3 Tdo 470/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 14. května 2003 dovolání podané obviněným J. M., proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 7 To 396/2002, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 137/2002, a rozhodl t
a k t o :
Dovolání J. M. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 1 T 137/2002
byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 255 odst. 1 odst. 2 písm. b) tr. zákona účinného do 31.
12. 1997 a byl odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 1997
k trestu odnětí svobody v trvání 3 a ½ roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne
29. 2. 1996 v J. jako vedoucí odboru bankovních služeb K. b., a.s. pobočka J.,
jehož povinností dle funkce a pracovní smlouvy bylo řídit se obecně závaznými
právními a vnitřními předpisy banky a dispozicemi a příkazy nadřízeného, které
upravují zejména pravidla obezřetného podnikání banky, opatření k ochraně
prostředků klientů banky a zamezení finančních ztrát banky, bez oprávnění a s
vědomím, že na běžném účtu s.r.o. H. je zůstatek pouhých 39.108,- Kč a pravidla
banky neumožňují čerpání finančních prostředků z běžného účtu do debetu, tedy
nad rámec použitelného zůstatku, poskytl z finančních prostředků K. b., a.s.
hotovost společnosti H. s.r.o., zastoupené Ing. J. K., když po předchozí
vzájemné domluvě a na základě předloženého šeku schválil výběr částky
19.800.000,- Kč, čímž K. b., a.s. způsobil škodu ve výši 19.760.892,- Kč, neboť
debetní zůstatek nebyl do současné doby vyrovnán.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal
obviněný odvolání, kterým se zabýval dne 21. 11. 2002 ve veřejném zasedání
Krajský soud v Brně. Ten svým usnesením sp. zn. 7 To 396/2002 odvolání
obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný proti usnesení Krajského soudu v
Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ve lhůtě uvedené v § 265e
tr. řádu dovolání, ve kterém napadá výrok o vině odsuzujícího rozsudku, jakož i
rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž se odkazuje na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve zdůvodnění svého dovolání namítá zásadní vadu
celého trestního řízení, která dle jeho názoru spočívá v tom, že na orgány
činnými v trestním řízení zjištěný skutkový děj byla aplikována skutková
podstata trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku bez
toho, aby došlo k nadefinování konkrétní povinnosti, kterou měl v rámci
skutkového děje porušit. Konstatuje, že soudu se nepodařilo nalézt jasnou,
určitou, konkrétní a od počátku definovanou povinnost, kterou by obviněný
převzal a porušil. Soudem konstatované porušení povinností považuje za příliš
obecné a nekonkrétní. Dále v dovolání vytýká, že při hodnocení společenské
nebezpečnosti neuvádí odvolací soud nic o porušení povinnosti, ale hovoří pouze
o stavu, kdy neprofesionálním jednáním vznikla vysoká škoda. Z toho obviněný
vyvozuje, že měla být vyvozena maximálně odpovědnost morální, nikoli však
trestněprávní, navíc s použitím kvalifikace úmyslného trestného činu. Vyslovuje
názor, že hmotně právní předpis, tj. skutková podstata trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku, je na jeho jednání
neaplikovatelná. Vyslovuje rovněž nesouhlas i s posouzením subjektivní stránky
trestného činu a tvrdí, že soud dospěl k závěru o nepřímém úmyslu v rozporu se
skutkovými zjištěními. K tomu uvádí, že nebyl srozuměn s tím, že způsobí vznik
škody na majetku banky, že ani výsledky jeho předchozího obdobného jednání ke
vzniku škody nevedly, naopak nezanedbatelným způsobem majetek banky rozmnožily.
Je přesvědčen, že jeho jednání nebylo možno kvalifikovat ani jako jednání s
lhostejným vztahem k následku a že tedy mělo být kvalifikováno maximálně jako
jednání nedbalostní. V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České
republiky napadený rozsudek zrušil a obviněného zprostil obžaloby. V doplnění
svého dovolání ze dne 31. 1. 2003 dále sděluje, že nesouhlasí s projednáním
svého dovolání v neveřejném zasedání. V dalším doplnění ze dne 15. 4. 2003
navíc vyslovuje žádost, aby ve smyslu § 265o odst. 1 tr. řádu byl přerušen
výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, který navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Svůj návrh odůvodňuje
především konstatováním, že skutkové okolnosti včetně povinností obviněného
jako pracovníka banky odpovědného za ochranu jejího jmění (resp. prostředků,
které jí svěřili klienti) byly nalézacím soudem zjištěny zcela spolehlivě,
stejně jako byla zcela dostatečně prokázána a správně posouzena intelektová i
volní složka nepřímého úmyslu. Argumentaci dovolatele tedy považuje s ohledem
na okolnosti případu i výsledky dokazování za neopodstatněnou a konstatuje, že
napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo zapotřebí odstranit
cestou dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §
265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný
uznán vinným a uložen mu trest a odvolacím soudem byl zamítnut jeho řádný
opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr.
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze
považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je
zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§
265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z odůvodnění dovolání J. M. vyplývá, že tento důvod
dovolatel především spatřuje v tom, že ve výroku odsuzujícího rozsudku podle
jeho názoru není uvedena konkrétní a jasně formulovaná povinnost, kterou měl
svým jednáním porušit, což je ovšem výtka, která by nasvědčovala dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm.k) tr. řádu; tento dovolací důvod v dovolání
formálně uplatněn není. Tuto část dovolání by tedy bylo možno posoudit jako
podanou z jiného důvodu než z důvodu, na který se dovolatel výslovně odkazuje,
tj. dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud však tuto nesrovnalost
nepovažoval za natolik závažnou vadu, aby z tohoto důvodu dovolání odmítl a
námitkou dovolatele se nezabýval. Nejvyšší soud má tedy za to, že dovolání bylo
podáno v souladu s ustanoveními § 265b tr. řádu.
Pokud však jde o samotný obsah námitek vznesených obviněným v jeho dovolání,
Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že jde v podstatě o
shodnou argumentaci obviněného, kterou uplatnil v rámci odvolacího řízení. S
těmito námitkami obviněného se dostatečně přesvědčivě vypořádal již odvolací
soud, který konstatoval, že soud prvního stupně učinil úplná a správná skutková
zjištění (která ostatně v řízení o dovolání ani přezkoumávat nelze a jsou pro
Nejvyšší soud závazná), mající oporu v provedeném dokazování. Soud prvního
stupně aplikoval i správnou právní kvalifikaci, když dospěl k závěru, že
jednání obviněného naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255odst. 1, odst.
2 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12.1997 ( pro obviněného příznivějšího).
Tento svůj závěr také odvolací soud řádně odůvodnil a nezbývá, něž obviněného
odkázat na příslušné pasáže zdůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud při
posuzování podaného dovolání tedy neshledal v postupu soudu prvního stupně ani
soudu odvolacího žádné vady, které by mohly vést k jiným závěrům. Vzhledem k
těmto zjištěním pak považoval podané dovolání obviněného J. M. za zjevně
neopodstatněné.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v
projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v
souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J.
M. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí
dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal dovolatel a nikoliv předseda
senátu soudu prvního stupně, jenž je k tomu v souladu s ustanovením § 265h
odst. 3 tr. řádu oprávněn, nebylo zapotřebí rozhodnout o tomto návrhu
samostatným výrokem. Předmětnou část podání dovolatele lze proto považovat
pouze za podnět k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, pro který však
Nejvyšší soud neshledal podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 14. května 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h