3 Tdo 539/2016-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 6 To 345/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 90/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. S. odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 3 T 90/2014, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“).
Podle § 44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků, za současného uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu v trvání 3 (tří) roků, uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 3. 2014, č. j. 66 T 291/2013-632, byl shledán dostatečným.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. L., a M. L., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 3 T 90/2014, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě odvolání v neprospěch obviněného M. S., které směřoval jak do výroku o vině, tak i výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 6 To 345/2014, a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek Okresního soudu v Bruntále podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a trestní stíhání obviněného M. S., vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 90/2014 na podkladě návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále sp. zn. 1 ZK 172/2014 ze dne 24. 4. 2014, pro skutek, v němž byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zastavil, neboť proti obviněnému dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu. Dle názoru krajského soudu bylo projednávané jednání obviněného ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. „dílčím útokem skutku“, pro který již byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 1 T 85/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 3 To 450/2013, kterého se měl dopustit ve vztahu k jinému zaměstnanci, P. W.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného (č. l. 234-237), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 708/2015, napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 6 To 345/2014, podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání obviněného, jehož se dopustil v časovém období od 3. 9. 2012 (den doručení usnesení) do 31. 12. 2012, a které spočívalo v tom, že jako jednatel společnosti UNIFLEX Moravia, s. r. o., nevyplatil oprávněné M. L. sražené částky ze mzdy povinného L. L., k čemuž byl povinen na podkladě usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 8. 2012, č. j. 31 E 610/2012-10, doručeném mu dne 3. 9. 2012, a tyto neoprávněně použil pro další činnost společnosti, splňuje znaky pokračování v trestném činu dle § 116 tr. zákoníku. Současně shledal právní hodnocení odvolacího soudu jednání obviněného nesprávným, neboť v projednávané věci a ve věci pravomocně skončené rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 3 To 450/2013, jde o dva zcela samostatné skutky.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 6 To 345/2014, z podnětu odvolání státního zástupce v Bruntále podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 3 T 90/2014, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. S. uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „v době od 3. 9. 2012 do 31. 12. 2012 a ani v době následující v B., ani nikde jinde, jako jednatel společnosti UNIFLEX Moravia s. r. o., IČ 25853414, se sídlem B., ul. Z., poté, co byl usnesením Okresního soudu v Bruntále č. j. 31 E 610/2012-10 ze dne 24. 8. 2012, které nabylo právní moci dne 21. 9. 2012, jež bylo doručeno společnosti UNIFLEX Moravia s. r. o. dne 3. 9. 2012, za účelem uspokojení přednostní pohledávky výživného oprávněné M. L. ve výši 19.200,- Kč nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného L. L. od zaměstnavatele, společnosti UNIFLEX Moravia s. r. o., přičemž současně bylo společnosti UNIFLEX Moravia s. r. o. jakožto plátci mzdy přikázáno, aby po tom, co jí bude nařízení výkonu rozhodnutí doručeno, prováděla srážky ze mzdy do výše vymáhané pohledávky, aby sražené částky nevyplácela povinnému L. L., aby tyto částky zadržela a vyplatila je oprávněné M. L. ihned poté, co obdrží od soudu vyrozumění, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, a poté, co na základě tohoto usnesení byly ze mzdy L. L. sraženy za měsíc srpen 2012 částka 5.324 Kč, za měsíc září 2012 částka 5.324 Kč, za měsíc říjen 2012 částka 4.770 Kč, za měsíc listopad 2012 částka 3.782 Kč, tedy celkem 19.200 Kč, přesto, že již dne 9. 10. 2012 bylo společnosti UNIFLEX Moravia s. r. o. doručeno vyrozumění o tom, že usnesení nabylo právní moci a plátce mzdy je povinen vyplatit oprávněné M. L. sražené a dosud zadržované částky, jakož i nově provedené srážky, a přesto, že společnost UNIFLEX Moravia s. r. o. měla vzhledem ke svým příjmům dostatek finančních prostředků k tomu, aby uhradila čisté mzdy všem zaměstnancům a byla tedy schopna odvést i částky sražené z čisté mzdy L. L., sražené částky M. L. nenechal vyplatit a neoprávněně je použil pro další činnost společnosti UNIFLEX Moravia s. r. o., v důsledku čehož M. L. sražené částky ze mzdy nebyly společností UNIFLEX Moravia s. r. o. vyplaceny a její pohledávka ze mzdy L. L. byla strhávána opětovně“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. L., bytem B., D., a M. L., bytem B., O., odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 6 To 345/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 290-293) v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný uvedl, že dovolání je podáno s odkazem na stanovisko Ústavního soudu přijaté dne 4. 3. 2014 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/14, dle něhož je dovolací soud vedle taxativně vymezených dovolacích důvodů povinen posoudit i to, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní práva dovolatele včetně práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, dále jen „Úmluva“).
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje konkrétně v tom, že nebyl při rozhodování o vině (a potažmo trestu) respektován princip ultima ratio. Obviněný uvedl, že nenamítá nic proti skutkovým zjištěním, nicméně má za to, že nebylo dostatečně vzato v úvahu, že v průběhu trestního řízení způsobený následek odstranil, resp. uhradil škodu, a to již dne 30. 5. 2014, tedy téměř rok a půl před vynesením nyní napadeného rozsudku, což doložil v příloze svého podání ze dne 4. 6. 2014. Bylo namístě aplikovat výše uvedenou zásadu nebo alespoň využít některé z forem tzv. odklonu, které trestní řád rovněž umožňuje, a jehož smyslem či účelem je zabránit nadbytečné trestněprávní stigmatizaci osob dosud zachovalých v méně závažných deliktech tam, kde odstranily způsobený následek svého konání. Obviněný dále poukazuje na motivaci svého jednání, kdy uvádí, že neodvedené částky nepoužil pro své obohacení, ale pro udržení provozu obchodní společnosti postižené dopady celosvětové hospodářské krize. Napadené rozhodnutí vnímá z těchto důvodů jako nespravedlivé a necitlivé v kontextu všech okolností. Vyslovením viny a užitou právní kvalifikací se pak nepříznivě promítlo do jiné jeho projednávané věci, která není dosud pravomocně skončená.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 6 To 345/2014, a uložil tomuto soudu znovu věc projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 3. 2016, sp. zn. 1 NZO 21/2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že v dovolání uvedené námitky týkající se právní kvalifikace jednání obviněného považuje za uplatněné právně relevantně, neshledává je však jako opodstatněné. Na podkladě názorů Nejvyššího soudu lze přijmout závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu jen v případech zcela výjimečných, přičemž okolnosti takového konkrétního případu by musely být zcela mimořádné. Jednání obviněného nevykazuje žádné specifické znaky, které by odůvodňovaly vyloučení trestního postihu. V dovolání zmíněné skutečnosti, jako je úhrada vzniklé škody v průběhu trestního řízení, nebo motivace jemu prokázaného jednání, byly soudem reflektovány ve výroku o trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen v trvání 3 měsíců, tedy při spodní hranici zákonné sazby, a jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku, tedy na samé spodní hranici stanovené v § 82 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 6 To 345/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný namítl, že v projednávané věci nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe, resp. že při zohlednění nižší míry následku, motivace jeho jednání a náhrady škody dlouhou dobu před vydáním rozhodnutí o vině a trestu, bylo namístě aplikovat předmětnou zásadu nebo alespoň využít některé z forem tzv. odklonu, které trestní řád rovněž umožňuje, a jehož smyslem či účelem je zabránit nadbytečné trestněprávní stigmatizaci osob dosud zachovalých v méně závažných deliktech tam, kde odstranily způsobený následek svého konání.
Předmětnou námitku lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Odstavec 2 § 12 tr. zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu - např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).
Obviněný byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc nebo jinou majetkovou hodnotu, které se takové rozhodnutí týká.
Znak zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí, znamená, že rozhodnutí nelze vykonat vůbec nebo jen za podstatně ztížených podmínek. Zcizení je převod věci nebo jiné majetkové hodnoty (úplatný i bezúplatný) na jinou osobu.
Dle skutkových zjištění obviněný jako jednatel společnosti prováděl za účelem uspokojení přednostní pohledávky výživného oprávněné srážky ze mzdy povinného, kteréžto oprávněně zadržel, nicméně poté, co obdržel vyrozumění soudu o nabytí právní moci usnesení o srážkách ze mzdy, zadržené srážky ze mzdy oprávněné nevyplatil a použil je místo toho pro další činnost společnosti.
Uvedené jednání obviněného plně odpovídá užité právní kvalifikaci a svým obsahem se nijak nevymyká běžné trestné činnosti tohoto charakteru. Pokud obviněný namítal, že soudy dostatečně nezohlednily nižší míru následku, motivaci jeho jednání a uhrazení škody dlouhou dobu před vydáním prvního rozhodnutí ve věci, pak takové námitce nelze přisvědčit. Odvolací soud uvedené zohlednil, a to v rámci svého rozhodnutí o uloženém trestu, kdy uvedl, že „trest odnětí svobody byl uložen podle § 337 odst. 3 tr. z. v trestní sazbě do 5 let v trvání 3 měsíců, tj. při dolní hranici trestní sazby, neboť krajský soud přihlédl k tomu, že obžalovaný již způsobenou škodu nahradil, k motivu jeho jednání, kdy trestné činnosti se dopustil i vlivem tíživých majetkových poměrů a v neposlední řadě i k délce trestního řízení a k době, která od spáchání trestné činnosti uplynula“ (str. 7 napadeného rozsudku). Nelze opomenout skutečnost, že obviněný sice škodu jím způsobenou nahradil, ale stalo se tak až téměř dva roky poté, co ke škodlivému následku jeho jednání došlo, navíc v době, kdy již byl pod tlakem probíhajícího trestního stíhání. Taktéž nelze ignorovat ani to, že obviněným nevyplacené srážky ze mzdy povinného, byly srážky určené na výživu nezletilých dětí povinného, tedy škodlivost následku jeho jednání nelze nijak bagatelizovat.
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. Pokud tedy obviněný namítá, že jeho jednání snad nemělo podléhat trestní represi, nelze se s takovou úvahou ztotožnit.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. S. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 5. 2016
JUDr. Petr Šabata předseda senátu