3 Tdo 531/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
května 2007 o dovolání podaném V. G., proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 2 To 643/2006 ze dne 2. 1. 2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 T
105/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 8 T 105/2006 ze dne 12. 9. 2006
byl dovolatel uznán vinným trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 trestního
zákona (dále jen tr. zák.) a vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., když
příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného
rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání tří roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Bylo též
rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal V. G. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě,
pobočka v Olomouci usnesením sp. zn. 2 To 643/2006 ze dne 2. 1. 2007 tak, že je
jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal V. G. dovolání a to
včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání
dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten,
který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto
svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že provedeným dokazováním v
řízení před soudy nebylo prokázáno, že by spáchal skutek, který je mu kladen za
vinu. V této souvislosti vznesl výhrady zejména k výpovědi svědka V. M., ze
které prý nelze nijakým způsobem dovodit, že ze strany dovolatele došlo k
naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu. Soudy se podle jeho
názoru uvedenou svědeckou výpovědí odpovědně nezabývaly, a proto také skutkový
stav, tak jak byl zjištěn, nekoresponduje takto s provedenými důkazy. Nesprávné
právní posouzení předmětného skutku dále dovolatel spatřuje v tom, že byl
odsouzen i za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Přesto, že
popírá spáchání obou skutků, z jejich popisu je zřejmé, že trestný čin vydírání
bezprostředně navazuje a co do obsahu souvisí s předchozím trestným činem
loupeže. Pokud dovolatel měl bezprostředně po spáchání trestného činu loupeže
poškozenému vyhrožovat, že v případě oznámení trestného činu loupeže na něj
zaútočí, pak šlo o jednání fakticky konzumované předchozím trestným činem.
Uvedené vydírání (i podle poškozeného) je zanedbatelným produktem trestného
činu loupeže. Pokud dovolatel vyhrožoval poškozenému bitím již v průběhu
loupeže, tak pouhé zopakování této výhrůžky při vystupování poškozeného z
automobilu, nemůže založit naplnění skutkové podstaty dalšího trestného činu.
Namítl i to, že soudy se nedostatečně zabývaly vážností učiněných výhrůžek, kdy
i přes první tvrzené výhrůžky (v rámci loupeže) dobrovolně nasedl s dovolatelem
do auta, z čehož neplyne to, že by vnímal obavu z naplnění výhrůžek dovolatele
pro případ, že věc oznámí policii. Vznesená námitka je potom významná i z
hlediska úvah stran uložení trestu (jeho druhu a výše), protože takto byl
shledán vinným dvěma trestnými činy, když uvedenou námitkou uplatněnou již v
rámci podaného odvolání se odvolací soud ani v důvodech svého rozhodnutí
nezabýval. S ohledem na uvedené proto dovolatel navrhl, aby podle § 265k odst.
1 tr. ř. dovolací soud citované rozhodnutí soudu odvolacího zrušil, stejně jako
aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a konečně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v
Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství České republiky s tím, že dovolatel se domáhá pouze odlišného
hodnocení důkazů soudy obou stupňů a takto jiného hodnocení jeho trestní
odpovědnosti a v závislosti na tom uložení jiného trestu. Pokud jde o jeho
argumentaci ve vztahu ke skutku pod bodem 2) citovaného v rozsudku soudu
prvního stupně, pak má za to, i z pohledu citovaného rozhodnutí soudu
odvolacího, že příslušné jednání dovolatele bylo správně právně kvalifikováno
jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., neboť sice následovalo
bezprostředně po spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.,
ale vyznačuje se již jiným skutkovým stavem plně odpovídajícím soudy zvolené
právní kvalifikaci. S ohledem na uvedené má za to, že takto uplatněné dovolání
je zjevně neopodstatněným, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v
citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést
přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání
učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na
jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny právě v souvislosti s
provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadených skutků, který je obsažen v příslušném
výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a akceptovaným i soudem odvolacím,
dovolatel namítl především nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění
soudy, a to poukazem na výpovědi poškozeného i svědka V. M., a to i z hlediska
jejich věrohodnosti, když na jejich základě dospěl soud k vině dovolatele a
tedy v rozporu s ve věci provedenými důkazy. V tomto směru však oba soudy
zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých
důkazů vycházely, proč je pokládaly za věrohodné a dostatečné do té míry, aby
mohly přikročit také k právní kvalifikaci takto zjištěných skutků. Pokud by
podané dovolání obsahovalo pouze takto zvolenou argumentaci, nezbylo by než je
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného
důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Právně relevantní námitkou
dovolatele je však jeho tvrzení, že z popisu obou skutků je soudy nesprávně
dovozeno, že trestný čin vydírání bezprostředně navazuje (a souvisí, co do
svého obsahu) s předchozím trestným činem loupeže. Pokud takto měl dovolatel
bezprostředně po spáchání trestného činu loupeže poškozenému vyhrožovat, že v
případě jeho oznámení bude předmětem dalšího útoku, jednalo se o faktickou
konzumpci předchozím trestným činem (loupeže). Přitom prý z chování poškozeného
nijak neplynulo, že by vnímal ve skutečnosti naplnění této výhrůžky a měl takto
z ní obavy. Dodal, že takto uplatněnou námitkou (obsaženou již v podaném
odvolání) se odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí nijak nezabýval.
I přesto, že takto vznesená námitka je právně relevantní, je však současně i
zjevně neopodstatněnou. To především proto, že trestní zákon označuje za účel
pohrůžky násilím (jiné těžké újmy) při vydírání vynucené konání, opominutí nebo
trpění, při loupeži násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnění se
cizí věci movité (její okamžité odnětí). Rozdíl mezi skutkovými podstatami
těchto trestných činů záleží v tom, že násilí, jímž bylo pohrozeno, hrozí u
loupeže bezprostředně a okamžitě, u vydírání však užití takového násilí hrozí
teprve v budoucnu. Při trestném činu vydírání podle § 235 tr. zák. nedosahuje
totiž pohrůžka násilím bezprostřednosti a okamžitosti (jako u trestného činu
loupeže podle § 234 tr. zák.), takže napadená osoba má na vůli splnit, co je po
ní žádáno (čím je vyhrožováno) nebo takové splnění odříci. Samotný charakter
pohrůžky v rámci trestného činu vydírání spáchaného dovolatelem potom
nepochybně byl takový, že byl způsobilý v poškozeném vyvolat důvodnou obavu, že
tuto pohrůžku také uskuteční. V uvedených souvislostech je potom na místě také
uvést, že v předmětné věci šlo o dva skutky, tak jak byly vyjádřeny ve skutkové
větě ve výroku obsaženém v rozhodnutí soudu prvního stupně a to přesto, že
jejich časové i místní označení se jenom minimálně lišilo. Nejdříve totiž soudy
popsaným způsobem dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a bezprostředně po spáchání tohoto
trestného činu naplnil soudy popsaným jednáním i všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. veden zjevnou
snahou pod pohrůžkou násilí nutit poškozeného, aby něco opominul (tedy, aby
jeho předchozí trestný čin loupeže neoznámil policii). Za daných okolností tak
šlo zjevně o spáchání dvou (uvedených) trestných činů a nelze tak akceptovat
námitku dovolatele, že totiž v posuzované věci nešlo o trestný čin vydírání,
ale o jednání fakticky konzumované předchozím trestným činem loupeže. Konečně v
rámci námitek uplatněných dovolatelem v tomto směru, lze souhlasit s jeho
tvrzením, že takto koncipované námitce (stran namítané konzumpce) nevěnoval
dostatečnou pozornost (pokud vůbec) odvolací soud v odůvodnění svého
(citovaného) rozhodnutí a nevysvětlil svůj postoj k takto vznesené námitce
obhajoby, uplatněné již v řízení o podaném odvolání. V zásadě se tak jedná o
námitku (oprávněnou) procesní povahy v souvislosti se zákonem stanovenými
nároky na vyhotovení usnesení (jeho odůvodnění), avšak na tuto (totožnou)
námitku uplatněnou také v rámci podaného dovolání reaguje i dovolací soud,
který z důvodů již obsažených v tomto svém rozhodnutí (shora) dospěl k závěru,
že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně
neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka