3 Tdo 503/2017-90
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2017 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných K. S., J.
V., a R. K., a dále o dovoláních obviněného K. S., a obviněného R. K., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 51/2016, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 20 T 5/2013, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016,
sp. zn. 3 To 51/2016, zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného
K. S. odmítá.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného
R. K. odmítá.
IV. Podle § 256l odst. 4 trestního řádu se obvinění K. S., J. V. a R.
K. neberou do vazby.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 20
T 5/2013, byli obvinění K. S. a J. V. uznání vinnými zvlášť závažným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném
ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněný R. K. účastenstvím na
zvlášť závažném zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině.
Obviněný K. S. byl za to a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterými byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 T 124/2010-277,
a přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §
240 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve
Strakonicích ze dne 28. 11. 2011, č. j. 5 T 69/2011-241, odsouzen podle § 240
odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl
pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu
činnosti, a to zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy
obchodních korporacích a družstvech na dobu 8 (osmi) let.
Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Písku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 T 124/2010-277, a výrok,
jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu rozsudkem Okresního soudu ve
Strakonicích ze dne 28. 11. 2011, č. j. 5 T 69/2011-241, jakož i všechna další
rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. V. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro
výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný R. K. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro
výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3.
2016, sp. zn. 20 T 5/2013, podali všichni obvinění odvolání směřující do výroku
o vině i trestu napadeného rozhodnutí.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, sp. zn.
3 To 51/2016, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil
napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl
tak, že obviněného K. S. a J. V. uznal vinnými pokusem podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku k zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6.
2016, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněného R. K.
účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na pokusu
zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, a to na
podkladě skutkového stavu, který spočíval v tom, že (včetně pravopisných chyb a
překlepů)
„K. S., jako statutární zástupce společnosti M.P.K. EURO s.r.o., IČ: 28077148,
se sídlem Heydukova 349, 386 01 Strakonice (dále jen M.P.K.) s předmětem
podnikání nákup, prodej a skladování paliva maziv včetně jejich dovozu s
výjimkou provozování čerpacích stanic a výhradního nákupu, prodeje a skladování
paliva maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení a
zprostředkování obchodu a služeb, společnost registrována u Finančního úřadu ve
Strakonicích jako plátce daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) od 21.1.2008, s
cílem obchodovat s pohonnými hmotami v rámci daňového skladu společnosti ČEPRO
a.s., IČ: 60193531, se sídlem Dělnická 12/213, 170 04 Praha 7 (dále jen ČEPRO)
a s úmyslem takto v daňovém skladu zakoupené zboží přeprodat do volného oběhu,
uzavřel dne 29.6.2009 Rámcovou kupní smlouvu č. 23936 o dodávkách ropných
produktů velkoobchodním způsobem mezi ČEPRO jako prodávajícím a M.P.K. jako
kupujícím a při vědomí špatné finanční situace M.P.K., uzavřel dne 18.12.2009 s
ČEPRO Smlouvu o poskytnutí služeb při nakládání s minerálními oleji, na jejímž
základě bylo umožněno M.P.K. obchodovat s pohonnými hmotami v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně dle ustanovení § 41 odst. 3 zákona č. 23512004 Sb. o DPH, kdy v období od 2.2.2010 do 22.4.2010 takto nakoupené
pohonné hmoty M.P.K. umístila do volného oběhu,
a K. S., vědom si skutečnosti, že M.P.K. je od 21.1.2008 registrována jako
plátce DPH a má povinnost nejpozději k 25tému dní následujícího měsíce po
uskutečněném zdanitelném plnění podat daňové přiznání k této dani, při znalosti
specifik obchodu s pohonnými hmotami a při znalosti špatné finanční situace
M.P.K., vědom si svého postavení v M.P.K. a související zodpovědnosti za řádné
stanovení a odvedení DPH, v úmyslu zkrátit tuto daň a současně sejmout
zodpovědnost ze své osoby za takové jednání, zajistil prodej obchodních podílů
M.P.K. na nového společníka J. V. k datu 10.3.2010, současně K. S. odstoupil z
pozice jednatele M.P.K. dne 10.3.2010 s účinností ke dní 11.3.2010, nový
jednatel nebyl řádně ustanoven, veškerý obchod za M.P.K. byl i nadále po datu
10.3.2010 prováděn K. S., tento stále jednal za M.P.K., přičemž J. V. byl s
činnosti společnosti srozuměn,
kdy K. S. za účelem ponechání si stálého vlivu v M.P.K. písemně zmocnil dne
9.3.2010 J. V. k zastupování M.P.K. a to včetně možnosti ustanovení dalšího
zmocněnce za svoji osobu, tohoto ustanovení následně využil a nechal se v
přesně nezjištěný den J. V., jako zmocnitelem M.P.K., zplnomocnit k zastupování
M.P.K., přičemž J. V. formálně převzal M.P.K. s tím, že nebude aktivně
zajišťovat chod společnosti a v úmyslu získat prospěch pro svoji osobu - úplatu
nebo materiální výhodu, stvrzoval svými podpisy K. S. vystavené faktury či
další písemnosti jemu za M.P.K. předkládané - daňová přiznání, informace
vyžádané společností ČEPRO o plnění povinnosti k DPH a podobně, z jejichž
obsahu bylo zřejmé, jaký obchod a v jaké výši byl M.P.K. v daném období
realizován,
kdy po společné dohodě K. S. a J. V. v úmyslu zkrátit daňovou povinnost
společnosti M.P.K.
k DPH, vyhotovili a podali u Finančního úřadu ve
Strakonicích nepravdivá daňová přiznání za zdaňovací období února 2010 a března
2010, ve kterých neoprávněně navýšili přijatá zdanitelná plnění, a to tím, že v
rozporu s ustanovením § 41 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. o DPH do základu DPH
zahrnuli částečně spotřební daň, kdy z takto nesprávně stanoveného základu DPH
vypočetli DPH, kterou uplatnili jako nárok na odpočet DPH (na vstupu) a
současně zatajili uskutečněná zdanitelná plnění, kdy
1) dne 25.3.2010 podali nepravdivé přiznání k DPH za zdaňovací období únor
2010, opatřené zřejmě padělaným podpisem J. V., ve kterém byla uvedena
- přijatá zdanitelná plnění od plátců ve výši základu daně 64.155.897,- Kč a
DPH ve výši 12.831.180,- Kč,
- poskytnutá zdanitelná plnění ve výši základu daně 64 665 840,- Kč a DPH ve
výši 12.933.168,- Kč,
kdy vykázali vlastní daňová povinnost ve výši 101.988,- Kč, přičemž správně
mělo být podáno daňové přiznání zohledňující uskutečněná zdanitelná plnění v
únoru 2010 a to:
(následuje tabulka obsahující jmenovitý výčet zdanitelných plnění se závěrem
vlastní daňové povinnosti za měsíc únor 2010 ve výši 6.497.342,36 Kč),
a uvedeným jednáním byl za zdaňovací období února 2010 neoprávněně navýšen
základ daně přijatých zdanitelných plnění o částku 31.976,732,- Kč a
neoprávněně uplatněn nárok na odpočet DPH ve výši 6.395.347,- Kč a současně
bylo zatajeno uskutečněné zdanitelné plnění ve výši základu daně 35,79 Kč s DPH
ve výši 7,36 Kč a tímto jednáním usilovali o zkrácení DPH za měsíc únor 2010 v
částce 6.395.354,- Kč,
2) dne 26.4.2010 podali nepravdivé přiznání k DPH za zdaňovací období března
2010, podepsané J. V., ve kterém byla uvedena
- přijatá zdanitelná plnění od plátců ve výši základu daně 224.574.595,- Kč a
DPH ve výši 44.914.919,- Kč,
- poskytnutá zdanitelná plnění ve výši základu daně 225.164.433,- Kč a DPH ve
výši 45.032.887,- Kč,
kdy vykázali vlastní daňová povinnost 117.968,- Kč, přičemž správně mělo být
podáno daňové přiznání zohledňující uskutečnění zdanitelná plnění v březnu
2010, a to:
(následuje tabulka obsahující jmenovitý výčet zdanitelných plnění se závěrem
vlastní daňové povinnosti za měsíc březen 2010 ve výši 22.234.417,87 Kč),
a uvedeným jednáním byl za zdaňovací období března 2010 neoprávněně navýšen
základ daně přijatých zdanitelných plnění o částku 102.638.725,-Kč a
neoprávněně uplatněn nárok na odpočet DPH ve výši 20.527.745,-Kč a současně
bylo zatajeno uskutečněné zdanitelné plnění ve výši základu daně 7.941.617,-Kč
a zkrácena daňová povinnost k DPH na výstupu ve výši 1.588.704,87 Kč a tímto
jednáním usilovali o zkrácení DPH za březen 2010 v částce 22.116.450,- Kč,
3) správci daně v rozporu se zákonem č. 235/2004 Sb. o DPH úmyslně nepodali za
zdaňovací období dubna 2010 za M.P.K.
daňové přiznání k DPH, ač správně mělo
být podáno daňové přiznání zohledňující uskutečněná zdanitelná plnění v dubnu
2010, a to:
(následuje tabulka obsahující jmenovitý výčet zdanitelných plnění se závěrem
vlastní daňové povinnosti za měsíc duben 2010 ve výši 7.841.752,18 Kč),
a uvedeným jednáním se snažili zkrátit DPH za zdaňovací období dubna 2010 v
částce 7.841.752,- Kč;
výše uvedeným jednáním, tedy společně J. V. a K. S. usilovali úmyslně o
zkrácení DPH za zdaňovací období února, března a dubna 2010 celkem ve výši
36.353.556,- Kč, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, uzemní pracoviště pro Prahu 2, Praha 2, Vinohradská 2488/49;
a tohoto jednání se dopustili za přispění R. K., který v úmyslu pomoci
zrealizovat daňový únik na DPH u M.P.K. a současně sejmout zodpovědnost za toto
jednání z dosavadního statutárního zástupce K. S., vyhledal v přesně
nezjištěném období koncem roku 2009 a začátkem roku 2010, vhodnou osobu - tzv. bílého koně, a to J. V., se kterým dojednal, že bude jezdit na podpisy, tedy že
podepíše, co bude třeba, následně pak dojednal s J. V. pod příslibem prospěchu
pro jeho osobu, že formálně převezme společnost M.P.K., stane se jejím jediným
společníkem, aktivně se nebude podílet na činnosti této společnosti a podepíše
písemnosti související s koupí obchodních podílů M.P.K. a další potřebné
písemnosti související s další činností společnosti (např. pokladní doklady,
plné moci, smlouvy o spolupráci, faktury, apod.), kdy za tímto účelem nejméně v
období od 10.3.2010 do 22.4.2010 opakovaně vozil osobním automobilem J. V. k
setkáním s K. S., k notáři Mgr. Ladislavu Černému do S. a dále J. V. v období
nejméně od 1.3.2010 do 30.4.2010, v H. a jinde, předložil k podpisu různé
písemnosti, z jejichž obsahu bylo zřejmé, jaký obchod a v jaké výši byl M.P.K. realizován, a dále i čisté papíry, které J. V. pod příslibem odměny a
materiálních výhod R. K. podepsal, kdy takto získané podpisy J. V. byly využity
pro stvrzení faktur, daňových hlášení a dalších různých firemních písemností za
M.P.K., kdy výše uvedeným způsobem získaný podpis J. V. byl také využit v
přiznání k DPH, podaném dne 26.4.2010 za M.P.K. za zdaňovací období března 2010
u Finančního úřadu ve Strakonicích, ve kterém byly uvedeny nepravdivé údaje, na
jejichž základě mělo dojít ke zkrácení DPH za předmětné období, kdy v přesně
nezjištěném období, nejdříve však 9.3.2010, byla výše uvedeným způsobem J. V. podepsána i plná moc pro K. S. k zastupování společnosti M.P.K., a to na
základě předchozího zmocnění J. V. ze dne 9.3.2010 K. S., jednatelem
společnosti M.P.K. k zastupování této společnosti.“
Obviněný K. S. byl za to a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterými byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 T 124/2010-277,
a přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §
240 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve
Strakonicích ze dne 28. 11. 2011, č. j. 5 T 69/2011-241, odsouzen podle § 240
odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu
činnosti, a to zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy
obchodních korporacích a družstvech na dobu 8 (osmi) let.
Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Písku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 T 124/2010-277, a výrok,
jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu rozsudkem Okresního soudu ve
Strakonicích ze dne 28. 11. 2011, č. j. 5 T 69/2011-241, jakož i všechna další
rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. V. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný R. K. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti)
měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do
věznice s dozorem.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3
To 51/2016, podali obvinění K. S. a R. K. dovolání. Dovolání podal i nejvyšší
státní zástupce, a to v neprospěch obviněných K. S., R. K. a J. V.
Obviněný K. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 4534) uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný má za to, že skutek popsaný ve výrokové části rozhodnutí nevykazuje
všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve formě
spolupachatelství. Popis skutku je příliš povrchní a vágní, kdy neobsahuje
takové znaky, aby jej bylo možno kvalifikovat jako společné, úmyslné jednání
obviněných, neboť z něj není patrno jak se ten či onen spolupachatel podílel na
vypracování nepravdivého daňového přiznání, podání nepravdivého daňového
přiznání a nepodání daňového přiznání v úmyslu zkrátit daň. S odkazem na
teoretická východiska stran spolupachatelství uvedl, že skutková zjištění by
bylo možno posoudit jako účastenství ve formě pomoci, ovšem za předpokladu, že
by došlo k objasnění okolností vypracování nepravdivých daňových přiznání či
rozhodnutí o nepodání přiznání, což se nestalo. Z výrokové části rozhodnutí
soudu prvního stupně, z jeho odůvodnění či provedených důkazů není zřejmé, kde
a kdy, jakým způsobem a jakou formou měl obviněný jednat s cílem podat
nepravdivá daňová přiznání a nepodat daňová přiznání, a to vše v úmyslu zkrátit
daň ve velkém rozsahu. Dále uvedl, že skutková zjištění jsou v extrémní rozporu
s provedenými důkazy, jež spatřuje zejména v aktivaci a používání přístroje s
telefonním číslem ..., jež měl obviněný zakoupit. Za účelem změny telefonního
čísla pro internetové bankovnictví Komerční banky tuto skutečnost sdělil svědku
V., kdy poté měl telefon předat obviněnému R. K., jež jej odvezl do P. nezjištěné osobě. Tato změna byla u Komerční banky zaznamenána a číslo bylo
používáno pro finanční transfery z účtu společnosti. Svědek V. nebyl ke změně
telefonního čísla vyslechnut a sám se ke změně nevyjádřil. Soudy nevěnovaly
pozornost objasnění podmínek, za nichž došlo ke změně autorizačního telefonu u
banky a zcela bez významu je tvrzení, že obviněný byl nepochybně napojen na
neznámou osobu, která prováděla operace prostřednictvím internetového
bankovnictví za pomoci uvedeného čísla. Rozpor spatřuje taktéž ve skutkových
zjištěních ve vypracování a podání nepravdivých daňových přiznání za zdaňovací
období únor 2010 (opatřené padělaným podpisem J. V.), kdy tyto jsou v rozporu s
provedenými důkazy, neboť pokud J. V. daňové přiznání nepodepsal, pak jej ani
nepodal. Stejně tak u daňového přiznání za zdaňovací období březen 2010,
podepsané J. V. nelze na základě provedeného dokazování dojít k závěru, že R. K. předložil J. V. k podpisu vyhotovené daňové přiznání. Stejná skutková
zjištění soud neučinil ani ve vztahu k osobě obviněného. Za rozporuplná
považuje i skutková zjištění ve vztahu k nepodání daňového přiznání, kdy má za
to, že jeho jednání vůči finančnímu úřadu nebylo způsobilé ovlivnit jeho další
opatření a průběh jim vedeného daňového řízení tak, aby jeho výsledkem bylo
vyměření nižší daně, než odpovídá skutečnosti.
Závěrem namítl výši škody, jež
vyplývá toliko ze zprávy finančního úřadu a takto stanovená výše škody bez
posouzení a přezkoumání soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou, kdy v
projednávané věci soud prvního stupně bez dalšího odkázal na rozhodnutí správce
daně a odvolací soud se výši škody vůbec nezabýval.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 51/2016, jakož i
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 20 T
5/2013, a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 4548) uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný podal dovolání toliko do
výroku o trestu.
Obviněný vytýká odvolacímu, potažmo nalézacímu soudu nesprávnou aplikaci
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s
jeho námitkami stran nepřiměřené přísnosti trestu, kdy současně neprovedl
navrhované důkazy ohledně osobních poměrů obviněného. Má za to, že v jeho
případě jsou dány a prokázány mimořádné okolnosti jeho osobních poměrů
odůvodňující snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby. Mimořádné
okolnosti spatřuje zejména ve dvou zásadních skutečnostech, a to péči o
nezletilého syna, jež mu byl svěřen do péče z důvodu nedostatečné péče ze
strany matky a zdravotnímu stavu obviněného. Uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody je za daného stavu zásadním zásahem nejen do práva obviněného na
rodinný život, ale i do práv samotného syna.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil ve výroku o trestu z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně
požádal o odložení, případně přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce, a to
v neprospěch obviněných (č. l. 4504), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce namítl, že se závěry soudu druhého stupně
stran dokonání předmětného zločinu nelze souhlasit. Pokud odvolací soud
požaduje k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby uvedení v omyl, jelikož se jedná o zvláštní typ podvodu, jedná se o
argumentaci nepřípadnou. Konstrukce typově příbuzných deliktů je bezvýznamná
pro posouzení, kterým momentem je ten či onen trestný čin dokonán. Dokonání
trestného činu je stav, kdy pachatel naplní svým jednáním jeho veškeré znaky. Nad to, zákonná skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné
povinné platby ani znak uvedení v omyl explicitně neobsahuje. Pokud odvolací
soud dále vylučuje dokonání předmětného trestného činu s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 68/78, publikované pod. č. 28/1979 Sb. rozh. tr., lze tuto argumentaci považovat za nepřiléhavou. Jedná se o rozhodnutí ve
vztahu k přímé dani a především vydané v době, kdy se daňový proces řídil
odlišnými, dnes již neúčinnými předpisy, kdy vyměření daně bylo obligatorním
rozhodnutím příslušného správce, na rozdíl od právní úpravy současné, což
zajisté odráželo jiné podmínky pro posouzení stadií dokonání trestného činu. Aktuální úprava daní a zejména daní nepřímých přitom kvalifikaci jednání jako
pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
připouští v případech, kdy se pachatel dožaduje výplaty daňové výhody na niž
nemá nárok, a tudíž mu není ani vyplacena. Okamžik splatnosti daně, vyplývající
z daňové povinnosti, které se týká z hlediska trestního práva posuzovaný akt
nepravdivého daňového přiznání, je třeba hodnotit jako okolnost významnou z
hlediska dokonání trestného činu, a to jestliže doba splatnosti daně, resp. jejího zaplacení poplatníkem, je daňovým předpisem vždy přesně určena konkrétní
lhůtou, nezávislou na postupu správce daně. Úhradu ať daňové povinnosti nebo
daňové výhody je nutno ve spojení s okamžikem podání daňového přiznání vždy
pokládat za rozhodující pro určení dokonání předmětného trestného činu. V této
souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 5 Tdo 843/2013, z nějž vyplývá, že podáním daňových přiznání k dani z
přidané hodnoty, do nichž byla zahrnuta neuskutečněná zdanitelná plnění za
účelem snížení daňové povinnosti je dokonaným trestným činem, kdy dokonání
trestného činu není vyloučeno tím, že finanční úřad zjistil nesrovnalosti v
předložených podkladech a doměřil daň vyšší. Dále nejvyšší státní zástupce s
odkazem na teoretická východiska uvedl, že skutková podstata předmětného
trestného činu je skutkovou podstatou složitou a alternativní, kdy při splnění
všech ostatních podmínek pachatel daň buď zkrátí, nebo (alternativně) na ní
vyláká výhodu. Jedná se tedy o dva různé alternativní znaky objektivní stránky
dané skutkové podstaty, o dva různé způsoby spáchání, a tudíž i dokonání činu. Nelze se tedy ztotožnit s argumentací odvolacího soudu stran dokonání trestného
činu u obou alternativních znaků ve stejném okamžiku.
Z uvedeného tedy nelze
dovodit ani odvolacím soudem tvrzený rozpor mezi výše uvedeným rozhodnutím
Nejvyššího soudu a rozhodnutí citovaných odvolacím soudem, jelikož v
rozhodnutích byly řešeny rozdílné otázky, zkrácení daně na jedné straně a
vylákání výhody na dani na straně druhé. Nad rámec uvedeného závěrem poukázal
na formální vadu rozhodnutí odvolacího soudu, který k označení právní
kvalifikace užil termín zvlášť závažného zločinu, jež neodpovídá současné
právní úpravě § 14 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených námitek nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To
51/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále postupoval podle § 2651 odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Vrchnímu soudu v
Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního
stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému K. S.,
R. ., obhájcům JUDr. Ivo Danielowitzovi, JUDr. Libuši Zemanové a JUDr. Miloši
Tuháčkovi, všem řádně doručeno a založeno na č. l. 4508. Ke dni rozhodnutí
dovolací soud neobdržel vyjádření obviněných k podanému dovolání ani žádný jiný
přípis, jímž by deklarovali svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání
nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího
státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k
dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného
dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí
by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Opis dovolání obviněného K. S. byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h
odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej
obdrželo dne 24. 2. 2017 (č. l. 4542). Opis dovolání obviněného R. K. pak
Nejvyšší státní zastupitelství obdrželo dne 23. 3. 2017 (č. l. 4552). Státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se
vyjádřil v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 3. 2017, sp. zn.
1 NZO 249/2017, k dovolání obviněného K. S., kdy uvedl, že námitky obviněného
neshledává důvodnými, s napadeným rozsudkem odvolacího soudu se ztotožňuje s
výjimkami, které byly popsány v dovolání nejvyššího státního zástupce, na které
v tomto směru plně odkazuje. Obdobně se vyjádřil k dovolání obviněného R. K. v
rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO
249/2017.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání jsou přípustná,
byla podána oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných
dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými K. S., R. K. a rovněž nejvyšším státním
zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací
důvody. Jmenovaní shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., kdy obviněný R. K. uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který uplatnil
obviněný R. K., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve
dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé
alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněných projednal a
také z podnětu těchto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy dovolatelé shodně uplatňují dovolací důvody uvedené pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší státní zástupce vznesl námitky stran dokonání, resp. nedokonání
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku, tak jak jej právně kvalifikoval odvolací soud.
Nejvyšší soud shledal námitky nejvyššího státního zástupce opodstatněnými.
Dokonání trestného činu, jako vývojového stadia trestného činu, se vyznačuje
naplněním všech požadovaných znaků skutkové podstaty úmyslného trestného činu,
k němuž pachatel směřoval. Dokonání trestného činu je kategorii objektivně-
právní povahy, neboť se jako takové váže na existenci znaků skutkové podstaty
trestného činu stanovených objektivním právem (srov. Kratochvíl, V. a kol. Kurs
trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. Vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, 289 s.). Pokusem trestného činu je takové jednání, jež
bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, čili ke způsobení následku,
jenž je znakem skutkové podstaty trestného činu (R. 43/1958). Jak správně uvedl
nejvyšší státní zástupce, naplnění všech znaků skutkové podstaty daného
trestného činu nelze odvozovat od typově příbuzného deliktu podvodu, u nějž se
požaduje znak uvedení v omyl. Otázku dokonání trestného činu je třeba vždy
posuzovat ve vztahu ke každému typu trestného činu zvlášť, byť třeba typově
příbuzným, tak jak je tomu v tomto případě, neboť každý z nich je tvořen více
či méně odlišnými znaky skutkové podstaty. Znaky skutkové podstaty různých
trestných činů se totiž nikdy zcela nekryjí a z toho důvodu je třeba okamžik
dokonání trestného činu posuzovat vždy ve vztahu k té či oné skutkové podstatě.
Jelikož dokonání trestného činu je stav, kdy pachatel svým jednáním naplní
všechny znaky dané skutkové podstaty, je zřejmé, že okamžik dokonání je u
jednotlivých typů trestných činů odlišný, neboť jejich znaky se nikdy zcela
nepřekrývají, resp. nejsou nikdy zcela shodné. Pokud by tomu tak bylo, šlo by o
totožné trestné činy. Nad to nutno zdůraznit, že skutková podstata trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby znak uvedení v omyl
explicitně neosahuje.
Nelze rovněž opomenout, že ve vztahu k argumentaci odvolacího soudu stran
rozhodnutí Nejvyššího soud ve věci sp. zn. 11 Tz 68/78, publikované pod č.
28/1979 Sb. rozh. tr., se sice ve zmíněném rozhodnutí řešila otázka spáchání
pokusu trestného činu, avšak ve vztahu k přímé dani a v době vydání rozhodnutí,
kdy se daňový proces řídil odlišnými, dnes již neúčinnými předpisy (zákonem č.
145/1961 Sb., o dani z příjmu obyvatelstva, resp. vyhláškou ministerstva
financí č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků), kdy podle tehdejší
právní úpravy vyměření daně bylo obligatorním rozhodnutím příslušného správce
daně, což stanovuje jiné podmínky pro posouzení stadii dokonání trestného činu.
V případech, kdy dochází ke zkrácení daně, s níž je spojena povinnost
poplatníka podat daňové přiznání a daň správci daně zaplatit, se však již jedná
o dokonaný trestný čin. Jak uvedl nejvyšší státní zástupce, moment splatnosti
daně, vyplývající z daňové povinnosti, který se týká z hlediska trestního práva
posuzovaného aktu nepravdivého daňového přiznání, je třeba hodnotit jako
okolnost významnou z hlediska dokonání trestného činu, a to jestliže doba
splatnosti daně, resp. jejího zaplacení poplatníkem, je daňovým předpisem vždy
přesně určena konkrétní lhůtou, nezávislou na postupu správce daně. Úhradu ať
daňové povinnosti nebo daňové výhody je nutno ve spojení s okamžikem podání
daňového přiznání vždy pokládat za rozhodující pro určení dokonání předmětného
trestného činu. Ke zkrácení daně může dojít jen do doby, než byla tato povinná
platba ve stanovené výši zaplacena. Byla-li daň nebo jiná povinná platba
zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani nebo jiné povinné platbě
spáchat trestný čin podle § 240 (srov. R /1973). Na tomto místě je třeba rovněž
poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo
843/2013, z nějž vyplývá, že podáním daňového přiznání k dani z přidané
hodnoty, do nějž byla zahrnuta neuskutečněná plnění daňového subjektu za účelem
snížení daňové povinnosti, pachatel dokonal trestný čin zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby, neboť v důsledku protiprávního jednání deklaroval
povinnost platit daň v nižším rozsahu, než v jakém byl povinen daňový subjekt
platit. Pokud příslušný finanční úřad zjistil nesrovnalosti v předložených
podkladech a doměřil daň vyšší, postupoval již směrem k nápravě protiprávního
stavu vyvolaného trestným činem pachatele. Takový postup lze přirovnat k
náhradě škody, jež byla způsobena dokonaným trestným činem. Škodlivý následek
předpokládaný předmětným trestným činem byl pachatelem již vyvolán a správce
daně jej následně požadoval odstranit. Uvedené bylo potvrzeno i rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 946/2015, a Nejvyšší soud se
proto v této věci, i s ohledem na výše uvedené, s právním názorem tam
deklarovaným zcela ztotožňuje.
Dále lze souhlasit i s argumentací nejvyššího státního zástupce stran
stanoviska vrchního soudu, jenž mimo jiné uvedl, že předmětný trestný čin by
měl být dokonán jak v případě vylákání výhody na dani, tak v případě zkrácení
daně ve stejném okamžiku. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně,
poplatku a jiné povinné platby je skutkovou podstatou složitou a alternativní,
kdy v sobě zahrnuje více znaků téhož druhu a jejich naplnění postačí
alternativně. Je tedy postačující pokud pachatel, naplněním ostatních znaků,
daň buď zkrátil, nebo (alternativně) na ni vylákal výhodu. Objektivní stránka
předmětného trestného činu je tedy naplněna a čin dokonán odlišnou formou
jednání, a to buď zkrácením daně, nebo vylákáním výhody na dani. Pokud odvolací
soud spatřoval rozpor mezi rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 843/2013, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 946/2015, s jim
uváděnými rozhodnutími R 54/2009 či TR NS 40/2007 a TR NS 52/2009-T 1154, jež
primárně řešily otázku vylákání výhody na dani, je nutné uvést, že podstata
vylákání výhody na dani a zkrácení daně se podstatně liší. Při zkrácení daně
jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje
daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností
předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost
vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených
povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím
dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má
určitou daňovou povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu
lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně
zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady)
vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk,
v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká
odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím
takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 112), např. úmyslným
nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Oproti tomu vylákání výhody na některé povinné platbě lze obecně definovat jako předstírání
okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného příjemce povinné
platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá
nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové
povinné platby, ve vztahu k níž je výhoda poskytována. Za vylákání daňové
výhody nelze totiž považovat pouhé neoprávněné snížení skutečně existující
daňové povinnosti, které je zkrácením daně, ale fingované předstírání
skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění
tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda
odvíjí. Smyslem zde totiž je postihnout případy, „kdy pachatel nezkracuje
plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty
uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje“ (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník
II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2414-2434). Pokud tedy odvolací soud dovozoval rozpory mezi výše uvedenými
rozhodnutími, lze jednoduše shrnout, že v citovaných rozhodnutích byly primárně
řešeny odlišné otázky, a to zkrácení daně na straně jedné (rozhodnutí sp. zn. 5
Tdo 843/2013 a sp. zn. 5 Tdo 946/2015) a vylákání výhody na dani v případě
druhém (rozhodnutí R 54/2009 či TR NS 40/2007 a TR NS 52/2009-T 1154).
Ve vztahu k dovolání obviněného K. S. lze s ohledem na výše uvedené
konstatovat, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze
podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů
(zejména telefonní přístroj s číslem ..., dále daňová přiznání za zdaňovací
období únor a březen 2010) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že
skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, a to zejména ve vztahu k
vypracování a podání, resp. nepodání předmětných daňových přiznání za rozhodná
období a dále námitky stran aktivace a používání telefonního přístroje s
číslem ... pro internetové bankovnictví Komerční banky, a. s.), když současně
prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná
námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního
hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a
ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a
směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých
odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených
skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To
znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních –
byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě
(§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhá přehodnocení soudem učiněných
skutkových závěrů.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného
práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména
v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů,
jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem
napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na
náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci
odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v
úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené
důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly
důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými
okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich
vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud
v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím
soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné
pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s
hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací,
kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná
námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na
existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí
skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k
verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem
než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného
hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem
Pod obviněným užitý důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
lze však podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítl, že skutek, jak byl
popsán ve výroku rozsudku nevykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3
tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a námitky stran
výše zjištěné škody.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo,
pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo
jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto
povinných plateb a spáchá jej ve velkém rozsahu.
Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním
dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatel).
Toto ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla,
pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku
nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z
kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané
ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení. Daní se rozumí
povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba
odvádí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z
převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených
skutečností do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve
stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož
je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší
daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné
platby vůbec nedojde. Ke zkrácení daně může dojít jen do doby, než byla tato
povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Byla-li daň nebo jiná povinná
platba správně vyměřena a zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani
nebo jiné povinné platbě spáchat trestný čin podle § 240 (srov. R 5/1973). Při
zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se
zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se
skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou
povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení
uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby
tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má
určitou daňovou, povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu
lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně
zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady)
vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk,
v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká
odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím
takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§ 112), např. úmyslným
nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Daň z přidané
hodnoty lze zkrátit především nesplněním zákonné povinnosti zaregistrovat se ve
stanovených případech jako plátce této daně spolu s nepodáním daňového přiznání
a následným nezaplacením daně dále zatajením zdanitelných plnění, účelovým
snižováním základu daně či neoprávněným uplatněním odpočtu daně. Pokud jde o
velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na
některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §
138 odst. 1, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají
žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000?Kč. Jde o hranici největšího rozsahu používanou trestním zákoníkem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář.
Námitce obviněného stran nenaplnění skutkové podstaty daného trestného
činu, resp. že popis skutku nevylučuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3
tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku nelze
přisvědčit. Na základě skutkových zjištěních, kterými je dovolací soud vázán,
jak je uvedeno výše, jednání obviněných ve zkratce spočívalo v tom, že obviněný
K. S. nejprve, jako statutární zástupce M.P.K. EURO, s. r. o. (dále jen
„M.P.K.“), s cílem obchodovat s pohonnými hmotami v rámci daňového skladu ČEPRA
a s úmyslem takto v daňovém skladu zakoupené zboží přeprodat do volného oběhu
bez úhrady DPH z takového prodeje uzavřel obchodní kontrakty s ČEPREM na
základě nichž bylo M.P.K. umožněno obchodovat s pohonnými hmotami v režimu
podmíněného osvobození od úhrady spotřební daně. Dále takto nakoupené pohonné
hmoty umístil do volného oběhu, kdy nakoupené pohonné hmoty prodal společnosti
Dracar CZ, s. r. o. Obviněný S. si byl vědom, že společnost M.P.K. je
registrována jako plátce DPH, má tudíž povinnost v zákonem stanovené lhůtě
podat po uskutečněném zdanitelném plnění daňové přiznání k této dani a současně
si byl i vědom specifik obchodu s pohonnými hmotami a špatné finanční situace
společnosti M.P.K., stejně jako svého postavení v rámci společnosti a z ní
vyplývající zodpovědnosti za řádné stanovení a odvedení DPH. S cílem a v úmyslu
zkrátit DPH z těchto obchodů a současně sejmout zodpovědnost ze své osoby za
takové jednání, předstíral prodej obchodních podílů M.P.K. na nového společníka
J. V. a současně odstoupil z funkce jednatele M.P.K. s tím, že novým jednatelem
se měl stát J. V., tento však nebyl řádně ustanoven a tedy nadále za společnost
jednal obviněný S., s čímž byl obviněný V. srozuměn. Obviněný S. v úmyslu
ponechat si vliv ve společnosti písemně zmocnil obviněného V. k zastupování
M.P.K., a to včetně možnosti ustanovení dalšího zmocněnce za svoji osobu a
tohoto ustanovení následně obviněný S. využil a nechal se obviněným V. zmocnit
k jednání za společnost. Obviněný V. sice tedy formálně převzal M.P.K., avšak s
vědomím, že nebude aktivně chod společnosti řídit a zajišťovat, avšak jednal v
úmyslu získat majetkový prospěch, a proto stvrzoval svými podpisy obviněným S. vystavené faktury i další písemnosti, které mu byly předkládány, včetně
daňového přiznání, informací vyžádaných ČEPREM o plnění povinností k DPH a
dalších, z jejichž obsahu bylo zřejmé, jaké obchody a v jaké výši realizuje
M.P.K. Po takovéto dohodě obou obviněných v úmyslu zkrátit daňovou povinnost
M.P.K.
k DPH, vyhotovili a podali u Finančního úřadu ve Strakonicích nepravdivá
daňová přiznání za zdaňovací období února 2010 a března 2010, ve kterých byla
neoprávněně navýšena přijatá zdanitelná plnění, a to tak, že do daňového
základu zahrnuli částečně spotřební daň, kdy z takto nesprávně stanoveného
základu daně byla vypočítána DPH, kterou uplatnili jako nárok na odpočet DPH na
vstupu a současně zatajili uskutečněná zdanitelná plnění, na základě čehož byla
zkrácena daň z DPH v rozhodných obdobích února a března roku 2010 a současně
nepodali daňové přiznání za zdaňovací období duben 2010, čím úmyslně zkrátili
daň ve výši 36.353.556 Kč. Tohoto jednání se dopustili za přispění obviněného
K., který v úmyslu pomoci zrealizovat shora uvedený daňový únik na DPH u M.P.K. a současně sejmout zodpovědnost za toto jednání z dosavadního statutárního
zástupce K. S., vyhledal v období koncem roku 2009 či začátkem roku 2010
vhodnou osobu, tzv. bílého koně, J. V. a v podstatě dojednal pod příslibem
prospěchu pro jeho osobu, že formálně převezme M.P.K., stane se jejím jediným
společníkem, aktivně se nebude podílet na činnosti společnosti a podepíše
písemnosti související s koupí obchodních podílů M.P.K. i další potřebné
písemnosti související s další činností společnosti a za tímto účelem opakovaně
vozil osobním automobilem J. V. na setkání s K. S. a k notáři. Dále obviněnému
V. předložil k podpisu různé písemnosti, z jejichž obsahu bylo zřejmé, jaký
obchod a v jaké výši byl M.P.K. realizován a taktéž čisté papíry, které
obviněný V. pod příslibem odměny a materiálních výhod obviněnému K. podepsal a
takto získané podpisy obviněného V. byly využity pro stvrzení faktur, daňových
hlášení a dalších různých firemních písemností za M.P.K. Výše uvedeným způsobem
získaný podpis obviněného V. byl také využit v přiznání k DPH, podaném za
M.P.K. za zdaňovací období března 2010 u Finančního úřadu ve Strakonicích, ve
kterém byly uvedeny nepravdivé údaje, na jejichž základě došlo ke zkrácení DPH
za předmětné období a výše uvedeným způsobem byla obviněným V. podepsána i
substituční plná moc pro obviněného S. k zastupování M.P.K., a to na základě
předchozího zmocnění obviněného V. obviněným S., jednatelem společnosti M.P.K.,
k zastupování této společnosti. Z uvedeného je tedy zcela zřejmé, že obvinění
zcela beze zbytku naplnili skutkovou podstatu zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
K námitce obviněného stran výše způsobené škody Nejvyšší soud uvádí
toliko, že škoda již není znakem skutkové podstaty uvedené v § 240 odst. 1,
3 tr. zákoníku, ale je zde nutný velký rozsah spáchání trestného činu. Tento
rozsah je pak daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná
platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné
povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena.
V trestní věci obviněných přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a
zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, v jakém
rozsahu obvinění zkrátili daň skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu. Jak je totiž z těchto rozhodných
skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněných nedošlo k očekávanému
přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obvinění
neporušili svou povinnost přiznat a odvést daň ve správné výši. Jinými slovy
vyjádřeno, jestliže obvinění v souvislosti s předmětem podnikání společnosti
M.P.K. EURO, s. r. o., jež byla registrována jako plátce daně z přidané
hodnoty, nezajistili náležité splnění povinnosti této obchodní společnosti
přiznat a zaplatit takovou daň ve výši, která odpovídala zákonu, způsobili
škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení daně z přidané hodnoty ve
velkém rozsahu. Neoprávněným navýšením základu daně a taktéž neoprávněným
uplatněním nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a současně zatajením
uskutečněného zdanitelného plnění obvinění dosáhli daňového úniku v celkové
výši 36.353.556 Kč. To pak odpovídá spáchání činu ve značném rozsahu ve smyslu
§ 240 odst. 3 tr. zákoníku, který lze dovodit – jelikož jiná než finanční
hlediska se zde neuplatní – v případě stejné peněžní částky, jaká je rozhodná
pro škodu velkého rozsahu a velký prospěch, jejichž výše je podle § 138 odst.
1, 2 tr. zákoníku nejméně 5.000.000 Kč. Ostatně zkrácení daně není nic jiného
než škodou na straně státu jako příjemce daně, na jehož majetku nedošlo k
důvodně očekávanému přírůstku, a prospěchem na straně plátce (poplatníka) daně,
jehož majetek nebyl zmenšen, ač se tak podle zákona mělo stát.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výše citované rozhodnutí nalézacího
soudu bylo již druhé v pořadí. Poté, co byla věc odvolacím soudem na základě
odvolání státního zástupce zrušena a vrácena k novému projednání, nalézací soud
rozhodl znova, kdy v novém řízení nedošlo k doplnění dokazování či změně
skutkového stavu věci. Nalézací soud tedy zjistil skutkový stav věci správně a
bez důvodných pochybností, přičemž tyto závěry opřel o řádně provedené důkazy.
Naplnění znaku „ve značném rozsahu“, kvalifikované skutkové podstaty zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku
nalézací soud dovodil z rozhodnutí finančního úřadu, se sdělení finančního
úřadu a především z rozhodných daňových přiznání, a taktéž dokladů a šetření
finančního ředitelství, z nichž poté jednoznačně vyplývá skutečný průběh a
výsledek daňového řízení u daňového subjektu M.P.K. EURO, s. r. o. Nalézací
soud výrok o vině doplnil přehlednými tabulkami zachycujícími uskutečněná
zdanitelná plnění na podkladě, kterých měly být podány správné a pravdivé
daňové přiznání. V takovém postupu neshledal žádnou vadu ani soud odvolací a
Nejvyšší soud i s ohledem na výše uvedené, nemá těmto závěrům čeho vytknout.
Nejvyšší soud tedy neshledal námitky obviněného K. S. opodstatněnými.
Obviněný R. K. namítl nesprávnou aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku,
kdy má za to, že v projednávané věci jsou dány a prokázány mimořádné okolnosti
jeho osobních poměrů odůvodňující snížení trestu pod spodní hranici trestní
sazby.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom
vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko
vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při
dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových
zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná
skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.
Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Obecně lze pod jiné hmotněprávní
posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních
odvětví.
Teoreticky zahrnuje (jiné) hmotněprávní posouzení i otázky ukládání trestu. Při
výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním
zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán
tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací
důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný
čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm
uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu
a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř.,
dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči
druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto
speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v
textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k
uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo
zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, například nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 58 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu. Předmětný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve
vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví
jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Nutno konstatovat, že předestřené námitky obviněného uplatněnému hmotněprávnímu
dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť proti jimi výhradně napadenému výroku o
trestu lze brojit zásadně pouze na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., který však neuplatnil. Pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nedostatečně
vyhodnotil kritéria ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. To vyplývá již ze
skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl
subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1 tr.
zákoníku splňuje. Obviněný tedy nepředložil jedinou námitku vztahující se k
právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, čímž se zcela
míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud při
stanovení výše trestu aplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a snížil
obviněnému trest pod spodní hranici trestní sazby, přičemž dostatečně vyložil,
jaké skutečnosti vzal při svém rozhodování za opodstatňující tento postup.
Nejvyšší soud shledal námitky obviněného nedůvodnými.
Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh
na odklad výkonu trestu podle § 265h odst. 3 tr. ř. a Nejvyšší soud rozhodl,
jak výše uvedeno, nerozhodoval o takto vzneseném návrhu, a to ani ve smyslu §
265o tr. ř.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce za podmínky ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016,
sp. zn. 3 To 51/2016, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř.
zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v
Praze nařídil, v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně odmítl dovolání
obviněného K. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a obviněného R. K. podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí
předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem,
který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr.
ř.).
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k
dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V původním
řízení před soudy obou stupňů obvinění K. S., J. V. a R. K. nebyli ve vazbě.
Nejvyšší soud shledal, že ani v nynějším stadiu řízení není na straně
obviněných dán žádný z důvodů vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. ř., a proto
rozhodl, že obvinění se neberou do vazby.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního
zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném
zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu