USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání
podaném R. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 55 To 274/2017, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 76/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 5 T 76/2015,
byl R. Š. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst.
1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1.
2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve
výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu výkon takto
uloženého trestu byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad
obviněným v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Podle § 85 odst. 1 tr.
zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání čtyř let. Dále bylo obviněnému
uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným
činem způsobil. Výrokem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen
výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 6. 2015, č. j. 5
T 117/2014-248, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2015, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla také
obviněnému stanovena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému P. Š.,
částku ve výši 935.038 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl pak
poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci,
usnesením ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 55 To 274/2017, tak, že je jako nedůvodné
podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a
to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i
všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Předně namítl
existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených soudních rozhodnutí, přičemž
se domnívá, že skutková zjištění soudů obou stupňů nemají obsahovou vazbu na
provedené důkazy a z těchto nevyplývají. Tato tvrzená vada je v dovolání
podrobně rozvedena především prostřednictvím vlastního rozboru některých
provedených důkazů a na základě formulování vlastních skutkových závěrů. Další
námitky se týkají tvrzené absence znaků objektivní a subjektivní stránky
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný namítá,
že ve skutkové větě chybí popis nebo alespoň vhodné vyjádření znaku uvedení
poškozeného v omyl či využití jeho omylu. Dále v dovolání obviněný zpochybnil
existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem a
namítl, že ve skutkové větě absentuje jakékoliv vyjádření jeho zavinění. Mimo
to obviněný také namítá vadu opomenutých důkazů, a sice že nebyl proveden
navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k orientovanosti poškozeného. Pokud měl
soud prvního stupně pochybnosti o tom, zda byly skutečně finanční prostředky
poškozenému vyplaceny, neboť se jednalo o tvrzení proti tvrzení, tak měl v
daném případě vyslechnout zaměstnankyni Exekutorského úřadu JUDr. Tomáše Vrány,
která exekutorský zápis za přítomnosti poškozeného a obviněného sepsala. Toto
však soudy prvního ani druhého stupně neprovedly. V případě tvrzení proti
tvrzení je soud prvního stupně povinen důkladně posuzovat věrohodnost
jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a
obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů.
Obviněný v souladu s § 265o odst. 1 tr. ř. požádal Nejvyšší soud o přerušení
výkonu rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 5 T
76/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 55 To 274/2017. Závěrem svého dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí obou soudů a sám rozhodl tak, že
obviněného zprostí obžaloby, popř. aby soudu prvního stupně přikázal věc v
celém rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že dovoláním se nelze úspěšně
domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani
přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Soudy v nynější věci
provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dospěly ke
skutkovým závěrům, které v nich mají oporu a svědčí o vině obviněného. Obviněný
se svým dovoláním domáhá jiného hodnocení důkazů, potažmo jiných pro něj
příznivějších skutkových zjištění, což není opodstatněnou námitkou.
Neopodstatněnou je i námitka opomenutých důkazů. Soudy totiž v odůvodněních
svých rozhodnutí uvedly, proč některé (obviněným namítané) důkazy neprovedly.
Krajský soud stručně, ale dostatečně vysvětlil, proč jsou učiněná skutková
zjištění pro účely závěru o vině dostačující. Při trestném činu podvodu není
třeba znalecky zkoumat osobu poškozeného. Námitku absence znaku uvedení v omyl
ve skutkové větě státní zástupce označil za irelevantní, jelikož takový znak je
ve skutkové větě zahrnut a je dostatečně vyjádřený spojením předstíral určité
skutečnosti za účelem ovlivnění jednání poškozeného či předložil k podpisu
relevantní listiny pod záminkou nikoliv pravdivou. Dostatečně je vyjádřen i
namítaný příčinný vztah a subjektivní stránka předmětného zločinu, a to včetně
nezbytného podvodného úmyslu. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. Zároveň navrhl, aby bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
rozhodnuto v neveřejném zasedání a současně vyslovil souhlas a projednáním věci
v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Tento dovolací důvod tak míří na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených
dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího
důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak
představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli
jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v
posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními
vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a
na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud především podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud
druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., §
263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, nikoli každá námitka stran porušení práva na
spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud
posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných
opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich
základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem
hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně
směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal
nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) a
současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od
skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.
Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly
jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich
považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při
rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 3–17 rozsudku soudu
prvního stupně, resp. str. 3–4 rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci
obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na
úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky
budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu
významná. Soudy prvního a druhého stupně podle Nejvyššího soudu důkladně a
úplně posoudily provedené důkazy a nedopustily se přitom vytrhávání určitých
skutečností z kontextu, jak namítá obviněný. Soud prvního stupně přesvědčivě a
v souladu se zásadami formální logiky zhodnotil všechny ve věci provedené
(relevantní) důkazy, a to v jejich vzájemné souvislosti, a to i s přihlédnutím
ke všem okolnostem případu bez jakéhokoliv náznaku projevu libovůle.
Co se týče namítané nevěrohodnosti osoby poškozeného svědka P. Š., lze
shrnout, že obecné soudy nerezignovaly na svou povinnost zabývat se
věrohodností této osoby a namítané skutečnosti se rovněž věnovaly (zejména str.
23 a násl. rozsudku soudu prvního stupně a str. 3–4 usnesení soudu druhého
stupně). Při posouzení výpovědi a věrohodnosti osoby poškozeného svědka soudy
přihlížely i k výpovědi matky poškozeného J. K., přítelkyně poškozeného J.
K. a jejího bývalého manžela Z. K..
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že soudy oprávněně
vycházely z potřebných, ve věci učiněných skutkových zjištění, nutných pro
přijetí příslušného rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a zároveň také
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, jako zásady trestního řízení
uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom
klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal
Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť
soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě
odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou
automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio
pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší
soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu
mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil
mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o
dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Konečně námitka, že ze skutkové věty nevyplývá úmysl obviněného způsobit svým
jednáním škodu je právně irelevantní. Znak subjektivní stránky trestného činu
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je ve skutkové větě
zahrnut a je dostatečně vyjádřený spojením, na které poukázal již státní
zástupce ve svém vyjádření, a to tak, že obviněný předstíral určité skutečnosti
za účelem ovlivnění jednání poškozeného či předložil k podpisu relevantní
listiny pod záminkou nikoliv pravdivou. Dostatečně je takto také vyjádřena
objektivní stránka předmětného zločinu včetně jednání obviněného a jím
způsobeného následku. V průběhu řízení před soudem prvního stupně navíc bylo
nepochybně prokázáno jednání obviněného od jeho samotného počátku až po
způsobený následek jeho jednání a tedy obohacení se na úkor poškozeného. Nelze
přitom přehlédnout, že poškozený zjevně po celou dobu jednal pod vlivem
klamných ujištění obviněného. Z pohledu naplnění zákonných znaků předmětného
zločinu je pak rozhodující, že se obviněný nepochybně obohatil na úkor
poškozeného tím, že jej uvedl v omyl, což (jak již uvedeno) bylo zjevně
prokázáno.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání. Z důvodu takto posouzené věci již Nejvyšší soud nerozhodoval o
žádosti obviněného podle § 265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu rozhodnutí z
rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 5 T 76/2015, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 2.
11. 2017, sp. zn. 55 To 274/2017.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu