roti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 6 To 92/2009,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.
zn. 4 T 308/2007, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného prap. P. M. odmítá
.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 4 T 308/2007,
byl obviněný prap. P. M. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se
dopustil tím, že „že dne 12. 5. 2007 kolem 23.30 hod. v době mimo službu v
katastru obce V., okr. D., po předchozím úmyslném požití alkoholických nápojů,
řídil osobní motorové vozidlo zn. Fiat Tipo, ve směru od V. na V., avšak na
volném úseku silnice II. třídy v km 74,1 nezvládl řízení, s vozidlem vyjel
vpravo mimo vozovku, kde přední částí vozidla narazil do travnatého svahu, v
důsledku čehož se s vozidlem několikrát převrátil přes střechu, kdy z vozidla
vypadl a způsobil si zranění, přičemž znaleckým zkoumáním na základě
laboratorního vyšetření krve byla stanovena hladina alkoholu v krvi
obžalovaného v době dopravní nehody 1,33 g/kg“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 201 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Současně byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2
(dvou) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně podal obviněný odvolání, které směřoval
do výroku o vině i výroku do trestu. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad
Labem usnesením ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 6 To 92/2009, a to tak, že
odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2009,
sp. zn. 6 To 92/2009, podal obviněný dovolání (č. l. 136 - 137), přičemž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., s tím, že daný
dovolací důvod rozšiřuje možnosti dovolání na všechny dovolací důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř., a dále na důvody spočívající v
nesplnění procesních podmínek v nalézacím řízení.
Obviněný porušení procesních podmínek spatřuje ve skutečnostech, které již
uvedl v odvolání, v rámci něhož poukázal na řadu pochybení orgánů činných v
trestním řízení a především v rámci soudního jednání, kdy byly po procesní
stránce prováděny důkazy, které neměly žádnou důkazní hodnotu pro danou věc a
soud přesto tyto důkazy jednostranně vyhodnotil, pokud se mu tyto důkazy
hodily, jako důkazy označující vinu obviněného a naopak důkazy, které jeho vinu
zpochybňovaly či nepotvrzovaly, tak se jimi nezabýval nebo je hodnotil předem
daným úhlem pohledu. Soud zde tak podle názoru obviněného postupoval v rozporu
s procesním právem a především zásadou uvedenou v § 89 odst. 2 tr. ř., tj.
kontradiktorností řízení. Obviněný dále namítá, že se jemu za vinu kladeného
skutku nedopustil, že předmětné vozidlo v okamžiku dopravní nehody neřídil, ale
jel toliko ve stejném vozidle a následně byl nalezen na místě dopravní nehody.
Policie ČR jej označila za řidiče jen proto, že je vlastníkem předmětného
vozidla a že byl nalezen na místě dopravní nehody, ačkoli se nacházel ve značné
vzdálenosti od vozidla. Z tohoto nesprávného závěru vychází veškeré další
dokazování a odůvodnění vydaných rozhodnutí, včetně vypracovaného znaleckého
posudku z oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční, kdy znalec na
otázku, aby popsal průběh dopravní nehody, vychází pouze z varianty, kdy je
obviněný řidičem a vůbec nepočítá s možností, že ve voze jely dvě osoby.
Obviněný je přesvědčen, že jsou tímto porušena jeho procesní práva a řízení je
tak postiženo vadou, která může mít za následek nejen nesprávné hodnocení
důkazů a z toho rezultující chybné hmotněprávní posouzení skutku, kdy by mohl
být shledán vinným např. z toho, že umožnil nakládání se svým osobním vozidlem
osobě, která k tomuto řízení mohla být nezpůsobilá, ale těžko mohl být jenom na
základě počáteční chybné premisy, která stojí na počátku důkazního řetězce,
právoplatně uznán vinným a odsouzen k trestu kvůli jednání, které mu nebylo
nijak dokázáno.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Okresního soudu v Děčíně
ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 4 T 308/2007, ve znění usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 6 To 92/2009, a věc vrátil
nalézacímu soudu k novému řízení a doplnění dokazování.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství
České republiky, které jej obdrželo dne 11. 8. 2010. Dne 11. 3. 2011 byl
Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 9. 3. 2011, v němž Nejvyšší státní
zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Na tomto
místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k
dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího
státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v
tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud
byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve
zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §
265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst.
1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání,
které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo
podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2
tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž
zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným P. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento
dovolací důvod spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech
různých okolnostech:
1. řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle
§ 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. (u stížnosti) nebo podle § 253 odst. 1 tr.
ř. (u dovolání), přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové
rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání podala oprávněná osoba nikoli
opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku
nesprávného poučení, apod.),
2. odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí
podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí
nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (srovnej § 253 odst. 4 tr.
ř.),
3. řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než
jsou důvody uvedené výše pod bodem 1., ale řízení předcházející napadenému
rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší
soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého
stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo
stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u
odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy
řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li
splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl
rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není
rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky uvedené v
odvolání obviněného za nedůvodné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. - přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku
(odvolání nebo stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný
opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u
stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. je možno dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li
v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání
uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k
soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně
přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své
rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř. Z jiných důvodů nelze takové zamítavé rozhodnutí soudu
druhého stupně napadat (výjimkou je jen důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř.,
kterým je uložení trestu odnětí svobody na doživotí).
Obviněný se nesprávně domnívá, že odkaz na ustanovení dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. znamená automatický odkaz na všechny dovolací
důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 tr. zák. pod písm. a) – k). Nutno
poznamenat, že toliko obecný odkaz na některý z dovolacích důvodů uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 tr. zák. sám o sobě nepostačuje. Taková námitka pro
svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší
soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné
rozhodnutí napadá.
Namítá-li obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které samy o
sobě naplňují některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k)
tr. ř., pak je třeba tyto dovolací důvody označit, resp. konkrétní námitky
podřadit pod některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný v
rámci dovolání sice vznesl námitky s odkazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., nicméně tyto nepodřadil pod žádný z dovolacích důvodů
podle odst. 1. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího
soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze
všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké konkrétní vady
rozhodnutí vytýká.
I tak lze k obsahu dovolání obviněného uvést, že jeho námitky směřují výhradně
do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné
hodnocení důkazů (kdy namítá, že soud důkazy hodnotil jednostranně; a poukazuje
i na obsah znaleckého posudku a záznamu o dopravní nehodě) a vadná skutková
zjištění (námitka, že se za vinu mu kladeného skutku nedopustil, resp. že
vozidlo neřídil), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným
důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají, kdy obviněný uvedl, že v rámci řízení byly prováděny důkazy, které
neměly žádnou důkazní hodnotu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy
obviněný uvedl, že vozidlo neřídil, ale byl toliko spolujezdec). Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním
posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů
nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z
konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na
tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně
právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání
není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři,
neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací
prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování je tak dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním,
který ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud
dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném
důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem
modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou
stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v
dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný v rámci podaného dovolání žádnou konkrétní hmotně právní námitku
neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž
prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až
následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného
činu nedopustil.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na
obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění
soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
Okresního soudu v Děčíně, která se stala podkladem napadeného usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na
straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou
návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků
dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým
stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části
odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se
ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil,
jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění
opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění
rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona.
Obviněný v rámci podaného dovolání taktéž uvedl, že tímto podává podnět k
podání stížnosti pro porušení zákona. K podání stížnosti pro porušení zákona je
oprávněn pouze ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti může podat stížnost
pro porušení zákona, ale také ji podat nemusí; podání stížnosti pro porušení
zákona je tedy fakultativní a záleží jen na uvážení ministra spravedlnosti.
Podle ustanovení § 389a tr. ř. státní zastupitelství prošetřuje podněty k
podání stížnosti pro porušení zákona, které mu jsou adresovány nebo které mu
postoupí ministr spravedlnosti. O stížnosti pro porušení zákona pak rozhoduje
Nejvyšší soud.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata