USNESENÍ
Předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl dne 14. 7. 2023 v řízení o dovolání,
které podal obviněný J. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 67 To 202/2022, který rozhodoval jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
44 T 34/2021, takto:
Podle § 265o odst. 1 trestního řádu se na dobu, než bude rozhodnuto o podaném
dovolání, obviněnému J. S. odkládá výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 44 T 34/2021, ve spojení s usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 67 To 202/2022.
1. Obviněný J. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.
12. 2021, sp. zn. 44 T 34/2021, uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214
odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, účinného do 31. 1. 2019, a
odsouzen podle § 214 odst. 4 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2019 k
trestu odnětí svobody v délce trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání
4 (čtyř) roků. Dále byl obviněnému podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §
68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních
sazeb po 20.000 Kč, tedy v celkové výši 5.000.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. byla obviněnému dále uložena povinnost vydat poškozené K. U., IČO XY, se
sídlem XY, bezdůvodné obohacení ve výši 19.990.000 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 8,25 % p.a. počínaným od 25. 6. 2021 do zaplacení, a nalézací soud rovněž
rozhodl v adhezním řízení ohledně poškozeného M. D., nar. XY. Městský soud v
Praze následně podle § 256 t. ř. zamítl odvolání obviněného, které obviněný
směřoval do všech výroků napadeného rozsudku nalézacího soudu.
2. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. S.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. a domáhal se toho, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, případně i jemu předcházející
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, a věc přikázal k novému projednání a
rozhodnutí, eventuelně jej sám zprostil obžaloby. Obviněný současně v dovolání
učinil návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného
rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
3. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. může předseda senátu Nejvyššího soudu sám
před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž
bylo dovolání podáno, pokud k tomu shledá důvody.
4. Aniž by bylo jakkoli předjímáno rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci
samé, aplikoval předseda senátu Nejvyššího soudu po předběžném prostudování
procesního spisu své právo ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. a rozhodl
v případě obviněného J. S. o odložení výkonu rozhodnutí Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 44 T 34/2021, ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 67 To 202/2022, neboť má za
to, že v daném případě k takovému postupu existují důvody. Toto odložení výkonu
rozhodnutí platí do doby, než bude rozhodnuto o předloženém dovolání
obviněného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 14. 7. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
3. Obviněný v této souvislosti poukázal na výpověď svědka J. H., ze
které vyplynulo, že i kdyby si F. D. archiválie půjčoval domů tak, jak to bylo
v souladu s tehdejší praxí obvyklé (k bádání), musel by je vrátit nejpozději v
roce 1903, kdy byl odvolán z funkce ředitele Zemského archivu. Obviněný
nalézacímu soudu vytýká, že veškerá skutková zjištění o zdrojovém trestném činu
F. D. založil na svědectví svědka J. H., a to se také stalo podkladem pro
analýzu dobové právní úpravy, provedené J. a D. V rámci trestního řízení však
byla zjištěna řada skutečností (i z výpovědi svědka J. H.), které závěry soudů
o existenci zdrojového trestného činu vyvracejí a se kterými se soudy
nevypořádaly. Sám svědek J. H., především uvedl, že F. D. měl archiválie u sebe
doma legálně. Listiny, které měl jmenovaný po svém odchodu ze Zemského archivu
u sebe doma k bádání, zde prostě po jeho smrti zůstaly, což v té době nebyla
žádná výjimka. Z provedených důkazů žádný projev vůle F. D. k nevrácení
předmětných listin, natož k jejich přisvojení, nevyplynul. Soudy si takový
závěr pouze domýšlejí bez jakékoliv důkazní opory. Slovo sbírka navíc nebylo
vhodně užito, jednalo se jednoduše o stovky či tisíce dokumentů, které skončily
v pozůstalosti F. D., o něž se následně starali jeho potomci. Závěr, že si F.
D. vytvářel soukromou sbírku, nemá oporu v provedeném dokazování. Listiny začal
do nějaké formy sbírky třídit až syn F. D., který listiny opatřil čísly a
razítky, byť ani on sám nevěděl, o jaké listiny se jedná. Tyto listiny zůstaly
v rodině D. po celé generace jako domácí poklad bez znalosti jejich konkrétního
obsahu.
4. Jak svědek J. H., tak i svědkyně K. shodně vypověděli, že neexistuje
protokol či dobový doklad, že konkrétně předmětné čtyři listiny byly zapůjčeny
do Zemského archivu, a kdy k tomu mělo dojít. Nedatované kartotéční lístky
takovou skutečnost nedokazují. Svědek J. H., také uvedl, že si v rozhodné době
půjčoval historické listiny také ředitel G. a že s nimi pracoval také J. P., a
to ještě s další osobou. Svědci U., K. a J. H., potvrdili, že za života F. D.
bylo zcela běžné, že si archiváři odnášeli listiny domů ke zpracování a k
bádání a že se vše dělo legálně. Závěr soudů, že F. D. postupoval neoprávněně,
pokud po odchodu ze Zemského archivu v roce 1903 předmětné archiválie nevrátil,
nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Obviněný poukazuje na to, že
namítal, že i po odchodu D. do penze v roce 1903, měl historickou komisí
Zemského výboru oficiálně povoleno studium archivních materiálů doma, přičemž
tato skutečnost je potvrzena faktem, plynoucím z dokumentu – hodnotícího
posudku Národního archivu s názvem tzv. Sbírka F. D., což také potvrzuje svědek
J. H., s tím, že tyto materiály již do své smrti nestihl zpracovat. Tyto
rozhodující skutečnosti však soudy ignorovaly, ačkoliv vyvracejí dějovou
konstrukci obžaloby.1.
2. Tento základní nedostatek průkaznosti sebemenšího projevu vůle F. D.
si listiny přivlastnit nebo je jinak nelegálně získat nemohou podle obviněného
nahradit ani právní analýzy J. a D., které obsahují pouze dobová právní
posouzení skutku tak, jak byl formulován policejním orgánem v jeho zadání,
které obviněný cituje. Je přesvědčen, že z těchto odborných vyjádření nelze
dovozovat skutkový závěr, že v době, kdy byly archiválie svévolně přisvojovány
F. D., tak i po celé období až do současnosti, byly získány jednáním
naplňujícím znaky trestného činu kvalifikovaného jako krádež nebo zpronevěra.
Pokud pak nebyl zjištěn tzv. zdrojový trestný čin ze strany F. D., nelze
shledat naplnění znaků trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, kdy
zde rovněž absentuje i subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Obviněný
uvádí, že nemohl logicky vědět a ani být srozuměn s tím, že předmětné listiny
pochází z této (neexistující) trestné činnosti. Na tom nemění nic ani
skutečnost, že byl obviněný údajně upozorněn znalcem PhDr. Vladimírem Růžkem na
to, že archiválie jím posuzované mohly být domnělým jednáním F. D. neoprávněně
přisvojeny. Uvedený znalec předmětné čtyři listiny popsané ve skutkové větě
rozsudku nikdy osobně neviděl a neposuzoval, a ve vztahu k nim nelze dovozovat
jakoukoli vědomost či úmysl. Ze strany soudů jde pouze o nezákonné rozšiřování
domněnek znalce i na listiny, které vůbec nebyly předmětem jeho zkoumání.
3. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě
rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby,
popř. aby věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí. Navrhl rovněž, aby předseda senátu Nejvyššího soudu
rozhodl o odkladu výkonu uloženého peněžitého trestu a povinnosti vydat
bezdůvodné obohacení, a to do doby rozhodnutí o dovolání.
4. V rámci včasného doplnění dovolání obviněný svůj mimořádný opravný
prostředek rozšířil o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), h) tr. ř.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
spatřuje ve skutečnosti, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Pavla
Hájková a ostatní členové senátu soudu prvního stupně jsou vyloučeni z
projednávání této trestní věci, a to pro svou podjatost. Uvedenou skutečnost
namítal obviněný již v původním řízení. Uvedl, že předsedkyně senátu bez
předchozího vyrozumění obhajoby z vlastní iniciativy zorganizovala a
zrealizovala dne 28. 6. 2021 návštěvu v Národním archivu, kde měla studovat a
pořizovat fotografie některých listin z předmětného konvolutu historických
listin, jakožto důkazy proti obviněnému, a to ve spolupráci s posléze
vyslýchanou svědkyní a současně oznamovatelkou v této trestní věci J. K. Ta ze
své pozice jako vedoucí zaměstnankyně Národního archivu musela být alespoň v
nějakém kontaktu s předsedkyní senátu, přinejmenším s ní musela komunikovat.
Nelze si představit, že by byla předsedkyně senátu ponechána sama bez jakékoli
instruktáže či dozoru archiváře profesionála v místnosti s konvolutem velmi
starých, delikátních archiválií čítajících několik svazků. Ostatně takový
postup vylučují také příslušné předpisy o nakládání s archiváliemi. Výslech
předsedkyně senátu Mgr. Pavly Hájkové k této záležitosti nebyl umožněn a byl
bez odůvodnění zamítnut odvolacím soudem. Obviněný rozporuje, že by si soudkyně
pořizovala toliko kvalitnější fotokopie listin založených ve spise, kdy se
odvolává na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o nevyloučení členů senátu s
tím, že soudkyně uvedla, že nebylo předem zřejmé, co konkrétně z jednotlivých
svazků, bude potřebné do spisu začlenit jako důkaz. Tedy je očividné, že
soudkyně šla do Národního archivu, aby vybrala konkrétní listiny a jejich
detaily, které teprve poté budou začleněny do spisu a použity k důkazu, tedy
pořizovala nové důkazy proti obviněnému a nelze vyloučit ingerenci svědkyně K.
Obviněný uvedl, že český právní řád nezná institut vyšetřujícího soudce.
Postupem soudkyně došlo k porušení zásady kontradiktornosti, rovnosti stran,
jakož i spravedlivého procesu a práva na obhajobu.1.
2. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy
nesprávné právní posouzení věci, a částečně i naplnění dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spatřuje obviněný ve skutečnosti, že i pokud by
hypoteticky F. D. získal předmětné listiny nelegálně, došlo by u jeho dědiců k
vydržení vlastnického práva k předmětným listinám, kdy tyto drželi po další tři
generace. To se podává i ze stanoviska E. založeném ve spise. Vlastnické právo
dědiců pak vylučuje trestní odpovědnost v souvislosti s následným nakládáním s
těmito listinami. Obviněný poukazuje na odlišnost mezi skutkovými podstatami
trestného činu podílnictví a trestného činu legalizace výnosů z trestné
činnosti podle trestního zákona z roku 1961, na který poukazují soudy, resp.
jehož se týkají soudy zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo
1297/2013 a 7 Tdo 1593/2017. Uvedená rozhodnutí nejsou přiléhavá na
projednávaný případ, nicméně i v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud poukazoval
na nutnost zkoumat otázku vydržení vlastnického práva. To se v projednávané
věci nestalo. Závěr soudů, že otázka nabytí vlastnického práva není pro
posouzení odpovědnosti za trestný čin podílnictví podstatná, nemůže obstát.
Obviněný dále v této souvislosti namítl, že soudy rovněž dospěly k nesprávným
skutkovým zjištěním stran údajné absence dobré víry u potomků F. D. S odkazem
na stanovisko E. předložené obhajobou obviněný uvedl, že vlastnictví vzniklé
vydržením by bylo možné zvrátit pouze důkazem (nepostačí tedy pochybnostmi či
pravděpodobnost) o nepoctivém úmyslu, a to u každého jednoho z potomků F. D.,
přičemž poctivý úmysl se u vydržitele předpokládá. Nepoctivý úmysl ve vztahu ke
všem potomkům F. D. nebyl v řízení posuzován a rozhodně nebyl prokázán.
Potomci, jak syn V., tak vnuk F. a pravnuk M., si nebyli vědomi, že konkrétně
čtyři předmětné listiny byly F. D. zapůjčeny ze Zemského archivu a že tam mají
být vráceny. Sbírku měli doma jako domácí poklad, dědictví po pradědovi a
nevěděli přesně, co v ní je, např. to, že by se jednalo o listinu týkající se
založení Univerzity Karlovy. Obviněný je rovněž přesvědčen, že i pokud by
nedošlo k vydržení vlastnického práva k předmětným listinám dědici F. D., i tak
by došlo k platnému nabytí vlastnického práva ze strany A. L. podle § 1111
občanského zákoníku, neboť jmenovaný svědek listiny nabyl v dobré víře v
oprávnění M. D. převést vlastnické právo ke konvolutu listin.
3. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále
obviněný uplatnil novou námitku, že zdrojový trestný čin F. D. nebyl a ani
nemohl být spáchán na území České republiky, jak je vyžadováno v rámci skutkové
podstaty trestného činu podílnictví podle trestního zákoníku. F. D. zemřel v
roce XY za doby Rakousko-uherské monarchie. Jednání F. D. je tak mimo působnost
§ 214 tr. zákoníku. Soudy se nemohou odvolávat na obecná stanoviska znalců či
odborníků, kteří konkrétní jednání F. D. a všechny jeho okolnosti ani
nezkoumali a neměli k dispozici (stanoviska J. a D.). Znalcům ani odborníkům
nepřísluší podávat výklad ohledně protiprávnosti domnělého činu F. D., ke
kterému mělo dojít před více než 100 lety podle právního řádu Rakousko-uherské
monarchie. V trestním řízení musí být skutečnost, že věc byla získána trestným
činem, spolehlivě a bezpečně zjištěna a toto zjištění musí učinit soud sám.
1.
2. Z těchto důvodů obviněný setrval na svém návrhu na rozhodnutí
Nejvyššího soudu, včetně návrhu na odklad výkonu peněžitého trestu a povinnosti
vydat bezdůvodné obohacení do doby rozhodnutí o dovolání.
3. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne
1. 6. 2023, sp. zn. 1 NZO 368/2023.
4. Státní zástupkyně upozornila na to, že podle § 214 tr. zákoníku, ve
znění účinném do 31. 1. 2019, není podstatné to, kdo a kdy věc ukradl, resp.
kdo se dopustil tzv. zdrojového trestného činu ani to, zda takový pachatel
převedl takto odcizenou věc přímo od zloděje či od osoby třetí. Podstatné je,
že se jednalo o věc, která byla odcizena krádeží nebo zpronevěrou, tj. že byla
získána trestnou činností na území České republiky. Pro naplnění znaků zločinu
podílnictví podle § 214 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku není nutné
jednoznačně určit hlavního pachatele trestného činu krádeže podle § 205 tr.
zákoníku, protože trestní zákoník nevyžaduje zjištění totožnosti pachatele
základního trestného činu. V rámci posouzení citovaného zločinu však orgány
činné v trestním řízení musí zkoumat zejména okolnosti nabytí odcizené věci,
která se dostala do dispozice pachatele a posoudit i otázku vědomostní složky
jeho zavinění spočívající v tom, že musel vědět o nelegálním původu takové
věci. Nebude tedy z hlediska naplnění znaku zdrojového trestného činu
rozhodným, že z provedených důkazů nevyplynul žádný projev vůle F. D. k
nevrácení předmětných listin, natož k jejich přisvojení, v daném případě v
záměru, aby se staly součástí jeho soukromé sbírky. Je zcela bez významu, že
jmenovaný (takto držené) archiválie nestihnul do své smrti vrátit. Podle státní
zástupkyně je zjevné, že nic nenasvědčuje tomu, že se dotčené historické
listiny staly předmětem dědictví ve smyslu právním, založeném na přechodu
zůstavitelova vlastnického práva na jeho dědice.
5. Podle státní zástupkyně je třeba akceptovat závěr soudů, že obviněný
získal pouze jako údajnou pozůstalost konvolut historických listin, které
tvořily jen tzv. Sbírku F. D., obsahující velké množství archiválii včetně
dotčených listin, a ve které (beze změny jejich rozhodného právního statusu)
pouze pokračovali D. potomci. A to až po M. D., který je jako tvrzenou
pozůstalost převedl na A. L. a ten následně na obviněného. Dobová právní
analýza jak ze strany J. J., tak i prof. J. D., pak na podkladě těchto zjištění
nemohla vyznít jinak než ve smyslu nelegitimního nakládání s dotčenými
archiváliemi v kvalitě naplnění znaků majetkového trestného činu, a to za
současného vyloučení existence dobré víry postupných držitelů a tím i
schůdnosti právního závěru o nabývacím titulu ve formě vydržení těchto
majetkových hodnot. Nelze přisvědčit námitce, že nedostatek bezpečného a
spolehlivého skutkového zjištění (ohledně prokázání zdrojového trestného činu)
se nachází ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že je tak dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn.
6. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce absence subjektivní
stránky. V poukazovaných pasážích svých rozhodnutí totiž soudy přijaly zcela
správný právní závěr, že obviněný nejen získal povědomost, že předmětné
archiválie mají svůj původ ve zdrojové trestné činnosti, ale také o
okolnostech, za kterých nemohlo být nakládání s nimi považováno za legitimní.
Pravý původ těchto listin se v této vědomostní návaznosti snažil zastřít právě
ve spojitosti s tzv. Sbírkou F. D., která byla výsledkem soukromé iniciativy
jmenovaného držitele prosté právního nároku na její sestavení jak z jeho
strany, tak i na její držení ze strany jeho potomků. Závěr o jednání v úmyslné
formě jeho zavinění, resp. v jejím přímém stupni, soudy neopřely toliko o
příslušné upozornění plynoucí ze znaleckého posudku PhDr. Vladimíra Růžka, ale
s odpovídajícím právním významem musely nahlížet na způsob, jakým s takovou
informací naložil. Snažil se totiž tyto archiválie přeprodat anonymním způsobem
prostřednictvím bankovní instituce, a tedy s úmyslem zastření nejen své
identity prodávajícího, ale i původu, spočívajícím v odstranění jejich
speciálního značkování razítkem a štítkováním, používaným rodinou D.1.
2. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby bylo o dovolání
rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
3. Na toto vyjádření reagoval obviněný podáním ze dne 5. 9. 2023.
Zopakoval, že soudy se dostatečně nezabývaly otázkou zdrojového trestného činu
F. D. Má přitom za to, že F. D. se s ohledem na tehdejší právní úpravu nemohl
dopustit ani trestného činu krádeže, ani zpronevěry. Soudům dále vytkl, že se
nezabývaly otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným listinám potomky F.
D., resp. svědkem L., popř. obviněným. Nakládání s věcí s právem vlastníka
přitom podle obviněného vylučuje trestní odpovědnost za takové jednání. V této
souvislosti obviněný připomněl právní úpravu a judikaturu, ze které podle něj
vyplývá, že k vydržení vlastnického práva k archiváliím došlo.
4. Na doplnění dovolání a na podání ze dne 5. 9. 2023 reagovala státní
zástupkyně vyjádřením doručeným Nejvyššímu soudu dne 23. 10. 2023. Pokud jde o
namítanou podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, státní zástupkyně
připomněla, že podle judikatury nelze poměr soudce, daný jeho vztahem k
projednávané věci, vyvozovat ze způsobu jeho rozhodování, z odůvodnění
rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, případně z procesního postupu
soudu (který se aktuálně namítá), a to i v případě, že takový postup vykazuje
nedostatky. Podle státní zástupkyně je přitom zřejmé, že způsob, jakým obviněný
podložil uplatněnou námitku vyloučení výše jmenované předsedkyně senátu
nalézacího soudu z projednávání jeho trestní věci, neodpovídá judikatornímu
výkladu věcného naplnění zákonné podmínky pro vyloučení soudce z úkonů
trestního řízení pro jeho poměr k trestní věci. Neargumentoval tedy ve smyslu
dovolacího důvodu, založeného na námitce, že ve věci rozhodl vyloučený orgán.
Přitom o důvod vyloučení jmenované soudkyně prvostupňového soudu se evidentně
nemohlo jednat ani pro její poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, a tedy
v daném případě pro její vztah ke svědkyni J. J., který nemohl nabýt osobní
povahy. Nemohlo tomu tak být jen z toho důvodu, že jmenovaná svědkyně z titulu
svého funkčního postavení v Národním archivu podala trestní oznámení a následně
se soudkyní komunikovala pouze v rámci nezbytné součinnosti za účelem zjištění,
ve kterém konkrétním svazku se nacházejí archiválie, jejichž čitelnější kopie
bylo nutno pořídit k důkazu. Jedinou do úvahy přicházející možnost
nepřátelského postoje jmenované soudkyně k obviněnému tak nelze dovozovat pouze
ze způsobu, jakým v jeho trestní věci uskutečnila popsaný úkon skrze její
úřední, a nikoliv osobní kontakt se jmenovanou svědkyní. Nedošlo ani k porušení
zásady kontradiktornosti trestního řízení, pokud (jak již bylo výše uvedeno)
byly zcela shodné důkazní materiály v horší kvalitě svých kopií obsahem
trestního spisu ještě před podáním obžaloby a v čitelnější podobě byly
provedeny jako důkaz. Stalo se tak při hlavním líčení za účasti obou procesních
stran, aniž by některá z nich požadovala jejich čtení. Poukazovaný institut
tzv. vyšetřujícího soudce, působícího v některých jurisdikcích v přípravné fázi
trestního řízení, se tak nachází zcela mimo vnitrostátní realitu trestního
procesu, probíhajícího ve svém stěžejním úseku před nezávislým soudem. Státní
zástupkyně přitom vyjádřila souhlas s přesvědčivým způsobem, jakým stížnostní
soud ve svém usnesení ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 67 To 204/2022, vyložil
podmínky § 30 tr. ř. na posuzovaném případě. Současně lze v této souvislosti
poznamenat, že na přístup jmenované soudkyně nalézacího soudu k předmětné
trestní věci je třeba nahlížet retrospektivou jejího celkového postoje k
zajištění práva obviněného na spravedlivý proces. Stalo se tak právě cestou
důsledného naplnění zákonného požadavku na zjištění rozhodného skutkového stavu
věci bez důvodných pochybností, pokud došlo k opatření kvalitnějších kopií
předmětných archiválií v tomu odpovídající důkazní hodnotě.1.
2. K dalším námitkám obviněného podřazeným pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že pokud jde o možné
vydržení archiválií, soudy se touto otázkou zabývaly s poukazem na judikatorní
závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo
1297/2013, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1593/2017. Postupovaly tak nad
rámec závěru, že případné vydržení vlastnického práva k předmětným listinám
potomky F. D., ze strany svědka L. či obviněným není pro posouzení trestnosti
jednání podstatné. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že postačuje
pouze povědomí obviněného, že jde o věc pocházející z trestné činnosti. Obviněný si přitom nikterak neověřil legální původ archiválií, které na něho
svědek L. nepřevedl, ale pouze si je u něho ve starožitnictví uschoval. Podle
výpovědi svědka L. obviněný nad rámec takové neformální úschovy dokonce některé
archiválie (např. Knihu známek) prodal. Takto by však rozhodně nepostupoval,
pokud by následně musel být konfrontován s jejich legitimním vlastníkem. O tom,
že taková osoba s největší pravděpodobností neexistuje, musel být přesvědčen
zejména v případě předmětných listinných archiválií, vycházejíce ze svých
zkušeností letitého starožitníka, o jehož zřetelné způsobilosti rozlišení
jejich výjimečnosti, dané jejich historickým významem, oproti běžnému standardu
jím obchodovaných komodit, není nejmenších pochybností. Pokud se soudy nad
rámec výše uvedeného právního názoru zabývaly také otázkou nabytí vlastnického
práva k předmětným archiváliím cestou jejich vydržení ze strany potomků F. D.,
pak při zdůraznění dobré víry a poctivé držby státní zástupkyně odkázala na své
původní vyjádření. Zmiňuje-li obviněný v této souvislosti stanovisko J. v
dobové právní analýze k otázce zdrojového trestného činu ve spojení s
požadavkem zkoumání nabývacího titulu vydržením, pak jeho závěr, přijatý za
odborné součinnosti D., spočívá v jednoznačném vyloučení existence dobré víry
postupných držitelů předmětných archiválií. Za stavu, že žádný z potomků F. D.,
kterému se dostaly předmětné archiválie do jeho držby, nemohl nabýt dobré víry
v její legitimitu, nelze považovat za příhodný obviněným uváděný příklad
založený na opaku s tím, že legálně nabyté vlastnické právo podle předpisů
práva soukromého by mohlo být důvodem pro vyvození nabyvatelovy trestní
odpovědnosti. Nesrovnatelným pak je i dále uváděný příklad držby věcí po
odsunutých sudetských Němcích, neboť jeho historické okolnosti by vyžadovaly
zvláštní právní rozbor zcela přesahující rámec předmětného trestního řízení. S
námitkou nesprávnosti právního posouzení otázky nabytí vlastnického práva k
předmětným 4 listinám (vydržením ze strany potomků F. D.), jakož i nesprávnosti
zjištění existence jejich dobré víry, se tak podle státní zástupkyně ztotožnit
nelze. Opačný názor pak nelze přijmout ani s poukazem na výpověď svědka J. H.,
podle níž V. D. nevěděl, že se jednalo o zakládající listiny Univerzity
Karlovy, a dovozovat, že nedržel předmětné 4 listiny z tzv. dědictví po otci s
nepoctivým úmyslem.
Přestože nevěděl, co je jejich obsahem, podává se z
výpovědi uvedeného svědka, že po otci pravděpodobně zdědil historické zájmy a
dokonce se (oproti své občanské profesi) posléze stal posluchačem státní
knihovnické školy, zabýval se tříděním předmětných dokumentů, jakož i jejich
popisováním a číslováním. To však ničeho nevypovídá o jeho dobré víře, že
archiválie, které po otcově smrti (v jeho pojetí jako věci památečního významu)
zůstaly doma, také nabyl do svého vlastnictví. Nepochybně věděl, že otec
pracoval v Zemském archivu, odkud také tyto dokumenty pocházely, a kde byly
zcela logicky archivovány pro svůj historický význam s tím, že jeho otec se
zabýval pouze jejich studiem, popř. opisováním. Nakládal s nimi tedy jinak, než
kdyby se staly předmětem jeho vlastnického práva.1.
2. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani té námitce, která je
spojena s alternativní možností nabytí vlastnického práva ze strany A. L. podle
§ 1111 občanského zákoníku, neboť svazky archiválií převzal od M. D. pouze za
účelem úschovy a případného ocenění jejich obsahu pro jejich případný prodej.
3. Konečně, pokud jde o námitku, že (údajný) zdrojový trestný čin F. D.,
nemohl být spáchán na území České republiky, neboť F. D. zemřel v roce XY za
doby rakousko-uherské monarchie, kdy žádný takový státní útvar ani jeho
předchůdce neexistoval, obviněný podle státní zástupkyně při uplatnění takové
námitky přehlédl, že zákonným důvodem pro vynětí z jurisdikce České republiky
je podle znění skutkové podstaty trestného činu podílnictví v přisouzené právní
kvalifikaci jeho spáchání v cizině. To se však ve smyslu komentářového výkladu
pojmosloví na území České republiky nestalo, aniž by v uvedeném směru bylo
rozhodným, pod který státní útvar tato současná část území České republiky
(konkrétně území hl. města Prahy) v minulosti historicky spadala.
4. Z těchto důvodů státní zástupkyně setrvala na svém návrhu na
rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda
je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
6. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje
i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
7. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §
265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují
jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř.
9. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ten
je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze
použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním
řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán
tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.1.
2. V této souvislosti je nejprve nutno připomenout, že obsahově shodnou
námitku obviněný uplatnil již v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně, přičemž o ní bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 3. 5. 2022 tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. předsedkyně senátu Mgr. Pavla
Hájková ani přísedící Mgr. Pavel Švásta a Bc. Jitka Smržová nejsou vyloučeni z
vykonávání úkonů trestního řízení proti obviněnému J. S. vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 34/2021. Následná stížnost obviněného proti
tomuto usnesení pak byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023,
sp. zn. 67 To 204/2022, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Městský
soud uvedl, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně nebyla při návštěvě
Státního archivu ve styku se svědkyní K. a že předmětný konvolut listin, resp.
jeho kopie, není důkazem novým a dosud neznámým, ale stejné listiny byly, v
horší kvalitě, již dříve založeny do spisu a předsedkyně senátu pořídila toliko
jejich kvalitnější kopie.
3. Rovněž i Nejvyšší soud dospěl po prostudování spisového materiálu k
závěru, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Pavla Hájková ani
ostatní členové tohoto senátu nebyli vyloučeni z vykonávání úkonů daného
trestního řízení z důvodu podjatosti. V prvé řadě lze souhlasit se státní
zástupkyní, že obviněný touto námitkou v zásadě napadá primárně procesní postup
předsedkyně senátu, přičemž taková námitka k jejímu vyloučení z vykonávání
úkonů trestního řízení zásadně vést nemůže (a to ani v případě, že takový
postup vykazuje nedostatky) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1.
2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014. Skutečnost, že předsedkyně senátu soudu prvního
stupně sama z vlastní iniciativy navštívila Státní archiv a pořídila si
kvalitnější kopie historických dokumentů, které byly již součástí spisu (ovšem
ve špatné kvalitě), pak rovněž sama o sobě nepostačuje pro závěr o její
podjatosti. Jakkoliv se jedná o postup nestandardní, který by bylo možno
nahradit i jiným procesním způsobem, nebyla v jeho důsledku narušena
kontradiktornost trestního řízení nebo rovnost stran a v důsledku toho právo
obviněného na spravedlivý proces. Nešlo totiž o to, že by předsedkyně senátu
opatřovala důkazy proti obviněnému (byť i takový postup není vyloučen – srov. §
2 odst. 5 tr. ř.), nýbrž o to, že tímto postupem byla zajištěna použitelnost
(čitelnost) listin, které již součástí spisu byly. K nově pořízeným kopiím se
navíc strany měly prostor vyjádřit.
4. Zbývající část argumentace obviněného, kterou se pokouší podpořit
závěr o podjatosti předsedkyně senátu, je pak nutno označit za ryze
spekulativní, neopřenou o žádnou indicii o jakékoliv mimoprocesní intervenci
svědkyně K., jejíž setkání a komunikace s předsedkyní senátu při návštěvě
Státního archivu navíc zjištěno nebylo. Obviněný pak žádným konkrétním způsobem
neargumentuje ve prospěch závěru o podjatosti též ostatních členů senátu soudu
prvního stupně. Z těchto důvodů vyhodnotil Nejvyšší soud uvedenou námitku jako
neopodstatněnou.
5. Pokud jde o námitku obviněného týkající se tzv. zdrojového
(predikativního) trestného činu, obviněný v souvislosti s touto otázkou
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Je možno uznat, že příslušná
dovolací argumentace obviněného tomuto důvodu dovolání odpovídá, neboť obviněný
v zásadě rozporuje existenci jakéhokoliv důkazu o tom, že F. D. (zemř. XY), se
dopustil trestného činu krádeže nebo zpronevěry v souvislosti s tím, že u sebe
přechovával předmětné archiválie. Zjevný (extrémní) rozpor skutkových zjištění
s obsahem provedených důkazů se totiž může týkat i skutkových zjištění
týkajících se zdrojového trestného činu, jehož trestnost je nutno vyřešit jako
předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř.1.
2. Soudy nižších stupňů v nyní projednávané trestní věci vycházely při
posuzování uvedené otázky z toho, že tzv. zdrojového trestného činu se dopustil
F. D. (zemř. XY), který si v době svého působení u Zemského archivu historické
listiny v souladu s tehdejší praxí půjčoval domů k badatelské činnosti a který
měl takto zapůjčené dokumenty vrátit Zemskému archivu nejpozději poté, co byl v
roce 1903 odvolán z funkce ředitele této instituce. Pokud tak neučinil, soudy
dospěly k závěru, že se podle tehdejší právní úpravy dopustil trestného činu
krádeže, popř. zpronevěry.
3. Po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud k
uvedené otázce uvádí následující. Je skutečností, že zdrojový trestný čin,
kterého se podle soudů nižších stupňů dopustil F. D. (zemř. XY), se měl stát
před více než sto lety. Již s ohledem na tuto skutečnost a na z toho plynoucí
omezené možnosti dokazování takového skutku je zřejmé, že nelze dosáhnout
takové míry podrobného zjištění skutkového stavu, kterou by bylo možno
vyžadovat u trestných činů spáchaných v současnosti. Je ovšem rovněž
skutečností, že v případě trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku,
ve znění účinném do 31. 1. 2019 (novelou trestního zákoníku č. 287/2018 Sb.
byla skutková podstata podílnictví zahrnuta do společného ustanovení trestného
činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku),
postačuje toliko obecnější závěr o tom, že věc pochází z trestné činnosti, bez
nutnosti určení konkrétního trestného činu [srov. KANDOVÁ, K.; ČEP, D. § 216.
Legalizace výnosů z trestné činnosti. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník.
Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 19, a
tam citovanou judikaturu], resp. konkrétního pachatele predikativního trestného
činu (ŠÁMAL, P. § 216. Legalizace výnosů z trestné činnosti. In: ŠÁMAL, P. a
kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2761, a
tam citovanou judikaturu).
4. Soud prvního stupně i přesto realizoval dokazování v takovém rozsahu,
že zjištěné okolnosti týkající se osudu předmětných listin na přelomu 19. a 20.
století umožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že se jedná o věci, které jsou
výnosem z trestné činnosti. Nelze mu přitom vytýkat, že s ohledem na to, že již
nežijí pamětníci tehdejších událostí, vycházel z výpovědí historiků, kteří se
vyjadřovali k okolnostem souvisejícím s nakládáním s předmětnými listinami v
rozhodné době.
5. Na základě výpovědí svědků J. H., a PhDr. Vladimíra Růžka bylo
zjištěno, že listiny byly zapůjčeny F. D. k domácímu bádání, a to ještě v době,
kdy vykonával funkci ředitele této instituce, a po jeho smrti v roce XY se tyto
staly předmětem sbírkotvorné činnosti jeho syna V. D., zemř. XY. Ten listiny z
otcovy sbírky třídil, evidoval, opatřoval razítky a štítky a tímto způsobem
archivoval. Je přitom skutečností, že se nepodařilo bezpečně zjistit, zda po
roce 1903, kdy byl F. D. odvolán z funkce ředitele Zemského archivu, bylo jeho
povinností všechny zapůjčené listiny bezodkladně vrátit Zemskému archivu, popř.
zda mu bylo umožněno jejich další ponechání a práce s nimi. Jak uvedl svědek J.
H., bylo tehdy běžnou praxí, že historici a badatelé si listiny brávali domů a
striktně nerozlišovali bádání v úředních hodinách od bádání doma. Indicii pro
závěr, že si dokumenty neoprávněně přisvojil již F. D., nicméně představuje
skutečnost, že tento si z listin založil sbírku (Archivní sbírka F. D.), tedy
že listiny vědomě zařadil do „své“ domácí sbírky s cílem si je přivlastnit. Jak
uvedl svědek PhDr. Vladimír Růžek ve svém posudku ze dne 13. 5. 2018, stalo se
tak patrně proto, že F. D. podlehl sběratelské vášni, která měla původ v jeho
zálibě ve starých historických dokumentech a dějepisu, přičemž s jejich
vlastnictvím se emotivně ztotožnil.1.
2. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání F. D., soudy na základě
odborného vyjádření J. J., vycházely z toho, že toto by v tehdejší době mohlo
být posouzeno jako krádež, popř. jako zpronevěra. Soudu prvního stupně v této
souvislosti nelze vytýkat, že si k analýze právní úpravy platné na území České
republiky v době působení F. D. přibral znalce. Takový postup není v rozporu se
zásadou iura novit curia (soud zná právo), neboť konečný závěr o trestnosti
jednání F. D. učinil až soud, který přitom mohl vycházet ze znalecké analýzy
historické právní úpravy.
3. Je nicméně skutečností, že i pokud by se zdrojového trestného činu
nedopustil F. D., nepochybně by tak učinil jeho syn V. D., který i přesto, že
mu po smrti jeho otce F. D. muselo být zřejmé, že listiny, které měl otec v
době smrti doma, je třeba vrátit Zemskému archivu, tak neučinil, a namísto toho
pokračoval v jejich evidenci (viz výše) a označoval je vlastními štítky a
razítky, a celkově s nimi nakládal jako s vlastními. Tímto jednáním, které by
dnes naplňovalo znaky trestného činu zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku, by
naplnil znaky trestného činu podvodu podle § 201 písm. c) zákona č. 117/1852 Ř.
z., o zločinech, přečinech a přestupcích, účinného v době, kdy se listiny
dostaly k V. D. coby součást dědictví po F. D.
4. Lze proto učinit spolehlivý závěr, že předmětné listiny, které
obviněný J. S. poté, co je vyňal z konvolutu archiválií, který u něj uschoval
svědek A. L., prodal dalším osobám, byly výnosem z trestné činnosti (ať již F.
D., nebo jeho syna V. D.). Toho si byl obviněný vědom. Na skutečnost, že
listiny nacházející se v konvolutu archiválií po F. D. pocházejí z trestné
činnosti a že je třeba je vrátit příslušným institucím, byl totiž upozorněn již
v posudku zpracovaném PhDr. Vladimírem Růžkem v květnu 2018. Toho však nedbal a
i přesto, že věděl nejen o nelegálním původu listin, ale i o tom, že nemá
svolení svědka A. L. k nakládání s nimi, listiny uvedené ve skutkové větě
prodal dalším osobám. Byla tak naplněna jak objektivní (listiny byly výnosem z
trestné činnosti), tak i subjektivní stránka (obviněný si byl této skutečnosti
alespoň v obecných souvislostech vědom) zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1
písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019.
5. Zcela lichou je pak námitka obviněného založená na tom, že na počátku
20. století Česká republika neexistovala a zdrojový trestný čin tak nemohl být
spáchán na jejím území, jak to vyžaduje § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve
znění účinném do 31. 1. 2019. Bylo totiž zjištěno, že zdrojový trestný čin se
stal na území hlavního města Prahy, která se dnes nachází na území České
republiky. Je nerozhodné, že v době jeho spáchání zde byl historický, dnes již
neexistující státní útvar. Podstatnou je v tomto ohledu skutečnost, že území,
na kterém byl zdrojový trestný čin spáchán, je dnes územím České republiky.
6. Právní povahu pak má námitka obviněného týkající se otázky
vlastnického práva k předmětným listinám a vlivu této okolnosti na posouzení
trestnosti jednání obviněného. Bylo ji proto možno projednat v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jedná se nicméně o námitku věcně
neopodstatněnou.
7. Je tomu tak z toho důvodu, že otázka vlastnického práva nemá v
případě předmětných historických listin vliv na závěr, že se jedná o věci,
které jsou výnosem z trestné činnosti. Tím se rozumí jakákoli ekonomická výhoda
pocházející z trestného činu. K obdobnému závěru, byť v souvislosti s otázkou
naplnění subjektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné
činnosti, dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo
1593/2017, na které opakovaně poukazovaly soudy nižších stupňů. Jinými slovy,
pokud byla věc získána trestným činem, zůstává výnosem z trestné činnosti i
tehdy, jestliže vlastnické právo k ní následně přejde na jinou osobu, pokud
pachatel trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném
do 31. 1. 2019, resp. trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle
§ 216 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (který odpovídá
dřívější úpravě podílnictví), měl o takovém původu věci povědomí. Je proto
nerozhodné, že K. E. ve svém vyjádření dospěl k závěru, že v úvahu přicházelo
mimořádné vydržení sbírky listin potomky F. D.1.
2. Pokud jde o to, že trestného činu podílnictví podle § 214 tr.
zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. trestného činu legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od
1. 2. 2019, se pachatel může dopustit pouze vůči cizí věci (srov. ŠÁMAL, P. §
214. Podílnictví. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2138), je v poměrech nyní projednávané trestní věci
nepochybné, že předmětné archiválie, které obviněný J. S. převedl na další
osoby, byly vůči němu věcí cizí. I pokud by teoreticky bylo možné, že potomci
F. D. k těmto listinám nabyli vlastnické právo na základě vydržení, resp. že
vlastnické právo nabyl svědek A. L. od neoprávněného podle § 1111 občanského
zákoníku, v žádném případě nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva z těchto
osob na obviněného S. V trestním řízení totiž bylo zjištěno, že obviněný S.
uvedené listiny zcela svévolně a bez předchozího souhlasu nebo vědomí svědka A.
L., který si u něj konvolut archiválií neformálně uschoval, či bez jakéhokoliv
jiného soukromoprávního základu vybrané listiny z konvolutu vyňal a vlastním
jménem je mj. prodal prostřednictvím bankovní instituce Univerzitě Karlově.
Přitom se dokonce pokusil zbavit listiny označení (razítek, štítků), které by
je mohlo s konvolutem spojovat. O nabytí vlastnického práva obviněným S. proto
na základě žádného soukromoprávního titulu uvažovat nelze. Z toho důvodu je
nepochybné, že se vůči němu jednalo o věc cizí.
3. Jelikož Nejvyšší soud vyhodnotil všechny námitky obviněného jako
neopodstatněné, nemohlo dojít k naplnění jím uplatněných dovolacích důvodů. Z
toho důvodu není dán ani související důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
m) tr. ř., který obviněný rovněž implicitně uplatnil (v jeho druhé alternativě).
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
4. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného
J. S. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého
Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
5. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).