3 Tdo 502/2015

3 Tdo 502/2015-35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 o dovolání, které podal obviněný J. G., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 55 To 278/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 226/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. G. odmítá.

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 1 T 226/2011, byl obviněný J. G. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě rozsudku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 6. května 2011 v době od 21:50 hod. do 22:07 hod. ve V. v 1. patře domu č.p. v obývacím pokoji fyzicky napadl V. G., roz. D., a to tak, že ji nejméně pěti údery pěstí udeřil do oblasti hlavy se slovy, aby ho nechala i s jeho přítelkyní H. P., na pokoji, aby jim nelezla do soukromí, jinak ji zabije, a když V. G. chtěla své napadení ohlásit mobilním telefonem na Policii ČR, tak ji udeřil pěstí do hlavy do oblasti pravého oka, přičemž uvedl, že jestli zavolá policii, tak ji zabije“.

Za to by obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 1 T 226/2011, podal obviněný odvolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 55 To 278/2014, a to tak, že odvolání obviněného J. G. podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 55 To 278/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 182-185 + 15 stran příloh), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) až k).

Obviněný namítl, že rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku v souvislosti s provedeným dokazováním. V prvé řadě proti poškozené nepoužil žádných výhrůžek, ani žádného násilí, čímž tedy nebyla naplněna skutková podstata předmětného zločinu. Vyslovuje domněnku, že jeho případ byl posuzován paušálně, nikoli individuálně a objektivně, a byla tak porušena zásada in dubio pro reo. Trvá na tom, že se předmětný skutek nestal a tvrzení poškozené jsou lživá a nepravdivá, její výpověď nevěrohodná a zcela účelová. Má za to, že se z její strany jedná o pomstu za rozvodové a majetkové řízení, především pak za to, že si našel jinou ženu. O pomstě svědčí úřední záznam ze dne 18. 11. 2011 o telefonátu mezi poškozenou a pracovnicí OS v Liberci, který soudy nesprávně vyhodnotily. V této souvislosti poukazuje na některá tvrzení poškozené v rámci občanskoprávního řízení o vypořádání společného jmění manželů a skutečnost, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz výslechem pana B. M. Zpochybňuje dále výpověď svědkyně P. M. a soudům vytýká, že ignorovaly tvrzení svědkyně H. M. Obviněný dále naznačuje, že by u poškozené mohla být snížena její schopnost správně prožité události a skutečnosti vnímat, k čemuž navrhoval vypracování znaleckého posudku, což však nebylo soudem provedeno. Dále brojí proti závěrům stran zranění poškozené, kdy uvádí, že poškozená toliko spadla z gauče, přičemž se udeřila do nohy a pravděpodobně i pod oko. Zdůraznil, že ošetřujícím lékařem nebyl u poškozené shledán žádný objektivní nález.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí (lze předpokládat, že obviněný má na mysli jak usnesení odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího) zrušil v celém rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 20. 3. 2015 (č. l. 202). Dne 10. 4. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení nejvyššího státního zástupce, sp. zn. 1 NZO 334/2015, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se po seznámení s obsahem podaného dovolání nebude k tomuto věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 55 To 278/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. G. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. k), g).

Dále obviněný poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; nebo určitý výrok sice byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný.

Obviněný však nijak blíže neodůvodnil uplatnění tohoto dovolacího důvodu, resp. blíže nespecifikoval, jaký výrok dle jeho názoru nebyl učiněn, případně v čem spatřuje neúplnost učiněného výroku. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké konkrétní vady rozhodnutí vytýká.

Dále obviněný uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Námitky obviněného však tento předpoklad nenaplňují, neboť byly vzneseny způsobem neregulérním. Obviněný totiž prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené V. G., kterou označil za v rozhodující části nepravdivou, nevěrohodnou a zcela účelovou, dále úřední záznam ze dne 18. 11. 2011 mezi poškozenou a M. K., pracovnicí OS v Liberci, výpověď svědkyně P. M., dcery poškozené, výpověď svědkyně H. M. a zprávu z lékařského vyšetření poškozené; spadá sem i námitka neprovedení důkazů, a to výslechem B. M., spisem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 21 C 88/2012, a dále i znaleckým posudkem na osobnost poškozené V. G.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda existovala jakákoli motivace poškozené k falešnému obvinění a jaká zranění měla poškozená utrpět), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádných výhrůžek proti poškozené V. G. nedopustil, žádné násilí vůči ní neužil, smrtí jí nevyhrožoval a k ničemu ji nenutil, kdy poškozená toliko spadla z gauče, když se snažila vzít si mobilní telefon, při pádu se udeřila do nohy a pravděpodobně i pod oko, kdy obviněný trvá na tom, že se ze strany poškozené jedná o akt pomsty za rozvodové a majetkové řízení a především pak za to, že si našel jinou ženu).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. G. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitkou procesního charakteru je pak i námitka porušení zásady in dubio pro reo, kterou obviněný vznesl.

Stran skutkových zjištění je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Nalézací soud vycházel jak ze svědecké výpovědi poškozené V. G., tak dále ze svědeckých výpovědí svědků P. M., R. K. a H. M., a lékařské zprávy Nemocnice Frýdlant, s. r.o., chirurgické ambulance ze dne 6. 5. 2011. Co se týče hodnocení předmětných důkazů, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

Nalézací soud v prvé řadě neuvěřil obhajobě obviněného a v této souvislosti se pečivě zabýval věrohodností výpovědí poškozené (str. 3-4 rozsudku). Ve vztahu k navrhovaným důkazům rozvedl, proč nebylo vyhověno důkazním návrhům obviněného (str. 4 rozsudku). Zde je na místě uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Je tedy na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Soudy obou stupňů tak svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Liberci jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 3-4 rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením výpovědí svědků a obviněného, stejně jako listinných důkazů, a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním posouzení věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 3-4 napadeného usnesení), a na tyto závěry lze pro stručnost odkázat.

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. G. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. června 2015

Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata