaných
poškozené JUDr. V. použil formulaci, podle které jí v případě nezaplacení dluhu
hrozí osobní návštěva inkasních inspektorů smyšlených jmen I. B. R: a G. S.
Podle dovolatele je přitom zcela běžnou praxí, že dlužníky navštěvují
pracovníci tzv. vymahačských firem, aby jim jejich dluhy – samozřejmě legálním
způsobem – připomínali. Ani ze jmen inkasních inspektorů, která ve výzvě
použil, pak rozhodně nelze usuzovat na pohrůžku násilím. Není totiž bez dalšího
možné spojovat osobu určitého jména či (předpokládané) národnosti a priori s
tím, že používá, popř. bude používat násilných metod.
Za nesprávné právní posouzení skutku je podle dovolatele třeba považovat také
hodnocení hrozby zveřejněním údajů o dluhu, případně uvedení těchto údajů v
otevřených zásilkách, a to jako znaku pohrůžky „jiné těžké újmy“ podle § 235
odst. 1 tr. zák. V uvedeném směru zdůraznil, že obsah předmětných výzev předem
konzultoval s advokátem a byl ujištěn, že nejde o nezákonný postup. Ostatně i
policie při vyšetřování danou věc opakovaně odložila s tím, že nejde o trestný
čin. Dovolatel připustil, že použití otevřených listovních zásilek by mohlo u
dalších osob, které se s nimi případně dostaly do kontaktu, vyvolat dojem, že
poškozená je dlužníkem a neplní své závazky. Avšak ani v takovém případě podle
něj nemohlo jít o trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák., ale nejvýše o
přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích.
Pokud tedy soudy obou stupňů spatřovaly v jeho jednání porušení zákona, měly
věc postoupit příslušnému orgánu k projednání přestupku. V závěru dovolání
proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu
Praha-východ, aby ve věci dále jednal a rozhodl, přičemž zaujme právní názor,
že v daném případě nejde o trestný čin, ale mohlo by jít o přestupek podle již
zmíněného ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), podle kterého jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Poukázal přitom na výstižnou argumentaci odvolacího soudu, který se musel
vypořádat s prakticky shodnými námitkami, jaké dovolatel použil i nyní v
mimořádném opravném prostředku. Podle státního zástupce je podstatné především
to, že byla-li v písemné výzvě adresované poškozené obsažena pohrůžka, že v
případě nezaplacení dluhu ji navštíví dva inkasní inspektoři (podle
/smyšlených/ jmen jeden zjevně ruského či ukrajinského a druhý rumunského
původu), pak se jako zcela logická jevila obava poškozené, že úkolem těchto
inkasních inspektorů nebude tuto písemnou výzvu k zaplacení doplnit ještě
výzvou ústní ani projednat s ní splátkový kalendář, ale jejich úkolem bude
dosáhnout zaplacení za použití nějaké formy násilí. Dovolatel přitom neviděl a
ani vidět nemohl žádný exekuční titul či nějaký doklad, z něhož by bylo zřejmé
či alespoň pravděpodobné, že poškozená jeho mandantce skutečně něco dluží,
protože žádný takový doklad ve skutečnosti neexistoval. Pokud za této situace
poškozené hrozil, že zařídí zanesení jejího jména do registru dlužníků, jde
zároveň o pohrůžku jinou těžkou újmou, neboť pokud by k tomu došlo, mělo by to
pro poškozenou - vzhledem k její profesi - nepochybně významný negativní
dopad. Jelikož poškozená již při své první reakci výslovně odmítla existenci
jakéhokoliv dluhu a dovolatel neměl k dispozici žádný doklad, který by svědčil
o opaku, musel být zjevně srozuměn i s možností, že zanesení jejího jména do
registru dlužníků může být nepravdivé a tedy k újmě poškozené.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné. Současně připomněl, že takové rozhodnutí lze podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Souhlas s
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak výslovně vyjádřil pro případ jiného
než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný A. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a
byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku (a rozveden v jeho
odůvodnění), a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na výše uvedený obsah důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tř. ř. je zřejmé, že obviněný své dovolání založil na hmotně právních
námitkách, které použitému dovolacímu důvodu odpovídají a v tomto smyslu jsou
právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k
následujícím závěrům:
Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který
jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco
konal, opominul nebo trpěl. Násilímse rozumí použití fyzické síly k překonání
nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem
nátlaku na vůli napadeného. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka
bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilím, které nemusí být vykonáno
ihned, ale k jeho užití může dojít teprve v bližší nebo vzdálenější
budoucnosti. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba poznamenat,
že pohrůžka násilím je vyjádřena zpravidla výslovně, ale postačí i konkludentní
jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční,
nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Za pohrůžku „jiné těžké újmy“ se pak
považuje například hrozba způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré
pověsti apod. Je třeba, aby úmyslné jednání pachatele (§ 4 tr. zák.)
byloobjektivně způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy,
a to s přihlédnutím k její závažnosti i osobním poměrům poškozeného. Pro
naplnění tohoto zákonného znaku se zároveň nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké
újmy skutečně vyvolala v poškozeném obavy z jejího uskutečnění, jestliže se
nepodrobí požadavku pachatele, aby se choval podle jeho vůle, tzn. něco konal,
opominul nebo trpěl (viz přiměřeně např. rozhodnutí publikované v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 33/2007, pod T 967).
Ze strany pachatele trestného činu musí jít o jednání neoprávněné. Judikatura
vychází z právního názoru (viz rozhodnutí publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 24/2003, pod T 571), že neoprávněnost
(protiprávnost) jednání pachatele trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1
tr. zák. může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není
oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani není povinen činit, anebo sice je
pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění,
ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který
má být dosažen. Právní závěr o protiprávnosti určitého jednání (činu) přitom
musí mít podklad v odpovídajících skutkových okolnostech obsažených v
odsuzujícím rozsudku.
Výše uvedená hlediska soudy obou stupňů v daném případě neporušily.
Jak vyplývá ze soudy zjištěného a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
popsaného skutkového stavu věci, obviněný (dovolatel) jako jednatel společnosti
Deredes, s. r. o., v návaznosti na uzavřenou mandátní smlouvu s J. K., která se
na společnost Deredes, s. r. o., obrátila s žádostí o vymožení částky 25.000,-
Kč představující údajnou pohledávku vůči poškozené JUDr. D. V., zasílal
poškozené prostřednictvím České pošty, s. p., na její adresu urážlivou
korespondenci obsahující výzvy k uhrazení finanční hotovosti ve výši 55.025,-
Kč, jejichž prostřednictvím pro případ nezaplacení požadované částky poškozené
hrozil exekucí, dražbou majetku, trestním stíháním a zveřejněním její osoby v
databázi dlužníků a v médiích jako neplatiče. V jedné z písemností označené
jako „poslední výzva před návštěvou vymahače“ pak poškozené hrozil osobní
návštěvou smyšlených osob I. B. R.a G. S. označených jako „inkasní inspektoři“,
pokud poškozená nezačne do 7 dnů „rozumně komunikovat“ o úhradě dluhu.
Hrozby exekucí, dražbou majetku, zařazením poškozené do databáze dlužníků nebo
zveřejněním jejího jména jako dlužníka v médiích, jakož i hrozba trestním
stíháním, nepochybně splňují kritéria pojmu „pohrůžky jiné těžké újmy“, jak
byla popsána výše.
Konkludentně vyjádřenou pohrůžku násilím pak obsahovala minimálně poslední
výzva adresovaná poškozené dne 17. 6. 2008, obsahující také oznámení návštěvy
zcela smyšlených osob označených jako „inkasní inspektoři“, které s ní celou
záležitost měly probrat „osobně“. Tvrzení dovolatele, že osobní návštěva
poškozené byla myšlena toliko jako nenásilné, zdvořilé a seriózní připomenutí
jejího (údajného) dluhu, spojené jen s ústním upozorněním na možné právní
kroky, které budou vůči ní v případě nezaplacení vymáhané částky podniknuty,
považuje Nejvyšší soud za zjevně účelové. Takový postup by totiž sám o sobě
postrádal jakoukoli logiku, neboť poškozená dala předtím obviněnému
(dovolateli) dostatečně srozumitelně najevo, že jeho mandantce J. K. nic
nedluží a žádný dluh zaplatit nehodlá. Počínání obviněného (dovolatele) je
zároveň třeba hodnotit v celém kontextu předcházejících písemných výzev k
zaplacení požadované částky, jež se v podstatě od počátku vyznačují tím, že
jsou koncipovány velmi urážlivým a arogantním způsobem. K zastrašení poškozené
a zároveň jako prostředek nátlaku na její vůli pak nepochybně sloužila výzva ze
dne 17. 6. 2008, v jejímž rámci obviněný (dovolatel) uvedl smyšlená jména
„inkasních inspektorů“ I. B. R. a G. S. (jehož předstíraný e-mail zněl
alcapone@seznam.cz), jednoznačně evokujících představu osob pocházejících ze
zemí bývalého Sovětského svazu nebo z Balkánského poloostrova zabývajících se
vymáháním dluhů. V širokém podvědomí obyvatel je pak zakotven medializovaný
obraz těchto lidí (viz opakované informace ve sdělovacích prostředcích o jimi
páchané trestné činnosti na Území České republiky) spojený s používáním velmi
brutálních praktik (násilí), odmítne-li skutečný či domnělý dlužník zaplatit
vymahači požadované peníze. Všech výše uvedených rozhodných skutečností si
dovolatel musel být vědom. Poškozená JUDr. D. V. konečně význam dovolatelovy
skryté pohrůžky násilím plně pochopila (podle její výpovědi právě „v případě
výzvy se jmény inkasních inspektorů dostala strach o vlastní život“, viz str. 2
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů lze považovat za věcně
správná. Dovolateli proto nepřisvědčil, že byl trestným činem vydírání podle §
235 odst. 1 tr. zák. uznán vinným neprávem.
Jelikož námitky obviněného A. S. nebyly shledány jakkoliv opodstatněnými,
Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler