3 Tdo 513/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. dubna 2008 v neveřejném zasedání
o dovolání podaném obviněným T. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 To 778/2006, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 299/2005,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 3 T 299/2005,
byl obviněný T. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 4.
6. 2002 kolem 10.00 hod. při jízdě s vozidlem VW Golf Cabrio, v T., ve směru k
nádraží ČD, před vyznačeným přechodem pro chodce, se nevěnoval řízení vozidla a
nedodržel bezpečnou vzdálenost od před ním jedoucího vozidla Ford Fiesta,
řízeného D. V., která zastavila před přechodem pro chodce, do tohoto vozidla
narazil a odhodil ho na přecházející chodkyně M. R., která utrpěla zlomeninu
kosti holenní s dobou léčení přesahující 6 týdnů, a H. M., která utrpěla
zhmoždění hlavy s dobou léčení 10 dnů“. Za tento trestný čin byl obviněný podle
§ 224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti
měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 49 odst. 1 tr.
zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 To
778/2006, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek
soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 3. 2007 (§ 139 odst. 1 písm.
b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání směřující současně i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu
prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že se
odvolací soud nevypořádal s některými skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a
v důsledku toho pak došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako
trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák.,
ačkoliv ve skutečnosti z provedených důkazů vyplývaly případně jen důvody pro
použití právní kvalifikace podle § 223 tr. zák.
Dovolatel soudu vytkl, že při zjišťování skutkového stavu věci vycházel
především z výpovědi svědkyně K., která však podle dovolatele představuje jen
osamocenou verzi skutkového děje stojící proti jeho vlastní verzi podpořené
výpověďmi svědků T., D., S. a znalkyně PhDr. H.. Dovolatel zdůraznil, že při
existenci dvou či více výkladů provedených důkazů, kdy nebylo možno jednoznačně
určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, bylo zapotřebí
vzniklé pochybnosti vyhodnotit v jeho prospěch, a nikoliv - jak to soudy obou
stupňů v rozporu se zásadou in dubio pro reo učinily - k jeho tíži. Tím podle
dovolatele nesprávně aplikovaly ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř.
Podle názoru dovolatele soudy dále pochybily i při stanovení právní kvalifikace
zjištěného (v rozsudku soudu prvního stupně popsaného) skutku, když ho
kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2
tr. zák., ačkoliv jím ve skutečnosti nebyly naplněny formální ani materiální
znaky tohoto trestného činu. V prvé řadě podle něj ve skutkové větě výroku
rozsudku soudu prvního stupně chybí přesné označení zákonné povinnosti, kterou
měl svým jednáním porušit. Tento nedostatek může vzhledem k ustanovení § 120
odst. 3 tr. ř. a náležitostem výroku rozsudku způsobovat vadnost rozhodnutí
obecných soudů a může být důvodem pro jejich zrušení. Dovolatel dále vyslovil
pochybnosti o tom, zda poškozené M. R. byla způsobena těžká újma na zdraví
podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., ačkoliv takové zjištění je nezbytným
předpokladem trestnosti jednání podle § 224 tr. zák. Kromě obecných kritérií,
jako je povaha utrpěného zranění a délka léčení, se podle dovolatele soudy
nezabývaly dalšími důležitými hledisky, především tím, jak citelně byla
poškozená omezena v běžném způsobu života, jaké konkrétní obtíže ji utrpěné
zranění působilo a jak ji v jejím věku omezovalo v běžném způsobu života,
popřípadě zda se na jeho vzniku nepodílely ještě další dovolatelem
neovlivnitelné faktory, které mohly spočívat v celkovém zdravotním stavu
poškozené před nehodou (např. zvýšená lámavost kostí apod.). Takové závěry však
dovolatel v rozhodnutí soudů obou stupňů postrádá. Svoji argumentaci uzavřel
tím, že právní posouzení skutku podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. nebylo
soudy dostatečně podloženo a odůvodněno, což znamená, že byly dány důvody jen
pro právní kvalifikaci podle ustanovení § 223 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, „aby Nejvyšší soud ČR
napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem společně s rozsudkem
Okresního soudu v Teplicích zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k
novému projednání a rozhodnutí“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) a s odkazem na obsah dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že dovolatelovy námitky ohledně výsledků
dokazování a správnosti zjištěného skutkového stavu věci byly uplatněny mimo
rámec deklarovaného důvodu dovolání. Naproti tomu lze podle státní zástupkyně
tento dovolací důvod považovat za relevantně uplatněný námitkami, že jednání
obviněného nemělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, odst. 2 tr. zák., ale pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 223 tr. zák., když zpochybnil, že by poškozené chodkyni způsobil těžkou újmu
na zdraví, a že nemůže být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. také proto, že ve skutkové větě není obsažen
zákonný předpis, jímž mu byla ukládána povinnost, kterou v souvislosti se svým
trestným jednáním porušil a v jejímž důsledku došlo k předpokládanému následku.
K prvé dovolatelově námitce státní zástupkyně uvedla, že podle skutkových
zjištění nalézacího soudu vyjádřených v právní větě výroku rozsudku se
dovolatel dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst.
2 tr. zák. v té variantě, že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví
a tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem.
Zjištěný skutkový stav podle ní evidentně odpovídá formálním znakům trestného
činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a má potřebný
stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti.
Výrok o vině je přitom konstruován tak, že odpovídá všem zákonným kritériím
včetně ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Z provedeného dokazování jednoznačně
vyplynulo, že poškozená M. R. utrpěla těžkou újmu na zdraví minimálně ve smyslu
ustanovení § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tedy delší dobu trvající poruchu
zdraví. Tento závěr v plném rozsahu odůvodňuje skutečnost, že utrpěla tříštivou
zlomeninu kosti holenní s dobou léčení přesahující šest týdnů, přičemž se
musela podrobit chirurgickému operačnímu zákroku a následně byla
hospitalizována. Utrpěné zranění navíc zanechá na končetině poškozené trvalé
následky, zejména omezení hybnosti v koleni. Takové poškození zdraví je podle
státní zástupkyně zapotřebí posuzovat jako těžkou újmu na zdraví ve výše
uvedené formě.
Ke druhé námitce dovolatele se státní zástupkyně vyjádřila tak, že dovolatel
zcela zjevně porušil ustanovení § 4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích v tehdejším znění, dále ustanovení § 5 odst.
1 písm. b), h) citovaného zákona a ustanovení § 19 odst. 1 citovaného zákona.
Byť ve skutkové větě výroku rozsudku Okresního soudu v Teplicích nejsou tato
konkrétní ustanovení zákona uvedena, je jejich porušení v tzv. skutkové větě
výroku rozsudku soudu prvního stupně dostatečně vyjádřeno tím, že „obviněný se
nevěnoval řízení vozidla a nedodržel bezpečnou vzdálenost od před ním jedoucího
vozidla, které zastavilo před přechodem pro chodce“. Uvedený popis jednání
obviněného podle státní zástupkyně bez jakýchkoliv pochybností charakterizuje
jeho jednání v rozporu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Přitom
se jedná o velmi závažné porušení předpisů o bezpečnosti silničního provozu,
které se v posuzovaném případě rovná porušení důležité povinnosti uložené podle
zákona, protože obvykle vede k závažným následkům pro život a zdraví.
Proto státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný T. Z. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je
dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky
dovolatele, v jejichž rámci hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a
poukazuje na to, že důkazy svědčící v jeho prospěch nevzaly soudy v úvahu, když
zároveň pominuly i zásadu in dubio pro reo a v pochybnostech rozhodly k jeho
tíži. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění
a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových
zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To
znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na
hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení)
soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora
uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např.
nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že
důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých
případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí
obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným
právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného
soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně
úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ
nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich
plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je
v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily a
odůvodnily (viz str. 2 až 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 7
usnesení odvolacího soudu).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však
dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že
výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá právní kvalifikaci
skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr.
zák., neboť v něm chybí přesné označení zákonné povinnosti, kterou měl svým
jednáním porušit. Relevantně rovněž namítl, že poškozená (M. R.) podle jeho
názoru neutrpěla zranění, jež by v soudem zjištěné podobě - vzhledem k jeho
charakteru a následkům - bylo možno jednoznačně posuzovat jako těžkou újmu na
zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud
dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému
z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, jestliže tento čin spáchá
proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání,
postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Za těžkou újmou na zdraví
se ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák. považuje jen vážná porucha zdraví
nebo vážné onemocnění v některé z forem uvedených pod písm. a) až ch)
citovaného ustanovení. Podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je těžkou újmou na
zdraví delší dobu trvající porucha zdraví (onemocnění), za kterou se v praxi
považuje stav, kdy postižený je citelně omezen v obvyklém způsobu života
nejméně po dobu šesti týdnů. Je tedy třeba hodnotit jednak samotnou povahu
poškození zdraví (tj. např. charakter utrpěného zranění, následnou
hospitalizaci a s ní spojené lékařské zákroky /výkony/), a jednak délku
trvajících obtíží (tj. bolestí, omezení pohyblivosti, přetrvávající následky).
Pod pojmem porušení důležité povinnosti uložené podle zákona pak nelze
zahrnovat porušení jakéhokoliv povinnosti vyplývající ze zákona (právní normy),
nýbrž jen takové povinnosti, které má za následek nebezpečí pro lidský život
nebo zdraví a v tomto smyslu výrazně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti
činu. Při porušení důležité povinnosti v dopravě (zde silniční) se vyžaduje,
aby účastník silničního provozu zaviněně (srov. § 5 tr. zák.) porušil zákonem
uloženou povinnost (srov. zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích), do té míry významnou a takovým způsobem, že toto porušení
zpravidla vede k závažným dopravním nehodám, při kterých dochází k těžkým
zraněním či k usmrcení osob.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze
pochybovat o tom, že porucha zdraví poškozené M. R. zjištěná soudy obou stupňů
je s ohledem na svou závažnost a s ní spojenou délku obtíží v normálním
(obvyklém) způsobu života poškozené těžkou újmou na zdraví podle § 89 odst. 7
písm. ch) tr. zák. Poškozená při nehodě vyvolané obviněným (dovolatelem)
utrpěla zlomeninu kosti holení (přesněji ovšem tříštivou zlomeninu holenní
kosti vpravo, viz č. l. 53 spisu) s nutností hospitalizace a operačního výkonu,
bolestmi a následným omezením hybnosti v koleni. Délka léčení přitom přesáhla
šest týdnů. Námitkám dovolatele proto nelze přisvědčit.
Podle soudy zjištěného skutkového stavu věci obviněný (dovolatel) zavinil
inkriminovanou dopravní nehodu tím, že se jako řidič nevěnoval řízení vozidla a
nedodržel bezpečnou vzdálenost od před ním jedoucího automobilu, jehož řidička
zastavila před přechodem pro chodce. V důsledku toho narazil na před ním se
nacházející automobil a odhodil jej na přecházející chodkyně M. R. a H. M.,
které v rozsudku popsaným způsobem zranil. Je tedy zřejmé, že porušil své
řidičské povinnosti zároveň v několika směrech, a to v ustanovení § 4 písm. a),
b), § 5 odst. 1 písm. b), h) a § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích v tehdy účinném znění, jak na to ve svém vyjádření k
dovolání konečně poukázala i státní zástupkyně nejvyššího státního
zastupitelství. Porušení povinnosti vyplývající z ustanovení § 5 odst. 1 písm.
b) citovaného zákona (věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v
provozu) ve spojení s porušením ustanovení § 19 odst. 1 cit. zák. (nedodržení
dostatečné bezpečné vzdálenosti od před ním jedoucího vozidla) je třeba
považovat za porušení důležité povinnosti uložené obviněnému (dovolateli) podle
zákona, jež mívá za následek velmi vážné dopravní nehody, často s fatálními
následky. To samozřejmě platí i pro danou situaci, kdy si obviněný výše
uvedeným způsobem počínal v místech, kde se nacházel vyznačený přechod pro
chodce, před kterým již zastavilo a dávalo přednost chodcům jiné vozidlo.
K námitkám dovolatele je třeba dále poznamenat, že není nezbytně nutné, aby v
tzv. skutkové větě výroku rozsudku soud odkazoval na konkrétní ustanovení
určitého právního předpisu, které bylo porušeno; postačí, je-li porušení
důležité povinnosti uložené pachateli podle zákona náležitě vyjádřeno v popisu
jednání, tedy v konkrétním způsobu, jímž byl tento zákonem požadovaný znak
naplněn. Soud pak v důvodech svého rozhodnutí vyloží, jaký právní předpis a v
jakém ustanovení (či ustanoveních) byl pachatelem porušen. To však Nejvyšší
soud v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů postrádá. Proto je v daném
směru musel doplnit vlastními právními závěry založenými na soudy zjištěném
skutkovém stavu věci, jak je v potřebném rozsahu popsán ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně. Z ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. přitom vyplývá, že
dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené
rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního
stupně) bylo založeno na dovolatelem namítaných vadách spočívajících v
nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním
posouzení podle uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak relevantně uplatněné části neshledal
jakkoliv opodstatněným.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona
rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného T. Z. odmítá. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler