v Praze ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 53/2010, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod
sp. zn. 54 T 9/2009, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 3.
2010, sp. zn. 54 T 9/2009, byl obviněný A. S. uznán vinným jednáním podrobně
popsaným ve výroku rozsudku na str. 1 - 12, které bylo kvalifikováno pod bodem
I. A jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr.
zákoník“), dílem dokonaný pod body 1 - 15, 17 - 22 rozsudku, a v bodech 16 - 23
jako nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dále pod
bodem I. B jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 zákona č.
140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“),
dílem dokonaný v bodech 1 - 4, 6 - 7, a dílem nedokonaný s přihlédnutím k
ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. v bodě 5), pod bodem II. 1 jako pomoc k
trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b
odst. 1, odst. 3 tr. zák., pod bodem II. 2 jako trestný čin úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., a pod body III. 1 - 12 jako trestný čin
neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 alinea první tr. zák.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou.
Rozsudkem bylo dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody a
podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození P. M., s. r. o., Fronius, s. r. o.,
Bonum Templum, s. r. o., Lipex Plus, s. r. o., a poškození F. H. a S. a M. S.
odkázáni se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29.
3. 2010, sp. zn. 54 T 9/2009, podal obviněný odvolání (č. l. 2399 - 2400), o
němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To
53/2010, a to tak, že z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek podle § 258
odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c),
d), f) tr. ř. ve výroku o vině pod body 1. A. 1) - 23), I. B. 1) - 7), II. 2. a
III. 1) - 12), v celém výroku o trestu a v celém výroku o povinnosti obviněného
k náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným jednáním podrobně popsaným v rozsudku na str. 1 – 7,
pod bodem I. A rozsudku kvalifikovaným jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný v bodech 1 - 5, 7 - 15, 17 - 22,
a v bodech 16) a 23) jako nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, a pod bodem I. B rozsudku kvalifikovaný jako trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný v bodech 2 - 4, 6 - 7, a
dílem nedokonaný podle § 8 odst. 1 tr. zák. v bodě 5).
Soud obviněného následně odsoudil za výše uvedené trestné činy a za pomoc k
trestnému činu úvěrového podvodu podle 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b
odst. 1, odst. 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem soudu
prvního stupně podle § 209 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě
škody a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození firma P. M., s. r. o., a F.
H. odkázáni se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6
To 53/2010, podal obviněný dovolání směřující proti výrokům v bodě I. A 1 - 5,
7 - 23, a I. B. 2 - 7, kterými byl uznán vinným spácháním zločinu podvodu podle
§ 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení skutků.
Obviněný uvedl, že soud ne zcela správně posoudil otázku charakterizující
trestný čin, tj. nebezpečnost jeho jednání pro společnost ve spojení s otázkou
zavinění, tj. otázku úmyslu při jednání. Dále namítl, že nedošlo k naplnění
znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) tr. zákoníku a trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Odvolacímu soudu vytkl, že
se spíše zaměřil na posouzení jeho dosavadní trestné činnosti, když bylo
konstatováno, že se u něj jedná o specielní recidivu trestné činnosti majetkové
povahy, aniž by však došlo k posouzení úmyslu ve vazbě na jeho obhajobu. Uvedl,
že pokud nějaké finanční prostředky převzal, stalo se tak bez zřejmého úmyslu
uvést poškozené v omyl, neboť on sám byl zřejmě podveden a připraven o finanční
prostředky ze strany dosud neustanovených osob O. P., J. B. a osoby „A.“,
jejichž prostřednictvím měl v dobré víře realizovat tzv. výhodné finanční
investice. Dále namítl, že v dosavadním řízení nebyly dostatečně zodpovězeny
otázky na to, jakým jednáním měl uvést poškozené v omyl, využít jejich omylu či
zamlčet podstatné skutečnosti. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. A 10
týkajícího se poškozeného J. R. uvedl, že jmenovaný jako dlouholetý podnikatel
v oboru skla a bižuterie byl dokonale seznámen se specifiky takového obchodu a
musel si být vědom rizik, spojených se snahou o „rozjezd podnikání“. Obviněný
dále soudům vytkl, že nebyl podrobněji zkoumán ani jeho úmysl kohokoli podvést,
kdy uvedl, že nelze vyloučit, že použil veškeré finanční prostředky způsobem
naprosto legálním, kdy investoval do sice vysoce rizikových, ale možná
výnosných obchodů, to vše ve snaze o zajištění vysokého zisku. Bez ohledu na
výsledek nelze v takovém jednání spatřovat úmyslné protiprávní jednání v
intencích trestního zákona. Obviněný závěrem poukázal na porušení jeho práva na
obhajobu s tím, že mu nebylo umožněno seznámit se s celým obsahem spisu a
nebylo vyhověno ani jeho důkaznímu návrhu na provedení písmoznaleckých expertiz
k přezkoumání pravosti podpisů na směnkách, které za účelem zajištění svých
platebních závazků vůči poškozeným vystavil.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 6 To 53/2010, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky
obviněného, uvedla, že pokud obviněný tvrdil, že se soudy z hlediska naplnění
znaků přisouzených trestných činů nesprávně zaměřily na jeho dosavadní trestní
minulost a konstatovaly, že se jedná o speciální recidivu trestné činnosti, pak
přehlédl, že takto zjištěná okolnost byla zvažována pouze v souvislosti s
rozhodováním o výměře ukládaného trestu a k namítané nesprávnosti právního
posouzení skutku se tak nevztahuje. K námitce obviněného o jeho zavinění státní
zástupkyně uvedla, že takovým způsobem podložená hmotně právní námitka se opírá
o skutečnosti uváděné pouze v rámci obhajoby obviněného, která však byla v
předcházejícím řízení již vyvrácena a obviněný tak vychází z jiných skutkových
zjištění, než jsou ta, ze kterých vyplývá právní závěr o jeho zaviněném
jednání. Proto je evidentní, že tímto způsobem nemohl po stránce obsahové
naplnit jím použitý důvod dovolání a že jeho dovolací argumentaci nelze
podřadit ani pod zbývající důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) –
l) tr. ř. Námitku obviněného o porušení jeho práva na obhajobu a neprovedení
písmoznaleckých expertíz státní zástupkyně shledala taktéž nepodřaditelnou pod
jím uplatněný dovolací důvod. Pokud obviněný v obecné rovině namítl, že v
dosavadním řízení byly nedostatečně zodpovězeny otázky, jakým jednáním měl
uvést poškozené v omyl, využít jejich omylu či zamlčet podstatné skutečnosti,
pak tuto námitku odůvodnil pouze ve vztahu ke skutku ad I. A 10, týkající se
poškozeného J. R. Státní zástupkyně poukázala na to, že z opatřených skutkových
zjištění nevyplynulo, že by ve vztahu k tomuto poškozenému podmínil reálnost
svého příslibu nyní nově tvrzenou okolností úspěšnosti svého budoucího
podnikání. Co se týče námitky obviněného o jeho úmyslu podvést, pak dle státní
zástupkyně opět argumentuje jinak, než v souladu s opatřenými skutkovými
zjištěními, ze kterých rozhodně nevyplynulo, že by svůj příslib návratnosti
zapůjčených peněz vázal na takto prezentovaný výsledek budoucí nejisté
události, kterým každá podnikatelská investice nepochybně je.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného A. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve
zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §
265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně Nejvyšší
soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §
265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d
odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným A. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky
obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (neprovedení
písmoznaleckých posudků k přezkoumání směnek) a poukazoval na nedostatečně
zjištěný skutkový stav věci (námitka týkající se nedostatečného zjištění jeho
podnikatelských aktivit a specifik provedených obchodů v oboru skla a
bižuterie, jeho života v době, kdy mu měly být finanční prostředky předávány,
pohyb těchto finančních prostředků), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící
úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají, resp. že nedošlo k prokázání úmyslu ve vazbě na
jeho obhajobu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že
finanční prostředky - pokud nějaké převzal - pak pouze bez zřejmého úmyslu
uvést poškozené v omyl a tím sebe či druhé obohatil, kdy poukazuje na dosud
orgány činnými v trestním řízení neustanovené osoby pánů O. P., J. B. a osoby
„A.“, když sám byl zřejmě podveden a připraven o finanční prostředky; námitka,
že veškeré získané finanční prostředky „nainvestoval do sice vysoce rizikových,
ale možná výnosných obchodů“, tedy nevhodným sic naprosto legálním způsobem).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti
nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů, kdy současně vytvářel svou
vlastní verzi předmětných událostí. Tuto část námitek proto pod shora uvedený
dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný A. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval
především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových
zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva,
nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení
sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Z těchto důvodů nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit ani procesní
námitku týkající se údajného porušení jeho práva na obhajobu, kdy uvedl, že
neměl možnost seznámit se s celým obsahem spisu, a to včetně příloh a
kompaktního disku. Nutno podotknout, že danou námitkou se již dostatečně
zabýval odvolací soud, který shledal tuto námitku zcela neopodstatněnou (str.
10 napadeného rozsudku).
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové
podstaty zločinu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ani znaky
skutkové podstaty podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a to s tím, že
soud ne zcela správně posoudil otázku charakterizující trestný čin, tj.
nebezpečnost jednání obviněného pro společnost ve spojení s otázkou zavinění,
maje za to, že nebyl prokázán jeho úmysl kohokoli podvést, kteroužto lze
formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněným
vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a
vlastní skutkové verze událostí, a je tedy čistou spekulací. Obviněný nevznáší
žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence
možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním
posouzením. Navíc je nutno uvést, že námitka týkající se neprokázání jeho
úmyslu byla obviněným vztažena toliko ke skutku pod bodem I. A 10. Taková
námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby
Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný
předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není
úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené
rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady
rozhodnutí vytýká.
Obviněný v rámci dovolání nenamítl, že by popis jednotlivých skutků, tak jak
jsou uvedeny ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, nebyl podřaditelný pod
skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Je naopak evidentní,
že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny
soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní
námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky procesní a především
pak námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových
zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových
zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil. S ohledem na skutečnost,
že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů
vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se
jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným v této části podané dovolání
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– k) tr. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými
vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno v daném bodě přiznat
jakékoliv opodstatnění.
Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že skutečnosti týkající se trestní
minulosti obviněného byly soudy zvažovány pouze v souvislosti s rozhodováním o
výměře ukládaného trestu (str. 22 – 23 rozsudku prvního stupně, str. 17
napadeného rozsudku). Ve vztahu ke skutku vymezeném pod bodem I. A 10,
kvalifikovaného jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku a týkajícího se poškozeného J. R., byl naplněn znak „uvedení v omyl“
příslibem obviněného, že „má dostat hodně peněz“ a že zapůjčenou částku
240.000,- Kč, kterou na poškozeném vylákal, bude vracet vždy každého 10. dne v
měsíci ve splátkách po 60.000,- Kč, kdy obviněný navíc poškozeného ujistil, že
celý dluh bude případně vyrovnán najednou. Jak uvedl státní zástupce, ze
skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů nevyplynulo, že by ve vztahu
k tomuto konkrétnímu poškozenému obviněný podmínil reálnost svého příslibu jím
zcela nově tvrzenou okolností, že jako dlouholetý podnikatel v oboru skla a
bižuterie musel být obeznámen se specifiky takového obchodu a rizik spojených s
podnikáním. Z odůvodnění nalézacího soudu na str. 23 se podává, že dle
skutkových zjištění se „trestné činnosti, pro kterou je nyní stíhán, obžalovaný
dopouštěl po dobu několika let na různých místech České republiky, jedná se
přitom o celou řadu útoků na cizí majetek, při níž obžalovaný způsobil nebo
chtěl způsobit škodu kolem 4 milionů korun“. K úmyslu obviněného nalézací soud
uvedl, že obviněný „pokračoval v podvodném jednání i poté, co proti němu bylo
11. 6. 2008 zahájeno tr. stíhání pro trestný čin podvodu“ (str. 21 rozsudku
soudu prvního stupně), což jasně naznačuje, že si byl vědom, že se svým
jednáním dopouští trestné činnosti.
IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že
dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu
s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata