3 Tdo 48/2017-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného F. Š., proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 To
285/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Lounech pod sp. zn. 3 T 17/2016, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 To 285/2016, zrušuje.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ústí nad
Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 3 T 17/2016,
byl F. Š. uznán vinným přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1.
2010, dále jen tr. zákoník), čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že dne 15. 10. 2015 v blíže nezjištěné době od 11:30 do
12:00 hodin ve V., okres L., v ulici P. H., na dvoře u domu několikrát udeřil
násadou od motyky do různých částí těla psa rasy krátkosrstý jezevčík, který na
dvůr vnikl po překonání oplocení ze dvora sousedního domu, následkem úderů
utrpěl pes akutní frakturu předloketních kostí levé hrudní končetiny, akutní
frakturu horní čelisti, subluxaci krční páteře, zhmoždění a edém mozku a míchy,
přičemž vzhledem k rozsahu a charakteru zranění byl veterinářem utracen. Za
uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců,
přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání osmnácti měsíců. Rovněž mu byla uložena přiměřená povinnost podle
svých sil uhradit škodu, kterou daným přečinem způsobil. Výrokem podle § 228
odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali obviněný F. Š. a příslušný státní zástupce odvolání, o
kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, sp.
zn. 4 To 285/2016, tak že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek
v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného
podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž obžaloba
spatřovala přečin týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku. Výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě
škody. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce jako nedůvodné
zamítnuto.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce
(dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch F. Š., a to jako osoba oprávněná,
včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných
náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně zrekapituloval dosavadní průběh předmětné
trestní věci a připomenul okolnosti, na základě kterých dospěl soud druhého
stupně ke svému rozhodnutí, přičemž s názorem v tomto rozhodnutí vysloveným se
dle dovolatele nelze ztotožnit. Soudu druhého stupně především vytkl, že
nepostupoval při plném respektu k objektu trestného činu týrání zvířat podle §
302 tr. zákoníku, kdy smyslem tohoto ustanovení, resp. účelem zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen zákon na ochranu
zvířat), je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a
utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich bezdůvodným
usmrcením. Pokud přitom obviněný několikrát udeřil násadou od motyky
krátkosrstého jezevčíka do různých částí těla a způsobil mu vícero poranění,
nelze dle dovolatele přisvědčit závěru soudu druhého stupně, že by daným
jednáním nedošlo k týrání zvířete, zvláště pak, kdy se evidentně jednalo o jeho
intenzivní formu. Dovolatel rovněž poukázal, že zákon na ochranu zvířat uvádí
různé způsoby týrání nikoli taxativně, nýbrž předpokládá i možnost „jiného
tímto zákonem zakázaného jednání, v jehož důsledku dojde k utrpení zvířete“ [§
4 odst. 1 písm. w) citovaného zákona]. Danou variantou se však soud v rámci
svých úvah nezabýval, ačkoli bylo zcela zřejmé, že jednáním obviněného došlo k
utrpení zvířete, v důsledku čehož muselo dojít k jeho utracení. Samotné použití
násady od motyky proti tělu psa, s devastačními následky, pro které muselo být
zvíře utraceno, vypovídá o zvláštní surovosti, kterou muselo ubité zvíře reálně
pociťovat jako vysokou míru fyzické trýzně. Za tohoto stavu je poté nerozhodné,
zda dané jednání bylo činěno opakovaně anebo se tak stalo jednorázovým
způsobem. Z toho důvodu nelze přisvědčit názoru soudu druhého stupně, který
poukazoval na absentující hledisko trvalosti, resp. opakovanosti, jelikož
rozhodující by měla být intenzita jednání. Přitom došlo nejen k naplnění
základní skutkové podstaty trestného činu týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku, ale i jeho kvalifikované formy, neboť k utracení zvířete došlo (na
doporučení veterinárního lékaře) v důsledku inkasovaných zranění. Za způsobení
smrti zvířete je přitom třeba považovat (mj.) i přivození smrti v důsledku
bolestivého anebo jinou trýzeň zvířeti působícího jednání člověka, které zvíře
přežije, ale které má za následek nutnost jeho utracení pro následky z utrpení
[§ 3 písm. r) zákona na ochranu zvířat]. Krom toho, ve vztahu k okolnosti
uvedené v § 302 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z hlediska zavinění postačí
nedbalostí forma jednání.
Dovolatel nadto odmítl úvahy, že by v úvahu
přicházela aplikace zásady subsidiarity trestní represe, kdy obviněnému se
nabízely i jiné možnosti, jak nastalou situaci řešit, než ubít psa násadou od
motyky. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 To 285/2016, a aby zrušil i další
případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném
zasedání rovněž ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil F. Š. prostřednictvím svého
obhájce. Předně podotkl, že námitky dovolatele jsou nepřijatelné, zejména pak s
ohledem na skutečnost, že soud druhého stupně se účelem zákona na ochranu
zvířat zabýval, přičemž dospěl k závěru, že k týrání zvířete nedošlo. Dále
připomenul okolnosti, na základě kterých jednal vůči jezevčíkovi sousedky J. K.
a proč jej několikrát udeřil. Sousedka přitom opakovaně nereagovala na výzvy k
zajištění jejího psa, resp. k učinění takových opatření, aby přestal vnikat na
sousední pozemek. Připomenul, že jezevčíka neusmrtil, ale toliko jej zranil,
přičemž majitelka měla zraněného psa několik hodin u sebe, než se odhodlala k
návštěvě veterinárního lékaře. Bylo poté jejím rozhodnutím, že nechtěla platit
výlohy za potenciální léčbu zvířete a rozhodla se pro jeho utracení. Dále
setrval na své verzi průběhu děje, že se bránil útoku psa, kterého pro jeho
chování neměl možnost uvázat. Krom toho podotkl, že způsobená zranění nebyla
takového charakteru, aby muselo dojít k utracení psa. Názor dovolatele, že by
zvíře pravděpodobně uhynulo i při podstoupení léčby, poté nemá oporu v
provedeném dokazování, resp. zůstává v hypotetické rovině, kdy při včasném
zahájení profesionální léčby by nebylo vyloučeno uzdravení zvířete. Rovněž
uvedl, že žije řádným životem, nikdy nebyl trestán a ke zvířatům má kladný
vztah. Závěrem F. Š. uvedl, že se necítí být vinen přečinem týrání zvířat podle
§ 302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a navrhl, aby Nejvyšší
soud podané dovolání odmítl, anebo jej zamítl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání nejvyššího státního zástupce.
Předně lze konstatovat, že učiněná skutková zjištění jsou dle soudů prvního i
druhého stupně, jakož i dovolatele, nesporná, přičemž na základě provedených
důkazů bylo možné ustálit skutkový stav věci, o kterém není důvodných pochyb.
Pokud se jedná o některé (zejména F. Š. v průběhu řízení namítané) rozpory,
jedná se toliko o okrajové skutečnosti, které na věc nemají podstatný vliv.
Jiná je ovšem situace stran právní kvalifikace, kdy zatímco soud prvního stupně
vyhodnotil jednání F. Š. jako přečin týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm.
a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, soud druhého stupně v daném jednání tento
trestný čin (ani žádný jiný) nespatřoval. Soud především dospěl k odlišnému
závěru v otázce, co se rozumí týráním zvířete.
Přestože se soud druhého stupně zabýval jak jednotlivými znaky skutkové
podstaty trestného činu týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku, vybranými
ustanoveními zákona na ochranu zvířat či dikcí těchto ustanovení apod.,
Nejvyšší soud po provedeném přezkumu věci přisvědčil argumentaci dovolatele,
neboť soud nepostupoval při plném respektu k objektu trestného činu týrání
zvířat podle § 302 tr. zákoníku a nadto opomenul některá související ustanovení
zákona na ochranu zvířat.
Objektem trestného činu týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku je zájem na
ochraně zvířat, která jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, a
to před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich bezdůvodným usmrcením
člověkem.
Jak poukázal již soud druhého stupně, trestní zákoník nekonkretizuje, co se
rozumí týráním zvířete. Přesto se v obecné rovině týráním rozumí určitý způsob
zlého nakládání s živým tvorem, které mu působí nějaké útrapy a příkoří.
Charakteristiku týrání zvířat však předkládá ustanovení § 4 odst. 1 zákona na
ochranu zvířat. Soud druhého stupně svoji pozornost zaměřil zejména na způsoby
popsané pod § 4 odst. 1 písm. h) (za týrání se považuje používat podnětů,
předmětů nebo bolest vyvolávajících pomůcek tak, že působí klinicky zjevné
poranění nebo následné dlouhodobé klinicky prokazatelné negativní změny v
činnosti nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů zvířat) a § 4 odst. 1
písm. o) (za týrání se považuje usmrtit zvíře způsobem působícím nepřiměřenou
bolest nebo utrpení) tohoto zákona. Jak ovšem opodstatněně namítl dovolatel,
soud při svých úvahách opomenul ustanovení § 4 odst. 1 písm. w) citovaného
zákona (za týrání se považuje jiné tímto zákonem zakázané jednání, v jehož
důsledku dojde k utrpení zvířete).
Dále pak, ke spáchání trestného činu podle § 302 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v
jeho základní skutkové podstatě, musí přistoupit jedna z alternativně
stanovených okolností, jimž jsou zvlášť surový nebo trýznivý způsob týrání,
anebo trýznivý způsob týrání, k němuž došlo veřejně nebo na místě veřejnosti
přístupném (tato druhá alternativa byla na základě provedeného dokazování
vyloučena). Přitom právě tyto okolnosti zpravidla posouvají jednání vůči
zvířeti do trestněprávní roviny (zůstanou-li pominuty kvalifikované formy
jednání uvedené v § 302 tr. zákoníku).
Za zvlášť surový nebo trýznivý způsob týrání je třeba považovat takové jednání,
které je nejen podle § 4 odst. 1 zákona na ochranu zvířat charakterizované jako
týrání, ale které se rovněž výrazněji vymyká běžným případům a je spojeno s
vyšší mírou bolesti, utrpení nebo příkoří týraného zvířete. Zvlášť surový nebo
trýznivý způsob týrání může tedy odůvodňovat vysoká intenzita týrání, jeho
delší doba, opakované jednání charakterizované jako týrání, použití více
různých způsobů týrání uvedených v § 4 odst. 1 zákona na ochranu zvířat apod.
Právě vysokou intenzitu lze dle Nejvyššího soudu spatřovat v krutém a odpudivém
jednání F. Š., především s ohledem na zvířeti způsobená zranění.
Pokud jde o kvalifikovanou formu skutkové podstaty § 302 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku (způsobení týranému zvířeti trvalých následků na zdraví nebo smrt),
tak trvalými následky lze rozumět nevratné změny zdravotního stavu zvířete
právě v důsledku týrání, které již není možné zcela vyléčit ani jinak zhojit,
přičemž typickým projevem bude zhoršení zdravotního stavu zvířete oproti stavu
před týráním. Není přitom rozhodné, zda se jedná o poškození pohybového aparátu
zvířete, smyslových orgánů, jiných orgánů, částí těla apod. Smrtí lze v daném
kontextu rozumět jakékoli ukončení života zvířete v důsledku jeho týrání. Za
způsobení smrti zvířete je nutné považovat i utýrání zvířete ve smyslu § 3
písm. r) zákona na ochranu zvířat, které spočívá (mj.) v tom, že pachatel
přivodí smrt zvířete v důsledku bolestivého anebo jinou trýzeň zvířeti
působícího jednání, které zvíře přežije, ale které má za následek nutnost jeho
utracení pro následky z utrpení. V tomto případě by z hlediska zavinění s
ohledem na § 17 písm. b) tr. zákoníku postačovalo i nedbalostní jednání.
Nejvyšší soud taktéž nemohl přehlédnout, že se v případě jezevčíka sousedky J.
K. jednalo o zvíře F. Š. dobře známé a že se nabízely i jiné možnosti, jak se v
rozhodné chvíli zachovat. Tedy přinejmenším obdobně, jako tomu bylo v
dřívějších případech. Byť opakovaná přítomnost tohoto zvířete na pozemku F. Š.
může být velice iritující, kdy sousedka podle všeho nereagovala na výzvy k jeho
trvalému zajištění, tak reakce spočívající v brutálním a nelidském ataku na psa
násadou od motyky a způsobení mnohačetných zranění, nemůže být považována za
adekvátní vzniklé situaci, ale naopak za výrazně agresivní, naprosto
nepřiměřené a výrazně hrubé. V tomto ohledu se jeví jako značně nepravděpodobná
varianta, že se F. Š. bránil útoku tohoto jezevčíka. Celá záležitost mezi
sousedy přitom mohla být řešena již dříve např. instituty občanského práva, jež
se pro obdobné situace nabízí.
Skutečnost, na kterou upozorňoval F. Š., že doposud nebyl trestán, poté sama o
sobě nemůže kategoricky vyvrátit, že by se nemohl dopustit obžalobou jemu
přisuzovaného jednání, přičemž by měla být brána v potaz toliko při ukládání
trestu. Přitom jeho tvrzení, že má ke zvířatům kladný vztah se ve světle
uvedených skutečností jeví jako vysloveně účelové až neomalené.
Je tedy nezbytné, aby Krajský soud v Ústí nad Labem trestní věc F. Š. v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat
okolnostmi stran intenzity jednání F. Š. vůči zvířeti jeho sousedky,
potenciální možností dovození znaku týrání zvířete, a to s ohledem na
ustanovení zákona na ochranu zvířat, kterými se soud dříve nezabýval a která
nastínil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí, a dále pak otázkou, zda by při
podstoupení léčby zvíře přežilo a s jakými případnými zdravotními následky,
resp. zda bylo nevyhnutelné jeho utracení, když vezme v úvahu devastující
zranění zvířete s fatálními následky a prakticky nemožnost jeho úplného
vyléčení. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za
nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího
státního zástupce nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 To 285/2016,
zrušit a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom
Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc F. Š. před
soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení je Krajský soud v Ústí nad
Labem vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§
265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda
senátu