3 Tdo 486/2016-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2016 o dovolání podaném M. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 490/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 23/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 1 T 23/2015, byl M. P. uznán vinným ad I. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [ad I., body 1), 3), 4), 6), 10), 12) – 16)], přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [ad I., body 8) – 10)], ad II. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině spoluobviněného P. N.
V předmětné věci podali M. P. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 490/2015, tak, že je jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že přečiny popsané v rozsudku soudu prvního stupně pod body II. 2), 3) by neměly být kvalifikovány jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se sice zmocnil motorových vozidel, avšak nikoli v úmyslu je užívat trvale, ale pouze za účelem přechodného užívání, přičemž s nimi disponoval pouze dočasně a po relativně krátkou dobu. V případě jednání pod bodem II. 2) obviněný podnikl pouze jednu jízdu a následně vozidlo odstavil, a v případě jednání pod bodem II. 3) vozidlo užíval po dobu dvou až tří dnů. Obviněnému přitom nebyl ani v jednom z uvedených případů prokázán úmysl zmocnit se vozidel natrvalo, což by byl znak trestného činu krádeže. Podotkl, že vlastníkům vozidel nebyla moc s nimi disponovat odňata natrvalo, ale pouze na krátký časový úsek, přičemž za daných okolností nad nimi vlastníci mohli snadno opět svoji moc obnovit. Domnívá se tedy, že oba popsané přečiny měly být kvalifikovány jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 To 490/2015, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 1 T 23/2015, přičemž nebude-li dále postupovat podle § 265l odst. 1 tr. ř., aby sám rozhodl podle § 265m tr. ř.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly příslušné (označené) soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný svými dovolacími námitkami nikterak nerozporuje zjištěný skutkový stav či správnost procesu dokazování, nýbrž výhradně se zaměřil na právní kvalifikaci označené části svého jednání. Obviněnému je v předmětných bodech (ve stručnosti) kladeno za vinu, že se za pomoci univerzálního klíče zmocnil uzamčeného motorového vozidla značky Fiat Uno, s tímto vozidlem vykonal jako řidič jízdu do ulice J. v Č. B., kde ho odstavil, přičemž mj. došlo k poškození zámku dveří na straně řidiče a spínací skříňky vozidla [pod bodem II. 2)], a dále pak, že se za pomoci univerzálního klíče zmocnil uzamčeného motorového vozidla značky Fiat Uno, toto využíval ke svým potřebám a jako řidič s tímto vykonal jízdu nejméně z Č. B. do obce V. a z obce V. do obce V. B., kde byl kontrolován a zadržen policejní hlídkou [pod bodem II. 3)].
Obviněnému lze sice přisvědčit v tom, že v případě přečinu neoprávněného užívání cizí věci – na rozdíl od trestného činu krádeže – platí, že pachatel neoprávněně užívá cizí věc po kratší dobu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 285/2014), avšak ze zjištěného skutkového stavu zároveň nelze učinit závěr, že by obviněný měl v úmyslu po přechodném užívání obnovit oprávněným osobám jejich dispoziční právo s vozidly.
O trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku přitom (bez dalšího) nepůjde, pokud pachatel obnovení dispozičního práva výrazně ztíží, a to např. tím, že vozidlo odstaví na odlehlém místě (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 4 To 97/2000). To sice není situace přiléhavá na projednávaný případ, nicméně lze připomenout, že v případě jednání uvedeného pod bodem II. 3) byl obviněný zadržen policejní hlídkou desítky kilometrů daleko od místa, kde vozidlo původně parkovalo.
Soud prvního stupně přitom ve svém rozhodnutí logicky odůvodnil, proč předmětné skutky po právní stránce nekvalifikoval jako neoprávněné užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku (viz str. 19 rozhodnutí). Obhajobu obviněného v tomto konfrontoval s jeho chováním (v celkovém kontextu dalších skutků). Stejně tak soud druhého stupně nepřisvědčil námitkám obviněného stran chybné právní kvalifikace. Nadto podotkl, že pokud by se jednalo o ojedinělý případ, byly by předmětné námitky namístě. Avšak obviněný se zmocnil celkem pěti motorových vozidel, jedno z nich nechal zlikvidovat, jiné odstavil na neznámém místě (dosud nebylo nalezeno), další odstavil na místě několik desítek kilometrů vzdáleném od místa původního parkování, na jiné vozidlo umístil odcizenou registrační značku, přitom si současně ponechal univerzální klíč, s jehož pomocí se vozidel zmocňoval, a zajistil si tak možnost další dispozice s nimi.
Situace by (v závislosti na dalších okolnostech) mohla být odlišná, pokud by se obviněný zmocnil předmětných vozidel, ty by užíval pro svoji potřebu a po nějaké době by je vrátil na místa, odkud byla odcizena. K argumentaci obviněného lze však podotknout, že na poškozené nelze klást takový požadavek, aby snad sami podnikli vlastní pátrací činnost po ulicích města či ještě vzdálenějších místech a svá vozidla hledali. Jak ostatně uvedl Nejvyšší soud v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí „jestliže pachatel, který se zmocnil cizího vozidla, neumožní vlastníkovi tohoto vozidla snadné obnovení dispozice s ním, nelze skutek posoudit jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku. Takové jednání za splnění i ostatních podmínek totiž naplňuje znaky trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 289/2015).
Na základě přezkumu věci lze dle Nejvyššího soudu konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal za naplněný požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., neboť soudy své (ve věci přijaté) závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Použitou právní kvalifikaci jednání obviněného soudy takto lze s ohledem na všechny okolnosti a učiněná skutková zjištění v předmětné trestní věci označit za zcela přiléhavou.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 5. 2016
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu