U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 5. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným D. Č., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2015, č. j. 4 To 358/2015-144, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 39/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 9. 2015, č. j. 1 T 39/2015-127, byl obviněný D. Č. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „s cílem obdržet finanční hotovost jakožto výnos z podnikání firmy J., s. r. o., M. a tyto prostředky následně použít na provoz další části firmy či pro svoji potřebu, dne 3. 10. 2014 v době kolem 9:30 hod. telefonicky kontaktoval poškozeného J. N., přičemž po něm požadoval vydání neupřesněné finanční částky, a když mu poškozený odmítl jakékoli peníze vydat, tak mu obžalovaný sdělil, že má čekat, že přijede do místa jeho bydliště v obci M. a že ho zabije, a dále dne 20. 10. 2014 v době kolem 9:00 hod. na ulici U. v J. opětovně požadoval po J. N. vydání finanční hotovosti, konkrétně ve výši 200.000 Kč, a když ho poškozený opět odmítl, chytil jej za límec bundy a zatlačil do mezery mezi auty, vytrhl mu z ruky jeho mobilní telefon, aby nemohl zavolat policii, kdy tímto svým jednáním způsobil poškozenému drobné pohmoždění krku, pro kteréžto zranění poškozený vyhledal jednorázové ošetření v chirurgické ambulanci bez nutnosti dalšího léčení a podstatného omezení v obvyklém způsobu života“. Podle § 48 odst. 1 tr. zákoníku, za podmínek § 46 odst. 1 tr. zákoníku, soud podmíněně upustil od potrestání obviněného a podle § 48 odst. 2 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu na šest měsíců a obviněnému uložil dohled.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 12. 2015, č. j. 4 To 358/2015-144, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 12. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný D. Č. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že společenská škodlivost jednání, jež je mu kladeno za vinu, rozhodně nedosáhla takové intenzity, aby na ně bylo nutno reagovat prostředky trestního práva. Pokud tak soudy učinily, rozhodly o jeho vině v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společenský škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Dovolatel má za to, že posuzovaný skutek nízkou mírou své závažnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Trvá na tom, že při telefonátu dne 3. 10. 2014 pronesl vůči poškozenému pouze nevhodně zvolenou frázi, kterou v žádném případě nemyslel jako vážně míněnou výhrůžku. Vážně ji nemohl brát ani poškozený. Dne 20. 10. 2014 pak sice po poškozeném požadoval peníze a jejich konflikt přerostl ve vzájemný fyzický kontakt, ovšem ani tímto svým jednáním ho nemínil donutit k vydání finančních prostředků.
Šlo toliko o důsledek vzniklý vyhrocením dané situace. V jednání dovolatele tak absentovalo úmyslné zavinění jako znak subjektivní stránky trestného činu vydírání. Způsob, jakým poškozeného uchopil, navíc opět nebyl způsobilý vyvolat v něm jakékoli vážné obavy. Zvolená intenzita útoku ho rozhodně nemohla přimět k tomu, aby cokoli konal proti své vůli. Z provedeného dokazování vyplynula snaha poškozeného celou situaci zveličovat. V návaznosti na tom obviněný v další části dovolání citoval z judikatury Nejvyššího soudu týkající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a na něj navazujícího principu ultima ratio, podle nějž trestněprávní postih představuje nejzazší prostředek ochrany práv fyzických a právnických osob a uplatní se pouze tam, kde se prostředky jiných právních odvětví jeví v daném směru nedostatečnými a neúčinnými.
Připomněl, že i státní zástupkyně přítomná při projednání jeho odvolání vyslovila názor, že uvedené skutky nejsou trestným činem, a navrhla, aby byla věc postoupena příslušnému úřadu k projednání přestupku. Odvolací soud po výtce dovolatele svým usnesením „hraničícím se svévolí“ přesto rozsudek soudu prvního stupně považoval za správný. Své rozhodnutí mimo jiné odůvodnil osobou obviněného, resp. jeho trestní minulostí, přestože zároveň konstatoval, že k jeho předchozím odsouzením již nelze přihlížet.
Tím ovšem obešel smysl institutu zahlazení odsouzení. Kromě toho, i kdyby soud zahlazená odsouzení nebral jako přitěžující okolnost, mohl podle názoru dovolatele takové posouzení jeho osoby vztáhnout pouze k úvahám o adekvátním trestu a nikoli k otázce jeho viny.
Dovolatel tedy uzavřel, že „hmotněprávní hodnocení“ skutkového stavu, jak je provedl odvolací soud, je nesprávné a v rozporu s principem subsidiarity trestní represe. Vzhledem k výše rekapitulovaným důvodům navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2015, č. j. 4 To 358/2015-144, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. „vrátil“ věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem poukázala na to, že obviněný v něm vznesl stejné námitky, jaké uplatňoval od samého počátku trestního řízení a jimiž se zabývaly jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. V další části vyjádření pak konstatovala soudy zjištěný skutkový stav věci s tím, že trestní odpovědnost dovolatele za inkriminované jednání byla v daném případě dovozena zcela správně. Napadené usnesení odvolacího soudu proto podle ní netrpí vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. zároveň vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud dovolateli, resp. jeho obhájci k případnému vlastnímu vyjádření (tzv. replice) nezasílal nejen proto, že mu takovou povinnost neukládá žádné ustanovení trestního řádu, ale zejména vzhledem k tomu, že v posuzované konkrétní věci nejde o situaci, kdy by tento postup mohl představovat porušení principu kontradiktornosti řízení. Vyjádření totiž neobsahuje žádné nové, pro dovolatele a jeho obhájce dosud neznámé významné okolnosti, s nimiž by bylo nutno je dodatečně seznámit a ke kterým by jim měla být dána možnost případně zaujmout stanovisko. Státní zástupkyně se v něm omezila pouze na opakování právních závěrů, jak byly obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Ty jsou dovolateli a jeho obhájci dobře známy. Nejvyšším soudem použitý postup neodporuje ani současné judikatuře Ústavního soudu (k dané otázce srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 573/10, IV. ÚS 1535/15 nebo sp. zn. IV. ÚS 2107/15).
Obviněný D. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše rozvedená teoretická východiska k výkladu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno považovat za jim odpovídající námitku obviněného, podle níž svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku po subjektivní stránce (úmyslné zavinění), když ani výhrůžného slovního vyjádření v telefonátu dne 3. 10. 2014 ani násilného jednání dne 20. 10. 2014 nepoužil jako prostředků k působení na vůli poškozeného, aby vyhověl jeho požadavku na vydání požadovaných finančních prostředků. Dovolatel v daném směru předložil vlastní verzi skutkového děje, podle níž mělo jít v prvním případě jen o „nevhodně užitou frázi“ bez dalšího, ve druhém pak pouze o jeho přemrštěnou, zkratkovitou reakci na vývoj diskuze s poškozeným, která s jeho předchozí žádostí o peníze nijak nesouvisela. Takovou argumentací ovšem de facto zpochybnil správnost skutkových zjištění, vyjádřených ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Potud se tedy podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci. To znamená, že dovolání částečně uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. podřadit nelze.
Zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný obsahově právně relevantně svými námitkami vůči hmotně právnímu posouzení otázky společenské škodlivosti stíhaného skutku jako materiálního korektivu trestnosti činu.
Nejvyšší soud jim však z níže rozvedených důvodů nepřiznal opodstatnění.
Princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v těch případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví (ultima ratio) samozřejmě nelze zpochybňovat. Nejvyšší soud však ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze zjednodušeně interpretovat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) s pouhým poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního nebo občanského práva). Je třeba mít vždy na zřeteli smysl a účel trestního řízení, který zákonodárce vyjádřil v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy by se mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy, např. podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).
Posuzované jednání dovolatele však ani podle názoru Nejvyššího soudu nebylo charakterizováno takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce trestných činů vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (ultima ratio).
Soudy obou stupňů z toho pohledu především správně poukázaly na skutečnost, že komplexně posuzované jednání dovolatele v sobě zahrnovalo dva postupně použité prostředky nátlaku na vůli poškozeného J. N., předpokládané v ustanovení § 175 tr. zákoníku. Podle učiněných skutkových zjištění dovolatel nejprve dne 3. 10. 2014 telefonicky oslovil poškozeného s požadavkem na vydání finančních prostředků na živobytí či na provoz jím fakticky řízeného restauračního zařízení a na odmítnutí ze strany poškozeného reagoval sdělením, že „má čekat, že přijede do místa jeho bydliště v obci M.
a že ho zabije“. Takto konstruovaný výrok nepochybně poškozený mohl vnímat jako implicitně vyjádřené odhodlání dovolatele použít vůči němu násilí pro případ, že mu nebude vyhověno. K němu ostatně dovolatel dne 20. 10. 2014, tj. s odstupem více než dvou týdnů od inkriminovaného telefonátu s výhrůžným obsahem, také přistoupil, když byl opětovně poškozeným s požadavkem na vydání části výnosu z podnikání firmy J., s. r. o., odmítnut. Poškozeného chytil za límec bundy a smýkal s ním s takovou razancí, že mu způsobil pohmoždění krku.
Souhrnně řečeno, ze strany dovolatele nešlo pouze o jednorázové zkratkovité jednání, jak se snaží prosazovat v celém průběhu trestního řízení, ale o cílevědomé, dlouhodobější a právně zcela neakceptovatelné prosazování svého domnělého nároku na podíl z výnosů výše uvedené společnosti, provozující restaurační zařízení, a to za všech okolností (tedy i v situaci, kdy je provoz jednotlivých podniků ztrátový a dokonce chybí prostředky na financování jejich dalšího chodu). V posledně uvedeném směru Nejvyšší soud zcela nesdílí názor soudu prvního stupně prezentovaný na straně 6 odůvodnění jeho rozsudku, podle nějž majetkové poměry ve firmě J., s.
r. o., na otázku právního posouzení skutku obviněného a jeho viny nemají vliv. Naopak, pro úvahy o společenské škodlivosti činu a tudíž i jeho právní posouzení jde o skutkovou okolnost mající značný význam. Ta však hovoří spíše v neprospěch dovolatele, který sám v rámci své výpovědi před soudem připustil, že přes počáteční nemalé investice do vybudování restaurací provozovaných firmou J., s. r. o., z vlastních finančních zdrojů se následně dobrovolně, z čistě utilitaristické pohnutky, vzdal jakéhokoli oficiálního postavení ve firmě a její jednatelkou učinil manželku poškozeného H.
N. Vědomě se tedy připravil o právní prostředky, jimiž by mohl v budoucnu účinně a především legitimně ovlivňovat nebo určovat strategická obchodní rozhodnutí firmy, vnitřní hospodaření restauračních provozoven a odměňování jejich zaměstnanců i sebe samého z výnosů z podnikatelské činnosti. Negativní důsledky svého zřetelně riskantního počínání poté odmítl akceptovat a k prosazení svých osobních zájmů zvolil svévolné protiprávní jednání, nesoucí veškeré znaky trestného činu. Tendenci určovat si v životě „vlastní pravidla hry“ a přitom nerespektovat právní řád a oprávněné zájmy druhých osob dovolatel neprojevil poprvé.
Jeho předchozí odsouzení v trestních řízeních (byť v jeho případě již zahlazená a ve smyslu § 42 písm. p/ tr.
zákoníku mu nepřitěžující) a postihy v řízeních přestupkových, přitom v rámci hodnocení jeho osoby jako jednoho z kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, určujících povahu a závažnost činu samotného, nepochybně zohlednit lze.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí odvolacího soud není zatíženo dovolatelem vytýkaným pochybením spočívajícím v nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu (přečinu) vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.
Protože dovolání obviněného D. Č. bylo opřeno dílem o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 5. 2016 JUDr. Eduard Teschler předseda senátu