3 Tdo 469/2024

3 Tdo 469/2024-207

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 11 To 40/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 94/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2024, sp. zn. 3 T 94/2023, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 15. 7. 2023 kolem půlnoci, v Hradci Králové, ulice XY, v obývacím pokoji rodinného domu, v průběhu hádky, uchopil za ruce svou bývalou přítelkyni K. B. a opakovaně ji, když vstávala, odhodil na bok gauče, který nebyl měkký, přitom ji kousnul i do malíčku na levé ruce, čímž poškozené způsobil poranění spočívající v oděrce kůže pravostranných partií hrudníku nad žeberním obloukem, oděrku kůže pravého boku nad lopatou kyčelní kosti, zlomeninu 8. a 9. žebra vpravo a krevní výron pod nehtem malíku levé ruky, kdy tato poranění si vyžádala ošetření na Klinice urgentní medicíny – urgentní chirurgie ve Fakultní nemocnici Hradec Králové a následnou léčbu ve výši nejméně 1 týdne.

2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO: 47114321 se sídlem Roškotova 1225/1, 140 00 Praha 4 způsobenou škodu ve výši 3.509 Kč.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2024, sp. zn. 3 T 94/2023, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků.

5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 11 To 40/2024, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody na dobu 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu, který bude vykonáván ve smyslu § 49 až § 51 tr. zákoníku, a podle § 85 odst. 1, 3 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu podmíněného odsouzení na 5 (pět) let a současně stanovil obviněnému přiměřenou povinnost spočívající v tom, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 11 To 40/2024, podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 189–193 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

7. Obviněný úvodem svého dovolání uvedl, že se důkazní situace v projednávané věci nachází ve stavu „tvrzení proti tvrzení“, a je proto potřeba dbát zvýšených požadavků stran dokazování. Incident se odehrál takřka za zavřenými dveřmi za přítomnosti poškozené a obviněného. Obviněný považoval za důležité poukázat na to, že soudy opírají svá zjištění o výpovědi svědků, kteří incidentu fyzicky nebyli přítomni, přičemž „jejich vypovídající hodnota je vždy odvozena od té osoby, s níž je jakkoli emočně či jinak spjata“. Konkrétně se obviněný vymezil vůči svědectví M. V., když namítl, že bylo zcela opomenuto, že svědek měl v době konání hlavního líčení emoční a milostný vztah s poškozenou, se kterou pravděpodobně sdílel společnou domácnost, což vede k důvodnému přesvědčení o tom, že jeho výpověď mohla být zavádějící, předem připravená nebo domluvená. Jak poškozená, tak i tento svědek měli důvod k tomu, aby vypovídali zaujatě v neprospěch dovolatele. Z rozhodnutí odvolacího soudu však není zřejmé, jak se odvolací soud s touto okolností vypořádal.

8. Dále obviněný kritizoval postup obecných soudů, když neprovedly výslech jeho sousedů bydlících ve stejném rodinném domě, přestože z přiložené komunikace a výpovědi poškozené, jak jsou zachyceny na str. 4 úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 16. 7. 2023, vyplývalo, že byli v domě přítomni a mohli neshody mezi dovolatelem a poškozenou zaregistrovat. Jednalo se přitom o svědky, kteří by mohli poskytnout z hlediska objektivně vnímaného skutkového stavu spolehlivější výpověď než svědek M. V. Tato okolnost, ač musela být soudům známa, nebyla zaznamenána a obecné soudy se s ní nevypořádaly.

9. Obviněný rovněž v podaném dovolání rozebírá znalecký posudek MUDr. Miroslava Šafra, který uvedl, že příčinou zranění mohlo být odhození osoby poškozené působením cizí síly, avšak nevyvrátil, že by její zranění mohlo vzniknout i způsobem, který popisoval, tedy, že zranění vzniklo při přelézání 2,5 m vysokého plotu při útěku z rodinného domu. Orgány činné v trestním řízení se však takovou variantou odmítly zabývat. Obviněný připouští, že mezi ním a obviněnou došlo ke konfliktu, v rámci něhož mohlo dojít k podlitině na malíčku poškozené, avšak to by samo o sobě spadalo spíše do věcné působnosti norem správního práva.

Vymezuje se proti hodnocení odvolacího soudu stran toho, jak mu bylo způsobeno zranění, a to řezná rána, kterou se odebral do koupelny vymýt a zastavit krvácení. V té době měla podle obviněného poškozená utéci z rodinného domu, přelézt plot, spadnout z něj a tím si sama přivodit zranění. Odvolací soud jeho tvrzení označil za účelová a nepodložená, a to toliko s odkazem na tvrzení poškozené či dvoudenní prodlevu mezi incidentem a pořízením lékařské zprávy. Nedává však smysl, že by zranil sám sebe či požadoval způsobení zranění od jiné osoby.

Podle obviněného proti sobě stojí dvě verze jediných přímých svědků, přičemž znalec jako osoba nestranná dal de facto za pravdu oběma uváděným verzím skutkového děje. Zjištění o jiné možné variantě zranění poškozené bylo znalcem konstatováno až při jeho výslechu v hlavním líčení. Otázky předložené znalci ke zkoumání byly skrytě sugestivní a položeny tak, aby zjistily pravdivost a věrohodnost tvrzení poškozené, nikoliv též obviněného. Takto nastavené položení otázek znalci k vypracování znaleckého posudku porušuje zásadu presumpce neviny a postihuje celý navazující proces trestního řízení.

10. Obviněný taktéž brojil proti argumentaci odvolacího soudu týkající se dohody o neschválení narovnání. Hlavním argumentem odvolacího soudu pro závěr, že nebyly splněny základní předpoklady k využití institutu narovnání, byly předchozí vzájemné konflikty obviněného s poškozenou řešené vesměs v přestupkových řízeních. Sekundárním důvodem byla skutečnost, že nejednal s poškozenou pojišťovací institucí. Předchozí incidenty mezi poškozenou a obviněným ale nijak nedokládají neúčelnost ukončení trestního řízení formou tohoto odklonu. Předmětem zkoumání orgánů činných v trestním řízení má být při případném využití odklonu toliko požadavek dostatečného rozhodnutí ve smyslu toho, zda ukončení trestního řízení tímto způsobem bude dostačující k naplnění všech funkcí trestních sankcí. Z výpovědi poškozené před odvolacím soudem bylo ostatně zcela zřejmé, že se jejich vztahy ustálily do té míry, že k podobným incidentům již docházet nebude. Stran výtky o neuhrazení škody pojišťovně jakožto překážce pro využití institutu narovnání obviněný uvedl, že ustanovení § 309 odst. 1 písm. b) tr. ř. požaduje toliko učinit potřebné úkony k úhradě škody protiprávním jednáním způsobené, tedy vyvinout aktivitu. Obviněný bez problémů poskytl v tomto ohledu poškozené částku 100.000 Kč, lze tedy důvodně očekávat, že ohledně nároku pojišťovny ve výši 4.000 Kč nebude mít problém s jejím uspokojením. Bylo proto namístě postupovat v souladu se zásadou účelnosti a hospodárnosti trestního řízení, a poučit obviněného o doplnění předložené dohody o narovnání, aby mohla být schválena.

11. S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. ve spojení s § 265l tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2024, č. j. 11 To 40/2024-164, jakož i případně rozhodnutí soudu prvního stupně s tím související a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.

12. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyni Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 364/2024.

13. Poté, co státní zástupkyně zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakovaní námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením. Se všemi jeho námitkami se tak oba soudy beze zbytku správně vypořádaly. Nadto se jedná o námitky zcela neopodstatněné. Státní zástupkyně stran důkazní situace odkazuje na bod 42. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde se odvolací soud podrobně vypořádal s důkazní situací. Souhlasí s jeho závěrem, že vina obviněného byla prokázána již od počátku. V tomto ohledu zdůrazňuje význam znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který konstatoval, že popsaná zranění poškozené lze ze soudně lékařského hlediska považovat za ublížení na zdraví. Potvrdil, že poranění poškozené objektivizovaná lékařskými zprávami mohla vzniknout tak, jak poškozená popsala. Výpověď poškozené je podpořena výpovědí M. V., který krátce po incidentu komunikoval s poškozenou, která mu celý jeho průběh popsala. Z důkazů vyplynulo, že se poškozená obviněného bála a byla jím opakovaně fyzicky napadána, což dokládá jak výpis z evidence přestupků, tak zpráva Magistrátu města Hradec Králové, z níž se podává, že obviněný byl projednáván v přestupkovém řízení, ale vzhledem k absenci souhlasu poškozené byla věc odložena. Obviněný je osobou mající násilné a agresivní sklony, což prokazuje i jeho trestní minulost. Podle státní zástupkyně lze tedy uzavřít, že jednání obviněného J. Š. bylo provedenými důkazy plně prokázáno, přičemž použitá právní kvalifikace je plně přiléhavá.

14. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

16. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 11 To 40/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

17. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do výroku o vině (byl zrušen toliko o výrok o trestu), ale i proti rozhodnutí soudu nalézacího, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

18. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pokud, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy,

20. Dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

21. Z obsahu dovolání obviněného nelze dovodit, že by namítal existenci procesně nepoužitelných důkazů, případně důkazů tzv. opomenutých. Byť v obecné rovině namítá, že „v řízení nebyly provedeny potřebné důkazy“, v rámci odůvodnění dovolání toliko uvádí, že měli být s ohledem na stav dokazování slyšeni jeho sousedi jakožto svědci, přičemž tento důkaz měl být dle jeho vlastních slov proveden z vlastní iniciativy soudu. Zjevně se tedy nejednalo o důkaz, jehož provedení bylo k prokázání určitých skutečností navrhováno obhajobou. Ostatně takový důkazní návrh nevyplývá ani z obsahu spisu. Nad rámec toho je možné poukázat na úřední záznam ze dne 18. 7. 2023, č. j. KRPH-75144-26/TČ-2023-050210 (ve spise na č. l. 68), který popisuje šetření uskutečněné dne 17. 7. 2023 v rodinném domě obviněného, kde se odehrál projednávaný incident. Policisté na uvedené adrese zastihli K. V., která jim sdělila, že v domě žije se svým synem a s přítelem J. Z., jemuž dům patří, a který pronajímá přízemí domu obviněnému jakožto jedinému nájemníkovi v domě. Také uvedla, že byla s rodinou celý víkend od 14. 7. do 16. 7. 2023 pryč, tedy i v době předmětného incidentu. Jediní sousedé obviněného tedy nebyli v den incidentu v domě a jejich svědectví by tak stran objasnění jeho průběhu nemohlo být jakkoli významné.

22. Zbývá tak varianta zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich se podávajícími skutkovými zjištěními, kdy obviněný rovněž poukazuje na nedodržení postupu stanoveného v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. stran hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo s tím, že se jedná o důkazní situaci tvrzení proti tvrzení a s ohledem na obsah provedeného dokazování se nelze přiklonit k jedné z verzí prezentovaných poškozenou či jím jakožto obviněným.

23. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

24. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

25. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.

26. Obviněný v rámci dovolání namítá, že soudy založily závěr o jeho vině na skutkových zjištěních, která byla v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, resp. nebyla dostatečně prokázána. Při důkazní situaci tvrzení proti tvrzení se neztotožňuje s hodnocením výpovědí poškozené K. B. a svědka M. V., kdy tyto vyhodnocuje jako nevěrohodné s tím, že poškozená má zájem na výsledku trestního řízení a svědek je pak v blízkém osobním vztahu s její osobou (v době projednávání věci se jednalo o partnera poškozené), přičemž svědek měl navíc veškeré informace pouze zprostředkovaně právě od poškozené. Obviněný předložil vlastní verzi skutkových událostí stran průběhu konfliktu mezi ním a poškozenou, a to včetně mechanismu vzniku zranění poškozené, když sice přiznal, že mezi jím a poškozenou došlo k fyzickému konfliktu, ale vylučoval, že by jí způsobil zranění. To si měla podle obviněného způsobit sama při překonávání vysokého plotu, resp. při pádu z něj. Námitky obviněného tak směřují ke zpochybnění skutkové verze, ke které v projednávané věci dospěly soudy na podkladě provedeného dokazování. Argumentace dovolatele však svým obsahem nepřekračuje meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.

27. Obviněný je přesvědčen, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině a měl proto být obžaloby zproštěn. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a to zejména výpověď poškozené K. B., kteroužto označuje za jediný (osamocený) důkaz, na jehož podkladě soud rozhodl o jeho vině. Výpověď svědka M. V. shledává nedůvěryhodnou, a to ze dvou důvodů. Jednak pro jeho blízký vztah s poškozenou, jednak proto, že veškeré informace stran proběhlého incidentu pocházejí pouze od poškozené.

K tomu lze uvést, že výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Konfliktu mezi obviněným a poškozenou nebyli přítomni žádní jiní svědci. Je možno uvést, že obviněným poukazovaná důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné zvážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.

Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci nalézací soud uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozené a obviněného podrobil pečlivé analýze, a to jak stran věrohodnosti těchto výpovědí, tak v kontextu s ostatními provedenými nepřímými důkazy (zejména bod 8.

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Vzal přitom do úvahy všechny zjištěné okolnosti, včetně vztahu poškozené a svědka M. V., stejně jako toho, že tento svědek incidentu nebyl přímo přítomen, nicméně krátce po incidentu komunikoval s poškozenou, která mu průběh incidentu vylíčila. Její vylíčení události se shoduje s tím, jak incident vylíčila v rámci svých výpovědí jak v hlavním líčení, tak v předcházejících stadiích trestního řízení. Verzi poškozené, resp. její popis průběhu incidentu, a verzi prezentovanou obviněným nalézací soud pečlivě vyhodnotil v kontextu s jinými důkazy provedenými ve věci.

V tomto ohledu je potřebné zmínit zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr.

Miroslava Šafra, který na podkladě shromážděných informací zkoumal, jak mohlo dojít ke zraněním poškozené, zejména pak zlomenině osmého a devátého žebra vpravo, oděrkám kůže v pravostranných partiích hrudníku nad žeberním obloukem, oděrkám kůže pravého boku nad lopatou kyčelní kosti a krevnímu výronu pod nehtem malíku levé ruky. Dospěl přitom k závěru, že tato „poranění mohla vzniknout tak, jak vyplynulo z výpovědi poškozené, to znamená v důsledku pádu nebo pádů její osoby s nárazem pravostrannými partiemi těla na hranu opěradla gauče po odhození nebo odhazování druhou osobou, respektive tedy kousnutím druhou osobou do malíčku levé ruky.

Ty úrazové mechanismy jsou ke vzniku zadokumentovány v poranění poškozené dobře způsobilé“ (bod 5. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Stanovisko znalce tedy plně podporuje verzi poškozené. Nic na tom nemění ani odpověď znalce při výslechu v hlavním líčení, že nelze vyloučit, že k úrazu mohlo dojít pádem při přelézání vysokého plotu. K tomu lze uvést, že každý úrazový děj může mít z lékařského hlediska více příčin. Je poté na úvaze soudu, aby se s tímto vypořádal a hodnotil znalecký posudek ve spojení s ostatními důkazy, a aby určil, který průběh skutkového děje je nejpravděpodobnější.

Jednoduše řečeno, aby na základě všeho, co mu je z dokazování známo dospěl k tomu, jak došlo ke způsobeným zraněním.

28. V kontextu projednávané věci je vhodné dodat, že obviněný netvrdí, že ke zranění poškozené došlo zcela jistě při přelézání plotu či dokonce, že by u toho byl fyzicky přítomen. Pouze tvrdí, že přestože mezi ním a poškozenou došlo ke konfliktu, tak během něj nevznikla zadokumentovaná zranění, přičemž tato zranění mohla vzniknout právě pádem z vysokého plotu při jeho přelézání. Obviněný i poškozená se shodují v tom, že mezi nimi došlo ke konfliktu, jeho průběh však popisují výrazně odlišně. Obviněný jej přirozeně popisuje ze své strany méně vyhroceně než poškozená, kdy v podstatě označuje poškozenou za primárního agresora, který jej napadl pěstí a skleničkou a způsobil mu tak řeznou ránu na ruce.

Jeho verzi však nalézací soud neuvěřil. Lékařskou zprávu, kterou doložil své zranění, vyhodnotil jako účelovou, neboť tato je datována až dva dny po incidentu, přičemž poškozená současně vypověděla, že hned druhý den po incidentu obviněný navštívil její matku, která na něm žádné zranění nepozorovala. O intenzitě a průběhu konfliktu a rolí jednotlivých zúčastněných v něm svědčí i nikým nerozporovaná okolnost, že poškozená z místa incidentu utekla překonáním vysokého plotu. K útěku takovým způsobem by rozhodně neměla důvod, pokud by ona byla primárním agresorem, nebo pokud by konflikt nebyl takové intenzity, že by v ní vyvolal důvodné obavy o vlastní bezpečí a zdraví.

Výpověď poškozené tak nelze hodnotit jako osamocený přímý důkaz. Ve věci byly provedeny i důkazy nepřímé povahy, zejména svědecká výpověď M. V., zmiňovaný znalecký posudek MUDr. Miroslava Šafra a rovněž zprávy a opisy z evidence přestupků, opis z rejstříku trestů i vzájemná komunikace obviněného a poškozené, ze kterých se jasně podává, že obviněný je osobou s agresivní povahou a násilnými sklony. Nalézací soud rovněž neopomněl otázku věrohodnosti poškozené. Vedle bezprostředního dojmu, který si nalézací soud udělal přímo v soudní síni, vycházel i z výše uvedených důkazů.

Na podkladě provedeného dokazování se přiklonil k verzi poškozené, resp. obžaloby s tím, že „poškozená vypovídala věrohodně, konzistentně a natolik detailně, že tvrzení obžalovaného je ryze účelové s cílem se z trestního jednání vůči poškozené vyvinit, kdy zranění, která poškozená utrpěla, byla jednoznačně zadokumentována a popsána jednak v lékařské zprávě taktéž uvedené výše, ale také na fotografiích, jež jsou součástí spisového materiálu, a ze kterých jsou patrné podlitiny na těle poškozené, a dále ve znaleckém posudku, kdy znalec se ke vzniku těchto zranění vyjadřoval a uvedl, že k jejich vzniku mohlo dobře dojít tak, jak poškozená vypověděla… … Výpověď poškozené, pak dále podporuje výpověď svědka M.

V., který sice nebyl přítomen samotnému incidentu, ale krátce po něm komunikoval s poškozenou, která mu dle sdělení svědka vylíčila událost shodně se svou výpovědí učiněnou před soudem, kdy svědek potvrdil, že poškozená se obžalovaného bála a byla obžalovaným opakovaně fyzicky napadána“.

29. Se skutkovými závěry nalézacího soudu se zcela ztotožnil i odvolací soud, jak vyplývá z bodů 42. až 44. odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud poukázal na stěžejní argumenty nalézacího soudu, na jejichž podkladě se nalézací soud přiklonil k verzi poškozené. V bodě 43. odvolací soud uvedl, že „z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá přiměřený popis a interpretace jednání obžalovaného, jehož vina byla prokázána na základě označených důkazů řádně provedených, hodnocených a interpretovaných okresním soudem tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil. Postup soudu prvního stupně v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu je dostatečný a krajský soud může označit celkový rozsah dokazování za naprosto dostačující ke zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.“

30. Přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný nesoulad.

31. Obviněný v podaném dovolání rovněž brojil proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který nepřijal předloženou dohodu o narovnání, a způsobu, jímž byl tento jeho krok zdůvodněn. Uvedenou námitku však nepodřadil pod žádný z dovolacích důvodů, přičemž jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze v tomto směru uplatnit, neboť tento cílí na nápravu nejzávažnějších vad důkazního řízení a s odklony trestního řízení nemá nic společného. Nad rámec uvedeného nicméně Nejvyšší soud podotýká, že uvedenou námitku by bylo nutno vyhodnotit jako nedůvodnou.

32. Podle § 309 odst. 1 tr. ř. může v řízení o přečinu se souhlasem obviněného a poškozeného soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, jestliže obviněný a) prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, b) uhradí poškozenému škodu způsobenou přečinem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou přečinem, c) vydá bezdůvodné obohacení získané přečinem nebo učiní jiná vhodná opatření k jeho vydání, a d) složí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu, a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.

33. Podstatou narovnání je svého druhu dohoda mezi konkrétní obětí trestného činu (poškozeným) na straně jedné a obviněným (pachatelem) na straně druhé, kterou schvaluje soud a v přípravném řízení státní zástupce, čímž je zajištěno splnění veřejného zájmu, a jejímž obsahem je ukončení trestního stíhání v případě, že pachatel (obviněný) splní zákonem stanovené podmínky, takže není třeba věc vyřizovat v řádném formálním veřejném procesu před soudem a přitom důsledky činu pro pachatele (obviněného) budou obdobné, jako kdyby rozhodl soud odsuzujícím rozsudkem. Jde o rychle proveditelný a ekonomicky nenáročný způsob reakce státu na spáchaný přečin, při němž jsou navíc účinněji chráněna práva obětí trestných činů, tím že se jim dostane rychleji a podstatně méně konfliktním způsobem patřičného odškodnění [ŠÁMAL, Pavel. § 309 (Podmínky pro schválení narovnání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3511–3512].

34. S ohledem na argumentaci obviněného dožadujícího se přehodnocení postupu odvolacího soudu, který neschválil jím předloženou dohodu o narovnání, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že obviněnému je zaručeno ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř. právo na řádný zákonný proces, nikoli však nárok na vyřízení věci odklonem od takového procesu. Soud se tedy nemusí obligatorně zabývat splněním podmínek pro schválení narovnání stejně jako v případě podmíněného zastavení trestního stíhání, schválení dohody o vině a trestu nebo vydání trestního příkazu. Vždy jde o fakultativní způsoby vyřízení věci. Na druhé straně soud nemůže uložit stranám příslušnou aktivitu ve směru k vyřízení věci alternativním způsobem mimo hlavní líčení, ani je nutit k úkonům s tím souvisejícím, i kdyby snad předtím strany daly podnět k takovému vyřízení věci. Soud nemá po podání obžaloby povinnost o podnětu obviněného nebo státního zástupce rozhodovat. Právo na řádný zákonný proces má obviněný zajištěn již tím, že nemusí dát souhlas s narovnáním a nesmí být k němu nijak nucen. Soud nezdůvodňuje své negativní stanovisko k narovnání a nevydává zamítavé rozhodnutí [ŠÁMAL, Pavel. § 309 (Podmínky pro schválení narovnání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3512–3513].

35. Z uvedeného se podává, že nebylo povinností soudu obviněným předloženou dohodu o narovnání schválit a v podstatě ani její neschválení podrobně odůvodnit. Odvolací soud však nad rámec svých zákonných povinností toto učinil a zejména v bodě 47. vysvětlil, proč dohodu o narovnání neschválil. Jeho úvahám pak nelze ničeho vytknout. Odvolací soud poukázal na podstatu institutu narovnání, i toho, že na tento postup ve formě odklonu v trestním řízení není dán obligatorní nárok. Navíc tomuto postupu bránily přinejmenším dvě skutečnosti.

Zaprvé se obviněný v dohodě o narovnání nevypořádal se všemi poškozenými, jmenovitě pak s Odborovou zdravotní pojišťovnou zaměstnanců bank a pojišťoven a stavebnictví, která v trestním řízení uplatnila nárok na náhradu škody. Předpokladem pro schválení narovnání je přitom uhrazení škody v celém rozsahu, resp. učinění potřebných úkonů k tomu, aby byla škoda v plném rozsahu uhrazena. Pokud obviněný namítl, že uhradil poškozené K. B. částku 100.000 Kč, a neměl by tak logicky problém s úhradou řádově menší škody, přičemž měl za to, že postačí učinit kroky k úhradě škody, je třeba uvést, že v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu, kterému byla předložena dohoda o narovnání o náhradě škody pojišťovně, o tomto vůbec nehovoří a nebylo tak z čeho dovozovat, že byly učiněny jiné potřebné úkony směřující k úhradě škody.

Ostatně pouhé prohlášení či příslib uhrazení škody v budoucnu bez doplnění konkrétními úkony (např. dohody o srážkách ze mzdy, složení finanční částky do soudní úschovy) není možno pro splnění podmínky uvedené v § 309 odst. 1 písm. b) tr. ř. považovat za dostatečné [srovnej ŠÁMAL, Pavel. § 309 (Podmínky pro schválení narovnání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3521]. Zadruhé je třeba se přiklonit k závěru odvolacího soudu, že s ohledem na předchozí jednání obviněného nejsou dány podmínky pro využití odklonu.

Z předchozích odsouzení obviněného, přestupkových spisů i výslechů jeho a poškozené vyplývá, že obviněný je osobou projevující se setrvalým násilným chováním k poškozené i jiným osobám, od kterého ho nijak neodradila ani přechozí odsouzení za násilnou trestnou činnost a četná přestupková řízení vůči jeho osobě za napadání poškozené (i když byla povětšinou pro neudělení souhlasu poškozené přestupková řízení zastavena, vyplývá z nich určitý model jeho chování). Pouhé zaplacení peněžité částky poškozené odvolací soud nepřesvědčilo, že by bylo s ohledem na veškeré okolnosti případu dostatečným pro vyřízení věci, a to vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.

36. Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména pak v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).

IV.

37. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Š. odmítl.

38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 7. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu