3 Tdo 474/2025-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. C. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2024, č. j. 5 To 240/2024-142, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 47/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. C. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále také jen „okresní soud“) ze dne 24. 9. 2024, č. j. 3 T 47/2024-84, byl obviněný M. C. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za jednání podrobně popsané ve výroku o vině. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.
2. K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Brně (dále také jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2024, č. j. 5 To 240/2024-142, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. S odkazem na § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. pak obviněného nově uznal vinným pokusem přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 274 odst. 1 tr. zákoníku, a to na částečně upraveném skutkovém základu, že obviněný „dne 15. 1. 2024 kolem 22:57 hod. v katastrálním území obce XY, okr. XY, na silnici č. 381 v blízkosti kilometru 2,5 u rybníků tzv. XY a XY ve směru na obec XY řídil po předchozím požití návykové látky osobní motorové vozidlo zn. Ford Focus, reg. zn. XY, přičemž zde byl zastaven a kontrolován policejní hlídkou obvodního oddělení policie Pohořelice, kdy v rámci silniční kontroly byl podroben orientačnímu testu na přítomnost omamných a psychotropních látek detekční soupravou DrugWipe 5SP s pozitivním výsledkem na amfetamin/metamfetamin; následným chromatografickým rozborem krevního vzorku, který mu byl odebrán dne 16. 1. 2024 v 00:25 hod., bylo v jeho krevním séru zjištěno 232 ng/ml metamfetaminu, patřícího dle přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. (o seznamech návykových látek) mezi psychotropní látky; obviněný si tak musel být vědom toho, že v průběhu řízení motorového vozidla může množství této návykové látky v jeho těle překročit hodnotu 150 ng/ml, která již vylučuje bezpečné řízení motorového vozidla“. Za to obviněnému uložil podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 4 měsíce, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 20 měsíců, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 24 měsíců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti předmětnému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. C. dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
4. Předně namítl, že krajský soud ho významně zkrátil v právu na obhajobu, jestliže v průběhu veřejného zasedání ve smyslu § 225 odst. 2 tr. ř. předem neavizoval možnost odlišného právního posouzení skutku oproti kvalifikaci obsažené v návrhu na potrestání a posléze i v rozsudku soudu prvního stupně. Tím ho připravil o možnost volby vhodné defenzivní strategie odpovídající tomu, že bude nakonec viněn toliko z pokusu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Reklamovaným postupem byla navíc porušena i zásada zachování totožnosti skutku.
5. Dovolatel dále odmítá, že by před jízdou vědomě užil pervitin či jinou látku obsahující metamfetamin. Nemohl se tak ani domnívat, že řídí automobil ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti. Uvádí, že drogu mu patrně někdo podstrčil v jídle či pití. Soudům vytýká, že takovou eventualitu neprověřily a nekriticky vycházely z podané „obžaloby“. Přitom opomenuly skutečnost, že jeho dosavadní prohřešky související s konzumací omamných a psychotropních látek jsou prokazatelně spjaty pouze s THC. Závěr soudů o jeho úmyslném zavinění i o naplnění objektivní stránky přisouzeného trestného činu podle něj zpochybňuje také okolnost, že se odběru vzorků krve a moči podrobil až s časovým odstupem cca hodiny a půl od provedení silniční kontroly. Nebylo tudíž spolehlivě zjištěno, jaká byla koncentrace návykové látky v jeho organismu v době, kdy motorové vozidlo řídil. Přitom nelze vyloučit, že nevědomky požitý metamfetamin na něj začal intenzivněji působit právě až v době, kdy absolvoval odběry, zatímco při řízení vozidla jím ještě nebyl ovlivněn natolik, aby u něj bylo možno tempore criminis usuzovat na stav vylučující způsobilost ve smyslu § 274 tr. zákoníku. Znalkyně Mgr. Andrea Brzobohatá, Ph.D., se s otázkou, jaká byla koncentrace návykové látky v jeho těle před provedením silniční kontroly, resp. zda vůbec přesáhla požadovanou hodnotu 150 ng/ml, vůbec nevypořádala a vypořádat ani nemohla, když při zpracování posudku neznala dobu ani způsob užití drogy. Zároveň nepracovala s proměnnou spočívající v nástupu účinků drogy na organismus konzumenta. Zjistila tedy pouze hodnotu koncentrace návykové látky v krvi dovolatele ve chvíli, kdy se podrobil lékařskému vyšetření spojenému s příslušnými odběry biologického materiálu, z čehož ovšem pro účely posouzení trestní odpovědnosti nelze vycházet.
6. Obhajoba dále zdůraznila, že účinek zjištěné návykové látky při užití per os nastupuje podle odborné literatury cca do jedné hodiny. Se současným odkazem na vyjádření znalce doc. RNDr. Petera Ondry, CSc., pak dovodila, že pokud by dovolatel nevědomky užil drogu krátce před jízdou v řádu jednotek či desítek minut, pak je „více než možné“, že na něj před zastavením policejní hlídkou ještě ani nezačala znatelně působit a ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení se tak reálně nenacházel. Podle kvalifikovaného odborného odhadu jmenovaného znalce se koncentrace metamfetaminu v jeho krvi mohla v danou chvíli pohybovat v rozmezí 70 - 141 ng/ml, tedy pod hranicí 150 ng/ml, kdy nelze uvažovat o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 274 odst. 1 tr.
zákoníku. Jestliže byl dovolatel za dané důkazní situace a bez opatření revizního znaleckého posudku uznán vinným a odsouzen, pak soudy porušily ústavní princip presumpce neviny a na něj navazující procesní zásadu in dubio pro reo. Přitom rezignovaly na svoji odpovědnost za náležité objasnění věci, což se projevilo zejména tím, že nenechaly zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
7. Nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje dovolatel i v úvahách krajského soudu o míře společenské škodlivosti posuzovaného činu. Poukaz na jeho předchozí přestupky v silniční dopravě spojené s řízením pod vlivem alkoholu považuje v tomto ohledu za nepřípadný, neboť ve všech zmíněných případech šlo o diametrálně odlišné prohřešky nijak nesouvisející s jednáním, o němž se vedlo nynější trestní řízení. Na jiném místě pak soudu druhého stupně vytýká, že se při řešení otázky zavinění dostatečně nevěnoval „zkoumání rozdílu mezi nepřímým úmyslem a nedbalostí“.
8. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2024, č. j. 5 To 240/2024-142, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 9. 2024, č. j. 3 T 47/2024-84, zrušil, dále zrušil i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. předně neztotožnil s námitkou obviněného stran údajného narušení totožnosti skutku v odvolacím řízení. K ní uvedl, že krajský soud pouze upřesnil skutek tak, aby reálně odrážel výsledky provedeného dokazování, a přitom zachoval jak podstatu žalovaného jednání, tak i jeho následku. Navíc postupoval ve prospěch obviněného a pakliže nezpřísnil právní kvalifikaci skutku, pak je odkaz obhajoby na ustanovení § 225 odst. 2 tr. ř. zcela nepřípadný. Reklamovaná absence předchozího upozornění na změnu právní kvalifikace zároveň nemohla významně zasáhnout do práva dovolatele na obhajobu, neboť se stále jednalo i o totožnou skutkovou podstatu trestného činu. Revize závěrů rozsudku okresního soudu se týkala pouze stádia trestné činnosti.
10. Tvrzení obviněného, že návykovou látku nepožil vědomě a již proto nejednal úmyslně, považuje státní zástupce za nevěrohodné a provedeným dokazováním vyvrácené. Poznamenal k němu pouze tolik, že obviněný byl v minulosti opakovaně přistižen při řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky a o svém poměru k drogám a jejich konzumaci vypovídal v této věci odlišně a místy evidentně nepravdivě. Zároveň nebyl získán jediný poznatek o tom, že mu inkriminovanou látku zlovolně podstrčila jiná osoba. Soudy tak logicky uzavřely, že drogu užil o své vlastní vůli a následně řídil motorové vozidlo, než byl zastaven policejní hlídkou.
11. K námitce, podle níž nebylo provedenými znaleckými posudky prokázáno, že koncentrace metamfetaminu v krvi dovolatele dosáhla již v době řízení motorového vozidla hodnoty alespoň 150 ng/ml, státní zástupce připomněl, že krajský soud ji v zásadě akceptoval a v duchu zásady in dubio pro reo v jeho prospěch uzavřel, že nedošlo k dokonání trestného činu a zůstalo jen u jeho pokusu. Napadené rozhodnutí podle mínění státního zástupce neatakuje ani zásadu subsidiarity trestní represe, neboť projednávaný skutek nevykazuje žádné výjimečné rysy, pro něž by bylo možno konstatovat, že nedosáhl ani spodní hranice společenské škodlivosti běžné u typově shodné trestné činnosti.
12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby takto za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
14. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově konvenují deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nikdy nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
17. Jsou-li výše rozvedená výkladová východiska k oběma uplatněným dovolacím důvodům aplikována na nyní posuzovaný případ, pak je evidentní, že s jejich obsahovým zaměřením se zřetelně rozcházejí výtky obviněného směřující proti postupu krajského soudu, podle nichž mělo dojít jednak k porušení obžalovací zásady (nerespektování požadavku na zachování totožnosti skutku) a jednak k vydání tzv. překvapivého rozhodnutí (když ve veřejném zasedání o odvolání nebyl procesním stranám předem avizován záměr soudu odchýlit se od „původní právní kvalifikace“ uvedené v návrhu na potrestání, resp. v rozsudku soudu prvního stupně). I přes deficit právní relevance těchto výhrad (ve smyslu trestního řádu) se jimi Nejvyšší soud po věcné stránce zabýval, vědom si své neoddiskutovatelné povinnosti poskytovat ochranu ústavně garantovaným právům jednotlivce ve smyslu čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dospěl přitom k závěru, že souvztažná argumentace obviněného není důvodná.
18. V uvedených souvislostech se patří připomenout, že zásadně nelze zaměňovat pojem „skutku“ s kategorií „popisu skutku“ jakožto slovní formy, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je přitom významný právě skutek, ohledně kterého se vede řízení, a nikoli jeho popis. Zachování totožnosti skutku zároveň nepředpokládá naprostý soulad mezi popisem skutkových okolností v žalobním návrhu a těch, které jsou nakonec vylíčeny ve výrokové části meritorního rozhodnutí soudu. Zásadně postačuje, je-li mezi nimi zachována alespoň částečná shoda, a to i přes určitý posun v důkazní situaci, k němuž došlo v rámci projednání věci v hlavním líčení (či za splnění dalších procesních podmínek eventuálně ve veřejném zasedání o odvolání). Některé skutečnosti tak mohou v rozhodnutí soudu oproti obžalobě přibýt a jiné naopak odpadnout. Zásada zachování totožnosti skutku však v každém případě vyžaduje, aby i po takových změnách zůstaly jednání pachatele a jím způsobený následek alespoň částečně shodné, anebo nadále existovala alespoň částečná shoda v jeho jednání při rozdílném následku či částečná shoda v následku při rozdílném jednání.
19. Dané pravidlo v posuzované věci zjevně porušeno nebylo. Na samotné podstatě jednání obviněného (tj. že dne 15. 1. 2024 těsně před půlnocí řídil po veřejné pozemní komunikaci osobní motorové vozidlo pod vlivem návykové látky, kdy takové podezření vyvstalo již při silniční kontrole po provedení orientačního testu a posléze bylo exaktně potvrzeno výsledky rozboru krve, v níž byla zjištěna koncentrace 232 ng/ml metamfetaminu) totiž odvolací soud ani přes určité formulační korekce oproti enunciátu podaného návrhu na potrestání nic nezměnil. Významněji revidoval skutek pouze v návaznosti na své originální úvahy k otázce vývojového stádia trestného činu, když po vyhodnocení provedených důkazů de facto naznal, že obviněný svým úmyslným protiprávním jednáním v době před zastavením vozidla policejní hlídkou ještě nenaplnil všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se prozatím prokazatelně objektivně nenacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, ovšem do tohoto stavu by se při postupném nárůstu a prohlubování účinků aplikované drogy v dalším průběhu jízdy bez důvodných pochybností dostal a trestný čin by dokonal, kdyby v cestě mohl pokračovat dál. Z toho pak krajský soud dovodil, že posuzované jednání „jen“ bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a v tomto smyslu se o něj obviněný toliko pokusil. Takovouto změnu za narušení totožnosti skutku považovat zcela jistě nelze.
20. Jako ryze účelovou hodnotí dovolací senát námitku obviněného, že pokud nebyl na uvedenou změnu v právním posouzení skutku předem upozorněn, nemohl k ní zvolit odpovídající obranu, čímž byl zkrácen na svém ústavně garantovaném právu na obhajobu. Obviněný ji podpořil tendenčním a od celkového kontextu odhlížejícím výkladem obecných právních závěrů obsažených v nálezech ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, a ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04, kterými však Ústavní soud reagoval na diametrálně odlišnou procesní situaci a jejich podstatou byly zejména výhrady k neakceptovatelnému formalistickému rozhodování Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.
V obou označených případech šlo ve zkratce o to, že ačkoli dovolací senát dospěl k závěru o nesprávnosti právní kvalifikace stíhaného skutku v rozhodnutích nižších soudů, opodstatněné dovolání odmítl podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. s úvahou, že eventuální náprava zjištěných vad by na konečné postavení obviněného neměla žádný podstatný vliv. Zásadní rozdíl mezi zmíněnými kauzami oproti té nyní řešené pak tkví v tom, že v rozhodnutích ve věcech sp. zn. 3 Tdo 742/2003 a sp. zn. 7 Tdo 144/2004, která byla nálezy zrušena jako protiústavní, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek měl být právně kvalifikován jako jiný trestný čin, než kterým byl obviněný pravomocně uznán vinným [v prvním případě jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb. namísto trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) téhož předpisu a ve druhém případě jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb. namísto trestného činu zneužití informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 téhož předpisu], nicméně ani tak nepřistoupil ke kasaci vadných rozhodnutí, což odůvodnil prostým porovnáním sazeb trestu odnětí svobody u přisouzených a uvažovaných trestných činů, resp. poukazem na jejich shodnost.
Ústavní soud mu následně vytkl, že přesvědčivě nezdůvodnil, zda mohl „vlastní“ hmotněprávní posouzení skutku učinit jen na podkladě shromážděné spisové dokumentace, a zejména proč není třeba dosud provedené dokazování dále doplňovat, přestože bylo až do pravomocného skončení věci zaměřeno jiným směrem, a sice k prokázání jiného trestného činu. V uvedené souvislosti bylo v obou nálezech zdůrazněno, že mezi skutkovými podstatami dotčených trestných činů existují podstatné rozdíly ve formálních znacích, přičemž dokazování před soudem se musí vždy zaměřit právě na zjištění, zda stíhaným skutkem došlo k jejich naplnění.
Z hlediska spravedlnosti řízení (fair procesu) pak i s poukazem na obžalovací zásadu Ústavní soud akcentoval, že obviněnému musí být vždy zajištěna možnost, aby v tomto směru mohl až do doby, než soud rozhodne o jeho vině, vyvracet veškerá tvrzení obžaloby.
V návaznosti na to pak uzavřel, že pokud dovolací soud shledá právní kvalifikaci skutku jako nesprávnou a přesto nezjedná efektivní nápravu, aniž by se současně vypořádal s tím, zda své „vlastní“ právní posouzení nezakládá jen na prosté úvaze, která by v nějakém ohledu nemusela obstát vůči námitce nebo důkaznímu návrhu obhajoby či obžaloby, pak takovým postupem v konečném důsledku porušuje princip presumpce neviny.
21. Výše parafrázované závěry, které jsou bezpochyby platné i pro rozhodování soudu v odvolacím řízení, však na nyní posuzovaný případ vztahovat nelze. Ten se totiž vyznačuje tím, že dovolatel od počátku trestního řízení až do jeho pravomocného skončení věděl, co je mu kladeno za vinu, a po celou dobu byl seznámen i s tím, že orgány činné v trestním řízení spatřují v jeho jednání přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň mu byla umožněna efektivní obrana proti všem tvrzením obsaženým v návrhu na potrestání, kterou aktivně a s částečným úspěchem také realizoval. Skutečnost, že jeho procesní inciativa spočívající v předložení toxikologického znaleckého posudku vypracovaného doc. RNDr. Peterem Ondrou, CSc., cíleně kombinovaná s využitím práva ve věci nevypovídat, nevedla k jím očekávanému výsledku v podobě rozhodnutí o postoupení věci příslušnému orgánu k projednání přestupku, ale vyústila v jakési „kompromisní“ řešení krajského soudu, který ho uznal vinným toliko pokusem žalovaného trestného činu, sama o sobě není důvodem, pro který by na dovoláním napadený rozsudek mělo být nahlíženo jako na rozhodnutí překvapivé a ve shora naznačeném smyslu protiústavní.
22. Již dříve konstatovaná účelovost předmětné námitky je patrná i z neurčitosti doprovodného vyjádření obviněného, že kdyby byl odvolacím soudem dopředu upozorněn na plánovanou změnu právní kvalifikace, mohl by „například podrobněji popsat skutkové okolnosti případu či zvolit jinou procesní strategii“. Obviněný se touto cestou nepokrytě snaží legitimizovat vlastní postup, kdy se až v dovolání pokouší zpětně zpochybnit stabilizovaná skutková zjištění soudů k subjektivní stránce přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky (resp. jeho pokusu) prostřednictvím zbrusu nového, v předcházejícím řízení neuplatněného, narativu či lépe řečeno neověřitelné konspirační teorie, podle níž mu drogu musel někdo zákeřně podstrčit v jídle nebo v pití, on ji tak pozřel nevědomky, a proto ani nemohl předpokládat, že by se v průběhu následné jízdy automobilem mohl dostat do stavu vylučujícího způsobilost k jeho řízení, natož aby byl s takovým scénářem nejméně srozuměn a jednal tak úmyslně podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
23. Dovolací soud není povinen k takovému argumentačnímu „novu“ přihlížet. Zdůrazňuje, že jeho úkolem je posoudit, zda napadená meritorní rozhodnutí jako celek obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu, zda se v nich soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s obhajobou obviněného a zda zároveň dospěly k úplným a správným skutkovým zjištěním a jejich adekvátnímu právnímu posouzení na základě jim známé důkazní situace (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3083/16). Ani v nynější trestní věci přitom neexistuje žádný rozumný důvod, proč by se měl od takto nastavených limitů své přezkumné povinnosti odchýlit a na celou věc nahlížet „nad jejich rámec“.
24. Pod uplatněné dovolací důvody nelze podřadit ani výtku, že soudy neobstaraly s ohledem na nejasné závěry plynoucí z opatřených toxikologických znaleckých posudků a výpovědí jejich zpracovatelů v hlavním líčení také posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v němž by příslušný znalec podle zjištěného množství požité návykové látky určil, jak dalece byl obviněný v době činu touto látkou ovlivněn a zda se již nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla či nikoliv.
25. K tomu dovolací senát v obecné rovině předesílá, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti případu. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný, marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v řešené trestní věci naplněn byl.
26. Obviněný svůj názor o nutnosti vypracování psychiatrického znaleckého posudku opírá o závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010, uveřejněného pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., jímž tehdy bylo skutečně judikováno, že pro zjištění, zda se řidič motorového vozidla po požití jiné návykové látky než alkoholu nacházel během jízdy ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu takové činnosti ve smyslu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, je nezbytné předně stanovit druh a množství aplikované návykové látky, a to na základě odborného vyjádření či posudku znalce toxikologa vycházejícího z výsledků laboratorního zkoumání odebraného vzorku krve nebo moči vyšetřovaného, a v návaznosti na takto získané údaje a poznatky o reakcích a chování pachatele například během prováděné silniční kontroly pak prostřednictvím znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie určit, zda a jak byl ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla.
27. Racionalita požadavku na plošné opatřování psychiatrických znaleckých posudků v obdobných případech se však záhy stala předmětem četných odborných polemik a dohadů a přímo ji zpochybnila i významná část obecných soudů. Některé z nich v rámci své běžné rozhodovací činnosti závěry plynoucí z výše zmíněného uveřejněného rozhodnutí přestaly respektovat a zásadně připouštěly praxi, kdy psychiatrický znalecký posudek v přípravném řízení vedeném pro trestný čin ohrožení návykové látky před podáním obžaloby či návrhu na potrestání opatřen nebyl. Variabilita pohledů na daný problém pak přirozeně a nevyhnutelně vedla k nežádoucímu jevu, kdy se standardy na prokazování stavu vylučujícího způsobilost ve smyslu § 274 tr. zákoníku různily v závislosti na regionu, v němž došlo ke spáchání stíhaného skutku, resp. v závislosti místní příslušnosti konkrétního soudu.
28. Řešení tohoto neuspokojivého stavu přineslo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2020, uveřejněné pod č. 2/2020 Sb. rozh. tr. (dále jen „Stanovisko“), podle něhož lze závěr o vině řidiče přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky učinit již na podkladě zjištění o výši koncentrace návykové látky, obsaženého ve znaleckém posudku nebo odborném vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Opatřovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, již podle Stanoviska obecně vzato nezbytné není. Nutnost jeho zpracování pro účely trestního řízení Nejvyšší soud vymezil základním demonstrativním výčtem „zvláštních“ případů, kdy a) bude přicházet v úvahu odlišná právní kvalifikace skutku závislá na posouzení otázky příčetnosti, tj. např. jako trestný čin opilství podle § 360 tr. zákoníku z důvodu řidičem zaviněné nepříčetnosti způsobené užitím návykové látky, b) bude třeba řešit otázku závislosti řidiče na návykových látkách v souvislosti s možností uložení ochranného opatření v podobě ochranného léčení, c) u řidiče bude zjištěno současné užití jiné návykové látky a alkoholu a závěr, že se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost, nebude odůvodněn již zjištěnou hladinou alkoholu v jeho krvi nebo hodnotou koncentrace jiné návykové látky v jeho krevním séru, anebo d) bude potřeba psychiatrického zkoumání řidiče odůvodněna jinými skutečnostmi (např. jeho nestandardním chováním neodpovídajícím zjištěné menší koncentraci návykové látky) apod. Taková ani jim podobná specifika však trestní věc dovolatele nevykazuje a opatření psychiatrického znaleckého posudku by tedy bylo nadbytečné.
29. V zájmu sjednocení do té doby roztříštěné rozhodovací praxe soudů byly ve Stanovisku nově vymezeny i limitní hodnoty koncentrací vybraných návykových látek v krevním séru řidiče, při jejichž dosažení nebo překročení již lze bez důvodných pochybností prohlásit, že se v rozhodné době nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o metamfetamin, byla tato minimální hranice definována hodnotou 150 ng/ml.
30. V krevním séru obviněného přitom byla zjištěna koncentrace této látky 232 ng/ml, tedy o více než o 50 % vyšší. K námitce, podle níž takový výsledek laboratorního měření nelze považovat za validní důkaz o jeho stavu během vlastní jízdy motorovým vozidlem, dovolací senát podotýká, že při přijímání Stanoviska bylo samozřejmě přihlíženo mj. i k reklamované časové prodlevě mezi zadržením řidiče a provedením odběru krve, na což jako na možný problém a negativum upozornil v rámci „připomínkového řízení“ Národní ústav duševního zdraví (viz bod 92. odůvodnění Stanoviska). Jeho názor vzalo trestní kolegium na vědomí, ale do svého rozhodnutí jej nakonec výslovně nepromítlo vzhledem k faktické neproveditelnosti předpokladů, z nichž předmětné vyjádření ústavu vycházelo (např. právě požadavku na odběr krve ihned při silniční kontrole). Na straně druhé však Nejvyšší soud formuloval jasný apel adresovaný orgánům činným v trestním řízení na maximální včasnost provedení příslušných toxikologických vyšetření, kterou povýšil na nezbytnou podmínku pro učinění správných skutkových závěrů a tudíž i odpovídající právní posouzení deliktního jednání zadrženého řidiče (viz bod 131. odůvodnění Stanoviska). Takto nastavené standardy opatření důkazu přitom v posuzované trestní věci porušeny nebyly. Z předloženého procesního spisu (viz zejm. časové údaje v úředních záznamech a protokolu na č. l. 1 a 8 až 10, v kombinaci s jasně danými údaji místními) nevyplývá, a netvrdí to nakonec ani sám dovolatel, že by si policejní hlídka po jeho zadržení počínala nějak liknavě, bezdůvodně a zbytečně oddálila provedení lékařského vyšetření spojeného s odběrem krve a moči a tím znehodnotila výsledky laboratorních testů a z nich vycházející závěry toxikologického znaleckého posudku Mgr. Andrey Brzobohaté, Ph.D. pro účely dokazování v následném trestním řízení.
31. Obviněnému lze v zásadě přisvědčit potud, že se nedopustil jednání, které by mělo být kvalifikováno jako pokus přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 274 odst. 1 tr. zákoníku. To ale současně neznamená, že je namístě napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Mylná a z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neopodstatněná je totiž námitka obhajoby, že hazardní počínání obviněného mohlo být právně posouzeno nanejvýš jako přestupek.
32. Dovolací soud je toho názoru, že ve věci opatřené důkazy skýtaly dostatečný podklad pro závěr, že M. C. žalovaný trestný čin dokonal, jak v nyní již neexistujícím rozsudku dovodil soud prvního stupně. Obviněný dozajista věděl, že si aplikoval drogu (pervitin) a že řízení motorového vozidla je za daných okolností platnými dopravními předpisy zakázáno. S tím si však evidentně nelámal hlavu, a přestože si musel být vědom i faktu, že drogu zkonzumoval v nikoli nevýznamném množství (což se potvrdilo následným toxikologickým rozborem), zcela nekriticky vyhodnotil svou způsobilost bezpečně ovládat motorové vozidlo pod jejím vlivem jako zachovalou. Usedl tedy za volant osobního automobilu a vyrazil na noční jízdu, kterou ukončil až služební zákrok hlídkujících policistů. Pokud i přes tato rozhodná skutková zjištění krajský soud jeho značně bezohledné a obecně nebezpečné jednání degradoval na pouhý pokus přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky a tuto změnu promítl i do zmírnění původně uložené trestní sankce, pak rozhodl věcně nesprávně. Právní moc jeho rozsudku však při absenci dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného v tomto mimořádném opravném řízení prolomit nelze, neboť i v něm je nutno respektovat zásadu zákazu reformationis in peius.
33. S odvolacím soudem se lze shodnout alespoň v tom, že jednání obviněného každopádně vykázalo již trestněprávní rozměr. Námitku, že mělo být posouzeno jen jako přestupek i s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), je třeba odmítnout. Nadále totiž platí, že uplatnění zmíněného materiálního korektivu při jinak formálním pojetí trestného činu přichází v úvahu jen naprosto výjimečně, když se posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti zřetelně vymyká i těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jedině tehdy lze u delikventa uvažovat o vyvození odpovědnosti podle jiné právní normy, například podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016 a řadě dalších).
34. Žádnou takovou zvláštní charakteristiku však jednání obviněného nevykázalo. Odvolacímu soudu v uvedené souvislosti nelze vytýkat, že při posouzení společenské škodlivosti činu přihlédl i k obecné tendenci obviněného dopouštět se obdobného protiprávního jednání, byť bylo v minulosti specificky spojeno s řízením motorového vozidla pod vlivem jiné návykové látky, a to konkrétně alkoholu. Z pohledu hodnocení osoby a dosavadního způsobu života dovolatele šlo o relevantní údaje, které pro posouzení škodlivosti jeho činu měly svůj význam, nebylo možné je ignorovat.
35. Souborně lze tedy uzavřít, obviněný M. C. v dovolání formuloval jednak námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů vyjmenovaných v § 265b tr. ř., a jednak námitky, které z pohledu deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neměly opodstatnění. Jestliže odvolací soud zatížil napadený rozsudek vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, učinil tak výlučně ve prospěch obviněného a toto pochybení již s ohledem na stávající procesní situaci nelze napravit.
V. Způsob rozhodnutí
36. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek