U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2014 o
dovolání, které podal obviněný A. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 60/2013, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 136/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5 T
136/2012, byl obviněný A. M. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle
§ 143 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr.
zákoník“), přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození a ohrožení provozu obecně
prospěšného zařízení podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil
jednáním popsaným podrobně ve výroku o vině rozsudku. Za to byl odsouzen podle
§ 143 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 5 (pět) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1, odst.
3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 (pěti) let. Rozsudkem bylo
taktéž rozhodnuto o náhradě škody.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 5
T 136/2012, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroků o vině a trestu.
Odvolání podali také V. K. a L. K., kteří jej směřovali proti výrokům o náhradě
škody.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 4. 2013,
sp. zn. 6 To 60/2013, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. k
odvolání obviněného a podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. k odvolání
poškozených L. K. a V. K. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného
A. M. uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 3
tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození a ohrožení provozu obecně
prospěšného zařízení podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle
skutkových zjištěním dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 22. 12. 2011
v 05:18 hodin v Ú. n. L., v ulici P., při řízení osobního automobilu tov. zn. a
typu Honda Civic 1,8 majetku jeho matky MUDr. E. M. ve stavu vylučujícím
způsobilost, který si přivodil předchozím požitím alkoholu a marihuany před
jízdou, kdy koncentrace hladiny alkoholu v jeho krvi v době řízení motorového
vozidla dosahovala výše nejméně 2,17 g/kg (promile) a bezprostředně po nehodě
koncentrace návykové látky 9-tetrahydrocannabinolu přesahovala hodnotu 5
ng/ml, způsobil dopravní nehodu tím, že po projetí levotočivé zatáčky ve směru
jízdy z centra vlivem požitého alkoholu a výrazného překročení povolené
rychlosti jízdy v obci, kdy jel rychlostí nejméně 97 km/h, na mokré komunikaci
nezvládl řízení svého vozidla, se kterým vyjel vpravo mimo komunikaci, kde
pravou přední a boční částí svého vozidla narazil do sloupu trolejového vedení,
na kterém byla umístěna rozvodná skříň veřejného osvětlení, kdy tuto poškodil a
vyřadil tím z činnosti veřejné osvětlení v počtu 36 svítidel po dobu od 05.18
hodin do 06.20 hodin a na 14 sloupech po dobu od 06.20 hodin do 07.55 hodin, po
té vozidlo narazilo ještě do dvou vzrostlých listnatých stromů, při dopravní
nehodě:
poškozená K. K., bytem Ú. n. L., L., která seděla na předním sedadle vpravo ve
vozidle Honda a nebyla připoutána bezpečnostními pásy, utrpěla zranění
neslučitelná se životem, polytrauma, na která na místě dopravní nehody zemřela,
poškozením osobního automobilu tov. zn. a typu Honda Civic způsobil jeho
majitelce, poškozené MUDr. E. M., bytem Ú. n. L., L., škodu ve výši 269.000,-
Kč,
poškozením veřejného osvětlení způsobil jeho majiteli, poškozené obchodní
společnosti Eltodo Citelum, s. r. o., se sídlem P., N., škodu ve výši 14.221,15
Kč bez DPH“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1, 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s
dohledem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na
dobu 5 (pěti) let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na
náhradě škody poškozenému L. K., bytem L., částku 240.000,- Kč, a poškozené V.
K., bytem Ú. n. L., L., částku 240.000,- Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak
byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným L. K. a
V. K. částku 20.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. K. a V.
K. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále obviněnému uloženo na náhradě škody
zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, sídlem Kodaňská
1441/46, Praha 10, IČ 471 14304, částku 1.642,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř.
byla poškozená společnost Eltodo Citelum, s. r. o., se sídlem Praha 4,
Novodvorská 1010/14, IČ: 257 51 018, odkázána s celým svým nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013,
sp. zn. 6 To 60/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání
(č. l. 315 - 319), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení skutků nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že v dané trestní věci byl chybně subsumován zjištěný skutkový
děj pod kvalifikovanou skutkovou podstatu § 143 odst. 3 tr. zákoníku, maje za
to, že soud měl jeho jednání posoudit toliko jako jednání ve smyslu 143 odst. 2
tr. zákoníku, a dále namítl pochybení soudu při ukládání trestu, který shledává
zjevně nepřiměřeným, navíc v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného
činu a s dalšími relevantními hledisky, tedy neslučitelný s ústavním principem
proporcionality trestní represe.
Svoji argumentaci obviněný opírá zejména o tvrzení, že k naplnění dané
kvalifikované skutkové podstaty podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku je nutné, aby
došlo k porušení několika právních předpisů, nikoli tedy pouze jednoho. Pokud
se vychází z textu ustanovení § 143 odst. 3 tr. zákoníku, je nutné k aplikaci
kvalifikované skutkové podstaty naplnit všechny podmínky v textu normy uvedené:
hrubé porušení, vícero zákonů a normy se musí týkat bezpečnosti dopravy. Podle
soudů činných dříve ve věci přitom měl svým jednáním porušit § 4 písm. a), b),
§ 5 odst. 2 písm. b) a § 18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“),
tedy nebyla splněna podmínka porušení vícero zákonů. K tomu se obviněný
domnívá, že § 4 písm. a), b) zákona o silničním provozu je pouze generální
klauzulí, kterou není možné ve výše uvedeném smyslu započítat, neboť k ní jsou
ostatní ustanovení zákona o silničním provozu ve vztahu speciality. Logicky je
pak každé porušení speciálních ustanovení zákona o provozu na pozemních
komunikacích vždy porušením generální klauzule o povinnostech nikoli pouze
řidiče, ale každého účastníka silničního provozu, a tedy nelze zde tvrdit, že
byly porušeny dvě normy. Pokud jde potom o § 18 odst. 1, odst. 4 zákona o
silničním provozu, tedy překročení povolené rychlosti, jedná se pouze o
následek porušení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, neboť se
nacházel ve stavu silné opilosti, v níž jeho schopnosti ovládat vozidlo a
vnímat své jednání byly prakticky vyloučeny, a tedy si své jednání
neuvědomoval. Na toto porušení zákona proto nelze hledět jako na samostatné
vědomé porušení další normy. S odkazem na judikaturní praxi soudů pak obviněný
uvedl, že za hrubé porušení předpisů o bezpečnosti dopravy je vždy považována
situace, kdy řidič řídí vozidlo v silně podnapilém stavu, nepřiměřenou
rychlostí, při současném dalším porušení ustanovení dopravního předpisu, kterým
je například znalost špatného technického stavu před jízdou, znalost zákazu
řízení či znalost stavu vozu, který není přizpůsoben pro přepravu osob. Obviněný tak má za to, že následná nepřiměřená rychlá jízda je již pouze
důsledkem, byť protiprávním, stavu, ve kterém se řidič nachází, tedy ve stavu
nikoli průměrné, ale velmi silné opilosti. Lze tedy dle jeho názoru dojít k
závěru, že značně opilý řidič tím, že započne řídit automobil, skutečně poruší
normu zákona o bezpečnosti dopravy, ale nelze již konstatovat, že by řidič, byť
formálně se to tak jeví, porušil další normu tím, že ve stavu velmi blízkém
nepříčetnosti řídí vozidlo vysokou rychlostí pouze v důsledku opilosti, přičemž
své jednání si zcela neuvědomuje. Hladina alkoholu v krvi obviněného výrazně
převyšovala 1,00 g/kg alkoholu, čímž byla jeho schopnost ovládat vozidlo a i
schopnost vnímat své jednání prakticky vyloučena. Příčinou všech v rozsudku
uvedených porušení zákona tak bylo nadměrné požití alkoholu, v jehož důsledku
nepochopitelně sedl za volant a jel nepřiměřenou rychlostí.
Dále obviněný namítl nepřiměřenou výši trestu s tím, že jemu uložený trest je v
extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu. Domnívá se, že je
třeba hodnotit hlouběji osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry jeho osoby.
Jeho chování po činu, zvláště pak jeho snahu omluvit se rodině poškozené, je
třeba rovněž hodnotit kladně. Sám prvoinstanční i odvolací soud uzavřel, že
projevoval skutečnou a nikoli účelovou lítost nad skutkem, který způsobil.
Uvedl, že požadovanému účelu trestu by vyhověl i trest mnohem mírnější, kdy se
domnívá, že destrukční účinek pětiletého trestu odnětí svobody na mladého
člověka, jímž je, je nasnadě. Je toho názoru, že v jeho případě nejsou žádné
přitěžující okolnosti, kdy fatální následek jeho jednání, tj. smrt poškozené,
je vyjádřen již objektivní stránkou uvedeného přečinu podle § 143 tr. zákoníku,
kdy současně zde nebyl jakýkoli úmysl tento spáchat, stejně jako řídit pod
vlivem alkoholu. Svá tvrzení pak opírá zejména o svůj nízký věk a o skutečnost,
že před spácháním trestného činu vedl řádný život. Obviněný svého činu lituje,
dobrovolně začal navštěvovat hospic sv. Štěpána, a jak sám uvádí, zásadním
důvodem této jeho činnosti je snaha vyrovnat se prostřednictvím pomoci
potřebným se svým pocitem viny.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 60/2013, a aby věc podle § 2651 odst. 1 tr. ř.
přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s
ohledem na argumentaci obviněného mu nelze přisvědčit, že počet porušených
ustanovení je ve své podstatě nižší. Skutečnost, že jednotlivá pravidla zákona
o silničním provozu jsou vnitřně provázaná a jedno souvisí s druhým, neznamená
a nemůže znamenat, že při porušení více z nich se pachateli započítá pouze to
porušení, které nastalo primárně, je nejvýznamnější či se nijak nepřekrývá s
jiným apod. Pro případ obviněného to značí, že zcela zjevně porušil jednak § 4
písm. a), b) zákona o silničním provozu, neboť se nechoval ohleduplně a
ukázněně a ohrožoval život a majetek jiných osob, dále porušil § 5 odst. 2
písm. b) zákona o silničním provozu, protože (bez ohledu na drobné formulační
pochybení v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) obviněný řídil vozidlo po
požití alkoholu a návykové látky, a rovněž porušil i § 18 odst. 1, 4 zákona o
silničním provozu, protože navzdory svému ovlivnění, řídil vozidlo v podstatě
dvojnásobkem maximální povolené rychlosti. Lze doplnit, že § 4 zákona o
silničním provozu je sice obecným a tudíž v některých případech může nastat
pouze jeho porušení a nikoli již porušení ustanovení speciálního, na druhou
stranu pokud pachatel poruší nejen obecný pokyn podle § 4 zákona o silničním
provozu, ale i některý z pokynů speciálních (tedy se dopustí jednání, které je
zákonodárcem zjevně, právě v důsledku stanovení speciálního pravidla,
shledáváno závažnějším), je zcela namístě mu přičíst – objektivně existující –
porušení pravidel dvou. Dále se státní zástupce domnívá, že obviněný se ve své
argumentaci pokouší sblížit schopnost bezpečně ovládat vozidlo ve smyslu § 274
tr. zákoníku a svoji schopnost ovládat své jednání a uvědomovat si jeho
následky ve smyslu § 26 tr. zákoníku. Obviněný přitom sice v důsledku požití
alkoholu a návykové látky zjevně ztratil schopnost bezpečně ovládat vozidlo
[tedy porušil § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu], ovšem zároveň
nijak neztratil příčetnost, tedy za své jednání byl i nadále plně odpovědný.
Rovněž je třeba doplnit, že obviněný zákon o silničním provozu porušil nejen
vícenásobně, ale značně intenzivně, neboť ač si musel být vědom požití více
látek, které výrazně negativně ovlivnily jeho řidičské schopnosti, zcela
bezohledně řídil (v zimě a za tmy) vozidlo způsobem, u něhož se ohrožení
života, zdraví a majetku dalo velmi jednoduše, tedy i ve stavu, v němž se
obviněný nacházel, předpokládat. Bohužel, takový následek v konečném důsledku i
nastal.
Státní zástupce se dále vyjádřil k námitce nepřiměřeného trestu. Uvedl, že
výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je navíc dán, pokud došlo buď k uložení
takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo
trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
(srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné, neboť jeho námitky zvolený důvod dovolání neosvědčily.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp.
zn. 6 To 60/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen
trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněného dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným A. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný byl uznán vinným jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození a ohrožení
provozu obecně prospěšného zařízení podle § 277 odst. 1 tr. zákoníku, jejichž
právní posouzení nijak nenapadá, jednak přečinem usmrcení z nedbalosti podle §
143 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Ve vztahu k přečinu usmrcení z nedbalosti obviněný uplatnil v rámci dovolání
relevantní námitku, v rámci níž namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno
podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku namísto soudy aplikovaného ustanovení § 143
odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť k naplnění dané kvalifikované skutkové podstaty
podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku je nutné, aby došlo k porušení několika
právních předpisů, kdežto obviněný svým jednáním porušil toliko ustanovení
zákona o silničním provozu, tedy jednoho právního předpisu, kdy současně jemu
vytýkaná porušení ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 2 písm. b) a § 18
odst. 1, odst. 4 zákona o silničním provozu jsou vzájemně provázána, resp. pro
právní kvalifikaci je stěžejní toliko porušení, které bylo primární a od něhož
jsou další porušení odvozena.
Trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně lidského života. Z hlediska
subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr.
zákoníku]. Spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr.
zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního
předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem (srov.
přiměřeně R 7/1965). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a
mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
Ustanovení odst. 2 § 143 tr. zákoníku se vztahuje na pachatale, který spáchal
čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z
jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku není možno
mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti,
jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže
tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. R 11/1964).
Trestní zákon hovoří o důležité povinnosti uložené podle zákona, čímž se v
praxi rozumí nejen povinnost přímo uložená zákonem, ale i povinnost uložená na
základě zákona jiným právním předpisem nebo i konkrétní příkaz, vydaný na
základě zákona a způsobem tam uvedeným. Nestačí však porušení jakékoli
povinnosti, i když se týká ochrany života člověka, ale musí jít o povinnost,
která je důležitá. Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je
zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem
na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou
dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně
často mívá (srov. R 33/1972). Výpočet všech „důležitých povinností“ řidiče
motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské
povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci; jde především o
řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, dále o nepřiměřeně
rychlou jízdu, hlavně v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru (srov. R
57/1960), předjíždění v místech, kde je to zakázáno, couvání s nákladním autem
na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další
náležitě poučenou osobou (srov. R 17/1959 i R 40/1978), nesledování technického
stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (R
33/1961, R 26/1962), porušení předpisů o zastavení nebo zmírnění rychlosti
jízdy za situace vytvořené vjezdem na silnici s předností v jízdě, na
železniční přejezd, do nepřehledné zatáčky apod. (srov. R 14/1961, R I/1966 a R
38/1975).
Naproti tomu ustanovení odst. 3 § 143 tr. zákoníku se vztahuje na pachatele,
který spáchal čin uvedený v odstavci 1 proto, že hrubě porušil zákony o ochraně
životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo
hygienické zákony.
Vyšší trestnost podle tohoto ustanovení je odůvodněna tím, že smrtelný následek
byl způsoben „hrubým porušením zákonů”. Trestní zákoník zde používá pojem
zákony, aby vyjádřil, že povinnosti musí být v zásadě stanoveny zákony, což
navazuje na čl. 2 odst. 4 ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, podle kterého každý může činit, co není zákonem
zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Hrubým porušením
zákonů je tak intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za
dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, tedy vyvolává
reálné nebezpečí, že dojde k smrtelnému následku předpokládanému v § 143 tr.
zákoníku, přičemž však musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než
je porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména
se jedná o případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného
dopravního předpisu (např. jízda v podnapilém stavu a nepřiměřenou rychlostí s
vozidlem, u kterého nefungují brzdy). Nedbalost (srov. § 16 tr. zákoníku) se
musí vztahovat nejen k smrtelnému následku, ale i k hrubému porušení zákonů o
bezpečnosti dopravy (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1500 – 1509).
Nelze přisvědčit úvahám dovolatele v tom smyslu, že vnitřní provázanost a
vzájemná návaznost mezi jednotlivými ustanoveními zákona o silničním provozu
značí, že je třeba se zaměřit toliko na porušení, které nastalo primárně,
případně to, které se nijak nepřekrývá s jiným. Obviněnému bylo kladeno za vinu
porušení ustanovení § 4 písm. a), b) zákona o silničním provozu Při účasti na
provozu na pozemních komunikacích je každý povinen
a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život,
zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní
prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit
zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace,
povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým
schopnostem a svému zdravotnímu stavu
b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto
zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na
pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §
79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými
k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích., tedy
porušení ustanovení, které obviněný označuje za generální klauzuli. Uvedené
ustanovení lze jistě označit za obecný pokyn o bezpečnosti v silničním provozu,
ale jak správně uvedl v rámci svého vyjádření státní zástupce, porušení pokynu
obecně formulovaného pokynu neznamená, že pokud je porušena povinnost
vyplývající z některého ze speciálních ustanovení zákona, aplikace tohoto
speciálního ustanovení neguje aplikaci obecného. Stejně jako u znění většiny
skutkových podstat trestných činů, i zde je obecné ustanovení a dále ustanovení
speciální, která slouží k užšímu, resp. konkrétnějšímu vymezení povinnosti. Je-li pak porušeno ustanovení speciální, je automaticky porušen i obecný pokyn,
kdy tento může být teoreticky porušen i jen sám o sobě. Dále byl obviněný
shledán vinným porušením ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním
provozu Řidič nesmí – b) řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po
požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky nebo v takové době po
požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě
pod jejich vlivem., tedy že řídil vozidlo po požití alkoholu a současně i
návykové látky, a ustanovení § 18 odst. 1, odst. 4 zákona o silničním provozu
Odst. 1) Rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem,
vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně
technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním
podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou
rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Odst. 4) V obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/h, a jde-li o
dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/h. , neboť v místě překročil nejvyšší povolenou rychlost, a to téměř dvojnásobně.
Přestože obviněný řídil vozidlo ve stavu vylučujícím bezpečné ovládání vozidla,
který si přivodil požitím alkoholu a návykové látky (hladina alkoholu v krvi
obviněného vysoce převyšovala 1,00g/kg alkoholu, kterážto hodnota je mezní
hodnotou pro stav vylučující způsobilost k řízení motorových vozidel, nehledě
na skutečnost, že obviněný požil i návykovou látku 9-tetrahydrocannabinol v
množství přesahujícím hodnotu 5 ng/ml), byl v době spáchání skutku příčetný a
za své jednání tak byl plně odpovědný. Lze souhlasit, že s velkou
pravděpodobností měly opilost a požití návykové látky za následek, že obviněný
téměř dvojnásobně překročil rychlost, ale zcela jistě nelze danou provázanost
chápat tak, že se jedná o zřejmý důsledek primárního porušení předpisu (požití
alkoholu a návykových látek). Takovýto důsledek, tedy překročení nejvyšší
povolené rychlosti, totiž nastat vůbec nemusí. Stran rychlosti vozidla obecně
platí, že řidič smí jet nejvýše takovou rychlostí, jaká mu umožní bezpečně
zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. To platí zejména pro
jízdu za snížené viditelnosti a při zapnutých světlech. Přitom musí řidič brát
v úvahu vedle vlastní brzdné dráhy i reakční dobu a dráhu technické prodlevy
brzd (srov. R 3/1969). Nelze dovodit, že po ovlivnění alkoholem či jinou
návykovou látkou je již z trestně právního pohledu v podstatě nerozhodné, zda
obviněný následně porušil i další ustanovení o povinnostech účastníků
silničního provozu. Naopak je třeba každé další porušení pravidel přičíst k
jeho tíži, neboť se tím v celkovém souhrnu zvyšuje nebezpečnost jednání
obviněného pro společnost. Porušení vícero ustanovení zákona tedy zvyšuje
závažnost provinění pachatale, což je třeba reflektovat i v právní kvalifikaci
skutku.
Nejvyšší soud proto s ohledem na uvedené neshledal námitku obviněného důvodnou.
Obviněný dále namítl nepřiměřenost jemu uloženého trestu s tím, že uložený
trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími
relevantními hledisky, zejména věkem a dosavadní bezúhonnosti obviněného.
K uvedené námitce Nejvyšší soud uvádí, že teoreticky (jiné) hmotněprávní
posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu
k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však
nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a
celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním
případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a
jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze
napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v
jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný
či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Pokud
tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného
dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání
namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení
nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo
zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, jak učinil obviněný.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen
přípustný druh trestu v rámci zákonných trestních sazeb stanovených za trestné
činy, jimiž byl uznán vinným. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, že obviněnému
byl uložen trest úhrnný, neboť byl současně shledán vinným dalšími dvěma
přečiny. Při ukládání trestu odvolací soud vyhodnotil všechny skutečnosti již
zjištěné soudem prvního stupně, vztahující se ke všem okolnostem případu i
osobě obviněného. Uvedl, že „při stanovení této konkrétní výměry odvolací soud
ve prospěch obžalovaného vyhodnotil, že se jedná o osobu bezúhonnou, dosud
nikdy soudně trestanou, a přihlédl k jeho upřímné lítosti, kterou obžalovaný
projevoval po celou dobu vedeného trestního řízení, navíc podpořené jeho
činností v H. sv. Š. v L., kde se od dubna roku 2012 podílí na komplexní péči o
umírající pacienty“ (str. 14 napadeného rozsudku). Lze připustit, že formulace
stran přitěžujících okolností, kdy odvolací soud uvedl, že obviněný „svým
jednáním způsobil větší škodní následek, kterým nepochybně je smrt poškozené“,
není nejvhodnější, nicméně v rámci odůvodnění rozsudku je zcela zřejmé, že
odvolací soud tímto toliko zdůrazňuje závažnost důsledku nezodpovědného jednání
obviněného. Po zhodnocení všech okolností případu a osoby obviněného odvolací
soud dospěl k závěru, že „na obžalovaného je nutno působit trestem, který je
spojen s bezprostředním omezením jeho osobní svobody. Přestože se jedná o
osobu, která nebyla dosud soudně trestána, je uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody zcela namístě, a to při uvážení především okolností případu, kdy
obžalovaný řídil vozidlo v době dopravní nehody velmi vysokou rychlostí,
současně pod značným vlivem alkoholu v kombinaci s návykovou látkou
tetrahydrocannabinolem, přičemž způsobil nenapravitelný následek v podobě úmrtí
osoby velmi nízkého věku“ (str. 16 napadeného rozsudku). O skutečnosti, že
odvolací soud (ve shodě se soudem nalézacím) vzal v potaz jak nízký věk
obviněného, tak i jeho dosavadní bezúhonnost, stejně jako jím projevenou
lítost, svědčí závěr obou soudů stran zařazení obviněného do věznice mírnějšího
typu v souladu s ustanovením §56 odst. 3 tr. zákoníku, neboť „posuzovaná
trestná činnost, na niž má kritický náhled, je tak jen ojedinělým vybočením z
jinak jím řádně vedeného způsobu života“ (str. 16 napadeného rozsudku).
Extrémní rozpor by tedy ani v případě přípustnosti takovéto námitky nebyl
shledán.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného A. M. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a