3 Tdo 545/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12.
listopadu 2002 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch
obviněného M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002,
sp. zn. 7 To 105/01, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 85/97, a rozhodl podle § 265k
odst. 1, odst. 2 věta druhá tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. t a k t o :
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 105/01, a
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 4 T
85/97,
s e z r u š u j í .
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Krajskému soudu v Hradci Králové s e p ř i k a z u j e , aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2001, sp.
zn. 4 T 85/97, podle § 223 odst. 1 tr. ř., za použití ustanovení § 11
odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I. písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky
o amnestii ze dne 3. února 1998, uveřejněného zákonem č. 20/1998 Sb., tak, že
trestní stíhání obviněného M. M. „pro skutek spočívající v tom, že měl dne 15.
10. 1994 okolo 22.20 hod. v P. – P., v prostoru zahrádky, která je součástí
objektu M. c., po předchozím vzájemném fyzickém napadání se s M. F., za
situace, kdy zjistil, že jmenovaného vlastní silou a dovedností bojového umění
nepřemůže, třikrát vystřelit z bezprostřední blízkosti z přidělené služební
pistole vzor ČZ 50, ráže 7,65 mm, ve směru těla jmenovaného, přičemž jedním z
výstřelů jej zasáhl do hrudníku a způsobil mu tak průstřel srdce s krvácením do
osrdečníkového vaku a pohrudničních dutin, v důsledku čehož následkem vnitřního
vykrvácení M. F. téměř bezprostředně poté zemřel, v němž je spatřován trestný
čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., s e z a s t a v u j e
, neboť to nařídil prezident republiky uživ svého práva udělit amnestii.“
O stížnostech, které proti tomuto usnesení podali obviněný a krajský státní
zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne
16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 105/01, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. obě
stížnosti zamítl jako nedůvodné. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak nabylo
právní moci dne 16. 4. 2002 (§ 140 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadla ve lhůtě uvedené v §
265e odst. 1 tr. ř. dovoláním nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch
obviněného M. M. Dovolání bylo podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka především
namítla, že nalézací soud učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění,
avšak nekriticky přistoupil na hypotetickou možnost trojího postupného
náhodného výstřelu a oproti svému předchozímu rozsudku změnil svůj názor na
formu zavinění obviněného a skutek vadně právně kvalifikoval. Podle přesvědčení
dovolatelky nevzal soud prvního stupně dostatečně v úvahu obsah znaleckého
posudku z odvětví psychologie, když změnil rovněž názor na věrohodnost
výpovědi svědka V., které neuvěřil, ačkoliv právě tento svědek stál ze všech
přihlížejících relativně nejblíže a mohl tedy vidět i to, co neviděli ostatní
přihlížející. Pokud by soud postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. ř. a oba uvedené důkazy řádně vyhodnotil, nemohl by dojít k závěru, že
skutek byl spáchán toliko z nedbalosti. Za daného stavu bylo proto zapotřebí
spíše se zabývat otázkou, zda úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného,
či pouze k jeho poranění.
Dovolatelka dále poukázala na to, že ani stávající právní posouzení skutku
nalézacím soudem jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1
tr. zák. neodpovídá ustanovení § 224 tr. zák., když v jednání obviněného
nebylo spatřováno též naplnění znaků uvedených v odstavci 2. V této souvislosti
se Krajský soud v Hradci Králové sice odvolal na právní názor vyslovený v
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. 10 To 55/99,
přitom ale přehlédl, že tento právní názor se vztahuje na případy porušení
důležité povinnosti vyplývající pro obviněného z jeho zaměstnání, nikoliv však
na případy jiného zákonem předpokládaného porušení důležité povinnosti. V daném
směru dovolatelka poukázala na povinnost vyplývající z § 3 zák. č. 147/1983
Sb., o zbraních a střelivu, v tehdy účinném znění, podle něhož byl každý, kdo
byl oprávněn držet a nosit zbraň a střelivo, povinen dbát zvýšené opatrnosti
při zacházení s nimi a zabezpečit je proti zneužití. Podle přesvědčení
dovolatelky lze v posuzovaném případě mít za to, že účast v souboji „na
férovku“, při němž se používají různé druhy bojových umění spojené s extrémními
zásahy proti lidskému tělu, a mít přitom u sebe ostře nabitou zbraň s nábojem
zasunutým v nábojové komoře, je samo o sobě porušením shora citovaného
zákonného ustanovení, neboť žádná zbraň není k tak hrubému zacházení uzpůsobena
a může samovolně vystřelit. Navíc zde hrozí nebezpečí zneužití zbraně
protivníkem.
Z výše uvedených důvodů dospěla dovolatelka k závěru, že soud prvního stupně
skutek nesprávně právně posoudil, pokud v něm neshledal úmyslný trestný čin a
navíc pochybil i podruhé, pokud skutek posoudil toliko jako trestný čin
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. a poté trestní stíhání
obviněného vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 zastavil.
Poněvadž konstatovaná pochybení nebyla odstraněna ani v řízení o opravných
prostředcích před soudem druhého stupně, nejvyšší státní zástupkyně v petitu
dovolání navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a současně zrušil i usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 4 T 85/97, a poté věc
přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř.
prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil obviněný M. M. a na základě
podrobného rozboru provedených důkazů vyslovil přesvědčení, že v jeho jednání
nebylo možno spatřovat ani trestný čin spáchaný z nedbalosti, neboť předmětný
konflikt se odehrál za situace, kdy nemohl mít představu o dalším vývoji
událostí (ve vztahu k nastalému následku), přinejmenším nikoliv v kvalitě
předpokládané zákonem pro nedbalostní formu zavinění. Přitom není-li příčinný
průběh zahrnut alespoň v podstatných rysech zaviněním, nelze jednající osobě
přičítat ani následek. Bylo proto na místě ve věci rozhodnout zprošťujícím
výrokem. I když nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v jeho neprospěch,
není dovolací soud tímto vymezením vázán, což znamená, že může rozhodnout i ve
prospěch obviněného. Obviněný proto ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud
z podnětu podaného dovolání obě napadená rozhodnutí zrušil a sám nově ve věci
rozhodl tak, že jej podle „§ 226 odst. 1 písm. b) tr. ř.“ zprošťuje obžaloby
podané na něj Krajským státním zástupcem v Hradci Králové dne 16. 7. 1997,
sp. zn. KZv 151/94, pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.,
protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni a dovolání směřuje proti rozhodnutí ve
věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení o
zastavení trestního stíhání, tj. proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2
písm. c) tr. ř. Dovolání současně splňuje náležitosti obsahu dovolání uvedené v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Za určitý formální nedostatek lze považovat
pouze to, že v podání není výslovně uvedeno, proti kterému výroku napadených
rozhodnutí dovolání směřuje. Poněvadž však dovolatelka výroky rozhodnutí obou
soudů v textu dovolání cituje a z obsahu dovolání lze jednoznačně dovodit, že
dovolací námitky směřují proti výroku rozhodnutí soudu druhého stupně a v
souvislosti s tím i proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, nejde o vadu,
s níž zákon spojuje důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm.
d) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že
nebyly splněny zákonné podmínky, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených
v ustanovení § 265a odst. 2 písm. c), d), f), g) tr. ř. Mezi tato
rozhodnutí patří i usnesení o zastavení trestního stíhání (§ 265a odst. 2
písm. c/ tr. ř.), v posuzovaném případě v obligatorní formě z důvodů
uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. (pro nepřípustnost).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. To znamená, že z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu nebylo možno přihlížet k té části dovolacích námitek, v nichž
se poukazuje na vadný postup nalézacího soudu při hodnocení provedených důkazů
(§ 2 odst. 6 tr. ř.), neboť jde o námitky procesní povahy, jež pod
konstatovaný dovolací důvod nespadají.
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
(relevantních) důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Za východisko pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. spočívajícího v nesprávném posouzení skutku je nutno považovat
především popis skutku obsaženého v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve
věci samé. Předmětem dovolacího přezkumu je pak zákonnost napadených výroků,
tzn. zda tyto výroky odpovídají příslušným ustanovením hmotného i procesního
trestního práva (popř. i normám netrestním). Dále je přezkoumávána odůvodněnost
napadených výroků rozhodnutí a v tomto rámci se zjišťuje, zda předmětný výrok
odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, na němž je napadené rozhodnutí založeno.
V posuzovaném případě Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně
svým usnesením ze dne 24. 4. 2001, č. j. 4 T 85/97 – 1019, rozhodl podle §
223 odst. 1 tr. ř. o zastavení trestního stíhání obviněného M. M. pro skutek
posuzovaný v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v
Hradci Králově ze dne 16. 7. 1997, sp. zn. KZv 151/94 (bod 2) jako trestný
čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Důvody nepřípustnosti trestního
stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. soud opřel o závěr, že v
předmětném skutku spatřuje trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1
tr. zák., na který se vztahovalo aboliční ustanovení čl. I. písm. b/
rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne
3. 2. 1998.
Z popisu skutku ve výroku shora citovaného usnesení však vyplývá, že obviněný v
průběhu vzájemného fyzického napadání mezi ním a poškozeným M. F., za stavu,
kdy zjistil, že jmenovaného nepřemůže, třikrát vystřelil z přidělené služební
pistole z bezprostřední blízkosti ve směru jeho těla, přičemž jedním z výstřelů
jej zasáhl do hrudníku a způsobil mu zranění vedoucí bezprostředně k jeho
smrti. Takto formulovaný skutek ovšem jednoznačně svědčí pro zavinění
obviněného ve formě úmyslu (§ 4 tr. zák.) a nikoliv pro zavinění z nedbalosti
(§ 5 tr. zák.) ve smyslu použité právní kvalifikace skutku jako trestného
činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.
Z obsahu odůvodnění předmětného usnesení je přitom zřejmé, že soud ve věci
učinil jiná než shora popsaná skutková zjištění, když vzal po vyhodnocení
provedených důkazů za prokázáno, že v průběhu vzájemného „souboje“ mezi
obviněným a poškozeným došlo k přetahování o nabitou pistoli, kterou měl
obviněný u sebe. Ačkoliv věděl, že dojde k fyzickému střetnutí, neučinil
předtím žádné preventivní opatření proti možnému zneužití zbraně protivníkem. Z
inkriminované pistole pak došlo k opakovaným výstřelům, včetně smrtícího, aniž
by se současně podařilo prokázat, že obviněný na poškozeného vystřelil v
úmyslu jej zasáhnout. Poněvadž obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal na to,
že k přetahování o zbraň a s tím spojeným rizikem výstřelu nedojde, soud
dovodil, že ke vzniku následku (účinku) vedlo zavinění obviněného ve formě
vědomé nedbalosti (§ 5 písm. a/ tr. zák.), a že obviněný tak naplnil zákonné
znaky skutkové podstaty výše uvedeného nedbalostního trestného činu.
Skutečnosti popsané v předcházejících odstavcích vedly Nejvyšší soud k závěru,
že v posuzovaném případě neodpovídá popis skutku ve výrokové části rozhodnutí
právní kvalifikaci uvedené v tomto výroku (tj. znakům skutkové podstaty
trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.), a neodpovídá
ani skutkovým zjištěním soudu, na kterých bylo toto rozhodnutí založeno.
Pro úplnost je zapotřebí připomenout, že zastavení trestního stíhání se týká
zásadně skutku a nikoliv jeho možného právního posouzení podle ustanovení
zvláštní části trestního zákona. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. soud může
rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. V průběhu
dokazování v hlavním líčení se mohou změnit okolnosti charakterizující žalovaný
skutek, jehož totožnost však přesto zůstane zachována, bude-li existovat
alespoň shoda v jednání při rozdílném následku anebo shoda v následku při
rozdílném jednání. Ve věci obviněného M. M. by proto totožnost skutku byla
zachována i za stavu, že by bylo prokázáno, že obviněný jednal jiným způsobem,
než bylo uvedeno v obžalobě (a v důsledku toho by současně šlo i o jinou formu
zavinění), pokud zůstal stejný následek v podobě usmrcení poškozeného. Pro
posuzovaný případ je ovšem specifické, že v rámci zachování totožnosti skutku
došlo k významné modifikaci skutkových okolností, na níž bylo podle závěrů
soudu založeno jiné právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., místo trestného činu vraždy podle §
219 odst. 1 tr. zák., jak jej kvalifikoval v obžalobě státní zástupce.
Důvodem, pro který Krajský soud v Hradci Králové podle § 223 odst. 1 tr. ř.
zastavil trestní stíhání obviněného, byl závěr o nepřípustnosti trestního
stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. založený na tom, že na trestný
čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se vztahovalo aboliční
ustanovení čl. I písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3.
2. 1998. Poněvadž trestný čin musí být vždy zároveň skutkem a trestní stíhání
se zastavuje pro skutek, lze dále dovodit, že popis skutku ve výroku usnesení o
zastavení trestního stíhání musí odpovídat použité právní kvalifikaci skutku,
je-li změnou skutkových okolností (při zachování totožnosti skutku) podmíněna.
Nestačí, aby se soud těmito okolnostmi zabýval pouze v odůvodnění svého
rozhodnutí. Ve věci obviněného M. M. takto postupováno nebylo.
Ke shora uvedenému právnímu názoru Nejvyšší soud dodává, že ve většině případů
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, jež podle příslušných ustanovení
zákona přicházejí v úvahu, lze vystačit s popisem skutku, jak je uveden v
žalobním návrhu. Je-li však v hlavním líčení zjištěn skutkový stav, na jehož
základě je nutno skutek kvalifikovat odchylně od obžaloby a tato skutečnost je
současně relevantní z hlediska důvodů pro zastavení trestního stíhání
obviněného, musí být popis skutku ve výroku rozhodnutí v souladu s novou právní
kvalifikací.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou nejvyšší státní zástupkyně spočívající v
tom, že i za předpokladu, že by obviněný M. M. jednal z nedbalosti (§ 5 tr.
zák.), jak shodně dovodily oba soudy, nebylo možno jeho jednání posuzovat
toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.,
neboť by svým jednáním současně naplnil i znaky uvedené v odstavci 2
citovaného ustanovení.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí
pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a
čin spáchá proto, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle § 3 zákona č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu, ve znění účinném v
době spáchání činu, byl každý, kdo byl oprávněn držet a nosit zbraň a střelivo,
povinen dbát zvýšené opatrnosti při zacházení s nimi a zabezpečit je proti
zneužití. Oprávnění k držení a nošení zbraně pak vyplývalo z § 6 a § 9
odst. 1 cit. zák. Podle současné právní úpravy dosud platným zákonem č.
288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů,
je povinnost bezpečného zacházení se zbraněmi a střelivem ohledně fyzických
osob, kterým byl vydán zbrojní průkaz, stanovena v § 46 odst. 1, písm. a), b)
cit. zák., podle něhož je taková osoba povinna dbát zvýšené opatrnosti při
zacházení se zbraní a střelivem a zabezpečit je proti zneužití, ztrátě a
odcizení.
V posuzované věci obviněného M. M. podle zjištění Krajského soudu v Hradci
Králové (str. 44 usnesení ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 4 T 85/97)) se
obviněný choval zcela v rozporu s pravidly prevence a užívání zbraní, neboť
vyvolal vzájemný fyzický konflikt s osobou, o níž věděl že je agresorem, a to
za stavu, kdy si byl vědom, že má u sebe ostře nabitou zbraň s nábojem v
hlavni, přičemž tato skutečnost měla být známa i jeho protivníkovi. Mohl tedy
předpokládat i takový vývoj situace, že se jeho protivník bude chtít v průběhu
rvačky zbraně zmocnit, aby odvrátil případnou prohru. Podle názoru soudu
obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal, že k přetahování o zbraň a s tím
spojeným rizikem k výstřelu nedojde. Jestliže nakonec k přetahování o zbraň
skutečně došlo a došlo i k opakovaným výstřelům (včetně smrtícího), zahrnovalo
jeho nedbalostní zavinění jak příčinný průběh, tak způsobený následek (účinek).
Tyto závěry nalézacího soudu jsou nepochybně významné z hlediska užití právní
kvalifikace podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu
pokud osoba oprávněná držet a nosit zbraň poruší zákonem stanovenou povinnost
dbát zvýšené opatrnosti při zacházení s ní tak, že s nabitou zbraní (s nábojem
v nábojové komoře) se dobrovolně zúčastní fyzického konfliktu s další osobou,
aniž by předtím učinila opatření k vyloučení možného zneužití zbraně
protivníkem a s tím souvisejícího nechtěného výstřelu, je třeba takové jednání
považovat za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu
ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák.
Pokud se Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozhodnutí odvolává na právní
názor nadřízeného soudu s tím, že s ohledem na něj bylo použití § 224 odst. 2
tr. zák. vyloučeno, pak z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 1999,
sp. zn. 10 To 55/99, vyplývá, že odvolací soud se zabýval jinou alternativou
jednání obsaženého v citovaném ustanovení zákona, a to porušením důležité
povinnosti vyplývající z povolání obviněného jako zaměstnance bezpečnostní
agentury. V této souvislosti učinil závěr, že obviněný, který se rozhodl pro
osobní souboj s poškozeným (tzv. „férovku“) jednal mimo rámec svých služebních
povinností a v excesu z nich. K otázce případného porušení důležité povinnosti
uložené obviněnému podle zákona se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyjádřil.
Krajskému soudu v Hradci Králové tedy nic nebránilo, aby jednání obviněného M.
M. s ohledem na učiněná skutková zjištění posoudil jako trestný čin ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., jestliže dovodil, že ke smrti
poškozeného vedlo zavinění obviněného z nedbalosti. Tato právní kvalifikace by
ovšem vylučovala zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost podle § 11
odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť na tento trestný čin se aboliční ustanovení čl.
I písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 nevztahovalo.
Z důvodů, které Nejvyšší soud shora rozvedl, je zřejmé, že usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 4 T 85/97, je zatíženo
vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.,
neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky
pro takové rozhodnutí, a rozhodnutí přitom spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V uvedeném
smyslu je vadný jak výrok usnesení soudu prvního stupně, tak výrok usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 7 To 105/01, jímž bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádných opravných prostředků (stížností), aniž by v
řízení o nich byly konstatované vady zjištěny a odstraněny.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného M. M. bylo
proto shledáno plně důvodným. Za tohoto stavu pak Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 věta druhá tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze a současně i výše uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. V
rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v
neveřejném zasedání, neboť vzhledem k povaze zjištěných vad je zřejmé, že je
nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Hradci Králové bude muset věcí znovu zabývat v
intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž při svém rozhodování je vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem k výkladu relevantních hmotně
právních a procesních otázek, na které je v odůvodnění tohoto rozhodnutí
podrobně poukazováno (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler