3 Tdo 499/2025

3 Tdo 499/2025-667

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 3 To 7/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 11/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. P. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 46 T 11/2024, byl A. P. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:

v obývacím pokoji bytu č. XY v domě na adrese XY ve XY, okres XY, v němž bydlel jako spolubydlící oprávněného uživatele bytu, poškozeného D. H., nar. XY, který mu na přechodnou dobu obývání bytu povolil, poté, co jej poškozený již před 13. prosincem 2023 vyzval, že má do 15. prosince 2023 tento byt opustit, v přesně nezjištěné době brzkých ranních hodin dne 13. prosince 2023, po krátkém slovním konfliktu, kdy jej poškozený vyzval k okamžitému opuštění bytu, vzal z kuchyňské linky kuchyňský nůž s černou plastovou rukojetí o celkové délce čepele 21 cm a poškozeného vysokou intenzitou (a dopadovou silou) dvakrát bodnul uvedeným nožem do levé části hrudníku směrem k srdci, přičemž jedna bodná rána pronikla poškozenému do levé pohrudniční dutiny a způsobila průbod levé plíce o hloubce rány 19 cm, druhá bodná rána rovněž pronikla do levé pohrudniční dutiny s průbodem levé plíce, a navíc pokračovala vícečetným, minimálně dvojitým kanálem do srdce, jícnu a pravé plíce o hloubce rány 23 cm, kdy v této ráně obžalovaný kuchyňský nůž minimálně jednou povytáhnul a poté znovu zarazil do rány, čímž způsobil poškozenému D. H. zakrvácení pohrudničních dutin při vícečetném bodném poranění hrudníku, čemuž poškozený na místě podlehl, kdy možnosti takovéhoto následku, úmrtí poškozeného, si minimálně musel, s ohledem na charakter napadení, být vědom.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 46 T 11/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu.

4. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 3 To 7/2025, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

II.

5. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 3 To 7/2025, podal obviněný dovolání (č. l. 642–647 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., kdy uvedl, že „dovolání směřuje proti všem výrokům z usnesení tohoto soudu i všem výrokům z jemu přecházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně“.

6. V podaném dovolání obviněný brojil především proti přisouzené právní kvalifikaci spočívající v posouzení jeho jednání jako vraždy spáchané s rozmyslem ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Rozmysl obviněného však podle něj není nikterak vyjádřený ve skutkové větě, stejně tak v ní nejsou vyjádřeny okolnosti svědčící o jeho úmyslu, což činí výrok o vině obviněného neúplným. Podle soudů obou stupňů spáchal jemu za vinu kladené jednání v afektu zlosti. Stav afektu je výhradně emoční reakcí bez jakékoliv vazby na řešení situace, prosté racionálního uvážení činu, a tedy vylučující kvalifikaci činu jako jednání s rozmyslem. Dovolatel kritizuje postup soudů, které dávají stav afektu do souvislosti se stavem nepříčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku. Nepříčetnost jím nikdy nebyla tvrzena, od počátku uváděl, že jednal zkratkovitě v důsledku prudké emoční reakce vylučující racionální uvážení svého činu z pohledu pro a proti či zvážení vhodných prostředků a důsledků svého jednání. Takové jednání rozhodnutí soudů nepopisují s výjimkou natažení se obviněného pro nůž na kuchyňské lince.

7. Z natažení se obviněného pro kuchyňský nůž, který byl přímo na kuchyňské lince v jeho dosahu, ani z jeho použití však nelze usuzovat na rozmysl. Na rozdíl od odvolacího soudu přitom podle něj není bez významu, zdali vytáhl nůž ze stojanu nebo ležel přímo na lince. Je velký rozdíl v tom, zda obviněný popadne první nůž, co mu přijde pod ruku, a mezi výběrem vhodného nože z mnoha jiných ze stojanu. Zásadním problémem obviněného vedoucím ke vzniku afektu byla náhlá hrozba okamžité ztráty střechy na hlavou znamenající bezdomovectví a s ohledem na počasí ve spojení s jeho zdravotním stavem i smrt. Pokud by si měl možnost svůj čin rozmyslet, tak by musel dojít k tomu, že smrt poškozeného jeho bytovou situaci nevyřeší. Závěr o tom, že čin spáchal v úmyslu nepřímém, pak považuje za rozpačitý, když z logiky věci by se spíše dalo předpokládat, že pachatel, který si svůj čin rozmyslí, bude jednat v úmyslu přímém – pachatel jednající s rozmyslem totiž čin páchá až po zvážení pro a proti včetně důsledků. Nejde ani o situaci, kdy by si celý čin nejprve rozmyslel a následně v průběhu činu se dostal do afektivního stavu, což ostatně ani soudy ve svých rozhodnutích netvrdily.

8. Na podporu svých závěrů poukázal obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1298/2020, sp. zn. 8 Tdo 998/2015 a sp. zn. 8 Tdo 860/2014, poukazujících na to, že je potřebné odlišit afekt od rozmyslu, a že afekt s rozmyslem nemohou existovat souběžně. Ke stejnému závěru dochází i důvodová zpráva k trestnímu zákoníku i komentářová literatura. Nezáleží přitom na tom, co afekt vyvolalo, zda je radostný, zlobný apod. S odvoláním na str. 30 znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dovolatel uvedl, že se v jeho případě „jednalo o prudkou heteroagresivní reakci jako odpověď na aktuální a nečekanou hrozbu ztráty domova (s bezdomovectvím, které vnímal silně negativně, neboť s tímto měl ze svého minulého života dostatek – negativních – zkušeností).“ Své závěry znalkyně rozvedly v hlavním líčení s tím, že jeho verzi označily za pravděpodobnější oproti verzi obžaloby trvající na racionálním uvážení činu z jeho strany.

9. Jeho jednání proto mělo být správně kvalifikováno jako zabití ve smyslu § 141 tr. zákoníku, neboť poškozeného usmrtil v silném rozrušení ve strachu o svůj život v nezvládnutém afektu zlosti a svůj čin si předem nijak nerozmýšlel, na útok se nepřipravoval ani ho neplánoval, nezajišťoval prostředky, kterými by poškozeného mohl napadnout ani jinak předem nerozmýšlel, jak útok nejefektivněji provede. Naopak z okolností případu vyplývá, že jednal náhle, s využitím dostupného prostředku a bez rozmyslu, což je pro nezvládnutý afekt typické.

10. Soudy tedy v důsledku upřednostnění verze obžaloby bez jiných adekvátních důkazů rovněž rezignovaly na zásadu in dubio pro reo, a tím porušily právo obžalovaného na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně skutek právně kvalifikoval totožně jako soud odvolací, je vadou zatíženo i jeho rozhodnutí.

11. Obviněný v podaném dovolání namítl, že rozhodná skutková zjištění stran jeho rozmyslu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu. Závěr o tom, že jednal s rozmyslem, je podle obviněného ve zjevném rozporu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kde znalkyně dospěla k tomu, že se v době vraždy nacházel v afektu zlosti.

12. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že si přehodil nůž, aby mohl útočit na část těla poškozeného, kde jsou životně důležité orgány, resp. odvolacím soudem tvrzená motivace z provedeného dokazování nevyplývá. Dovolatel je pravák a z jeho výpovědi vyplývá, že právě proto si přehodil nůž z levé ruky do pravé. Žádný důkaz vyjma jeho vlastní výpovědi k tomuto skutkovému zjištění proveden nebyl. Závěr odvolacího soudu je taktéž nelogický, když životně důležité orgány jsou umístěny i na druhé straně hrudníku a útok stejné intenzity by pro poškozeného byl fatální úplně stejně.

13. Soudy své rozhodnutí opřely rovněž o náčrtek místa činu, který je procesně nepoužitelným důkazem, neboť se v řízení objevil až v rámci hlavního líčení, nebyl součástí spisu při skončení vyšetřování, se kterým se dovolatel seznamoval a nebyl ani datován. Vše nasvědčuje tomu, že nebyl vyhotoven autenticky na místě činu na základě měření a zaznamenání údajů, ale dodatečně na výtky soudu prvního stupně po paměti a na základě pořízených fotografií. Náčrtek neobsahuje rozměry, které by na místě musely být změřeny, ale pouze vyplývající ze známé velikosti bytu a standardních rozměrů typického vybavení na fotografiích. Na náčrtku navíc chybí zásadní údaj o šířce uličky mezi kuchyňskou linkou a místem, kde došlo ke konfliktu. Jedná se přitom o důkaz podstatný, neboť z něj soudy vyvozují, že na nůž nemohl dosáhnout a v tomto spatřovaly prostor pro rozmysl.

14. Poslední námitka obviněného směřovala proti neúplnosti výroku o vině, když podle jeho názoru chybí znaky skutkové podstaty vraždy s rozmyslem ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Samotná skutková věta rozmysl nezmiňuje, když se soudy omezují toliko na zákonnou citaci znaku zločinu vraždy s rozmyslem v právní větě, což je nepřípustné. Z popisu skutku by měla vyplývat racionální úvaha odlišující vraždu prostou ve smyslu § 140 odst. 1 tr. zákoníku a vraždu s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný zdůraznil, že popis skutku musí být ve výroku uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly znakům příslušné skutkové podstaty, jímž byl uznán vinným. V opačném případě se jedná o vadu zasahující do práva na spravedlivý proces, která nemůže být zhojena pouhým odůvodněním soudu prvního stupně či soudu odvolacího. Ani odůvodnění soudů neobsahují konkrétní skutková zjištění svědčící o rozmyslu pachatele vyjma úvah o způsobu výběru a opatření použitého nástroje. Oba soudy tak rozmysl pouze presumují a jejich rozhodnutí neobsahuje žádné konkrétní úvahy svědčící o obsahu jeho údajných racionálních úvah. Pokud by se těmito racionálními úvahami zabývaly, musely by soudy nutně dojít k tomu, že výsledkem racionálního uvážení nemohl být spáchaný skutek, neboť by nezabránil jeho vystěhování. Jednání obviněného bylo výsledkem strachu z toho, že na počátku zimy bude bez domova. Pokud by si svůj čin měl možnost rozmyslet, nikdy by poškozeného nenapadl. S ohledem na to je přesvědčen, že výrok o vině je neúplný a zároveň, že tato vada nebyla zhojena ani napadeným rozhodnutím. Na podporu svých závěrů obviněný poukázal i na judikaturu týkající se ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., a to konkrétně na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/04, rozhodnutí Nejvyššího soudu publ. pod 18/2002-T 436 či rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 105/93 (publ. pod R 43/1994 tr.).

15. S ohledem na uvedené má tedy obviněný za to, že soud prvního stupně i soud odvolací porušily jeho základní právo na spravedlivý proces a naplnily podstatu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., a proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a aby soudům přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

16. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 6. 2025, sp. zn. 1 NZO 413/2025.

17. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, poukázala na to, že argumentace uplatněná obviněným je téměř shodná s jeho argumentací známou z předchozích fázích trestního řízení.

18. K námitkám obviněného podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku uvedla, že ve skutečnosti směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, provedeným důkazům a jejich hodnocení ve snaze prosadit pro sebe příznivější skutková zjištění. Pod tento dovolací důvod však podle ní lze podřadit námitky o absenci úmyslu obviněného usmrtit poškozeného, navíc s rozmyslem (i s ohledem na jednání obviněného v afektu, který sám o sobě kvalifikovanou formu zavinění vylučuje).

19. Po rekapitulaci teoretických a judikaturních východisek týkajících se subjektivní stránky trestného činu státní zástupkyně připomněla, že na úmyslné spáchání činu lze usuzovat, jako soudy v projednávané věci, z okolností, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno (tj. povaha nástroje použitého k útoku, způsob jeho použití), z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté pachatelem) a z míst na těle, proti kterým útok směřoval, a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Poukázala na to, že obecně je prokázání rozmyslu obtížné, neboť na rozdíl od vražd předem uvážených, nejsou vraždy s rozmyslem předem připravené a způsob jejich spáchání je podobný jako u afektvražd posuzovaných podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Rozmysl však lze dovodit z objektivních skutečností, kdy typickým případem je například vyhledání zbraně v jiné místnosti a jejího užití při útoku (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1158/2014, sp. zn. 4 Tdo 950/2016 nebo sp. zn. 7 Tdo 1342/2012). Rozmysl pachatele lze shledat také pouze v části útoku, v jehož průběhu jednal pachatel v afektu, který později odezněl. Podle státní zástupkyně se soud prvního stupně zabýval zvolenou právní kvalifikací podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku v souladu s odbornou literaturou i stabilizovanou judikaturou na stranách 27. až 36. odůvodnění svého rozsudku, přičemž na jeho argumentaci odvolací soud v bodě 23. odůvodnění svého usnesení odkázal a nad rámec toho doplnil další argumenty. Se závěry obsaženými v rozhodnutích soudů obou stupňů se státní zástupkyně ztotožnila a plně na ně odkázala s tím, že nepovažuje za vhodné ani rozumné je rozebírat, neboť by se jednalo o opakování již řečeného.

20. Argumentaci obviněného napadající odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nelze podle státní zástupkyně pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod podřadit, neboť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není.

21. Ve vztahu k námitkám obviněným podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po rekapitulaci obsahu tohoto dovolacího důkazu státní zástupkyně připomněla, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Námitku procesně nepoužitelného důkazu nákresem místa činu, který si soud obstaral dodatečně, státní zástupkyně označila jako nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod a zdůraznila, že domněnky obviněného o dodatečném zpracování toho náčrtku nemají reálný podklad. Náčrtek místa činu byl k žádosti soudu doručen státním zástupcem současně s omluvou. Jedná se o náčrtek logicky tvořící přílohu protokolu o ohledání místa činu ze dne 14. 12. 2023, stejně jako ji tvoří z místa činu pořízená fotodokumentace, která náčrtku stejně jako protokol obsahově odpovídá.

22. Rovněž tak státní zástupkyně nepřisvědčila námitce obviněného stran podřazené jím pod dovolací důvod pod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tvrdící nedostatečný popis jednání obviněného ve skutkové větě s tím, že soud prvního stupně dostál své povinnosti a ve skutkové větě rozsudku popsal všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku spáchané s rozmyslem.

23. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

25. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 3 To 7/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

26. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

27. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale především proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

29. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

30. Obviněný nevznesl námitku tzv. opomenutých důkazů, citovaný dovolací důvod však uplatnil v jeho první a druhé variantě, tedy namítl, že soudy vycházely z procesně nepoužitelného důkazu a že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

31. Procesní nepoužitelnost důkazu náčrtkem místa činu měla spočívat v tom, že tento důkaz nebyl součástí spisu v době, kdy ho měl obviněný možnost prostudovat, a byl opatřen až v hlavním líčení a podle obviněného vytvořen policejním orgánem zpětně právě kvůli žádosti soudu.

32. Nejvyšší soud připomíná, že procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.

33. Jeví se jako vhodné předeslat, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

34. Námitka obviněného je založena částečně na neprokázaném předpokladu, že byl náčrtek vyhotoven nikoliv současně s protokolem o ohledání místa činu a jeho fotodokumentací, ale až ex post k žádosti soudu prvního stupně, a částečně na skutečnosti, že se neměl možnost v přípravném řízení s náčrtkem seznámit. Z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti dokládající podezření obviněného. K samotné skutečnosti, že náčrtek nebyl součástí spisu, lze uvést, že těžiště dokazování je právě v hlavním líčení před soudem prvního stupně.

Soud prvního stupně při realizaci dokazování není vázán dosavadním obsahem spisu, ale je oprávněn provádět další dokazování, a to jak na podkladě důkazních návrhů stran nebo z vlastní iniciativy tak, aby ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. objasnil veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o vině či nevině obviněného. Jeho jedinou limitací jsou přitom pravidla obsažená v trestním řádu a dalších souvisejících předpisech. Náčrtky místa činu včetně zakresleného nábytku a příslušných rozměrů (na č. l. 528–529) byly dodány státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně společně s omluvou, že nebyly součástí spisu doručeného soudu prvního stupně (č. l.

527 spisu). Nelze proto shledávat nic vadného na postupu soudu prvního stupně, který si vyžádal předmětný náčrtek a následně důkaz provedl podle § 213 odst. 1 tr. ř. v hlavním líčení dne 5. 12. 2024 (jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení na č. l. 556–568 spisu) a zvětšený (na č. l. 571 spisu) předestřel obviněnému, aby na něm ukázal, jak se daného dne a bezprostředně při konfliktu, který vedl ke smrti poškozeného, pohyboval. Obviněný tak učinil a do zvětšeného náčrtku zakreslil, jak se v ten den ráno pohyboval a označil místo, kde stál on, kde stál poškozený a křížkem označil místo konfliktu.

Následně se vyjádřil i ke svému pohybu a k rozmístění nábytku na místě činu. Bezprostředně poté bylo jak obviněnému, tak jeho obhájci umožněno se s náčrtky seznámit, což učinili a mohli učinit opakovaně či si pořídit fotokopie těchto náčrtků po hlavním líčení v rámci nahlížení do spisu. Za zmínku stojí i skutečnost, že obviněný byl dotazován ve smyslu ustanovení § 214 tr. ř., zda se k provedeným důkazům zmíněným náčrtkem chce vyjádřit, přičemž se k nim nijak nevyjádřil. Závěrem k námitce obviněného Nejvyšší soud, jako ostatně i odvolací soud v bodě 12.

odůvodnění svého usnesení, připomíná, že v průběhu přípravného řízení trestního došlo k ohledání těla poškozeného s velmi podrobnou fotodokumentací (viz č. l. 13–24 spisu). Na základě příkazu k domovní prohlídce byla dne 14. 12. 2023 realizována domovní prohlídka bytu užívaného poškozeným jakožto nájemce a obviněným, kde k činu došlo. V protokolu o provedení této prohlídky byly naprosto přesně zaznamenány míry jednotlivých prostor a v nich umístěného nábytku, a to opět včetně pořízení protokolu a velmi podrobné fotodokumentace (viz č. l.

32–51 spisu). Veškerá pořízená fotodokumentace i příslušné protokoly stejně jako ostatní zajištěné důkazy plně korespondují s předmětnými náčrtky místa činu i údaji v nich zaznamenanými.

35. Obviněný rovněž namítl, že skutková zjištění o existenci jeho rozmyslu nekorespondují s provedeným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a že skutkové zjištění, že si přehazoval nůž z levé ruky do pravé, aby mohl útočit na oblast těla obsahující životně důležité orgány, nevyplývá z výsledků provedeného dokazování. Obviněný tímto zamýšlel uplatnit první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

36. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

37. Pokud se jedná o námitku obviněného směřující proti závěru soudů, že jednal s rozmyslem, tak je nutno poukázat na to, že se jedná o námitku směřující proti právnímu posouzení podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., která bude vypořádána níže, a nikoliv o skutkové zjištění jehož soulad s provedenými důkazy může být optikou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumáván. Nad rámec toho je možné uvést, že skutečnost, že obviněným poukazovaný znalecký posudek uvádí, že se nacházel v afektu zlosti a na své jednání si pamatuje, není žádným ze soudů rozporována, přičemž z citovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vycházely soudy při stabilizaci skutkových zjištění, která následně právně posoudily tak, že obviněný jednal s rozmyslem.

38. Obviněný brojil proti závěru odvolacího soudu obsaženém v bodě 23. odůvodnění jeho usnesení zdůvodňující jeho motivaci pro přehození nože z levé ruky do pravé. Odvolací soud uvedl, že nůž „přitom cíleně přehodil z jedné ruky do druhé, aby měl lepší přístup pro umístění ran nožem do oblasti těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány“. Dovolatel sám nabídl odlišné vysvětlení, a to že si nůž přehodil prostě proto, že je pravák. Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Nelze uzavřít, že by závěr odvolacího soudu vůbec nevyplýval z provedeného dokazování či dokonce s ním byl ve zjevném rozporu.

Soud prvního stupně se zabýval výpovědí obviněného v části, kdy hovořil o přehození si nože nejprve v bodech 19. – 20. odůvodnění, kde uváděl, co obviněný k této skutečnosti sám vypověděl, a poté v bodě 116., kde výpověď obviněného v této části hodnotil a vyvozoval z ní ve spojení s ostatními důkazy stabilizovaná skutková zjištění. Zde poukázal na to, že sám obviněný uvedl, že držel poškozeného pravou rukou a levá ruka mu zůstala volná. Levou rukou se proto natáhl po noži ležícím na kuchyňské lince.

Dále uvedl, že jak jej poškozený držel, tak měl volnou levou stranu hrudníku, přehodil si nůž z levé ruky do pravé tím způsobem, že poškozeného pustil pravou rukou, a naopak ho chytil levou rukou pod krkem a dvakrát jej bodnul do levé strany hrudníku. Zároveň obviněný uvedl, že jej poškozený držel, a tak tím pádem měl volnou levou stranu hrudníku. Na tomto podkladě soud prvního stupně dovodil, že „tento popis fakticky znamená, že musel uvažovat, kam poškozeného bodnout, a tomu přizpůsobit i držení nože (ono přehození).“ Úvaha odvolacího soudu pak vychází z uvedeného popisu učiněného obviněným a vyplývá z něj logicky přijatelným způsobem, neboť z popisu jednání obviněného vyplývá přizpůsobení se situaci takovým způsobem, aby mohl provést útok nožem na poškozeného (odkrytá pravá strana těla poškozeného).

V bodě 19. odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že „k přehození nože došlo, aby obviněný mohl snáze útočit nožem do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány“, tedy do oblasti, která byla odkryta, jak ostatně ve svém popisu uvedl sám obviněný. Rozhodně odvolací soud nenaznačuje, že by pouze na levé straně těla poškozeného byly uloženy životně důležité orgány, ale toliko konstatuje, že obviněný chtěl mít k útoku lepší podmínky, když sám vypověděl, že levý bok poškozeného byl odkrytý (a tedy vhodnější k útoku na životně důležité orgány).

39. Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak listinné důkazy, které byly klíčovým důkazem pro posouzení viny obviněného, tak na ně navazující svědecké výpovědi. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

40. Dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku rozporoval užitou právní kvalifikaci spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, kdy se domáhal posouzení svého jednání jako zabití ve smyslu § 141 tr. zákoníku, neboť měl čin spáchat v nezvládnutém afektu zlosti a strachu o svůj život, přičemž své námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

41. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

42. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). V rámci tohoto dovolacího důvodu není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel. Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

43. Zločinu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení.

44. Vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, trestní zákoník v odstavci 2 sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (odnětím svobody na dvanáct až dvacet let), a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (odstavec 1) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (§ 141 tr. zákoníku). Nejedná se o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v § 42 písm. a) tr. zákoníku].

45. Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů (odstavec 1), přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoliv po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu.

(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 193/2013, uveřejněné pod č. 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, obdobně usnesení Nejvyššího soudu z dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 860/2014). Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2 tr.

zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoliv, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování. Je namístě připomenout, že u zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr.

zákoníku není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, která část činu byla vykonána v náhlém hnutí mysli (afektu) a kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována, protože rozmysl na straně pachatele nemůže existovat souběžně s afektem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015, publikováné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2016). Afekt a rozmysl nicméně mohou existovat vedle sebe. Rozmysl lze dovodit z některých objektivních skutečností (tedy obdobně jako úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku), přičemž typickým příkladem může být situace, po hádce, jež je podnětem k vraždě, nejdříve nabije střelnou zbraň a poté oběť zastřelí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2.

46. Je důležité zdůraznit, že otázku právní kvalifikace jednání obviněného velmi podrobně rozebral soud prvního stupně v bodech 125. – 166. odůvodnění svého rozsudku, kdy se zabýval i možností posoudit jednání obviněného jako vraždu prostou ve smyslu § 140 odst. 1 tr. zákoníku nebo dokonce jako zabití ve smyslu § 141 tr. zákoníku. Dospěl však k jednoznačnému závěru, že jednání obviněného lze posoudit pouze jako vraždu s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

47. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Marty Holanové vyplývá, že se obviněný v inkriminované době nacházel ve stavu afektu zlosti a na své jednání si pamatuje (bod 131. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Znalkyně vysvětlila, že afekt zlosti je běžná a přirozená, a nikoliv patologická reakce. K obviněným prezentovanému stavu strachu uvedla, že se jednalo o projev sebelítosti, přičemž z psychiatrického hlediska se o patologii nejednalo. K možnému vlivu afektu zlosti na zúžení ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného znalkyně vysvětlila, že jednání obviněného sice bylo zkratkovité, ale zároveň věděl, co dělá a okolnosti svého jednání sebestředným způsobem promýšlel. V jeho případě se nejednalo o mimořádný ani patologický afekt (bod 134. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené nabývá na významu právě tím, že stěžejní část argumentace obviněného je založena na prezentování afektu zlosti jako patologického stavu zcela vylučující spáchání činu s rozmyslem. Zároveň s tím obviněný prezentuje svůj stav jako takový druhu afektu, pro který by bylo možné jeho chování chápat jako tzv. afektdelikt ve smyslu silného rozrušení ve snaze posoudit jeho jednání podle § 141 tr. zákoníku. Pokud trestněprávní teorie hovoří o afektu, tak o něm hovoří jako o stavu, pro který je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 30/2015), tedy, že v případě afektu jsou výrazně ovlivněny ovládací i rozpoznávací schopnosti daného jedince. V projednávaném případě není možné o takovém afektu hovořit, a to s ohledem na stabilizovaná skutková zjištění vyplývající jak ze zjištěných okolností předcházejících činu i následujících po něm, tak závěrů znaleckých posudků. Na základě popisu jednání obviněného (zejména toho „jak si přehazoval nůž“) znalkyně konstatovala „že to už je reakce na něco, kdy toto jednání má pod kontrolou, přičemž se jednalo o afekt zlosti a projev sebelítosti, tedy že nechtěl opustit byt a měl vztek, že to nešlo domluvit a nikoliv, že by spouštěčem jeho jednání mohl být strach z nějakého následku jednání poškozeného.“

48. Pokud obviněný opakovaně poukazuje na to, že jeho motivace byla primárně emoční bez hlubší racionální vazby na řešení své situace (jak ostatně uvádí i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, specializace klinická psychologie, znalkyně PhDr. Marcely Langové Šindelářové), tak je nutné v souladu s výše uvedenými teoretickými východisky připomenout, že takováto komplexní úvaha ohledně řešení jeho bytové situace není pro posouzení jeho jednání jako jednání s rozmyslem vyžadována. Rozmysl zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování [ŠÁMAL, Pavel. § 140 (Vražda). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1870, marg. č. 10.]. Nadto jednání pachatele s rozmyslem může na jednání vysoce emotivní, a dokonce i jednání v afektu navazovat (jak již bylo uvedeno výše a bude uvedeno i dále, tak v obviněný v afektu, který by vylučoval nebo omezoval možnosti jeho sebekontroly nebo rozhodování, nejednal). I když je jeho prvotním motivem zlost nebo prudká emoční reakce, nevylučuje to jednání s rozmyslem, pokud na tuto reakci přímo navazuje jednání s rozmyslem, jak je tomu v projednávané věci, kdy způsob jednání pachatele vypovídá právě o uváženém jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována. Na rozdíl od předchozího uvážení se může jednat o velmi krátkou vědomou úvahu.

49. V bodě 147. odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně i na podkladě znaleckých posudků dospěl k závěru, že obviněný v době spáchání činu sice jednal v afektu zlosti (tedy afektu nepatologickému), ale že jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti byly jednoznačně zachovány, byť ovládací schopnosti mohly být následkem afektu zlosti nepatrně sníženy. V bodech 150. – 154. soud prvního stupně konstatoval, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě toho, že „vědomě při napadení užil nože, kdy toto jednání představovalo fakticky porušení daného zájmu a nelze hovořit o možnosti, že by mohl, ať již z jakýchkoliv důvodů, spoléhat na to, že tato skutečnost nenastane.“ K útoku zvolil nůž, přičemž poškozeného bodl značnou silou do oblasti, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Každému jedinci musí být zřejmé, že pokud zvolí takový způsob útoku, může způsobit poškozenému smrt. Je však důležité zdůraznit, že závěr soudu prvního stupně aprobovaný soudem odvolacím o nepřímém úmyslu obviněného není v jakékoliv kontradikci, ani logické ani právní, se závěrem, že obviněný se zvlášť závažného zločinu vraždy dopustil s rozmyslem ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný současně může (jako v projednávaném případě) v rámci rozmyslu zvolit způsob a intenzitu útoku směřující proti životu poškozeného a být pro případ, že jeho smrt způsobí, s tímto srozuměn.

50. Závěr o tom, že spáchání vraždy s rozmyslem ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku je možné i v nepřímém úmyslu, je potvrzován rovněž komentářovou literaturou. Autoři aktuálních komentářů k trestnímu zákoníku zdůrazňují, že premeditace v širším smyslu (tedy jak rozmysl, tak předchozí uvážení) nepředstavuje specifický druh úmyslu, ale je nutné na ni hledět jako na okolnost, která k úmyslu přistupuje a činí jej závažnějším, neboť pachatel má nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly a rozumové úvahy.

Přistupuje přitom jak k úmyslu přímému, tak jako v projednávaném případě, k úmyslu nepřímému (eventuálnímu) [srov. ŠČERBA, Filip. § 140 (Vražda). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 16.]. Ač je tedy mezi kvalifikovaným uvážením pachatele a volní složkou úmyslu blízký vztah, zůstává premeditace, na rozdíl od úmyslu, mimo vlastní skutkovou podstatu úmyslného usmrcení. Z toho vyplývá, že premeditace jako zvláštní okolnost může zjevně přistupovat nejen k úmyslu přímému, ale i k úmyslu eventuálnímu (nepřímému), neboť vůle pachatele spáchat trestný čin vraždy, která z procesu premeditace vzešla, nemusí být nutně v podobě chtění zaměřena na výsledek nebo být provázena jistotou, že pachatel svým jednáním takový výsledek (následek) způsobí.

Tato vůle může mít jak podobu chtění smrti oběti [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], tak i formu srozumění s její smrtí [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], což výslovně zdůrazňuje i důvodová zpráva k trestnímu zákoníku [srov. ŠÁMAL, Pavel. § 140 (Vražda). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1869, marg. č. 9.]. Výše uvedené závěry pak vyplývají i ze stabilizované judikatury Nejvyššího soudu, kdy je možné odkázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 474/2018, uveřejněné pod č. 53/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní nebo nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 6 Tdo 39/2025, kde Nejvyšší soud potvrdil svou předchozí judikaturu, když dospěl k závěru, že naplnění znaků předchozího uvážení (tedy jedné z formy premeditace) u trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není vyloučeno ani v případě, kdy pachatel jednal v úmyslu nepřímém.

51. Dovolatelem tvrzený patologický afekt (tedy afekt, ve kterém jsou velmi výrazně omezeny jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti) je vyloučen jeho vlastním popisem události, kdy jím prezentovaná úvaha [kterou dovolací soud rozebral ve vztahu k námitce obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v bodě 38. tohoto usnesení] jak a proč si přehazoval nůž, fakticky vylučuje afekt a jasně ukazuje na jednání s rozumovou kontrolou popisující „vlastní (byť relativně krátký) rozmysl pachatele, kdy vnímá, jakým způsobem zaútočit vůči poškozenému a tento postup i realizuje.

Toto jednání, přestože primárně je v širším pojetí afektivní, v daném okamžiku již vykazuje známky rozmyslu a nikoli vlastního afektu“ (srov. bod 158. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatel konkrétně popisoval předmětný akt přehození nože. Poškozený jej měl držet, čímž měl odkrytou levou stranu hrudníku. Obviněný si přehodil nůž z levé ruky do pravé tak, že poškozeného pravou rukou pustil, předal si nůž z levé ruky do pravé, chytil poškozeného levou rukou pod krkem a dvakrát jej bodnul do levé strany hrudníku.

Z toho vyplývá, že vědomě reagoval na vzniklou situaci a obranu poškozeného tak, aby měl co nejlepší příležitost na něj nožem zaútočit. Lze ještě dodat, že z náčrtku místa činu, z obviněným zakresleného pohybu sebe a poškozeného i z pořízených fotografií vyplývá, že samotný akt vzetí nože z kuchyňské linky nebyl náhodným jednáním ve smyslu, že obviněný vzal první věc, po které zašmátral a přišla mu pod ruku, ale jednáním cíleným. Nůž na kuchyňské lince musel identifikovat a vyvinout s ohledem na to, že jednou rukou držel poškozeného, nemalé úsilí pro získání této zbraně.

Pro uchopení nože na kuchyňské lince se totiž musel natáhnout přes stolek a uličku mezi stolkem a kuchyňskou linkou, a překonat tak vzdálenost přibližně 120 cm (bod 119. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nelze ani odhlédnout od jednání obviněného bezprostředně po činu, kdy se zbavil vražedného nástroje a ošacení, a následně se do bytu vrátil, aby jej uklidil a následujícího dne zavolal na tísňovou linku 112 ve snaze zakrýt svou trestnou činnost a obvinit ze spáchání vraždy F. P. s tím, že tato osoba měla s poškozeným konflikt (bod 91.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

52. Faktickou ani právní oporu nemá požadavek obviněného, kterým se domáhal posouzení svého jednání jako jednání v silném rozrušení vyvolaném strachem z požadovaného opuštění bytu a smrt na ulici v chladném počasí. Možnost, že spouštěčem jednání obviněného, které vedlo ke smrti poškozeného, byl strach ze ztráty domova a o svůj život, a že se v době činu nacházel v silném rozrušení v nezvládnutém afektu zlosti, byla vyloučena znalkyní z oboru psychiatrie i okolnostmi spáchaného činu. Vyjma okolností, které svědčí o rozmyslu obviněného a byly podrobně rozebrány shora, lze uvést, že o nutnosti se vystěhovat obviněný věděl od pondělí (podle verze obviněného) či úterý (jak vypověděl svědek H.), tedy ještě před samotným konfliktem, který vedl ke smrti poškozeného. Ten se podle skutkových zjištění odehrál ve středu 13. prosince, kdy po slovní rozepři měl poškozený vyzvat obviněného k okamžitému opuštění bytu. Samotná informace, že má byt opustit, pro něj tak nemohla být náhlá a překvapivá, přitom i podle svých slov se snažil sehnat jiné bydlení. Agresivní reakce obviněného vedoucí ke smrti poškozeného byla čistě zlostná, fakticky pomsta (již poukazovaný bod 158. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Platí přitom, že pod jiná omluvitelná hnutí mysli vedoucí k silnému rozrušení ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoník nelze zařadit vztek nebo hněv, žárlivost, sexuální touhu, a proto případné silné rozrušení např. ze vzteku nebo hněvu na základě jednání, které je pachateli nepříjemné, ale je v souladu se zákonem, nemůže vést k privilegovanému posouzení usmrcení jiného jako zabití podle § 141 tr. zákoníku [ŠÁMAL, Pavel. § 141 (Zabití). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1903–1904, marg. č. 6.]. Jednání poškozeného spočívající v požadavku na opuštění jím užívaného bytu v dané lhůtě bylo faktickou realizací jeho práva a nadto primárně poskytl obviněnému časový prostor (byť poměrně krátký) k zajištění jiné formy ubytování. Agresivní reakci obviněného proto rozhodně nelze vnímat jako omluvitelné hnutí mysli. Jak ostatně přiléhavě uzavřel soud prvního stupně v bodě 164. odůvodnění svého rozsudku „afekt vzteku, hněvu, zloby, jednání ve snaze pomstít se osobě, kterou vnímá jako příčinu problémů, které musí řešit (odstranit ji), není tím, co by tato privilegovaná skutková podstata měla chránit. Soud proto v daném případě podmínky pro výše uvedený postup (posuzovat jeho jednání jako zločin zabití dle § 141 trestního zákoníku) neshledal, když jeho jednání nelze vnímat jako tzv. ‚afektdelik‘, byť prvotně v afektu jednal.“

53. Odvolací soud se s právním posouzením jednání obviněného v bodě 23. odůvodnění svého usnesení plně ztotožnil a plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

54. Z výše uvedeného poté vyplývá, že Nejvyšší soud nemohl námitkám obviněného přisvědčit a uzavřít, že hmotněprávnímu posouzení jednání obviněného A. P. jako zvlášť závažného zločinu vraždy ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku nelze ničeho vytknout.

55. K obviněným namítané neúplnosti výroku o vině spočívající v absenci popisu rozmyslu ve skutkové větě a podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod je dán, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný namítl chybějící výrok rozhodnutí o tom, že ve skutkové větě nejsou vyjádřeny všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, kdy z jeho argumentace vyplývá, že podle něj ve skutkové větě není vyjádřen znak spáchání činu s rozmyslem.

56. Nejprve je vhodné uvést, že předmětný dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Jednak, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174–3175).

57. Obecně námitky, že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 6 Tdo 837/2021). Každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Znění skutkové věty rozsudku pak samozřejmě musí odpovídat právní větě a příslušnému zákonnému ustanovení.

58. Je třeba konstatovat, že předmětná námitka nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze ji však formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

59. V kontextu shora uvedeného je možno shrnout, že popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n.). Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního skutku. Ve skutkové větě nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v dokazování provedeném v hlavním líčení, a to takovou formulací, aby bylo zřejmé, že jde o závěr soudu. Podrobný rozbor důkazní situace, vztah jednotlivých důkazů, jejich hodnocení jednotlivě i v souhrnu, nepatří do výroku rozsudku, nýbrž až do jeho odůvodnění.

60. Ve stejném duchu k této problematice přistupuje i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004, uveřejněném pod č. 195 ve sv. 39 Sb. násl., uvedl že „neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem. Takovým projednáním není případ, v němž ve výroku o vině skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.“.

61. Jak již bylo podrobně rozebráno výše, Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním posouzením stabilizovaných skutkových zjištění soudy nižších stupňů. Stejně tak musí konstatovat, že ve skutkové větě, byť by mohla být formulována pregnantněji, jsou uvedena skutková zjištění mající oporu v provedeném dokazování, a to včetně vyjádření znaku kvalifikované skutkové podstaty spáchání činu s rozmyslem, kdy rozmysl je vyjádřen výběrem vhodné zbraně – nože (po krátkém slovním konfliktu) sloužící k usmrcení poškozeného. Na výrok o vině poté soud prvního stupně navázal podrobným odůvodněním. Pokud se obviněný dožaduje podrobnějšího vyjádření skutečností, případně úvah, které vedly soud prvního stupně k závěru o tom, že čin spáchal s rozmyslem, tak jej nalezne v odůvodnění napadených rozhodnutí.

62. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak učinil obviněný v projednávané věci. Obviněný totiž vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a zejména pak v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud prvního stupně, resp. soud odvolací.

IV.

63. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný A. P., odmítl.

64. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 8. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu