3 Tdo 526/2015-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o
dovolání, které podal obviněný F. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 6. 10. 2014, sp. zn. 67 To 300/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 59/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 39 T 59/2014,
byl obviněný F. F. po zrušení výroku o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu
v Olomouci ze dne 25. 2. 2014 pod sp. zn. 2 T 235/2013, jež nabyl právní moci
dne 11. 7. 2014, a výroku o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
7 ze dne 18. 7. 2014 pod sp. zn. 24 T 158/2013, jež nabyl právní moci dne 18.
7. 2014, jakož i všech dalších výroků, které mají v uvedených výrocích o vině
svůj podklad, postupem podle § 45 odst. 1 trestního řádu uznán vinným ze
spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a
přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle
§ 230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku,
a to ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl podle § 209
odst. 4 trestního zákoníku a § 45 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen ke
společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. P. a
P. P. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo
rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škodu.
O odvolání obviněného F. F. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 67 To 300/2014, jímž
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek u
tohoto obviněného pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a
podle § 259 odst. 3 znovu rozhodl tak, že podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku
jej pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Naplnění tohoto důvodu obviněný spatřoval především v tom, že napadené
rozhodnutí spočívá na extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z
nich vyvozených skutkových a právních závěrů. Soudům vytkl, že nepostupovaly v
souladu se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo a důkazy hodnotily
jednotlivě, nikoli v jejich souhrnu. Závěr o výši škody učinily jednoduchou
matematikou na základě doznání obviněných, která však hodnotily v jejich
neprospěch a se závěry o nejvyšším možném počtu výběrů, aniž by přitom
přihlédly k jiným skutečnostem tvrzeným obviněnými a vyplývajícími z
provedených důkazů. Podle obviněného mohli ve skutečnosti obvinění způsobit
poškozené společnosti Internet Mall, a. s., škodu nejvýše 342.000 Kč. Podle
obviněného by tak měl být revidován závěr o výši způsobené škody, měly by být
upravena i právní kvalifikace jeho jednání, jeho povinnost k náhradě škody a
výměra i forma uloženého trestu. Obviněný dále namítl, že jeho jednání bylo
nesprávně posouzeno jako jeden z útoků pokračujícího trestného činu, aniž by se
soudy vypořádaly s jeho námitkami týkajícími se odlišnosti subjektů útoku,
jejich softwaru, motivu jednání a absence časové a místní souvislosti. Soudům
rovněž vytkl vadnou právní kvalifikaci jeho jednání podle § 230 odst. 2 písm.
b), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Poukázal na to, že
předmětný software náleží jemu, přičemž jej nevyvíjel v zaměstnaneckém poměru
ani jej nikomu neprodal či neuzavřel jakoukoli licenční smlouvu. Není proto
možné jeho jednání považovat za neoprávněný zásah do počítačového systému.
Vzhledem k tomu, že k předmětnému softwaru neexistovala ani zadávací
dokumentace, nelze ostatně ani vymezit, v čem měla spočívat jeho změna.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 67 To
300/2014, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 8. 2014, sp.
zn. 39 T 59/2014, ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu, jakož i
všechna rozhodnutí na tato obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu
přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7 věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) k dovolání obviněného uvedl, že vyčíslení škody nalézacím
soudem netrpí žádnou podstatnou vadou, když je zřejmé, že při jejím výpočtu
soud vycházel z počtů výběrů, které jednotliví obvinění připustili. K takovému
výpočtu navíc přistoupil až poté, když se obviněným nepodařilo prokázat
způsobení škody v úplné výši poškozeným zjištěného manka v napadených
terminálech, a došlo tak ke snížení původně žalované škody. Pokud snad měly ve
dvou případech obviněného P. „vyjet“ peníze někomu jinému, není z hlediska
užité právní kvalifikace podle § 209 trestního zákoníku podstatné, zda pachatel
obohatil sebe nebo někoho jiného. Navíc ani případný nižší výpočet škody by
nebyl kvalifikačně významný, jelikož dovolateli byl prokázán jeho úmysl
směřující ke způsobení vyšší škody, než jakou nakonec způsobil, a v pokračování
v trestné činnosti mu zabránilo až to, že poškozený terminály odstavil. Pokud
jde o námitky proti užití § 116 a 230 trestního zákoníku, ztotožnil se státní
zástupce s úvahami soudů. Zejména odvolací soud rozvedl konkrétní skutkové
okolnosti, které vedou k jednoznačnému závěru, že jednání dovolatele mělo znaky
pokračování v trestném činu. K právní kvalifikaci podle § 230 trestního
zákoníku státní zástupce doplnil, že získání přístupu k počítačovému systému
může být jak neoprávněné, tak i oprávněné a že nezáleží na důvodu, který vedl k
získání přístupu. Takový přístup může především vzniknout i tím, že samotný
obviněný je autorem softwaru. Není také podstatné, zda poškozený užíval
software bez právního důvodu a zda se jednalo software hotový či zkoušený a
vyvíjený. Těmto tvrzením dovolatele nadto neodpovídá jeho vlastní chování, když
s poškozeným jednal jako se zákazníkem a poskytoval mu servis a podporu. Pokud
poškozený terminály plně neproplatil a nakonec je odstavil a od smlouvy
odstoupil, jednalo se o logické vyústění situace vyvolané samotným dovolatelem,
který terminály svou trestnou činností znehodnotil. Státní zástupce tak
považuje dovolání za podané částečně z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b
odst. 1 trestního řádu, částečně jako zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný F. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2
věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl
obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního
řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takto vymezenému dovolacímu důvodu především neodpovídala podstatná část
dovolací argumentace, v níž obviněný ve vztahu k rozsahu trestné činnosti,
počtu útoků a výši způsobené škody, namítal porušení principu presumpce neviny
a zásady in dubio pro reo. Jeho námitky totiž nenapadaly právní posouzení
skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na
hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je
ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této
souvislosti opakovaně odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má
vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování.
Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního
posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Námitkami popsaného typu tudíž obviněný deklarovaný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou
povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící
úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a
přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 6
trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v
souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při
hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor
mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Závěry soudu prvního stupně
ohledně počtu útoků a z nich plynoucí výše způsobené škody v případě skutku
popsaného ve výroku pod bodem 1) plně korespondují s výpověďmi obviněného,
spoluobviněných P. P. a M. P. a rovněž i svědkyně A. K. Nebylo možné přisvědčit
námitkám obviněného, že by snad soudy jejich výpovědi hodnotily jednostranně v
jeho neprospěch. Sám obviněný připustil (č. l. 588), že v pěti případech
uskutečnil deset výběrů peněz z platebních terminálů. Obviněný P. P. uvedl (č.
l. 586), že peníze chodil vybírat jednou týdně po dobu (necelých) dvou měsíců.
Přitom upřesnil, že v deseti případech pro obviněného F. současně vyzvedával
zboží, což bylo skoro ve všech případech. Je tak zřejmé, že při některých
návštěvách zboží nevyzvedával - vybíral pouze hotovost, a proto závěr soudů o
deseti návštěvách s celkem dvaceti výběry je plně odůvodněný. Stejně tak
příhodný je i závěr o počtu výběrů (60 výběrů v P. a 2 v B.) provedených M. P.,
když tento spoluobviněný vypověděl (č. l. 587 a 72), že na pražské pobočky
chodil vybírat v průměru třikrát týdně v období od června do září 2013 a jednou
byl vybírat také v B. Závěr o celkovém počtu devadesáti dvou výběrů nemohl
obviněný účinně zpochybnit ani poukazem na to, že z přepisu sms zpráv svědkyně
K. vyplývá, že ji žádal o restart terminálů nejvýše desetkrát. Podle svědkyně
(č. l. 521v a 80) ji totiž obviněný žádal o restarty terminálů nejen
prostřednictvím sms zpráv, ale i formou telefonického hovoru, dělo se tak
několikrát za týden a obviněný to zdůvodňoval aktualizací softwaru. Přehlédnout
pak nelze ani skutečnost, že nalézací soud uvedený závěr o celkovém počtu
výběrů založený na výpovědích obviněných učinil poté, kdy oproti podané
obžalobě přisvědčil jejich obhajobě, že inventurami zjištěná manka u
jednotlivých terminálů mohla být způsobena i jinými okolnostmi, než jejich
trestnou činností.
Pokud obviněný dále namítal, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako
jeden z útoků pokračujícího trestného činu, pak se sice v obecné rovině jedná o
námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) trestního řádu, ovšem obviněný ji nepodpořil žádnou konkrétní dovolací
argumentací, ze které by vyplývalo, v čem jsou související závěry soudů vadné.
K takto obecně podané námitce lze proto pouze konstatovat, že byla obviněným
namítána již v předchozím řízení a nalézací soud i odvolací soud se s ní
dostatečně vypořádaly, přičemž na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí
je možno plně odkázat.
V poslední části dovolání obviněný namítal, že právní kvalifikace činu podle §
230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku
neodpovídá popisu skutku ve skutkové větě, resp. provedeným důkazům. Pokud
ovšem byla podstata jeho argumentace založena na tom, že předmětný software
vytvořil, nikomu jej neprodal ani neuzavřel licenční smlouvu a neprovedl v něm
dodatečně a bez svolení poškozeného žádné změny, pak se obviněný podstatně
odchýlil od skutkových závěrů, k nimž dospěl nalézací soud, a rovněž od své
vlastní výpovědi (č. l. 587v). Podle nich obviněný ve spolupráci se společností
iTechnology, s. r. o., vytvořil software pro samoobslužné platební terminály,
které koupily poškozené společnosti, a následně veden zištným motivem změnil
software tak, aby z něho po zadání několika informací a provedení několika
kroků bylo možno vyplatit částku 4.500 Kč, aniž by se tato výplata promítla do
elektronické evidence vydaných plateb a do vnitřního účetního systému SAP. Do
programu vložil kód umožňující vybrat peníze proto, že po delší dobu nedostal
za vytvoření programu od poškozených peníze, a proto se rozhodl vybrat si je
tímto způsobem. Společně s dalšími dvěma obviněnými způsobil postupnými výběry
hotovosti z terminálů poškozeným škodu v celkové výši 505.990 Kč. Jestliže na
tomto základě nalézací soud právně posoudil jednání obviněného jakožto přečin
neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230
odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, jde o
kvalifikaci přiléhavou. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že získat přístup
k počítačovému systému nebo nosiči informací lze nejen neoprávněně, ale i
oprávněně, jak tomu bylo v projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
[srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký