3 Tdo 48/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. listopadu 2012 v neveřejném

zasedání o dovolání, které podali obvinění 1) N. A. , nar., 2) A. D. , nar., 3)

K. S. , nar., 4) S. Y. , roz. Ch., nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 7 To 101/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci

vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných o d m í t a j

í .

I.

Na základě skutkového stavu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3.

2010, sp. zn. 2 T 2/2009, který spočíval v tom, že:

I. obžalovaní N. A., K. S. , S. Y. s odděleně stíhanými obžalovanými H. U.,

nar. a A. Z., nar.,

„společně po předchozím opatření střelné zbraně, 2 ks nožů, 2 ks paralyzérů, 3

ks masek - kukel, vymezovací pásky a po odcizení dopravní značky, poté, co se

dohodli na rozdělení úloh a následném dělení zisku, za využití znalostí

obžalovaných S. Y. a K. S. o denním režimu poškozených a jejich obvyklém

způsobu cesty z hotelu A. v D. D. do jejich bydliště, a s vědomím toho, že tito

obvykle ve vozidle převážejí částku kolem 100.000,- Kč, v úmyslu získat

majetkový prospěch, dne 23. 10. 2007 kolem 21.30 hodin, nejdříve obžalovaný S. Y. a odděleně stíhaný obžalovaný H. U. , čekali v předem vypůjčeném vozidle

tov. zn. Škoda Felicia, RZ: před Hotelem A. v D. D., až poškození J. H., nar.,

státní příslušník K. r. a J. K., nar., státní příslušnice K. r., nasednou do

svého vozidla tov. zn. K. C., RZ: a pojedou obvyklou cestou do svého bydliště,

tyto poškozené sledovali a cestou dali telefonicky signál odděleně stíhanému

obžalovanému A. Z., aby na místní komunikaci v katastru obce V., okres F. – M.,

za pomoci připravené vymezovací pásky s označením „zákaz vstupu“ a záměrně

odcizené dopravní značky nasměrova1 vozidlo poškozených k pokračování v jízdě

po místní komunikaci vedoucí přes les, což tento učinil a když kolem něho

vozidlo projelo, dal telefonicky signál obžalovaným N. A. a K. S. , kteří

napříč komunikací umístili kmeny stromů, čímž přinutili vozidlo poškozených

zastavit a následně, kdy řidič vozidla J. H. vystoupil z vozidla za účelem

odstranění překážky na vozovce, tak obžalovaný S. Y. najel vozidlem Škoda

Felicia těsně za vozidlo poškozených a z vozidla maskován kuklou a s pistolí v

ruce vyběhl, a společně s obžalovanými N. A. , který byl rovněž v kukle a měl u

sebe nůž a para1yzér a K. S., který měl tmavou čepici a měl u sebe nůž a

paralyzér, fyzicky napadli poškozeného J. H., srazili ho na zem a následně ho

proti jeho vůli a pod hrozbou použití krátké střelné zbraně, nožů a

elektrických paralyzérů, vtlačili a donutili k nasednutí na zadní sedadlo

vozidla K. C., a poškozenou J. K. donutili k vystoupení z místa spolujezdce a k

přesednutí rovněž na zadní sedadlo vozidla K. C., poté si obžalovaný S. Y. sedl

na místo řidiče, obžalovaný K. S. si sedl s nožem na místo spolujezdce a

obžalovaný N. A. s pistolí, kterou mu předal obžalovaný S. Y., si sedl na zadní

sedadlo vozidla k poškozeným, přičemž v průběhu cesty obžalovaný N. A. přikládal pistoli k hlavě poškozeného J. H. a oba poškozené v jejich vozidle

vezli lesem v katastru obce N., okres F. – M., kdy během jízdy K. S. bodl

nožem poškozeného J. H. do stehna levé nohy, čímž mu způsobil bodnou ránu v

délce 1 cm, která zasáhla podkoží a vyžádala si jednorázové ošetření, následně

zastavili a snažili se vytáhnout poškozeného J. H. z vozidla ven, což se jim

ani pod hrozbou použití krátké střelné zbraně nepodařilo, pouze stáhli z

poškozeného jeho koženou bundu a poté obžalovaní K. S. a S. Y. montážní páskou

J. H. spoutali ruce, přelepili ústa i oči a obžalovaný K. S.

mu odcizil

pánskou mu koženou tašku v hodnotě 200,- ­Kč, s jeho cestovním dokladem,

peněženku v hodnotě 150,- Kč s finanční hotovostí ve výši 100,- Kč, koženkovým

pouzdrem na vizitky v ceně 15,- Kč, klíči od bytu a kanceláře, písemnosti

souvisejícími s provozováním ubytovny, nabíječku k mobilnímu telefonu zn. Samsung a poškozené J. K. poté, co jí odcizili dámskou kabelu přes rameno černé

barvy v hodnotě 1.000,- Kč, dámskou peněženku černé barvy v hodnotě 200,- Kč s

finanční hotovostí ve výši 200,- Kč, peněženku černé barvy v hodnotě 350,- Kč,

s cestovním dokladem na její jméno a další tři cestovní doklady jejich dětí,

kartičku zdravotní pojišťovny, platební kartu City Bank K. na její jméno,

diktafon nezjištěné značky za 500,- Kč, mobilní telefon zn. LG se SIM kartou za

1.600,- Kč, sluneční brýle zn. Chanel za 3.200,- Kč, kosmetikou celkem za 350,-

Kč, svazkem klíčů, 1 pár náušnic ve tvaru kroužku s přívěškem ve tvaru faraóna

za 3.000,- Kč, 1 zlatý prsten s drobnými kamínky za 2.200,- Kč, 1 zlatý prsten

osazený černým kamenem za 2.300,- Kč, 1 prsten z bílého zlata s brilianty za

2.300,­- Kč, dámské náramkové hodinky Galaxy ze žlutého kovu zdobené 2

brilianty za 5.000,- Kč, řetízek na nohu ze žlutého kovu s přívěskem ve tvaru

srdíčka za 1.800,- Kč, učebnici za 200,­- Kč, 4 krabičky cigaret zn. Davidoff

za 288,- Kč, i této spoutali montážní páskou ruce, následně N. A. prořezáním

poškodil pneumatiky a rozbil okénko dveří u vozidla Kia Carnival, odebrali

klíče od vozidla a poškozené zanechali spoutané v jejich vozidle, a obžalovaní

N. A. spolu s K. S. a S. Y. nastoupili do vypůjčeného vozidla tov. značky Škoda

Felicia, řízené S. Y. a A. Z., který zůstal na místě u přehrazení silnice

páskou, nastoupil do vozidla tov. zn. Mitshubishi Galant, RZ:, řízeného H. U.,

které měl uschované na místě poškození vozidla Kia Carnival, a společně z místa

činu odjeli do O., kde na parkovišti si prohlíželi všechny odcizené věci a

hledali peníze, o nichž předpokládali, že je poškození budou mít v taškách,

přičemž z odcizených věcí si obžalovaný N. A. vzal mobilní telefon mobilní

telefon zn. LG se SIM kartou poškozené J. K. a ostatní věci zůstaly u

obžalovaného S. Y. , a jelikož poškození v jednom z útočníků poznali

obžalovaného K. S., poškozený J. H. telefonicky kontaktoval obžalovaného S. Y. s žádostí o vrácení zejména cestovních dokladů, který do úložní schránky č. na

Hlavním vlakovém nádraží v P. vložil igelitovou tašku s věcmi poškozených a

obžalovaný N. A. na žádost S. Y. dne 2. 11. 2008 dovedl tchána poškozeného J. H. ke schránce, předal mu od ní klíč a vyzvedli z ní igelitovou tašku s

cestovními doklady, různými písemnostmi a dalšími odcizenými věcmi a obžalovaný

S. Y. převzal jako odměnu za vrácení věcí částku 40.000,- Kč v měně EUR, čímž

poškozenému J. H. způsobili škodu 465,- Kč za odcizené věci a 800,- Kč za

poškozené kalhoty, poškozené J. K. škodu ve výši 24.508,- Kč a společnostem MRL

Invest, s. r. o. škodu ve výši 5.000,-Kč a České pojišťovně, a. s. škodu ve

výši 13.188,- Kč za opravu poškozeného vozidla tov. zn. Kia Carnival“;

„společně se záměrem vylákat poškozeného R. V., nar. na schůzku a za pomocí

výhrůžek a násilí získat všechny jeho věci a peníze, které by měl u sebe,

protože poškozený dlužil obžalovanému S. Y. peníze za nevyřízená víza, dne 28. 2. 2008 ve večerních hodinách se po předchozí dohodě sešli v P. v restauraci M. steak u K. m. N. A., A. D., K. S. a S. Y., s tím, že z nové SIM karty, kterou

předtím opatřil obžalovaný S. Y. s cílem, aby je poškozený neodhalil,

obžalovaný N. A. zatelefonoval poškozenému a vydávajíc se za anglicky

hovořícího zákazníka, ho požádal o zajištění nějaké dívky za účelem placených

sexuálních služeb a přivezení této dívky do blíže nezjištěného bytu nebo

penzionu, přičemž předpokládali, že poškozený tuto dívku bude doprovázet a oni

ho budou moci oloupit, což R. V. odmítl, poté obžalovaní A. D., K. S. a S. Y. opustili restauraci M. steak a obžalovaný S. Y. telefonem zavolal svojí

milence, poškozené N. G., nar., která jako prostitutka pracovala pro

poškozeného, se záměrem, že v jejím bytě v P., V., provedou plánovanou loupež

na R. V., po setkání s ní a s obžalovaným N. A., přijeli dne 29. 2. 2008 kolem

03:30 hod. před její bydliště v ulici V., před domem navrhl obžalovaný S. Y. poškozené N. G., aby všichni šli společně do jejího bytu, s čímž však

nesouhlasila a do bytu pozvala pouze obžalované S. Y. a N. A., kteří měli za

úkol poškozenou svázat, zatímco K. S. a A. D. se procházeli po Václavském

náměstí, do okamžiku než jim v 03,51 hod. zatelefonoval S. Y., aby přišli před

dům, a N. A. jim otevřel vstupní dveře do domu V. a doprovodil je do bytu ve 3. patře, přičemž po příchodu do bytu, jehož vstupní dveře uzamkl obžalovaný S. Y., obžalovaný K. S. ke své nevoli zjistil, že poškozená oproti původní dohodě

svázána není, a jelikož se poškozená dožadovala jeho okamžitého odchodu, tak jí

nejméně jednou udeřil a jednou kopnul do hlavy, přestože poškozená N. G. trvala

na jejich odchodu, konzumovali alkoholické nápoje a společně čekali na R. V., a

když dne 29. 2. 2008 kolem 05:00 hod. začala poškozená N. G. opětovně

projevovat svůj nesouhlas s plánovaným přepadením poškozeného R. V. křikem a

dožadováním se, aby všichni z bytu odešli, obžalovaní S. Y., N. A. a K. S. poškozenou N. G. svázali tak, že S. Y. poškozené svázal ruce za zády přívodním

kabelem od žehličky, který odřízl obžalovaný N. A., všichni tři obžalovaní pak

dále poškozené svázali nohy v kotnících riflovým páskem a v kolenou modrým

svetrem, obžalovaný A. D. chytil poškozenou za ruce, aby znemožnil její pohyb,

po jejím svázání jí obžalovaný A. D. hlídal, aby se nehýbala, zatímco ostatní

obžalovaní začali prohledávat celý byt a z věcí N. G., vzali částku 1.950,- EUR

a 100,- USD, které našel S. Y., čímž jí způsobili škodu ve výši 50.841,80,- Kč,

a po opuštění bytu si následně tyto peníze rozdělili tak, že každý dostal cca

500,-EUR, potom N. A. a K. S. přelepili poškozené ústa a nos průhlednou lepící

páskou s roubíkem vytvořeným z oranžového hadru na nádobí, ve chvíli, kdy dne

29. 2. 2008 v 07.10 hod poškození R. V. a G. P. vstoupili do bytu, tak

poškozeného R. V. nejdříve napadl obžalovaný S. Y.

úderem pěstí do obličeje a

když poškozený upadl na zem, tak ho všichni obžalovaní kopali do hlavy a do

celého těla, čímž mu způsobili pohmoždění obličeje s krevními výrony v okolí

očnic a s otoky měkkých tkání v okolí očnic a úst, mnohočetné zlomeniny

obličejových kostí - nosních kůstek, levé očnice, levé čelní až spánkové kosti,

se zakrvácením do vedlejších dutin obličeje, zakrvácením do úst, s následným

vdechnutím krve a pohmoždění mozku v pravém týlním a spánkovém laloku s drobným

epidurálním krevním výronem v levé spánkové krajině a krevním výronem mezi

omozečnice ve spánkové krajině, poté ho odtáhli do pokoje vlevo od vstupních

dveří a zde nejdříve obžalovaný S. Y. na R. V. namířil pistoli černé barvy a

poté ho i s obžalovaným K. S. opět fyzicky napadli ranami a kopy do hlavy a

vymáhali po něm finanční částku ve výši 200.000,- Kč a slíbená víza a když R. V. řekl, že peníze a víza má ve vozidle, tak S. Y. mu prohledal kapsy u kalhot,

vzal klíče od vozidla, zlatý prsten ryzosti 14 karátů s 5 ks syntetických

čirých kamenů v hodnotě 1.530,- Kč, zlatý řetízek délky 50 cm s přívěskem ve

tvaru pravoslavného kříže v hodnotě 3.000,- Kč, mobilní telefon Nokia 6230i v

hodnotě 1.199,- Kč a nejméně 1000,- Kč v hotovosti vzal obžalovaný K. S. , čímž

mu způsobili škodu ve výši 6.729,-Kč po té obžalovaní S. Y. a A. D. z bytu

odešli do nedaleké ulice V J. v P., kde stálo zaparkované osobní motorové

vozidlo Škoda Octavia, RZ, které prohledali, ale žádná víza a ani peníze

nenašli“,

2. obžalovaný S. Y.

„po návratu zpět do bytu v P., V., kolem 07,55 hodin dne 29. 2. 2008,

obžalovaný S. Y. opět fyzicky napadl poškozeného R. V. údery pěstí do obličeje

a v úmyslu ho usmrtit podřízl poškozenému R. V. krk, a to tak, že levou rukou

mu zatlačil hlavu dozadu do mírného záklonu a pravou rukou vedl řez zleva

doprava, čímž mu způsobil poloobloukovité řezné poranění krku délky 11 cm,

oboustranně vzestupně uložené od středu hrtanu, sahající k předním okrajům

kývačů s neúplným řezným poraněním štítné chrupavky, s přetětím cév krku a

masivním zevním krvácením, s projevy krvácivého šoku, takže všichni obžalovaní

měli za to, že je mrtev a proto mu některý z nich přikryl obličej ručníkem,

přičemž pouze následný včasný lékařský zákrok přivolané Rychlé záchranné služby

a převoz poškozeného do Ústřední vojenské nemocnice v P. - S., zamezil úmrtí

poškozeného“,

3 a.) obžalovaný K. S.

„v době, kdy byli obžalovaní S. Y. a A. D. v ulici V. J. v P., a prohledávali

vozidlo poškozeného R. V. RZ :, tj. dne 29. 2. 2008 kolem 07:49 hod. až 07:52

hod. a zatímco obžalovaný N. A. hlídal s pistolí, kterou mu před odchodem z

bytu předal obžalovaný S. Y., těžce zraněného poškozeného R. V. v bytě v P., V.

ulice, tak obžalovaný K. S. v pokoji, kde ležela spoutaná poškozená N. G.

vykonal vaginální pohlavní styk s poškozenou G. P., kterou do pokoje předtím

vtáhl a donutil jí, aby se svlékla, čemuž se poškozená proti své vůli a ze

strachu o svůj život a zdraví podvolila“,

3 b.) obžalovaný S. Y.

„poté, co obžalovaný S. Y. po návratu do bytu v P., V. ulice, kolem 07,55 hodin

dne 29. 2. 2008, poškozenému R. V., podřízl krk, vyzval v té době nahou

poškozenou G. P., aby s ním odešla do koupelny, kde jí pod pohrůžkou, že „jí

zabije, jestli nedojde k jeho vyvrcholení“ s nožem v ruce, donutil proti její

vůli k orálnímu pohlavnímu styku“,

3 c.) obžalovaný K. S.

„poté, co obžalovaný K. S. pomohl odnést poškozenou N. G. do pokoje k těžce

zraněnému a pro všechny obžalované domněle mrtvému poškozenému R. V., a v době,

kdy obžalovaní S. Y., N. A. a A. D. dusili poškozenou N. G., opětovně téhož dne

na témže místě donutil poškozenou G. P. vaginálnímu pohlavnímu styku, kterému

se poškozená proti své vůli a ze strachu o svůj život a zdraví podvolila“,

4 a.) obžalovaní S. Y., N. A. a A. D.

„když obžalovaný S. Y. vyšel po uskutečněném orálním pohlavním styku z

koupelny, tak spolu s obžalovaným K. S. odnesli svázanou poškozenou N. G. do

pokoje, kde ležel podřezaný R. V., obžalovaný K. S. odešel za poškozenou G. P.

a obžalovaní S. Y., N. A. a A. D., po předchozí dohodě a v úmyslu usmrtit

očitou svědkyni předchozího protiprávního jednání, obžalovaný S. Y. dal

poškozené N. G., přes už zalepený nos a ústa s roubíkem, nejdříve polštář,

zatímco obžalovaný N. A. držel poškozenou za tělo a obžalovaný A. D. jí

znemožňoval pohyb držením za nohy, přičemž po chvilce obžalovaný S. Y. vzal

ještě igelitový sáček, který natáhl na hlavu poškozené N. G., a přes sáček jí

ještě držel polštář, a při tomto jednání jí opětovně drželi obžalovaní N. A. a

A. D., čímž jí způsobovali mučivé tělesné a psychické útrapy po dobu přibližně

deseti minut, než poškozenou N. G. udusili“,

4 b.) obžalovaní S. Y., N. A. a K. S.

„po udušení poškozené N. G. vešel do vedlejšího pokoje obžalovaný S. Y., nechal

obžalovaného K. S. , převést G. P. do pokoje, kde leželi zavražděná poškozená

N. G. a domněle mrtvý poškozený R. V. a opět v úmyslu usmrtit očitou svědkyni

předchozího protiprávního jednání jí obžalovaný N. A. držel za ruce, obžalovaný

K. S. jí držel nohy a obžalovaný S. Y. jí na hlavu nasadil igelitovou tašku,

kterou v oblasti krku utáhl a zamezil tak přístupu vzduchu, avšak poškozená G.

P. se vytrhla z držení a rukama si roztrhla igelitovou tašku na hlavě a nabídla

obžalovaným, že jim dá 20.000,- EUR, pokud ji nechají žít, po odchodu z bytu

obžalovaných A. D., K. S. a poškozené G. P., obžalovaný S. Y. a N. A. po

předchozí dohodě s ostatními obžalovanými zůstali v bytě, a obžalovaný S. Y. s

úmyslem zakrýt trestnou činnost poté posbíral po bytě různé oděvní součástky a

předměty z látkoviny, naházel je na hromadu u postele, na níž ležela N. G. a na

zemi u postele ležel R. V., látkoviny, část postele a tělo poškozeného R. V.

polil alkoholem, zapálil, čímž mu způsobili hluboké popáleniny II. a III.

stupně na zadní ploše pravého stehna a levém lýtku, celkově na 4% povrchu těla,

poté pustil z hořáků sporáku plyn a byt s obžalovaným N. A. opustili“,

III. obžalovaní N. A., A. D., K. S. a S. Y.

„následně dne 29. 2. 2008 v dopoledních hodinách v čínské restaurace v

obchodním centru v P. – O., si rozdělili peníze tak, že S. Y. dal každému

obžalovanému po 500,- EUR, a dohodli se tak, že poškozenou G. P. bude mít na

starosti K. S. , jehož úkolem bylo zabránit, aby se s někým setkala, a činit na

ni nátlak za účelem získání částky 20.000,- EUR v hodnotě 504.400,- Kč, potom

obžalovaní K. S. , A. D. a poškozená G. P. odjeli MHD do penzionu R. v P., H.

u., odkud poškozená zatelefonovala své sestře do Š. a požádala ji o zaslání

peněz, dne 29. 2. 2008 v odpoledních hodinách se obžalovaný K. S. dostavil s

poškozenou G. P. do pobočky firmy W. U. v P., v horní části V. n., kde G. P.

vyzvedla částku 3.000,- EUR v měně USD, které jí zaslala její sestra a dále dne

1. 3. 2008 v nezjištěnou dobu se obžalovaný K. S. s poškozenou G. P. opět

dostavili do této pobočky, kde vyzvedli dalších 3.000,- EUR v měně USD, a G. P.

drželi i dále v penzionu R. v P., H. u. v úmyslu vyměnit ji za zbývající částku

11.000,- EUR, kterou měla její sestra do ČR přivézt, v penzionu jí nepřetržitě

hlídal obžalovaný K. S. , kam za nimi přijeli i obžalovaní N. A. a S. Y.,

přičemž dne 3. 3. 2008 v brzkých ranních hodinách byli v penzionu R. v

souvislosti s odhalením obžalovaných jako pachatelů skutku ad I. rozsudku,

zadrženi Policií ČR obžalovaní S. Y. a K. S. a poškozená G. P. po zadržení

obžalovaných ihned dne 3. 3. 2008 odcestovala se svojí sestrou mimo území ČR do

Š., čímž poškozené G. P. způsobili škodu ve výši 151.320,- Kč“;

byl obviněný N. A. za jednání pod bodem I. uznán vinným trestným činem loupeže

podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního

zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za jednání pod bodem

II./1 uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a

trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr.

zák., za jednání pod body II./4 a.), 4 b.) uznán vinným trestným činem vraždy

podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve

stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a za jednání pod bodem III. uznán

vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr.

zák. a trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák.;

obviněný A. D. byl za jednání pod bodem II./1 uznán vinným trestným činem

loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní

svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., za jednání pod bodem II./4 a.)

uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h)

tr. zák., za jednání pod bodem III. uznán vinným trestným činem vydírání podle

§ 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a trestným činem zbavení osobní

svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák.;

obviněný K. S. byl za jednání pod bodem I. uznán vinným trestným činem loupeže

podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., za jednání pod bodem II./1

uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným

činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., za

jednání pod body II./3 a.), 3 c.) uznán vinným trestným činem znásilnění podle

§ 241 odst. 1 tr. zák., za jednání pod bodem II./4 a.) uznán vinným trestným

činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák. ve stadiu

pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a za jednání pod bodem III. uznán vinným

trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a

trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák.;

obviněný S. Y. byl za jednání pod bodem I. uznán vinným trestným činem loupeže

podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., za jednání pod bodem II./1

uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným

činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., za

jednání pod body II./2 uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1

tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., za jednání pod bodem

II./3 b.) uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.,

za jednání pod body II./4 a.), 4 b.) uznán vinným trestným činem vraždy podle §

219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu

pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a za jednání pod bodem III. uznán vinným

trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a

trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák.

Za to byl obviněný N. A. odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29

odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.

2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst.

l, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu

neurčitou. Podle § 55 odst. l písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest

propadnutí věci, a to :

- černého koženkového podpažního pouzdra na krátkou zbraň,

- plynové pistole zn. Blow Class č. se zásobníkem, kartáčkem na čištění,

vše uložené v černém plastovém pouzdře .

Obviněný A. D. byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29 odst. 2 tr.

zák. a § 35 odst. l tr. zák. odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání 19 (devatenácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2

písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. l,

odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Obviněný K. S. byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29 odst. 2 tr.

zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání 23 (dvaceti tří) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2

písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. l,

odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Podle § 55 odst. l písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí

věci, a to 3 ks černých pletených masek – kukel.

Obviněný S. Y. byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29 odst. 3 tr.

zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí

svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.

zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. l, odst. 2 tr. zák.

byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 55 odst.

l písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 3 ks

černých pletených masek – kukel.

Rozsudkem bylo dále rozhodnuto, že podle § 228 odst. l tr. ř. jsou obvinění N.

A., S. Y. a K. S. povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozeným náhradu

škody způsobenou trestnými činy, a to :

- J. K., nar., bytem F. – M., J. V. S., částku 18.200,- Kč,

- MRL Invest, s. r. o., se sídlem P., V. n., částku ve výši 5.000,- ­Kč,

- České pojišťovně, a. s., se sídlem P., S., částku ve výši 13.188,-Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. K., nar., bytem F. – M., J. V. S.,

odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech

občanskoprávních. Podle § 229 odst.1 tr. ř. byla poškozená V. z. p. Č. r., K.

p. pro h. m. P. se sídlem P., N. P., a poškozený R. V., nar., bytem P., V.,

odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech

občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 2 T 2/2009,

podali obvinění N. A., A. D., K. S. a S. Y. odvolání. Odvolání podal i státní

zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, stejně jako poškozený R. V.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 7

To 101/2010, a to tak, že:

1.) podle § 258 odst. 2 tr. ř. byl částečně zrušen u obviněného N. A. z podnětu

jeho odvolání a z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního

zastupitelství v Praze podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. ve výroku o vině

pod body II./1., II./2., II./3.b.), II./4.a.) a II./4.b), ve výroku o trestu a

ve výroku o náhradě škody stran poškozených R. V. a V. z. p. ČR,

2.) u obviněného S. Y. z podnětu jeho odvolání a z podnětu odvolání státního

zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle § 258 odst. 1 písm. d)

tr. ř. ve výroku o vině pod body II./1., II./2., II./3 b.), II./4 a.) a

II./4.b), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody stran poškozených R.

V. a V. z. p. ČR,

3.) u obviněného A. D. z podnětu jeho odvolání a z podnětu odvolání státního

zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle § 258 odst. 1 písm. e)

tr. ř. ve výroku o trestu odnětí svobody.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že na základě skutkového stavu

obsahově totožného se skutkovým stavem uvedeným pod bodem I. rozsudku

nalézacího soudu nově uznal:

1.) obviněného N. A. vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3

tr. zák. a trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h)

tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za to a za trestný čin

loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2, písm. a) tr. zák. (ve výroku o vině pod

bodem I. napadeného rozsudku), za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1,

odst. 2, písm. b), d) tr. zák. a trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232

odst. 1 tr. zák. (ve výroku o vině pod bodem III. napadeného rozsudku), tímto

rozhodnutím nedotčeným, a obviněného podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití §

29 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k výjimečnému úhrnnému

trestu odnětí svobody v trvání 21 (dvaceti jedna) roků, pro jehož výkon byl

obviněný podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou

ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest

vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl

obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to černého koženkového podpažního

pouzdra na krátkou zbraň a plynové pistole zn. Blow Class č. se zásobníkem,

kartáčkem na čištění, vše uložené v černém plastovém pouzdře;

2.) obviněného S. Y. vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3

tr. zák., trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu

podle § 8 odst. 1 tr. zák., trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2, písm. a), b), c), h)

tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kdy byl za tyto trestné

činy a dále za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (ve výroku o vině pod bodem I. napadeného rozsudku), trestný čin vydírání

podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a trestný čin zbavení osobní

svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. (ve výroku o vině pod bodem III. napadeného rozsudku), tímto rozhodnutím nedotčených, odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k

výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl

podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění

na dobu neurčitou a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému

společně s obviněným K. S. uložen trest propadnutí věci, a to 3 ks černých

pletených masek – kukel;

3) obviněného A. D. při nezměněném výroku o vině z napadeného rozhodnutí

odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29 odst. 2 tr. zák. a § 35

odst. 1 tr. zák. k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16

(šestnácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák.

Odvolání obviněného K. S. a poškozeného R. V. byla podle § 256 tr. ř.

zamítnuta.

Podle § 229 odst. 1 byla poškozená V. z. p. Č. r., Krajská pobočka pro h. m.

P., a poškozený R. V. ve vztahu k obviněným N. A. a S. Y. odkázáni s celými

svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců dovolání

obvinění N. A. (č. l. 7808 - 7816), A. D. (č. l. 7787 - 7792), K. S. (č. l.

7609 – 7613) a S. Y. (č. l. 7595 - 7597).

Obviněný N. A. uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním

posouzení skutku a jiném nesprávné hmotně právním posouzení, spočívající v

nesprávné právní kvalifikaci trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1, odst. 2

písm. a), b), h) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a

nesprávné aplikaci ustanovení § 29 odst. 2 tr. zák. při ukládání výjimečného

trestu.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný namítl, že ustanovení § 219

odst. 2 písm. a) tr. zák. naplňuje usmrcení dvou nebo více osob, jen pokud k

němu došlo jedním skutkem, tedy jedním jednáním. Současně je třeba prokázat, že

pachatel byl předem nejméně srozuměn s usmrcením nejméně dvou osob. Celé

jednání v předmětném bytě však inicioval a vedl obviněný S. Y., který po

usmrcení poškozené N. G. společně s obviněným K. S. započal jednání proti

poškozené G. P. V průběhu trestního řízení tak dle obviněného nebyl prokázán a

z výroku napadeného rozsudku nevyplývá jeho jednotící úmysl usmrtit více osob.

V případě poškozené G. P. nemá napadené rozhodnutí oporu v provedeném

dokazování, neboť soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, když ignoroval

obsah telefonického hovoru poškozené G. P. s její sestrou L. A. uskutečněného

dne 3. 3. 2008 v 18:08 hodin, z něhož jednoznačně vyplývá, že to byl právě on,

který jí pustil ruce a umožnil jí tak roztrhnout sáček na obličeji a zachránit

si život. Závěry soudu o tom, že k dokonání činu nedošlo z důvodů na vůli

pachatele nezávislých, tedy proto, že se poškozená „vytrhla z držení“, nemají

oporu v provedeném dokazování. Obviněný současně uvedl, že nesouhlasí ani s

tím, že by došlo ke spáchání vraždy způsobem zvlášť surovým nebo trýznivým. Na

podporu tohoto závěru rozvíjí podrobnější argumentaci, v rámci níž připustil,

že za zvlášť trýznivý způsob lze s ohledem na duševní a psychické útrapy

považovat i pozvolné udušení poškozené N. G., kterou svázali, položili na

postel, přikryli peřinou a zanechali bez pomoci, nicméně u poškozené došlo po

cca 1 minutě škrcení k zastření vědomí až bezvědomí, jak vyplynulo z vyjádření

znalce z oboru soudního lékařství, a tedy se nemůže o zvlášť surový či trýznivý

způsob vraždy jednat. Předchozí jednání spočívající ve svázání poškozené a

přelepení jejích úst nesměřovalo k usmrcení poškozené, kdy byla v tomto stavu

po delší dobu, resp. až do okamžiku jejího přenesení do druhé místnosti nic

nenasvědčovalo tomu, že by byla ohrožena na životě. Obviněný se domnívá, že

skutek spočívající v útoku proti poškozené N. G., při respektování skutkových

závěrů vyjádřených ve výrokové části napadeného rozsudku, měl být správně

kvalifikován maximálně jako trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zák., kdy

obviněný se kloní k závěru, že správně měl být skutek kvalifikován jako zločin

zabití dle § 141 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od

1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), neboť z provedeného dokazování bylo

dostatečně prokázáno, že jednal na pokyny obviněného S. Y. , jimž se podřídil v

silném rozrušení ze strachu, úleku z podříznutí poškozeného R. V. i ze zmatku,

jenž v bytě po útoku obviněného S. Y. proti poškozenému R. V. vznikl, kdy v

této souvislosti odkázal na znalecký posudek z psychologie, zpracovaného PhDr.

N.

Obviněný dále vznesl námitky proti průběhu důkazního řízení, zejména v tom

smyslu, že nebyl prokázán úmysl usmrcením poškozené N. G. zakrýt jiný trestný

čin, a že výslechy poškozených G. P. a R. V. a svědkyně L. A. proběhly

nezákonně, kdy došlo k mnoha procesním pochybení. Namítl, že mu bylo odepřeno

právo klást těmto svědkům dotazy, jimiž by bylo možné objasnit mnoho

skutečností a okolností případu i vzájemné pozice jednotlivých obžalovaných v

bytě, stejně jako jejich konkrétní účast na jednotlivých fázích trestné

činnosti. V této souvislosti namítl, že jeho obhájce nebyl řádně vyrozuměn o

termínu a místě konání výslechů svědkyň G. P. a L. A. Nelze souhlasit s

vyjádřením Vrchního soudu v Praze, že soud učinil všechny dostupné pokusy o

zajištění důkazu (výslechu svědkyně G. P.) před soudem, neboť soudu nic

nebránilo, v případě, že je svědkyně pobytem v zahraničí pro soud

nedosažitelná, provést výslech této svědkyně před soudem opět prostřednictvím

právní pomoci v dožádaném státě, kde se tato svědkyně zdržuje. Výslech svědkyně

G. P. byl proveden za přítomnosti J. Ř., která sice byla v protokole označena

jako tlumočnice, ale v seznamu tlumočníků tato osoba uvedena není, není zřejmé,

v jakém jazyce výslech probíhal a z jakého jazyka tato paní tlumočila, navíc

nebyla jako tlumočník přibrána ani nepodepsala tlumočnický slib, svědkyně

nebyla řádně poučena, z pořízeného překladu do českého jazyka je zřejmé, že

odpovědi nebyly tlumočeny doslova, protože jsou uváděny ve 3. osobě, což v

mnohých případech obsah výpovědi zkresluje, navíc jsou některé otázky v

překladu uváděny opakovaně, čísla otázek nenavazují, takže celkově předmětný

výslech působí zmatečně a nevýstižně, řada dotazů zůstala nezodpovězena. Z

takto procesně vadně provedeného důkazu bez jeho provedení před soudem v

přítomnosti jeho obhájce, jemuž by bylo umožněno klást svědkyni dotazy, v

rozhodování o vině vycházet nelze. Dále má obviněný za to, že prvotní výpověď

poškozeného R. V. z 20. 3. 2008 ve vztahu k jeho osobě nelze považovat za

procesně použitelnou, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání, které

popisovalo trestnou činnost v souladu s podanou obžalobou a se soudem

zjištěnými skutkovými skutečnostmi, v překladu do ruského jazyka ze dne 11. 4.

2008, mu bylo doručeno až dne 22. 7. 2008. Výpověď poškozeného R. V. nelze

použít ani v rámci odkazu na tuto výpověď při dalším výslechu svědka dne 27. 8.

2008, jelikož vůbec neobsahuje vyjádření ke skutkovému ději. Takový důkaz je

pro rozhodování soudu o vině nedostatečný a je nezbytné jej provést znovu před

soudem (např. prostřednictvím videokonference), byť formou právní pomoci,

kterou mezinárodní smlouvy s U. umožňují. Obviněný je toho názoru, že lékařské

zprávy předložené právním zástupcem poškozeného V. neposkytují dostatečně

relevantní podklad pro závěr, že svědek není schopen se výslechu před soudem

účastnit. Pokud byl svědek schopen výslechu půl roku po inkriminované události,

jeví se argumentace, že po 3,5 letech by výslechu schopen nebyl, krajně

nepravděpodobnou. Z výpisu z obchodního rejstříku navíc vyplývá, že poškozený

R. V. v ČR stále podniká.

Dále obviněný uvedl námitky vztahující se k jemu uloženému výjimečnému trestu

odnětí svobody. Uvedl, že tento mu byl uložen v rozporu se zákonem, protože

naplnění zákonných znaků skutkových podstat zvlášť závažného trestného činu

samo o sobě nepostačuje pro závěr o velmi vysokém stupni společenské

nebezpečnosti, a pokud je skutečnost vedoucí k hodnocení společenské

nebezpečnosti činu jako velmi vysoké zákonným znakem trestného činu, nelze k

této skutečnosti přihlížet i z hlediska ustanovení § 29 odst. 2 tr. zák. Soud

nepřihlížel ke znaleckému posudku z oboru psychologie zpracovanému z popudu

obhajoby, který má rovněž význam pro hodnocení podmínek pro ukládání

výjimečného trestu.

Na základě výše uvedených výhrad navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky

(dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2.

2. 2011, sp. zn. 7 To 101/2010, ve výrocích o vině i o trestu zrušil, a

přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.

písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen

„státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky

obviněného, uvedl, že argumentace uplatněná v dovolání sice z převážné části

vyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu, nelze jí však přisvědčit. Soudy obou

stupňů při provádění a hodnocení důkazů, jakož i při právním rozboru výsledků

dokazování, postupovaly velmi pečlivě a detailně, takže je nadbytečné jejich

vývody doplňovat o další argumenty a je možno v plné míře odkázat na vyjádření

k dovoláním ostatních obviněných.

Argument obviněného N. A., že právní termín „na dvou nebo více osobách“

předpokládá výlučně usmrcení dvou nebo více osob jedním jednáním, státní

zástupce označil za neudržitelný. Tento znak by se totiž podle takové

interpretace vztahoval pouze na zcela výjimečné případy, kdy např. jedním

výstřelem dojde k záměrnému usmrcení dvou osob naráz. Citovanou zákonnou

podmínku však naplňuje i situace, kdy v rámci jednoho skutku (přičemž skutková

věta uvedená ve výroku o vině rozsudku vrchního soudu nepochybně popisuje jeden

skutek) se obviněný nejprve dopustí usmrcení jedné osoby či se o to pokusí, a

poté s vědomím předešlého jednání pokračuje vražedným útokem proti druhé osobě.

Právě v útoku proti druhé osobě je obsaženo úmyslné jednání pachatele

postihující vědomé a záměrné usmrcení dvou (případně více) osob jedním skutkem.

O správnosti právního posouzení skutku podle citovaného ustanovení tedy dle

státního zástupce nemůže být pochyb. Podobně nelze akceptovat představu

obviněného, že pokud je nějaká skutková okolnost posouzena jako okolnost

podmiňující užití vyšší trestní sazby, nelze již k této skutečnosti přihlížet

při rozhodování o trestu. Ke stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání

naopak muselo být přihlédnuto i při rozhodování o trestu, neboť trest se ukládá

právě za jednání zjištěné dokazováním a popsané ve výroku o vině. Jinak by

nemohl být ukládaný trest adekvátním výrazem jeho zákonného účelu, tedy i

zásady obsažené v ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák.

K námitkám nesprávného procesního postupu při opatřování výpovědí poškozených

G. P. a R. V. státní zástupce uvedl, že tyto námitky nemíří proti aplikaci

ustanovení hmotného práva na nepochybně zjištěný skutkový stav, což je

podstatou obviněným deklarovaného důvodu dovolání. Naopak jde o námitky

procesní resp. skutkové povahy, jejichž cílem není dosáhnout jiného právního

posouzení skutku, nýbrž změny skutkových zjištění; takové argumenty však nelze

zahrnout pod žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů.

Ve vztahu k uloženému výjimečnému trestu odnětí svobody státní zástupce uvedl,

že jednání všech pachatelů včetně obviněného N. A. bylo charakterizováno

neobyčejnou mírou brutality, bezohlednosti, neúcty k životům jiných lidí,

lhostejnosti k jejich utrpení a záměrným vyvoláváním mučivých útrap u obětí, a

to vše pro nic jiného, než pro nepříliš významnou finanční částku. Tento případ

představuje mezi obdobnými trestními věcmi výjimečnou událost, a to především z

hlediska časové i místní koncentrace zločinného jednání, ale i s ohledem na

věkové složení pachatelů (v době činu jim bylo mezi 20 a 24 roky). Přitom si

počínali do té míry otrle, až se to vzhledem k jejich mládí jeví jako sotva

pochopitelné. Na potřebě rozhodné a výrazné trestní sankce nemůže ničeho změnit

ani kulturní, mravní a sociální zázemí pachatelů, které je zřetelně odlišné od

tuzemských zvyklostí, jak se několikrát uvádí v trestním spise a jak je patrné

ze způsobu, jímž obvinění přistupovali ke svým obětem. I tato skutečnost a

naprostá lhostejnost k morálním standardům zdejší společnosti signalizují

ztížené vyhlídky nápravy obviněného N. A. Proto se uložený trest jeví jako

zcela adekvátní jeho účasti na trestném jednání celé skupiny pachatelů.

Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud

dovolání obviněného N. A. odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se

jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný A. D. uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., neboť rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků.

Obviněný především odkazuje na své výpovědi učiněné jak v přípravném řízení,

tak i před soudem prvního stupně, především na v přípravném řízení provedenou

rekonstrukci, jakož i na důkazy prokazující jeho bezúhonnost a založené do

spisu již v rámci přípravného řízení, zejména pak výpis z rejstříku trestů

poskytnutý Ministerstvem vnitra Uzbekistánu ze dne 15. 9. 2008 a jeho úřední

překlad, a hodnocení z místa jeho bydliště v Uzbekistánu, a dále na skutečnost,

že měl dostatek finančních prostředků získaných formou zasílání peněz rodiči a

příbuznými, jakož i peněz získaných na základě dohody o prováděné práci.

Obviněný uvedl, že mu nebylo nic známo o páchání trestné činnosti

spoluobviněnými v minulosti na O., případně i jinde, a pokud užíval mobilní

telefon získaný touto trestnou činností, o jeho původu nevěděl, což plyne i z

pořízených odposlechů, a nebyla mu prokázána ani žádná jiná trestná činnost.

Nelze mu ani přisuzovat to, že by měl tendenci přidružovat se k osobám mající

sklony k páchání kriminální činnosti s úmyslem od těchto získávat prostředky

pocházející z trestné činnosti. V průběhu přípravného řízení jakož i dokazování

provedeného u hlavních líčení Městským soudem v Praze, bylo prokázáno, zejména

spoluobviněnými N. A. a S. Y., že o žádné trestné činnosti páchané v O. a

vedené pod bodem ad. I) obžaloby nevěděl. Dále namítl, že se nepodílel ani na

přípravě trestné činnosti, ke které došlo dne 28. 2. 2008, resp. 29. 2. 2008 v

P. ve V. ulici. Nebyl jakkoli srozuměn s úmyslem K. S. a S. Y. vylákat

poškozeného R. V. a tohoto oloupit, od samého počátku, kdy byl vmanipulován do

dění bytě v P., s tímto nesouhlasil a byt chtěl opustit. Sám obviněný S. Y. ve

svých výpovědích uvedl, že mu pod pohrůžkou násilí přikázal, aby v bytě

poškozené zůstal a plnil příkazy, které mu dal. Obviněný uvedl, že v jeho

prospěch mluví i výpovědi spoluobviněných, kteří jednoznačně prokazují, že

nebyl nikdy předtím ani později informován o připravované trestné činnosti. Do

pozdějšího dění byl vmanipulován obviněným K. S. a později pod pohrůžkou

použití násilí ze strany obviněného S. Y. donucen ke spoluúčasti na páchání

uvedené trestné činnosti. Tuto skutečnost potvrzuje ve své výpovědi jak

obviněný N. A., tak obviněný S. Y. V této souvislosti obviněný uvedl, že nelze

vycházet z výpovědi spoluobviněného K. S., neboť tento ve snaze snížit svůj

podíl viny na spáchané trestné činnosti, svaluje vinu na ostatní spoluobviněné

a cíleně za tímto účelem mění i výpovědi, případně je doplňuje dalšími

skutečnostmi, o kterých nikdy nevypovídal a nebyly ani prokázány.

Obviněný dále polemizuje s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že

zpochybňuje splnění podmínek pro čtení výpovědí svědků G. P. a R. V. Teprve

osobní slyšení poškozených by plnohodnotně prokázalo podíl jednotlivých

obviněných na páchání trestné činnosti. Pokud pak poškození namítli a

zdůvodnili svou osobní neúčast při hlavním líčení strachem z obviněných,

zejména poškozená G. P., mohl soud přikročit k jejímu slyšení u místního soudu

ve Š. Obviněný napadl i samotný postup při slyšení poškozené ve Š. s tím, že

měla být užita ustanovení trestního řádu, kdy ve spise současně není založen

jediný důkaz o tom, že bylo v souladu s místními cizozemskými předpisy, jak

dovodil odvolací soud. Obviněný též vylučuje závěr soudu, že jedním z důvodů

trestné činnosti mohl být nedostatek peněz. Domnívá se, že mu nikdy nebyl

prokázán úmysl spáchat trestnou činnost a získat z ní majetkový profit. Stejně

tak nebylo prokázáno tvrzení odvolacího soudu, že by je k páchání trestné

činnosti vedlo a spojovalo společné vyznání, původ a místo, kde se narodili,

včetně národnosti, jako i již více měsíců trvající společné bydlení v podnájmu

a společný nákladný život. Obviněný uvedl, že se dostal do přímé podřízenosti

ostatních spoluobviněných a odporem by riskoval, že ho zlikvidují.

Na základě uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k

odst. l, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2.

2011, sp. zn. 7 To 101/2010, zrušil, stejně jako rozhodnutí na něj navazující,

a dále postupoval podle § 265h odst. 1 tr. ř. (správně § 265l odst. 1 tr. ř.) a

přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu

projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.

písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zopakoval

dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, a následně uvedl, že argumentace

uplatněná v dovolání obviněného D. vyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu

pouze z menší části. Týká se to v zásadě toliko tvrzení obviněného, že v bytě,

kde došlo k předmětné trestné činnosti, se zdržoval nedobrovolně a na trestném

jednání se podílel jenom z donucení pohrůžkou násilí, takže byla vyloučena jeho

svobodná vůle. Takovou námitku obviněného však shledal neopodstatněnou s tím,

že lze plně odkázat na skutkové závěry soudů obou stupňů a z nich plynoucí

konstatování úmyslného zavinění na straně obviněného. Jedná se současně o

námitku obviněným uplatněnou již v rámci řízení o řádném opravném prostředku, s

níž se odvolací soud řádně vypořádal. Jestliže o uplatněných námitkách bylo již

řádně a v souladu se zákonem rozhodnuto v řízení o odvolání, nemá Nejvyšší soud

jako soud dovolací povinnost se znovu těmito námitkami zabývat. Zbývající

námitky obviněného pod uplatněný důvod dovolání podřadit nelze. Týkají se totiž

výlučně procesu dokazování, tedy způsobu zjišťování skutečného stavu věci,

přičemž obviněný paušálně zpochybňuje správnost skutkových závěrů vyjádřených v

rozhodnutí soudu prvního stupně.

S ohledem na skutečnosti výše uvedené státní zástupce konstatoval, že napadené

rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou

dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. D. podle § 265i

odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti

bylo podáno z jiných než zákonem stanovených dovolacích důvodů.

Obviněný K. S. uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že městský soud vedl

dokazování způsobem a v rozsahu předpokládanými ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.,

především co se týče čtení výpovědi poškozené G. P. a poškozeného R. V. První

informace o jejich výslechu byla zaslána obhájci dne 6. 1. 2009 faxem s tím, že

tento proběhne dne 4. 2. 2009 v 9.00 hodin v sídle státního zastupitelství v S.

ve Š.. Druhý fax byl zaslán dne 13. 1. 2009 s tím, že výslech proběhne dne 4.

2. 2009 v 9.00 u státní prokuratury Autonomního společenství K. A. P. S. M. S/N

(bez čísla) S. Druhý fax byl doručen 21 dnů před konáním výslechu. Obviněný

namítl, že takovéto označení místa výslechu v cizí zemi považuje za

nedostatečné. Navíc má město S. přes 200.000 obyvatel, neexistuje přímé letecké

spojení České republiky s tímto městem a zajištění přepravy je časově velice

náročné, kdy bylo nezbytně nutné zajistit i tlumočníka. Zorganizovat osobní

účast u výslechu tedy nebylo z časového hlediska proveditelné. Obviněný uvedl,

že nemá důvěru v obsah přetlumočeného výslechu a jeho úplnost, kdy poukazuje na

osobu tlumočnice, resp. uvedl, že postrádá dostatek informací o tom, v jakém

jazyce výslech proběhl, zda osoba označená jako tlumočnice je skutečně

tlumočnicí nebo jen osobou ovládající příslušný jazyk, kdy navíc lze překlad

výslechu přečíst za necelých 10 minut, přestože dle videozáznamu trval více než

dvě hodiny. Navíc nelze zjistit, kdo obsah výslechu přeložil do českého jazyka.

Obviněný se rovněž neztotožňuje se stanoviskem soudu, že v souvislosti se

čtením výpovědí G. P. a R. V. byla splněna podmínka jejich nedosažitelnosti.

Obviněný dále brojí proti závěru, že se dopustil na poškozené G. P. trestného

činu znásilnění. Uvedl, že s poškozenou sice pohlavní styk měl, ale tento byl z

její strany zcela dobrovolný. Odpovědi poškozené v jejím výslechu ze dne 4. 2.

2009 v souvislosti s údajným znásilněním jsou jen obecné s tím, že k pohlavnímu

styku byla donucena, měla strach, nemohla se vzepřít apod., přičemž

nekonkretizuje, jakým způsobem ji měl donutit k pohlavnímu styku, ani jaké

okolnosti způsobily, že se tomuto pohlavnímu styku podrobila, zda se bránila a

pokud ne, tak z jakého důvodu. V této souvislosti poukazoval i na výpověď

obviněného A. D. Soudy dále správně nevyhodnotily skutkový stav v souvislosti s

obviněním, že se dne 29. 2. 2008 měl dopustit na poškozené G. P. pokusu vraždy.

Znovu zopakoval, že dobrovolně svého jednání zanechal a tím splnil zákonné

podmínky zániku trestnosti podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., kdy poukazoval

na výpověď samotné poškozené G. P., ze které dle jeho přesvědčení vyplývá, že

chtěl tuto jen postrašit a nikdy neměl v úmyslu ji zabít. Obviněný se vyjádřil

i k trestnému činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák., jehož

se měl dopustil po opuštění bytu ve V. ulici v době od 29. 2. 2008 do 3. 3.

2008. Obviněný v této souvislosti vyslovil názor, že zásah do osobní svobody

poškozené G. P. nebyl tak intenzivní, aby jej bylo možno pod danou skutkovou

podstatu podřadit. Namítl, že nanejvýše mělo být jednání posouzeno jako trestný

čin podle § 231 odst. 1 tr. zák. Závěrem obviněný namítl též nepřiměřenost a

přílišnou tvrdost jemu uloženého trestu.

Obviněný K. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud dle § 265k odst. l tr. ř.

zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 7 To

101/2010, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a

rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.

písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zopakoval

dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, a následně uvedl, že petit

vtělený do dovolání je formálně vadný a nelze jej realizovat. K námitkám

obviněného se pak vyjádřil v tom smyslu, že argumentace uplatněná v dovolání

vyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu pouze z menší části. Týká se to v

zásadě toliko tvrzení obviněného, že v době od 29. 2. 2008 do 3. 3. 2008 nemělo

jeho jednání vůči poškozené G. P., jak je popsáno v bodě III. rozsudku soudu

prvního stupně, charakter zbavení osobní svobody ve smyslu § 232 odst. 1 tr.

zák., nýbrž se nanejvýš jednalo o omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1

tr. zák., kdy však této námitce nelze přisvědčit. Za omezení osobní svobody

nutno považovat situaci, kdy je poškozený jednáním pachatele zbaven možnosti

užívat osobní svobody na dobu zcela přechodnou, nanejvýš v řádu desítek minut.

V daném případě však obviněný, jenž byl tímto úkolem ostatními pachateli

výslovně pověřen, nedovolil poškozené užívat práva osobní svobody v době od 29.

2. 2008 do 3. 3. 2008, přičemž nelze přehlédnout, že tento protiprávní stav by

zřejmě byl udržován i dál, kdyby nedošlo právě dne 3. 3. 2008 k zadržení

pachatelů v místě, kde poškozenou G. P. drželi jako rukojmí, a to za účelem

donutit tuto k tomu, aby jim opatřila slíbenou částku 20.000 EUR. Vzhledem k

tomu, že poškozená G. P. byla svědkyní další, velmi závažné trestné činnosti

spáchané obviněnými, jak je popsána v bodu II. výroku rozsudku nalézacího

soudu, je nanejvýš pochybné, že by poté byla skutečně obviněnými propuštěna.

Zbývající námitky obviněného pod uplatněný důvod dovolání podřadit nelze.

Týkají se totiž výlučně procesu dokazování, tedy způsobu zjišťování skutečného

stavu věci, přičemž obviněný paušálně odmítá správnost skutkových závěrů

vyjádřených v rozhodnutí soudu prvního stupně a svými námitkami se domáhá

dosažení odlišných skutkových východisek, korespondujících jeho odchylnému

výkladu provedených důkazů. Z téhož důvodu jsou irelevantní rovněž námitky

obviněného proti uloženému trestu. Státní zástupce dodal, že tento trestní

případ představuje mezi obdobnými protiprávními činy výjimečnou událost, a to

jak z hlediska časové i místní koncentrace zločinného jednání pachatelů, tak i

z hlediska jejich věkového složení (v době činu jim bylo mezi 20 a 24 roky),

ale též ve smyslu projevené přímočaré brutality a nezvyklé otrlosti. Odlišné

sociální a morální prostředí, z něhož obviněný pochází, a zjevná neochota

přizpůsobit se tuzemským zvyklostem signalizují ztížené vyhlídky nápravy

obviněného, a proto ani nelze pochybovat o přiměřenosti uloženého trestu.

S ohledem na skutečnosti uvedené výše státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud

České republiky dovolání obviněného K. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž z převážné části bylo podáno z

jiných než zákonem stanovených dovolacích důvodů.

V rámci podaného dovolání obviněný namítl, že má za to, že nebyly splněny

podmínky pro udělení trestu odnětí svobody na doživotí podle § 29 odst. 1,

odst. 3 tr. zák., neboť není dle jeho názoru splněna podmínka, že není naděje,

že by bylo možno pachatele napravit trestem odnětí svobody v délce od 15 do 25

let. Má za to, že byť vyplynulo ze znaleckého posudku a výslechu znalců PhDr. Fiedlera a MUDr. Lachmana v rámci hlavního líčení dne 2. 11. 2009, že možnost

jeho resocializace je výrazně snížená vzhledem k diagnostikované poruše

osobnosti, kdy uvedli, že prognóza jeho resocializace je „výrazně nepříznivá“,

není zcela beznadějná. Znalci dané potvrdili i v průběhu hlavního líčení, když

výslovně uvedli, že jeho resocializace, tedy jeho schopnost zařadit se do tzv. normálního běžného konvenčního života, tedy pracovat, dodržovat normy a zákony,

nedopouštět se trestné činnosti, případně navázat partnerský vztah, eventuelně

založit rodinu, v tom nejširším slova smyslu není vyloučena. Není tak tedy

naplněn zákonný předpoklad uložení trestu na doživotí vyjádřený slovy „není

naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct

až do dvaceti pěti let“. V jeho případě se tedy nejedná o trest, který by byl v

souladu s účelem trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák. a hledisky stanovenými v §

31 odst. 1 tr. zák. pro stanovení druhu a výměry trestu. Dále obviněný uvedl,

že stupeň nebezpečnosti trestného činu vraždy, u něhož byla naplněna i některá

z kvalifikovaných skutkových podstat, je vždy velmi vysoký a v případě uložení

trestu odnětí svobody na doživotí má zákon zcela nepochybně na mysli znatelně

výrazně vyšší stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost, než jaký je u

tohoto druhu trestné činnosti obvyklý a pro jehož postih již nepostačuje

zákonná sazba trestu odnětí svobody do 25 let. Má za to, že tato materiální

podmínka u něj splněna nebyla. V době spáchání činu byl netrestanou osobou a z

jeho osobnostní charakteristiky vypracované znalci nelze vycházet, neboť byla

zpracována v jiné situaci a o trestu bylo rozhodnuto s časovým odstupem téměř

tří let. Možnost nápravy pachatele bude obzvláště ztížena pouze v případech,

kdy k dosažení účelu trestu nebude postačovat uložení mírnějšího trestu, než je

trest doživotí, popřípadě ani více jiných trestů uložených vedle sebe nebo v

kombinaci s ochranným opatřením. Závěr o obzvláště ztížených možnostech nápravy

musí být založen na komplexním zhodnocení osobnosti pachatele a musí vyplývat

zejména z jeho chování v minulosti a z jeho současných osobnostních

charakteristik. Má za to, že nelze vyvozovat závěry o jeho obzvláště ztížených

možnostech jeho nápravy z toho, že nyní spáchal trestný(é) čin(y), za který(é)

lze uložit výjimečný trest, ale mělo by být vycházeno z aktuálního stavu jeho

osobnosti, přičemž poukazuje na to, že psychologické a psychiatrické vyšetření

bylo prováděno v létě 2008, tedy téměř před 3 lety, a nebyla tedy vzata v úvahu

možnost změny či vývoje v možnostech jeho nápravy.

Domnívá se tedy, že úvahy

soudu druhého stupně, o něž ve svém rozhodnutí opřel závěr o naplnění zákonných

podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, nelze

označit za správné, dostatečné a vyvážené, odpovídající shora naznačeným

teoretickým východiskům.

Na základě uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k

odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

2. 2. 2011, sp. zn. 7 To 101/2010, a to ve výroku o uložení trestu odnětí

svobody na doživotí, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i další

rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. v rozsahu

zrušení znovu rozhodl tak, že se mu ukládá trest odnětí svobody ve výši od

patnácti do dvaceti pěti let, pro jehož výkon se zařazuje do věznice se

zvýšenou ostrahou.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.

písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen

„státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky

obviněného, uvedl, že argumentace obviněného sice vyhovuje deklarovanému

dovolacímu důvodu, nelze jí však přisvědčit. Soudy obou stupňů v odůvodnění

výroku trestu odnětí svobody na doživotí postupovaly velmi pečlivě a detailně,

takže je obtížné jejich vývody doplnit o další argumenty a je možno v plné míře

na ně odkázat. Připomněl, že trestné jednání obviněného, coby vedoucího

pachatele, bylo charakterizováno neobyčejnou mírou brutality, bezohlednosti,

neúcty k životům jiných lidí, lhostejnosti k jejich utrpení a záměrným

vyvoláváním mučivých útrap u obětí, a to vše pro nic jiného, než pro nepříliš

významnou finanční částku. Jeho pojetí páchání nejtěžších zločinů se z pozice

inspirátora a jeho vůdčí role v celé zločinecké skupině pochopitelně odráželo

na podobně zvrhlém počínání ostatních pachatelů, přičemž svou bezohlednost

dával najevo i některým ze spolupachatelů. Zbývající obvinění se v této trestní

věci dopustili trestného jednání v relativně menším měřítku než obviněný, byli

však po právu postiženi tresty odnětí svobody na 21 roků (A.), 16 roků (D.) a

23 roků (S.), takže i z hlediska vyváženosti sankcí je vyloučeno postihnout

obviněného, který stál v jejich čele a celou trestnou činnost řídil, takovým

trestem, jakého se domáhá. Státní zástupce zopakoval stejně jako v případě

společníků obviněného, že se jedná o trestní případ nepochybně představující

mezi obdobnými trestními věcmi výjimečnou událost, a to především z hlediska

časové i místní koncentrace zločinného jednání pachatelů, stejně jako z

hlediska jejich věkového složení, kdy i současně naprostá lhostejnost k

sociálnímu ladění zdejší společnosti signalizují ztížené vyhlídky nápravy

obviněných a potřebu skutečně výrazné trestní sankce. Není možno přeceňovat ani

význam skutečnosti, že dosud nebyl soudně trestán, a to i s přihlédnutím k

parazitickému způsobu života, jak se o něm zmiňuje vrchní soud. Sotva si lze

představit křiklavější případ neúcty k lidskému životu, než je právě trestná

činnost obviněného a jeho společníků, a jeho činy nezbytně spadají do množiny

případů, pro něž byl výjimečný trest do zákona vtělen, a má-li jít o funkční

formu sankce, je třeba ji v podobných případech aplikovat. Navíc lze poukázat

na ustanovení § 62 odst. 2 tr. zák., které v případě, že by se u obviněného

skutečně projevily příznaky nápravy, o nichž se zmiňuje, umožňuje jeho

podmíněné propuštění z výkonu uloženého trestu poté, co z něho vykoná nejméně

dvacet let, čili v polovině doby, v jejímž rozsahu se domáhá uložení nového

trestu.

S ohledem na skutečnosti uvedené výše státní zástupce dospěl k závěru, že

napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit

cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání

obviněného S. Y. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je

zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše

uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má

všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné

přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 7 To

101/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a),

h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné

rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim

uložen trest (u obviněných N. A. a S. Y. ), a jímž byl zamítnut řádný opravný

prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen

trest (u obviněných K. S. a A. D., u něhož došlo toliko ke změně výroku o

trestu). Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými

k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich

bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání

podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v

souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1

tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli

uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo

nutno posoudit, zda obviněnými N. A., A. D., K. S. a S. Y. vznesené námitky

naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Obvinění N. A., A. D. a K. S. shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,

že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován

jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný

trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze

vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní

posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z

dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke

zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.

názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS

279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím

řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení

důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy

nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje

správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže

změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti

na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Dovolací soud

není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů

druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže

posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat

provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v

řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím

řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat

Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog

dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného

prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem

(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové

závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k

tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02,

III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že

východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená

v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další

soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však některé uplatněné dovolací námitky obviněných směřují

právě do oblasti skutkových zjištění, neboť obvinění namítají nesprávné

vyhodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, kdy k provedeným

důkazům uvádějí svá vlastní hodnocení, případně nastiňují vlastní verzi

skutkového stavu.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího

důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán

konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého

stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného

skutku, jak se toho v konečném důsledku v dovolání domáhají všichni obvinění,

musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k

nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob

rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již Nejvyšší

soud zdůraznil výše.

Obviněný N. A. namítl nesprávné hodnocení a provedení důkazů (ve vztahu k

jednání vůči poškozené G. P. se zejména jedná o telefonický hovor poškozené s

její sestrou L. A. ze dne 3. 3. 2008 v 18:08 hod.; dále neprovedení obhajobou

do spisu založeného znaleckého posudku z oboru psychologie zpracovaného PhDr.

Netíkem; spadají sem i námitky týkající se provedení důkazů výslechem poškozené

G. P., poškozeného R. V. a svědkyně L. A., kdy současně zpochybnil procesní

použitelnost těchto důkazů, a to zejména proto, že obviněný ani jeho obhájce

neměli možnost poškozené G. P. klást otázky, a kdy prvotní výpověď poškozeného

R. V. ze dne 20. 3. 2008 je třeba vůči obviněnému považovat za procesně

nepoužitelnou a nelze ji použít ani v rámci odkazu při dalším výslechu dne 27.

8. 2008, neboť obviněnému byla obžaloba v překladu doručena až dne 22. 7. 2008,

kdy se jedná o námitky, s nimiž se již zcela dostatečným způsobem vypořádal

odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku na str. 35 až 38) a vadná

skutková zjištění (týkající se jeho účasti na celém jednání, kdy to byl právě

obviněný, který umožnil poškozené G. P. roztrhnout sáček na obličeji a

zachránit si tak život, zejména pak, že jednal na pokyn obviněného S. Y. v

silném rozrušení ze strachu, úleku i ze zmatku, který v bytě po útoku na

poškozeného R. V. vznikl), a prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k

provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z

provedených důkazů nevyplývají, resp. že v případě poškozené G. P., stejně jako

poškozeného R. V., soud nesprávně provedl a následně taktéž vyhodnotil

provedené důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že

celé jednání v předmětném bytě bylo iniciováno a vedeno zejména obviněným S.

Y., který po usmrcení poškozené N. G. společně s dalším obviněným K. S. započal

jednání proti poškozené G. P., kdy obviněný jednal na pokyn obviněného S. Y. ze

strachu, úleku a zmatku po útoku na poškozeného R. V.).

Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje obviněný N. A. závěr o

nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním

posouzení. Takovéto námitky uplatněné obviněným se ale ve skutečnosti týkají

procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch

obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně

právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený

dovolací důvod v této části nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání

formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5,

odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Pod obviněným N. A. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř. lze však podřadit některé další námitky.

Obviněný zejména namítl nesprávnou právní kvalifikaci u trestného činu vraždy

podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. zák. a s tím související

nesprávnou aplikaci ustanovení § 29 odst. 2 tr. zák. při ukládání výjimečného

trestu, a to s odkazem na neprokázání subjektivní stránky uvedeného trestného

činu, resp. absenci jednotícího úmyslu jedním skutkem usmrtit více osob, a

nenaplnění znaků skutkové podstaty spočívající ve spáchání vraždy „zvlášť

surovým nebo trýznivým“ způsobem či jeho spáchání za účelem zakrytí jiného

trestného činu, kdy jeho jednání neodpovídá požadovanému stupni společenské

nebezpečnosti pro uložení výjimečného trestu.

Obviněný považuje právní kvalifikaci trestného činu vraždy dle přísnější

kvalifikace podle odstavce 2 § 219 tr. zák. za nezákonnou, neodpovídající

smyslu právní úpravy v trestním zákoně vyjádřené a zejména vybočující ze soudní

praxe použití takové právní kvalifikace u srovnatelných trestných činů. Skutek

spočívající v útoku proti poškozené N. G. měl být, při respektování skutkových

závěrů vyjádřených ve výrokové části napadeného rozsudku, správně kvalifikován

maximálně jako trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zák., nebo přiléhavěji

jako zločin zabití dle § 141 odst. 1 zákona č. 140/2009 Sb., trestního

zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), neboť z provedeného

dokazování bylo dostatečně prokázáno, že jednal na pokyn obviněného S. Y.,

jemuž se podřídil v silném rozrušení ze strachu, úleku z podříznutí poškozeného

R. V., a i ze zmatku, jenž v bytě po útoku proti poškozenému R. V. vznikl.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) h) tr. zák. se

dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, spáchá-li takový čin na dvou nebo více

osobách, zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a v úmyslu získat majetkový

prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné

zvlášť zavrženíhodné pohnutky.

Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením člověka,

kterým se rozumí jakékoliv zbavení života živého člověka. Přitom je nerozhodné,

jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o

jednání postupné a dlouhodobé. Soudy musí řešit i případy, v kterých pachatelé

krátce po sobě usmrtili dvě nebo více osob nebo se o to pokusili. Za jeden

trestný čin vraždy lze považovat usmrcení dvou nebo více osob, jen pokud k němu

došlo jedním jednáním, tedy jedním skutkem. Jestliže pachatel dvěma nebo více

samostatnými útoky postupně usmrtí dvě nebo více osob, půjde vždy o vícenásobný

trestný čin vraždy (vícečinná konkurence stejnorodá; srov. R 41/1976). Trestný

čin vraždy je trestným činem úmyslným (srov. § 4 tr. zák.). Úmysl pachatele,

byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Otázkou zůstává, zda vztah lhostejnosti k následku lze považovat již za srozumění s následkem. Převládají

názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní

složky nepřímého úmyslu (kde je pravá lhostejnost, chybí složka vůle). Soudy v

takových případech na podkladě výpovědi pachatele zpravidla dovozují jeho

„srozumění“ s následkem, tedy úmysl nepřímý. Vůle, ať už ve formě chtění nebo

srozumění, musí směřovat k následku ke smrti jiného. Musí zde být tedy aktivní

vztah pachatele k následku.

Podle § 8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu jednání pro společnost

nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se

pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného

činu nedošlo.

K námitkám obviněného N. A. je namístě uvést, že odvolací soud se s nimi v

části vypořádal již v rámci obviněným podaného řádného opravného prostředku.

V projednávané trestní věci se obvinění protiprávního jednání dopustili ještě

za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. (účinného do 31. 12. 2009),

konkrétně v roce 2008. Nalézací soud rozhodoval již za účinnosti trestního

zákoníku č. 40/2009 Sb., a proto aplikoval ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku,

které říká, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl

čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro

pachatele příznivější. Ve shodě s podanou obžalobou pak Městský soud v Praze

protiprávní jednání obviněných kvalifikoval podle trestního zákona, kdy „u

nejpřísnějších trestných činů zjistil, že nová právní úprava není příznivější,

trestní sazby jsou mnohem přísnější“ (str. 141 rozsudku nalézacího soudu).

Nejpřísněji trestným je v projednávané věci u všech obviněných shodně trestný

čin vraždy podle § 209 odst. 2 tr. zák. Stávající právní úprava podle trestního

zákoníku je pro pachatele trestného činu vraždy přísnější, než-li právní úprava

dle trestního zákona, neboť ze srovnání výše trestních sazeb vyplývá, že za

trestný čin vraždy podle § 209 odst. 2 tr. zák. může být pachatel odsouzen k

trestu odnětí svobody ve výši dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem,

kdežto stávající právní úprava za totožný trestný čin vraždy (dle § 140 odst. 3

tr. zákoníku) ukládá pachateli trest odnětí svobody v rozmezí patnáct až dvacet

let nebo výjimečný trest.

Nový trestní zákoník upravuje v § 141 novou skutkovou podstatu trestného činu

zabití, na který se obviněný N. A. v odkazu na skutek pod bodem II. 4a) výroku

o vině z rozsudku nalézacího soudu odvolává. Obviněný v této souvislosti

namítl, že jednal na pokyny obviněného S. Y., jimž se podřídil v silném

rozrušení ze strachu, úleku z podříznutí poškozeného R. V. i ze zmatku, jenž v

bytě po útoku proti poškozenému vznikl, s tím, že lze odkázat na jím do spisu

založený znalecký posudek z oboru psychologie. Vrchní soud se tímto navrženým

důkazem řádně zabýval a po zvážení jeho provedení odmítl, neboť dospěl k

závěru, že „při posouzení jeho obsahu a odborných závěrů, které pouze

odpovídají psychickému stavu obžalovaného téměř 3 roky po předchozím zkoumání

znalcem psychologem, ale nikterak zásadně nekonkurují znaleckému posudku

původnímu“ (str. 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Vrchní soud se

taktéž dostatečným způsobem vypořádal s námitkou obviněného a zcela odmítl, že

by snad obvinění s ohledem na své chování během několik hodin trvajícího

incidentu v bytě a následně po odchodu z něj jednali ve strachu nebo zmatku,

tedy že by přicházelo v úvahu u obviněného N. A. kvalifikovat jeho jednání jako

trestný čin zabití dle trestního zákoníku, tedy podle stávající právní úpravy,

kdy tato skutková podstata nebyla v předešlé právní úpravě dle trestního zákona

obsažena. Obviněný se během celého incidentu aktivně zapojoval do celého dění,

kdy odvolací soud zcela správně vypichuje skutečnost, že obviněný v době

nepřítomnosti obviněného S. Y. v inkriminovaném bytě v tomto bytě setrval a s

pistolí v ruce střežil poškozeného R. V. na místo toho, aby byt opustil a

celého jednání tak zanechal, stejně jako se následně zapojil do vyděračských

aktivit vůči poškozené G. P. Nejvyšší soud se tak s ohledem na učiněná skutková

zjištění zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že obvinění své

role, které jim určil obviněný S. Y. „společně plnili, své jednání vzájemně

vizuálně či akusticky vnímali, jeho následky sledovali a kontrolovali a nakonec

na nich i finančně participovali“ (str. 40 napadeného rozsudku).

Odvolací soud se dále zabýval námitkou nenaplnění znaků skutkové podstaty, a to

znaku týkající se provedení činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a znaku

spočívajícím v tom, že se obvinění činu dopustili v úmyslu zakrýt jiný trestný

čin. S tímto souvisí i námitka obviněného o nenaplnění subjektivní stránky

trestného činu, resp. neprokázání úmyslu zabít dvě a více osob odpovídající

právní kvalifikaci podle § 209 odst. 2 písm. a) tr. zák.

Spáchání vraždy na dvou nebo více osobách je okolností podmiňující použití

vyšší trestní sazby odnětí svobody na dvanáct až patnáct let odnětí svobody

nebo výjimečného trestu. Z hlediska zavinění zde postačí nedbalost [srov. § 6

písm. b) tr. zák.].

Spáchání trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok

s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u

většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň

vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. R 1/1993). Může k němu dojít i v

případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí. Jako „zvlášť surový“ bude

možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou

brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanizmů.

Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v

sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru

surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů

tohoto druhu. Okolnost, že trestný čin byl spáchán zvlášť surovým způsobem, je

jinou skutečností, která odůvodňuje použití vyšší trestní sazby [§ 6 písm. b)

tr. zák.]. Proto není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zvlášť surový způsob

spáchání vraždy, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své

subjektivní dispozice to vědět měl a mohl.

O zvlášť trýznivý způsob vraždy půjde v případě, kdy oběť je vystavena bolestem

na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně

intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou

osobnost poškozeného. Záleží zde i na subjektivním prožívání útoku ze strany

jeho oběti. Za „zvlášť trýznivý způsob spáchání činu“ podle § 219 odst. 2 písm.

b) tr. zák. lze s ohledem na duševní i fyzické útrapy považovat i pozvolné

udušení poškozené, kterou pachatelé svázali, položili na postel, přikryli

peřinou a zanechali bez pomoci (srov. R 42/1994-I., SR 17/1995). Z hlediska

zavinění postačí k této okolnosti nedbalost.

V úmyslu zakrýt jiný trestný čin je vražda spáchána zejména tehdy, jestliže se

pachatel jiného trestného činu, např. trestného činu loupeže podle § 234 tr.

zák. nebo trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zák. apod., rozhodne po

dokonání tohoto trestného činu poškozenou osobu usmrtit v úmyslu odstranit ji

jako svědka svého trestného činu. Stejně naplní tuto okolnost podmiňující

použití vyšší trestní sazby i pachatel, který zamýšlí spácháním vraždy

odstranit jiného byť náhodného svědka jeho předchozího jiného trestného činu

(srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1298 – 1304).

Obviněný se jednání pod body II. 4a) a 4b) výroku o vině dopustil s dalšími

obviněnými (S. Y. a A. D. u skutku pod bodem II. 4a/, a S. Y. a K. S. u skutku

pod bodem II. 4b/ výroku o vině) „po předchozí dohodě a v úmyslu usmrtit očitou

svědkyni předchozího protiprávního jednání“, jak se podává z příslušné části

skutkové věty, stejně jako z odůvodnění rozsudku. Je tedy nesporné, že zde byl

záměr usmrtit obě svědkyně předchozího loupežného a následně vražedného jednání

vůči poškozenému R. V., tedy, že jednání obviněných směřovala k fyzické

likvidaci obou poškozených, t.j. N. G. a G. P., kdy u prvé poškozené došlo k

dokonání činu, a u druhé poškozené k dokonání činu nedošlo díky okolnostem na

vůli obviněných nezávislých. Obviněný se tak předmětného jednání dopustil na

dvou osobách. Nelze proto akceptovat úvahu obviněného N. A., že právní termín

„na dvou nebo více osobách“ předpokládá výlučně usmrcení dvou nebo více osob

jedním jednáním. Právě útokem na druhou svědkyni, poškozenou G. P., obvinění

naplnili podmínku úmyslného usmrcení dvou osob. Navíc je zcela zřejmé, že

motivem tohoto jednání nebylo nic jiného než snaha zakrýt jiný trestný čin,

vedle loupeže a pokusu vraždy na poškozeném R. V., nelze opomenout ani delikty

sexuální povahy spáchané na obou poškozených ženách. Nejvyšší soud se taktéž

zcela přiklonil k závěrům nalézacího i odvolacího soudu o naplnění znaku

uvedené skutkové podstaty vraždy podle § 209 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.

spočívajícím ve způsobu provedení činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.

Odvolací soud se uvedenou námitkou obviněného N. A. pečlivě a podrobně zabýval

v rámci odůvodnění napadeného rozsudku na str. 41 až 43, a Nejvyšší soud proto

na dané odůvodnění odkazuje, neboť nepovažuje za nutné cokoli doplňovat.

Taktéž námitky obviněného A. D. z převážné části nenaplňují jím uplatněný

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný v rámci

podaného dovolání napadá zejména skutkový stav věci, kdy namítá nesprávné

hodnocení a provedení důkazů; výpověď K. S. , kterou označil za účelovou;

nedoplnění dokazování výpověďmi poškozené G. P. a poškozeného R. V., včetně

námitky jejich nesprávného pořízení) a vadná skutková zjištění (týkající se

jeho účasti na jednáních uvedenými pod skutky v bodem I. a II. výroku, kdy byl

do těchto incidentů vmanipulován a plnil příkazy obviněného S. Y. z obavy o

život svůj a svých blízkých), a prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k

provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z

provedených důkazů nevyplývají, resp. že soud nesprávně provedl a následně

taktéž vyhodnotil provedené důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy

obviněný uvedl, že nevěděl o žádné trestné činnosti páchané v O. a vedené pod

bodem 1/, nebyl srozuměn s úmyslem obviněných K. S. a S. Y. vylákat

poškozeného R. V. a tohoto oloupit, kdy od samého počátku, co byl vmanipulován

do dění v bytě v P., s tímto nesouhlasil a chtěl byt opustit, ale byl obviněným

S. Y. pod pohrůžkou násilí přinucen v bytě zůstat a plnit příkazy, které mu

dal).

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky, v rámci

nichž poukazuje na nesprávné vyhodnocení podkladů jeho dosavadní bezúhonnosti,

neboť se jedná o námitky procesního charakteru. Pod námitky procesního

charakteru spadají taktéž námitky uplatněné obviněnými týkající se výslechů

poškozených G. P. a R. V., stejně jako sestry poškozené, svědkyně L. A.,

učiněných ve Š. a provedených v rámci hlavního líčení v souladu s ustanovením §

211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může

být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména

podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Obviněný A. D. se domnívá, že mu nebyl nikdy prokázán úmysl, kdy uvedl, že

přestože onoho dne na místě samém a ve společnosti obviněných byl, o jejich

úmyslu nevěděl a ani s ním nebyl srozuměn. S tímto je spojena i námitka, že se

daného jednání dopustil ze strachu z výhrůžek fyzickou likvidací ze strany

obviněného S. Y.

Totožnou námitku uplatnil již obviněný N. A. a lze tedy v obecné rovině odkázat

na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu, který vyhodnotil uvedenou námitku jako

neopodstatněnou. V případě obviněného A. D. odvolací soud zdůraznil, že pokud

by jednal ze strachu a od počátku nesouhlasil s tím, co se v bytě dělo, „mohl

D. využít situace, kdy Y. doprovázel na frekventované ulici k autu poškozeného

V., a kdy mohl uniknout a učinit oznámení policii“ (str. 40 napadeného

rozsudku). Obviněný však ničeho takového neučinil. Nelze ani přehlédnout, že se

ještě před příchodem poškozeného R. V. hrubě a násilně chovali k poškozené N.

G., kterou pomohl obviněný svázat a hlídal ji, zatímco ostatní prohledávali

její byt, stejně jako se následně zapojil do vyděračských aktivit vůči

poškozené G. P.

S ohledem na výše uvedené skutkové závěry nelze přisvědčit námitce, že obviněný

A. D. nejednal v úmyslu trestný čin spáchat. Nalézací soud uvedl, že „provedené

důkazy a učiněná skutková zjištění dovolují dle názoru soudu dovodit jediný

bezpečný závěr a to, že obžalovaní Y., A. a D. svým jednáním dali zcela

zřetelně najevo, že chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo

ohrozit zájem chráněný tímto zákonem“, kdy „zjištěný způsob násilného útoku

obžalovaných vylučuje, že by obžalovaní mohli předvídat jiný následek. Každý

člověk bezpečně ví, že pokud člověk má zamezený přístup vzduchu a nemůže

dýchat, může se snadno udusit, tj. může přivodit smrt poškozené a smrtelný

následek se nacházel v rámci jejich představ“ (str. 145 rozsudku nalézacího

soudu). Obvinění použili více prostředků k tomu, aby zamezili poškozené v

dýchání. Vedle použitého roubíku, kterým měla zalepený nos a ústa, poškozené

ještě navlékli na hlavu igelitový sáček a následně jí přiložili na obličej

polštář, tedy zcela vědomě jednali tak, aby jí přivodili smrt.

Odvolací soud se námitkami obviněného A. D. řádně a pečlivě zabýval v rámci

řízení o řádném opravném prostředku. Posoudil míru účasti obviněného na celém

jednání a jeho úlohu v rámci obou incidentů, a v důsledku zachování spravedlivé

diferenciace, zejména s přihlédnutím ke srovnání s dalšími obviněnými, zrušil

původně mu uložený trest odnětí svobody ve výši 19 (devatenáct) let a uložil

obviněnému trest mírnější ve výši 16 (šestnácti) let. Odvolací soud zohlednil

zejména skutečnost, že přestože se obviněný dopustil pěti trestných činů, z

nichž tři spáchal za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, kdy

se podílel i na vraždě poškozené N. G., neúčastnil se útoku popsaným pod bodem

I.) výroku o vině, trestných činů se dopustil ve věku blízkém věku mladistvých

a znalci označili možnost jeho převýchovy za příznivou.

Námitky obviněného tak shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.

Obviněný K. S. ve shodě s obviněnými N. A. a A. D. uplatnil převážnou část

svých námitek způsobem neregulérním a pod jím uplatněný dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelnou. Shodně s nimi namítal v rámci

podaného dovolání zejména nesprávné hodnocení a provedení důkazů (výpovědi

obviněného A. D., poškozených G. P. a R. V., stejně jako svědkyně L. A., obsah

telefonátů poškozené G. P. její setře do Š.) a z nich učiněná vadná skutková

zjištění (kdy namítl, že se nedopustil trestného činu znásilnění vůči poškozené

G. P., neboť se jednalo o styk z její strany zcela dobrovolný, zpochybnil účast

na pokusu vraždy na této poškozené, stejně jako účast na dění po opuštění

bytu), zejména, že městský soud nevedl dokazování způsobem a v rozsahu

předpokládaným ustanoveními § 2 odst. 5 tr. ř., kdy odkazoval na problematiku

spojenou se čtením výpovědí poškozené G. P. a poškozeného R. V., stejně jako

pořízení těchto výpovědí včetně výpovědi svědkyně L. A. ve Š. Jak bylo vyloženo

výše, jedná se o námitky procesního charakteru, které nelze pod uvedený

dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud v tomto bodě odkazuje na výše uvedené

závěry stran dovolání obviněných N. A. a A. D.

Obviněný odmítá správnost skutkových závěrů a na podkladě vlastní verze

skutkového stavu věci dovozuje, že se nedopustil trestných činů, jimiž byl

uznán vinným, resp. nenaplnění znaků skutkových podstat trestného činu

znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., trestného činu vraždy podle § 219

odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. zák. spáchaného ve stadiu pokusu podle §

8 odst. 1 tr. zák. a trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1

tr. zák.

Obviněný totožné námitky uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a

odvolací soud se jimi pečlivým způsobem zabýval.

Trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo

násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k

jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije

bezbrannosti jiného.

Objektem trestného činu podle § 241 tr. zák. je právo člověka (ženy i muže) na

svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Nezáleží na způsobu života

znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně

nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky, popř.

s ní žije v manželství nebo v poměru druha a družky. K naplnění znaku pohrůžky

bezprostředního násilí soudy správně požadují, aby šlo o takovou pohrůžku, z

níž by bylo patrno, že násilí bude použito okamžitě, nepodrobí-li se napadená

osoba vůli útočníka. Za soulož je třeba pokládat spojení pohlavních orgánů muže

a ženy, přičemž postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu

muže do pochvy ženy. Spojením pohlavních orgánů je znásilnění dokonáno bez

ohledu na to, zda došlo k pohlavnímu ukojení (srovnej Šámal, P., Púry, F.,

Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck,

2004, str. 1411).

Úvahy obviněného, že by se snad mohlo jednat ze strany poškozené G. P. o

dobrovolnou soulož, jsou zcela nepřípadné. Je bezpředmětné, zda se obviněný

dříve s poškozenou intimně stýkal či jakou profesi poškozená vykonávala. Jeví

se zcela nepochopitelným, že by poškozená v situaci, kdy byla svědkem násilí

vůči poškozenému R. V., kterého stejně jako ostatní považovala za mrtvého, a

kdy byla svědkem toho, že druhá přítomná žena, poškozená N. G., byla svázána na

posteli, a za situace, kdy byla předtím jiným obviněným S. Y. donucena pod

pohrůžkou smrti k nedobrovolnému orálnímu styku, souhlasila s tím, že mezi ní a

obviněným K. S. dojde k pohlavnímu styku. Odvolací soud na str. 47 napadeného

rozsudku námitku obviněného odmítl s tím, že poškozená podlehla „pouze v

důsledku jeho výhrůžek a strachu“, kdy „jakoukoli sebeobranu vůči 4 mužům,

kteří viditelně jednali ve vzájemné shodě, musela vyhodnotit jako neúčinnou a

nerealizovatelnou“. S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, neboť za

dané situace nelze dobrovolnost ze strany poškozené G. P. nikterak dovodit.

Obviněná jednala způsobem, který v danou chvíli s ohledem na okolnosti

vyhodnotila jako jediný možný, tedy podrobila se požadavku obviněného z obavy o

svůj život. Posoudit takové jednání jako souhlas je zcela nepatřičné, neboť

není sporu o tom, že poškozená G. P. si byla zcela vědoma bezvýchodnosti a

bezbrannosti své situace, a snažila se proto využít všech možností, které se jí

nabízely, aby si uchránila život.

Odvolací soud se zabýval i námitkou obviněného stran zániku trestnosti podle §

8 odst. 3 tr. zák. ve vztahu k trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst.

2 písm. a), b), h) tr. zák. (jednání pod bodem II. 4b).

Podle § 8 odst. 3 tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže

pachatel dobrovolně

a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil

nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu,

nebo

b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo

zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě

odstraněno.

Obviněný namítl, že dobrovolně svého jednání ve vztahu k poškozené G. P.

zanechal, což dle jeho názoru potvrdila sama poškozená, když v rámci telefonátu

své sestře do Š. této řekla, že obviněný K. S. byl tím, kdo ji zachránil, a

tedy je zřejmé, že obviněný nikdy neměl v úmyslu poškozenou zavraždit, ale

toliko ji vystrašit.

Takováto argumentace obviněného se ve světle celé události jeví absurdní.

Obvinění na poškozenou zaútočili stejným způsobem jako na v tu chvíli již

usmrcenou N. G., pouze s tím rozdílem, že poškozenou G. P. nesvázali, ale

spolehli se na to, že ji fyzicky přemohou, resp. imobilizují dostatečným

způsobem, aby poškozená nebyla schopna pohybu, a tedy i obrany. Námitkou se

zabýval již odvolací soud, který výstižným způsobem uvedenou námitku vyvrátil,

když uvedl, že „když si poškozená vlastním úsilím vymanila ruce, což obžalovaný

A. nečekal, a po roztržení tašky nabídla obžalovaným za svůj život vysoké

výkupné, likvidační útok na poškozenou již neopakovali“ (str. 43 až 44

napadeného rozsudku). Obvinění tak jednání zanechali na základě čistě sobeckých

pohnutek, nikoli snad proto, že by náhle upustili od záměru poškozenou

zavraždit coby svědkyni jejich předešlého trestného jednání. Teprve ve chvíli,

kdy jim poškozená G. P. nabídla výměnou za svůj život vysoké výkupné (částka

20.000 EUR) „pod vlivem tohoto zjištění modifikovali obžalovaní původní

likvidační záměr (přinejmenším dočasně) tak, že poškozenou zbavili osobní

svobody, čímž si vytvořili prostor pro realizaci vyděračských aktivit vůči ní a

její sestře, která byla garantem dodání slíbeného obnosu, a zároveň zbavili

poškozenou, nad kterou měli maximální kontrolu, možnosti oznámení jejich

předchozí trestné činnosti“ (str. 44 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud může

tento závěr odvolacího soudu doplnit snad toliko v tom, že odvolává-li se

obviněný K. S. na obsah telefonního hovoru poškozené G. P. její sestře do Š.,

je takováto úvaha zcela nepřípadná, neboť obviněný ignoruje podmínky, za

kterých byl tento telefonní hovor uskutečněn, kdy nelze přehlédnout, že

poškozená G. P. byla držena v izolaci pod dohledem obviněných bez možnosti

jakéhokoli kontaktu s okolím. Nelze opominout, že byla nejen svědkem jejich

předchozí krutosti a bezohlednosti vůči poškozeným N. G. a R. V., ale stejně

tak i jednou z jejich obětí. Nacházela se ve vyhrocené situaci, kterou neměla

možnost ovlivnit v zásadě jinak, než tím, že se podrobí obviněným a jejich

požadavkům. O skutečnosti, že telefonní hovor s její sestrou byl učiněn pod

nátlakem, a tedy nelze slovům, která v takové chvíli pronesla, přikládat jiný

význam než ten, že se snažila vyjadřovat tak, aby obviněné nijak

„nevyprovokovala“, lze jen stěží pochybovat.

Obviněný K. S. ve vztahu ke skutku pod bodem III. výroku o vině namítl, že

jej nelze kvalifikovat jako trestný čin zbavení osobní svobody podle § 232

odst. 1 tr. zák., ale maximálně jako trestný čin omezení osobní svobody podle §

231 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud shledal tuto námitku obviněného

neopodstatněnou.

Trestného činu zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. se dopustí

ten, kdo jiného zbaví svobody.

Trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. se dopustí

ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.

Objektem trestných činů podle § 231 a § 232 tr. zák. je osobní svoboda ve

smyslu volného pohybu člověka. Zbavení osobní svobody znamená trvalé nebo

alespoň dlouhotrvající omezení osobní svobody, které se blíží uvěznění.

Osvobození je při něm velmi ztíženo a je zvlášť obtížné. Na způsobu, jakým ke

zbavení osobní svobody došlo, nezáleží, mohlo jít o násilné jednání, využití

lsti, uvedení v omyl apod. Méně intenzivní zásahy do osobní svobody je možno

posoudit jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák. Jako

omezování osobní svobody lze však postihovat jen zásahy, které jsou pouze

dočasného rázu a nemají dlouhodobé trvání. Může jít o uzavření v místnosti nebo

v budově, znemožnění pohybu svázáním, svíráním v náruči, držením paží nebo

jiným uchopením a zadržováním nebo o zabránění poškozenému vystoupit z

dopravního prostředku v důsledku rychlé jízdy nebo uzamčením dveří anebo o

zbavení tělesně postižené osoby pomůcek, bez nichž není schopna se sama

pohybovat, apod. I když to zákon nezdůrazňuje, i k zbavení osobní svobody musí

dojít neoprávněně. Jde o trvající trestné činy. Vyvolání a udržování

protiprávního stavu se proto posuzuje jako jediné jednání, jež trvá tak dlouho,

pokud protiprávní stav je udržován (pokud je osobní svoboda omezena). Jde o

úmyslné trestné činy.

Dle skutkových zjištění se obvinění dohodli, že poškozenou G. P. bude mít na

starosti obviněný K. S., který měl zabránit, aby se poškozená s někým setkala,

což bylo zajištěno tím, že poškozená byla dopravena do penzionu R. v P., kde

byla držena od 29. 2. 2008 do 3. 3. 2008 a vždy hlídána dvěma muži, během této

doby jí bylo vyhrožováno osobní likvidací, byla fyzicky napadána a sexuálně

zneužívána, a penzion opouštěla toliko v doprovodu některého z obviněných za

účelem osobního převzetí peněz z banky.

I touto námitkou se již řádně a pečlivě zabýval odvolací soud na str. 44 až 47

napadeného rozsudku, kdy stručně a výstižně uvedl, že „dobu, po kterou tento

stav trval sice nelze pokládat za trvalou či dlouhotrvající, avšak s ohledem na

to, že zásah do osobní svobody poškozené byl co do povahy, míry a intenzity tak

výrazný, že již z tohoto hlediska měl charakter zbavení osobní svobody,

postačovala uvedená doba k naplnění zákonného znaku „zbavení“ ve smyslu § 232

odst. 1 tr. zák.“ (str. 46). Poškozené bylo zcela zabráněno v jakémkoli volném

pohybu mimo místnost, neboť byla pod neustálým dohledem obviněných, kteří ji

navíc po celou dobu trvání toho nedobrovolného stavu fyzicky a psychicky

napadali. Obvinění její propuštění podmiňovali splněním požadavků hmotného

charakteru, kdy se však jednalo o požadavky natolik vysoké, že jejich splnění

bylo velmi nejisté, což celou situaci poškozené ještě více znevýhodňovalo.

Nejednalo se tak pouze o dočasné omezení osobní svobody poškozené G. P., ale o

stav, kdy byla nedobrovolně držena v místnosti bez jakékoli možnosti kontaktu s

okolím a bylo ji tak zcela znemožněno jakkoli rozhodovat o volnosti svého

pohybu. Dobu, po kterou tento protiprávní stav trval, nelze bagatelizovat,

neboť zatímco u omezení osobní svobody jde o situaci, kdy je poškozený takto

omezen toliko přechodně, v projednávané věci trval protiprávní stav od 29. 2.

2008 do 3. 3. 2008, kdy lze předpokládat, že by trval i nadále, resp. nejméně

do doby, než by byly splněny požadavky obviněných, tj. do předání celé částky

20.000 EUR. Odvolací i nalézací soud řádně použitou právní kvalifikaci

zdůvodnily a na jejich závěrech neshledal Nejvyšší soud žádných pochybení.

Obviněný S. Y. podal dovolání z důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 2

tr. ř., tedy proto, že mu byl uložen trest odnětí na doživotí. Takovou námitku

lze označit za formálně právně relevantní.

V případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí je při uplatnění

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. rozsah přezkumu napadeného

rozhodnutí dovolacím soudem omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny

všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení

§ 29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda skutkový

podklad zjištěný soudy v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění

podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. V žádném případě tak na

podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost skutkových

okolností, které jsou významné pro uznání obviněného vinným takovým trestným

činem, u něhož zákon uložení tohoto druhu výjimečného trestu připouští (viz

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003).

Trest odnětí svobody na doživotí podle § 29 odst. 3 tr. zák. může soud uložit

pouze pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák.,

nebo který při trestném činu vlastizrady (§ 91 tr. zák.), teroru podle § 93 tr.

zák., teoretického útoku (§ 95 tr. zák.), obecného ohrožení podle § 179 odst. 3

tr. zák. nebo genocida (§ 259 tr. zák.) zavinil smrt jiného úmyslně, a to za

podmínek, že

a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně

vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť

zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a

b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není

naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct

až do dvaceti pěti let.

Při ukládání trestu odnětí svobody na doživotí je vždy nutné mít na paměti, že

jako přísnější alternativa výjimečného trestu představuje vůbec nejpřísnější

druh trestu, jaký trestní zákon zná. Tomu odpovídají i podmínky § 29 odst. 3

tr. zák., za jejichž splnění lze takový trest uložit.

Mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost se musí

opírat alespoň o jednu z taxativního výčtu skutečností alternativně uvedených v

§ 29 odst. 3 písm. a) tr. zák., tj. o zvlášť zavrženíhodný způsob provedení

činu, zvlášť zavrženíhodnou pohnutku nebo zvlášť těžký a těžko napravitelný

následek. I když je jejich rozsah užší, nežli je tomu u kritérií určujících

stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost obecně podle § 3 odst. 4 tr.

zák., nelze je hodnotit izolovaně a mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti pro

společnost proto nelze vyvozovat bez souvislosti s ostatními obecnými hledisky

určujícímu tento stupeň. Nejméně jedno z kritérií uvedených v § 29 odst. 3

písm. a) tr. zák. však musí být vždy splněno; protože jsou uvedena

alternativně, může to být kterékoli z nich (srov. přiměř. rozhodnutí

publikované pod č. 61/1971-III. Sb. rozh. tr.). Jsou-li současně splněna dvě

nebo všechna tato kritéria, je jen samozřejmé, že to zvyšuje stupeň

nebezpečnosti činu pro společnost (srov. přiměř. rozhodnutí publikované pod č.

25/1973-II. Sb. rozh. tr.). Mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestného

činu pro společnost je vůbec nejvyšším stupněm, jaký trestní zákon zná, a

představuje čin obzvlášť závažný, který se vymyká obvyklým měřítkům. K

okolnostem, které mají charakter některého z kritérií, lze ve smyslu § 29 odst.

3 písm. a) tr. zák. přihlížet, jen pokud skutečně nastaly, nestačí, že jejich

naplnění jen hrozilo. To znamená, že zatímco zvlášť zavrženíhodná pohnutka může

být splněna u činu, který skončil ve stádiu přípravy nebo jakéhokoli pokusu, o

zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu půjde jen u pokusu, u něhož pachatel

alespoň začal takovým způsobem vůči chráněnému zájmu jednat. Naplnění kritéria

zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku předpokládá vznik poruchy,

kterou lze podle judikatury takto posuzovat, a připadá proto prakticky v úvahu

jen u dokonaného trestného činu vyjmenovaného v návětí § 29 odst. 3 tr. zák.,

jímž došlo k usmrcení jedné nebo více osob (srov. přiměř. výtah ze zhodnocení

praxe soudů při rozhodování o trestných činech proti životu a zdraví

publikovaný pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).

Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku

trestného činu. Může záležet buď v povaze samotného jednání, např. ve vyšší

míře surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti, brutality či zvrhlosti při provedení

činu, než jaká obvykle bývá s tímto trestným činem spojena, nebo v povaze

situace, místa, času okolností apod. (např. za živelní pohromy nebo za jiné

události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, nebo je trestný

čin součástí rozsáhlejších teroristických akcí). Lze přihlížet i k tomu, že

oběť byla vystavena zvláštním fyzickým nebo duševním útrapám, zejména, šlo-li o

osobu nějakým způsobem handicapovanou (bezbrannou ženu, dítě, starého či

nemocného člověka). Může zde jít též o zvlášť intenzivní uplatnění

přitěžujících okolností uvedených v § 34 písm. b), c), d), e), f), h) tr. zák.

(k tomu srov. zprávu o výsledcích průzkumu soudní praxe při rozhodování o

dokonaných trestných činech vraždy podle § 219 tr. zák. a trestných činech

ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 2 tr. zák., o nichž bylo pravomocně

rozhodnuto soudem v letech 1973 až 1974 publikovanou pod č. 41/1976 Sb. rozh.

tr.) nebo o spáchání trestného činu ve prospěch zločinného spolčení (§ 43 tr.

zák.).

Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek představuje nenapravitelnou nebo jen

velmi obtížně napravitelnou poruchu způsobenou trestným činem na

nejvýznamnějších zájmech chráněných těmi ustanoveními trestního zákona, která

dovolují uložení výjimečného trestu v této podobě. U trestného činu vraždy to

může být usmrcení většího počtu lidí, než postačuje podle ustanovení § 219

odst. 2 písm. a) tr. zák., u ostatních trestných činů usmrcení dvou a více

osob, případně u obou kategorií činů i v kombinaci s dalšími trvalými následky

na zdraví. Není vyloučeno považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný

následek vedle úmyslného usmrcení alespoň jedné osoby, které je obligatorním

následkem, i majetkovou škodu mimořádně velkého rozsahu, vážnou a těžko

odstranitelnou poruchu v hospodářství, popřípadě i s negativním dopadem v

mezinárodním měřítku apod. (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon.

Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004,

s. 259).

Ustanovení § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák. pak formuluje alternativně dva

předpoklady, z nichž pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí

postačí splnění alespoň jednoho z nich - buď požadavku účinné ochrany

společnosti a nebo zjištění, že není naděje, že by pachatele bylo možno

napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.

V hledisku účinné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek

generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí bude namístě,

když jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty nebudou s to účinně

ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi negativním

a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Může

tomu tak být za předpokladu, jestliže nastane mimořádné ohrožení společnosti

např. v důsledku hrozby spáchání některého z trestných činů uvedených v návětí

§ 29 odst. 3 tr. zák., který se bude častěji vyskytovat, nebo takové trestné

činy budou zaměřeny proti některým kategoriím osob, jež jsou jimi ohroženy

(např. dětí, veřejných činitelů), dojde k hlubokému znepokojení široké

veřejnosti apod. (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 23/1975 Sb. rozh.

tr.).

Předpokládá-li zákon závěr o tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno

napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let, jde o prevenci individuální, v níž se vyjadřuje subsidiarita trestu odnětí

svobody na doživotí ve vztahu k onomu mírnějšímu typu výjimečného trestu.

Znamená to tedy, že z hlediska osoby pachatele je nutno nejdříve zkoumat, zda k

dosažení účelu trestu nepostačuje některá z mírnějších alternativ, totiž trest

odnětí svobody do 15 let nebo výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody

nad 15 až do 25 let. Teprve po negativním závěru, že uvedené tresty, případně

ani v kombinaci s příslušným ochranným opatřením v konkrétním případě

nepostačují k dosažení účelu trestního zákona, lze za splnění ostatních

podmínek přikročit k uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Formulací této

podmínky („není naděje“) dává zákon najevo, že nestačí nedostatek jistoty, že

se pachatel napraví kratším trestem, ale naopak, vyžaduje se rozumná jistota

(prognóza) vycházející ze současných znalostí o možnosti napravit pachatele

trestem odnětí svobody časově omezeným nad 15 až do 25 let. Tím se ovšem

dostává výrazně do popředí ochranná funkce trestu odnětí svobody na doživotí

spočívající v izolaci pachatele od společnosti, aby byla před ním chráněna,

když ani dlouhodobý trest odnětí svobody do 25 let není schopen zajistit jeho

převýchovu a nápravu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon.

Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004,

s. 260).

V návaznosti na takto obecně formulované zásady je vhodné připomenout úvahy,

kterými se při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí nechal

vést odvolací soud: „při novém rozhodování o trestu S. Y. také vrchní soud

zvolil výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, podle § 29 odst. 3 písm. a),

b) tr. zák., neboť jmenovaný se dopustil celkem osmi závažných, vesměs

násilných trestných činů v úmyslu přímém. Čtyři z nich byly navíc spáchány za

okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, přičemž u pokusu trestného

činu vraždy kvalifikovaného podle § 8 odst. 1 tr.zák., § 219 odst. 1, odst. 2

písm. a), b), c), h) tr. zák. došlo dokonce k mimořádné kumulaci hned čtyř

takových okolností“. Odvolací soud neopomněl skutečnost, že obviněný byl do

značné míry organizátorem trestné činnosti, k níž ostatní obviněné svedl a

současně jimi byl uznáván jako vůdčí osoba. Odvolací soud dále uvedl, že

„obžalovaný S. Y. nejen, že u jednotlivých trestných činů vybíral čas, místo a

způsob útoků, ale také v rámci spolupachatelské součinnosti rozděloval úlohy a

sám byl vykonavatelem nejbrutálnějších prvků jednání. Způsob provedení

vražedných deliktů obžalovaného lze označit za zvlášť zavrženíhodný. Se lstí a

rafinovaností a posléze přes její odpor zajistil byt poškozené N. G. jako

teritorium pro zákeřný útok nejen na poškozeného R. V., který plánoval, ale i

na majetek a později život N. G. samotné. Přesto, že šlo o ženu, s níž udržoval

intimní poměr a jež k němu měla upřímný citový vztah, který mu bezprostředně

před tím projevila darováním prstenu, neváhal ji chladnokrevně, trýznivým

způsobem usmrtit a okrást. Útok na poškozeného R. V. vedl s přesilou svých

spolupachatelů zákeřně, okamžitě po jeho vstupu do bytu, který byl jeho

vlastnictvím, takže žádné násilí zde nečekal a surově byl zraněn ještě dříve

než byl vyzván k vydání dokladů a peněz. Po zjištění obžalovaného Y., že

poškozený nemá ani v autě očekávaný finanční obnos, snažil se jej v afektu

vzteku podříznout způsobem, kterým jsou v jeho zemi porážena zvířata na běžnou

konzumaci, což rovněž takto také sám označil. Ani později se nepřesvědčil, zda

je poškozený skutečně mrtvý a po polití alkoholem a jeho zapálení mu v rámci

likvidace stop způsobil hluboké popáleniny druhého až třetího stupně celkově na

4% povrchu těla. Zranění poškozenému způsobila akutní do současnosti

přetrvávající poststresové reakce a trvalou invaliditu. Tento postoj nasvědčuje

tomu, že obžalovaný má zcela bezohledný přezíravý a emočně mimořádně chladný

přístup k hodnotě lidského života. … Obžalovaného S. Y. vedly k inkriminovaným

trestným činům hned dvě zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Znalec psycholog označil

za primární motivaci dosažení majetkového prospěchu i za cenu zmaření lidského

života. Ve vztahu ke dvěma na místě přítomným bezbranným ženám se jednalo o

pohnutku zbavení se svědka předchozí činnosti vůči R. V. i jim samotným. Šlo

tedy o preferenci ochrany vlastní osoby před nebezpečím trestního stíhání a

jeho důsledky.

… Vzhledem k osobnosti obžalovaného a k jejímu dosavadnímu

vývoji, s přihlédnutím k naprosté absenci lítosti, soucitu a pocitů viny,

označili znalci prognózu jeho resocilizace za výrazně nepříznivou. V hlavním

líčení pak naznačili, že pokud by nebrali v potaz věk obžalovaného a jeho

dosavadní beztrestnost, byly by závěry o možnostech resocializace obžalovaného

ještě méně příznivé. Ani znalec psychiatr nezjistil žádné medicínské možnosti,

kterými by bylo možno přispět k převýchově obžalovaného formou ochranného

léčení, které by alespoň částečně suplovalo úlohu trestu odnětí svobody. … U

konkrétního obžalovaného navíc do popředí s ohledem na závěry znaleckého

posudku psychologického vystupuje obava, že by se při svém osobnostním

ustrojení mohl opakovaně dopouštět podobně brutálních jednání“.

Odvolací soud shledal i naplnění podmínek § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť

„výše zmiňované skutečnosti s přihlédnutím k nekritickému postoji obžalovaného

ke spáchané trestné činnosti, který nedoznal výrazného posunu ani před

odvolacím soudem, beze sporu dokládají i naplnění druhé podmínky § 29 odst. 3

písm. b) tr. zák., a to že není naděje, že by obžalovaného bylo možno napravit

trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let“.

Nejvyšší soud se s těmito úvahami a závěry ztotožnil.

Předně lze konstatovat, že trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2

písm. a), b), c), h) tr. zák., kterým byl obviněný S. Y. uznán vinným jako

nejpřísněji trestným, je nepochybně trestným činem, za který lze ve smyslu § 29

odst. 3 tr. zák. uložit trest odnětí svobody na doživotí. Navíc nelze

přehlédnout, že se obviněný vedle tohoto trestného činu dopustil dalších vesměs

násilných trestných činů v úmyslu přímém, z nichž jedním je další pokus

trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák.