Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.
září 2002 o dovolání podaném obviněným Z. V., proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 9 To 803/2001, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 2 T
50/2001, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 2 T
50/2001 byl obviněný Z. V. uznán vinným dvěma trestnými činy loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zák., a to v jednom případě sám, v jednom případě jako
spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že
1/ společně s obviněným Z. J. přesně nezjištěného dne koncem listopadu 1999
před domem č. 1717 na S. ul. ve Ž. n. S. za účelem získání peněz, které měl
obžalovanému Z. V. a údajně i obžalovanému Z. J. dlužit za dodávky pervitinu
nebo z jiných důvodů, za použití přímého fyzického násilí a pohrůžkami násilím
donutili poškozeného J. Č., k nastoupení do osobního automobilu řízeného
obžalovaným Z. V., se kterým společně odjeli do chatové oblasti V. D. v
katastru obce Š., okr. Ž. n. S., kde se pohrůžkami fyzickým násilím domáhali
úhrady dluhu, přičemž obžalovaný Z. J. ještě v automobilu poškozeného držel a
násilím prohledal a odcizil mu peněženku, kterou mu následně po jejím
prohlédnutí a zjištění, že neobsahuje žádné peníze ani cennosti, na místě
vrátil, poté jej přinutili k vystoupení vozidla ven, kde jej fyzicky napadli
bitím do obličeje a břicha a po jeho pádu na zem také kopáním do oblasti boků,
hýždí a zad, čímž mu způsobili povrchová zranění bez nutnosti ošetření a
léčení, a po napadení poškozeného nechali ležet na zemi a z místa odjeli, tedy
společným jednáním dvou osob proti jinému užili násilí a pohrůžky
bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci;
2/ dne 16. 6. 2000 kolem 22.00 hod. před vinárnou hotelu M. ve S., okr. Ž. n.
S., po vyvolání z diskotéky fyzicky napadl A. U., kterého úderem pěstí srazil
na zem, a poté z něj za rukáv stáhnul jeho koženou bundu v hodnotě 2.400,-Kč,
ve které měl peněženku v hodnotě nejméně 200,-Kč s částkou nejméně 1.300,-Kč a
mobilní telefon zn. SONY C1 s vloženou SIM kartou v celkové hodnotě včetně
kreditu ve výši nejméně 4.090,-Kč z majetku matky poškozeného J. R., a všechny
tyto věci v celkové hodnotě 7.990,-Kč si ponechal, tedy proti jinému užil
násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Za to a sbíhající se trestný čin nedovolené výroby a držení omamných
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán
pravomocně vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou čj. 2 T
15/2001-716 ze dne 15. 5. 2001 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně
sp. zn. 9 To 508/2001 ze dne 13. 9. 2001 byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr.
zák. za použití ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání pět a půl roku. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl
obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl
podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák uložen trest propadnutí věcí
vyjmenovaných ve výroku rozsudku.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť jej oba obžalovaní
napadli odvoláním, kterým se zabýval Krajský soud v Brně, jako soud odvolací.
Ten rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 9 To 803/2001 podle § 256 tr. řádu
odvolání Z. V. zamítl jako nedůvodné.
Obviněný Z. V. podal dne 6. 5. 2002 prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě
stanovené v § 265e odst. 2 tr. řádu dovolání směřující proti citovanému
rozsudku odvolacího soudu. Tento mimořádný opravný prostředek obviněný uplatnil
z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za
to, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V
písemném vyhotovení dovolání zejména namítá, že soud jej v obou případech
uznal vinným na základě výpovědi svědků – poškozených a dalších svědků, kteří
ale nebyli přítomni jeho údajnému trestnímu jednání a o celé věci se dověděli
následně od samotných poškozených. Vytýká oběma soudům především to, že se
dostatečně nevypořádaly s posouzením věrohodnosti obou poškozených i dalších
slyšených svědků, ani s hodnocením jejich výpovědi. Má za to, že se soud
nedostatečně vypořádal i s jeho obhajobou. V návaznosti na nesprávné hodnocení
důkazů pak byla věc chybně právně posouzena jako trestný čin, který nespáchal.
V petitu podaného dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud z důvodů § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu oba napadené rozsudky zrušil a sám rozhodl tak, že
jej obžaloby zprostí.
K podanému dovolání se dne 9. 8. 2002 vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství. Konstatuje, že ačkoli obviněný formálně namítá, že
nedošlo k naplnění materiální a subjektivní stránky ani jednoho z trestných
činů loupeže, jimiž byl uznán vinným, odůvodňuje své dovolání poukazem na
nevěrohodnost výpovědi svědků a v této souvislosti pak poukazuje na nesprávné
hodnocení ve věci pořízených důkazů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu tedy dovolatel spatřuje ve skutkových vadách. Je přesvědčena, že v
předmětné trestní věci soudy na podkladě provedených a vyhodnocených důkazů
správně ustálily skutkový děj, který rovněž správně hmotně právně posoudily,
když jednání obviněného Z. V. bylo právně kvalifikováno jako dvojnásobný
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona. Státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu předmětné dovolání odmítl, neboť bylo
podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu.
Současně navrhuje, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §
265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu ve druhém stupni ve věci samé,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek a obviněný je podle § 265d odst. 1
písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr.
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze
považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je
zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§
265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V této souvislosti je nutno připomenout, že případy,
na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nutno důsledně
odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění (skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního
názoru). Zákon tak v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jednoznačně
vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že
dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího resp.
odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost
hmotně právního posouzení.
V projednávaném případě je však zřejmé, že obviněný především zpochybňuje
postup soudů podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, tedy jak rozsah provedeného
dokazování, tak i způsob hodnocení důkazů. V důsledku těchto procesních vad pak
mělo dojít k vadným závěrům o jeho vině.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v
souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu odkázat v dovolání jednak na
zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. řádu, přičemž na druhé
straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům
předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit,
že se dovolání opírá o důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. řádu.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že
Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z
důvodů, uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením tak,
že se dovolání obviněného Z. V. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 25. září 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h