3 Tdo 557/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7.
května 2008 o dovolání podaném obviněným S. B., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, pod sp. zn. 61 T
13/2007, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 20. 12. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007, a rozsudek Krajského soudu v Brně,
pobočka Zlín, ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 61 T 13/2007-506, zrušují.
Podle § 265k odst. 2 trestního řádu věta druhá se zrušují i všechna další
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. l trestního řádu se Krajskému soudu v Brně, pobočka
Zlín, přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný S. B., bere do vazby z
důvodů ustanovení § 67 písm. a), c) trestního řádu.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 61
T 13/2007, byl obviněný S. B. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle
§ 8 odst. 1 trestního zákona k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního
zákona, který měl spáchat tím, že v přesněji nezjištěnou dobu od 16:15 hod. do
21:30 hod. dne 2. 3. 2007 v U. H., v bytě, na N. M., z přesně nezjištěných
důvodů opakovaně fyzicky napadl údery rukou a kopy nohou na různé části těla,
zejména do hlavy a údery hlavou o podlahu místnosti, poškozené O. B., a L. B.,
O. B. rovněž způsobil kuchyňským nožem rozsáhlá řezná poranění ve vlasové části
hlavy, a to v pravé temenní krajině, svislou řeznou ránu délky 6 cm a v
temenní krajině rozsáhlou nepravidelnou ránu rozměrů 8 cm až 12 cm a dále
rozsáhlé hematomy na různých částech těla, zvláště v obličeji s výrazným
otokem, v důsledku čehož B., zejména v důsledku hemoragického šoku při
nadměrné krevní ztrátě na místě zemřela, poškozený L. B. utrpěl v důsledku
opakovaného fyzického násilí vysoké intenzity rozsáhlá zranění, zejména
zlomeniny čelních a čelistních dutin, zlomeninu levé i pravé očnice, tříštivou
frakturu nosu, dvojnásobnou zlomeninu lícního oblouku, krvácení pod měkkou
plenu mozkovou v čelní a temenní krajině, rozsáhlé hematomy a frakturu krčku
pravého ramene s nutností hospitalizace na traumatologickém oddělení nemocnice
v U. H.s podstatným omezením v běžném způsobu života po dobu přesahující jeden
měsíc a hospitalizací do 3. 4. 2007, kdy život poškozeného nebyl bezprostředně
ohrožen pouze v důsledku včasně poskytnuté lékařské péče,
přičemž výše uvedeného jednání se obviněný dopustil přesto, že byl již
opakovaně soudně trestán pro trestnou činnost různého druhu, kdy zejména byl
uznán Okresním soudem v Uherském Hradišti rozsudkem sp. zn. 2 T 390/2002 ze dne
17. 9. 2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002,
sp. zn. 5 To 472/2002, vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §
8 odst. 1 trestního zákona k § 222 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí
svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou,
když z výkonu trestu byl propuštěn dne 28. 2. 2005, a dále byl uznán vinným
Okresním soudem v Uherském Hradišti sp. zn. 2 T 272/94 ze dne 11. 7. 1995
mimo jiné i trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona v
trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a trest vykonal
dne 22. 12. 1996. Podle § 219 odst. 2 trestního zákona, § 42 odst. 1, odst. 2
trestního zákona, § 29 odst. 1, odst. 2 trestního zákona byl odsouzen k
výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 22 (dvaceti dvou) let. Podle § 39a
odst. 2 písm. d) trestního zákona byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen
do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené VZP ČR, P.,
O., částku 34.377 Kč.
O odvolání obviněného S. B. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém
stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 5 To
111/2007, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání jako nedůvodné zamítl. K
výše uvedenému datu nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu, tak i
rozsudek soudu I. stupně.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g), h) trestního řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou
stupňů vytkl, že při hodnocení provedených důkazů objasňovaly a ve svých
rozhodnutích poukazovaly pouze na okolnosti svědčící v neprospěch dovolatele,
takže závěry o jeho vině nejsou podloženy výsledky dokazování. Zdůraznil, že
provedeným dokazováním nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu
vraždy ve stádiu pokusu, tj. způsobit oběma poškozeným smrt. Z důkazů, které
měly soudy k dispozici, nebylo možno dovodit ani úmysl nepřímý podle § 4 písm.
b) trestního zákona. Proto dovolatel nesouhlasí s právní kvalifikaci skutku,
jímž byl uznán vinným.
Jak dále dovolatel uvedl, při zkoumání, zda pachatel jednal v úmyslu napadené
zavraždit, nepostačuje toliko pouhé zjištění charakteru zranění poškozených,
ale je nezbytné vycházet ze všech okolností, za nichž k útoku došlo, k motivu
jednání pachatele, co útoku předcházelo, zda pachatel útočil záměrně proti
takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno
zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností
prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, je možno jej uznat vinným tímto
trestným činem. V daném trestním řízení nebylo prokázáno, že by byl obviněný
přinejmenším srozuměn s možným následkem v podobě usmrcení některého
poškozeného.
Dále uvedl, že má zato, že jeho jednání nevykazuje znaky žádného trestného
činu, neboť předně neměl úmysl nikoho usmrtit a tento úmysl mu prokázán nebyl,
a dále soudy pominuly ustanovení § 8 odst. 3 písm. a), b) trestního zákona,
neboť bylo prokázáno, že sám od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného
činu upustil a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému zákonem a
současně učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které
vzniklo zájmu chráněnému zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě
odstraněno.
Pokud by se Nejvyšší soud ČR neztotožnil se shora uvedeným právním názorem
(zejména v případě poškozeného B.), je nasnadě, že obecné soudy nesprávně
posoudily skutek jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního
zákona k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona ve spojení s
ustanovením § 41 odst. 1 trestního zákona, tj. jako jednání zvlášť nebezpečného
recidivisty. Dovolatel má zato, že by v konkrétním případě bylo namístě jednání
v případě poškozeného B. kvalifikovat podle § 222 odst. 1 trestního zákona a v
případě poškozené B. podle § 222 odst. 3 trestního zákona, i když i v případě
takového hmotněprávního posouzení nebyl prokázán úmysl dovolatele způsobit
poškozeným těžkou újmu na zdraví. Jinak zdůraznil, že vzhledem k tomu, že
nebylo dokazováním prokázáno, že by poškozený B. zemřel v příčinné souvislosti
se zraněními, které utrpěl dne 2. 3. 2007, což bylo prokázáno doplňkem
znaleckého posudku, použily soudy nesprávnou právní kvalifikaci podle § 219
odst. 1. odst. 2 písm. b) trestního zákona, když přicházelo v úvahu toliko
použití ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákona, kdy lze pachatele potrestat
na 10 až 15 let odnětí svobody. K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm.
h) trestního řádu dovolatel uvedl, že došlo k nesprávnému použití ustanovení §
41 odst. 1 trestního zákona. Jak zdůraznil od posledního odsouzení uplynulo
více než 5 let, takže vzhledem k délce doby nemůže být dovozen zvýšený stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost. Navíc byl obviněný odsouzen dle § 222 odst.
1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž dle § 62
trestního zákona tento trestný čin nespadá mezi zvlášť závažné trestné činy. Má
zato, že nebyla naplněna formální podmínka ustanovení § 41 odst. 1 trestního
zákona a vzhledem k výše vedenému nebyla splněna ani materiální podmínka
daného ustanovení. Dovolatel zdůraznil, že není osobou hluboce narušenou, u níž
by bylo namístě jednání kvalifikovat jako jednání zvlášť nebezpečného
recidivisty. Má zato, že obecnými soudy použité ustanovení § 42 odst. 1 odst. 2
trestního zákona je zcela nezákonné, a tudíž přicházelo eventuálně v úvahu
uložit trest v krajním případě v trvání 15 let a uložit mu ochranné léčení
protialkoholní.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
vzhledem k tomu, že rozhodnutí obou soudů bylo učiněno na základě nesprávného
právního posouzení skutku, zrušil napadené usnesení Vrchního soudu Olomouci ze
dne 20. 12. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007, a současně aby zrušil i rozsudek
Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 61 T
13/2007, a rozhodl v souladu s ustanovením § 265m trestního řádu tak, že
obviněného zprostí od obžaloby, nebo aby obě rozhodnutí podle § 265k trestního
řádu zrušil a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal soudu, o jehož
rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně ve smyslu ustanovení § 265o trestního řádu spolu s dovoláním podal
dovolatel žádost o přerušení výkonu rozhodnutí, proti nimž podal dovolání, s
odkazem na špatný zdravotní stav.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 trestního řádu
písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství,
který shledal dovolání částečně důvodným. Uvedl, že je tohoto názoru, že právní
kvalifikace skutku podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 219 odst. 1, odst. 2
písm. a) trestního zákona je nesprávná. Obviněný se sice dopustil hrubého
fyzického napadení dvou osob, z nichž jedna útok nepřežila, nicméně obviněný
popřel úmysl poškozené usmrtit, přičemž soudy úmysl podle § 4 písm. b)
trestního zákona dovodily toliko na základě způsobu a intenzity útoku, délky
jeho trvání a charakteru zranění. Námitku obviněného, že se nedopustil žádného
trestného činu, neshledal důvodnou. Jinak tomu však podle státního zástupce je,
pokud jde o zjištění, s jakým následkem byl srozuměn a zda jeho srozumění
zahrnovalo i usmrcení obou poškozených. Fyzického napadení se bez použití
zbraně dopustil vůči oběma poškozeným a toto napadení bylo hrubé. Nicméně ke
smrti žádného z poškozených nevedlo. Poškozená B. zemřela na vykrvácení z ran,
které jí obviněný způsobil nožem na hlavě, přičemž tento mechanismus útoku vůči
poškozenému B. nepoužil. Ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství
citovaného ve skutkové větě vyplývá, že život poškozeného B. nebyl
bezprostředně ohrožen v důsledku včasně poskytnuté lékařské péče. Z tohoto tedy
podle státního zástupce vyplývá, že život poškozeného B. fakticky ohrožen
nebyl, přičemž tím, kdo, byť s určitým časovým odstupem, lékařskou péči
zajistil, byl právě obviněný, který na sebe dobrovolně podal oznámení na PČR.
Nesouhlasí však s názorem dovolatele, že by se u něj jednalo o dobrovolné
upuštění od dokonání trestného činu, neboť obviněný učinil vše, co učinit
chtěl, a šel spát. Posouzení jednání obviněného jako jednání zvlášť
nebezpečného recidivisty považuje za zákonné. Přesto, že od posledního
odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, tj. dle § 234 odst. 1
trestního zákona uplynulo více než 5 let, tak toto kritérium trestní zákon
uvádí toliko příkladmo. Z výkonu trestu odnětí svobody byl poté obviněný
propuštěn před 2 lety, což nebezpečnost nynějšího trestného činu pro společnost
podstatně zvyšuje. Trestný čin podle § 222 odst. 1 trestního zákona sice není v
ustanovení § 62 trestního zákona uveden, lze však za něj uložit trest odnětí
svobody až na 8 let a je tedy ve smyslu ustanovení § 42 odst. 2 trestního
zákona zvlášť závažným trestným činem. Námitky proti výroku o trestu uplatněné
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu nelze za
stávající právní kvalifikace skutku akceptovat.
Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného S. B. podle §
265k odst. 1 trestního řádu vyhověl a aby z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20.
12. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007 zrušil, dále aby zrušil rozsudek Krajského
soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 61 T 13/2007, a zrušil
také všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud
ztratila zrušením svůj podklad a aby věc podle § 265l odst. 1 trestního řádu
přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka Zlín, k novému projednání a
rozhodnutí. Současně navrhl, aby bylo rozhodnutí učiněno podle § 265r odst. 1
písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud
ČR hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil souhlas ve smyslu ustanovení § 265r
odst. 1 písm. c) trestního řádu s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný S. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká, dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§
265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265odst. 2 věta první
trestního řádu) a současně splňuje zákonem předpokládané formální a obsahové
náležitosti (§ 265f odst. 1 trestního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu.
Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo
pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a
odst. 2 trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů ustanovení § 265b trestního řádu, bylo
dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h)
trestního řádu.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zkoumat, zda je
právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případě,
že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se
rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v
ustanovení § 27 trestního zákona bez splnění těch podmínek, které zákon
předpokládá. Dovolací důvod spočívající v uložení mimo zákonem stanovenou
trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestu, které mají takovou
sazbu vymezenou trestním zákonem. Trest je uložen mimo trestní sazbu jak při
nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným
prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně uvedená. U
zvlášť nebezpečného recidivisty je pak trestní sazba modifikována ustanovením §
42 trestního zákona.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu neodpovídají námitky dovolatele, pokud uvádí, že oba
soudy nehodnotily provedené důkazy správně, když objasňovaly a poukazovaly
toliko na skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, neboť jde o námitky týkající
se procesní stránky věci.
Nicméně za právně relevantní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu lze považovat v posuzovaném případě dovolatelovy námitky
spočívající v tom, že soudy náležitě neobjasnily otázku jeho zavinění, v
důsledku čehož poté také nesprávně použily hmotně právní ustanovení trestního
zákona pro posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu vraždy podle § 219
odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona ve spojení s ustanovením § 41 odst.
1 trestního zákona, tj. jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Podle
dovolatele pro spolehlivý závěr, byť o nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b)
trestního zákona nepostačuje zjištění a vyhodnocení toliko způsobu provedení
činu a s tím související vzniklé následky, jak učinily soudy obou stupňů, byť
byl útok vůči poškozeným veden značnou mírou brutality a u poškozené B. dle
soudu I. stupně až sadismu, tj. že poškozené B. a B. opakovaně napadal rukama,
kopy nohou do různých částí těla, zejména do hlavy a také údery hlavou o
podlahu a u B. navíc kuchyňským nožem, kterým jí způsobil rozsáhlá řezná
poranění na temeni hlavy, která u ní měla za následek krvácivý šok, v jehož
důsledku zemřela.
Dále je však třeba uvést, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
trestního řádu neodpovídají námitky dovolatele vztahující se k druhu a výši
uloženého trestu odnětí svobody, neboť trest, který byl obviněnému uložen za
pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 219 odst. 1,
odst. 2 písm. a) trestního zákona a za použití ustanovení § 42 odst. 1
trestního zákona, zákon připouští, takže trest nebyl uložen mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným a ani nebyl
obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští.
Protože Nejvyšší soud neshledal v projednávané věci důvody pro odmítnutí
dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a
odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v
rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona
spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí a tento čin spáchá na dvou nebo více
osobách. Pokus tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 trestního zákona se
pachatel dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně
směřuje k dokonání trestného činu vraždy, kdy pachatel jedná v úmyslu trestný
čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedojde. Aby bylo možno pachatele
uznat vinným, musí být bezpečně prokázán úmysl trestný čin spáchat. To znamená,
že nestačí, aby pachatel jednal úmyslně, ale musí být spolehlivě zjištěno, že
jeho úmysl současně směřoval ke způsobení následku spočívajícího v usmrcení
jiného. U nepřímého úmyslu musí být zjištěno vědomí pachatele, že svým jednáním
může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. způsobit smrt člověka, a že
pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Při zkoumání, zda
pachatel jednal v nepřímém úmyslu, nepostačuje pouhé zjištění týkající se
způsobu provedení činu či použití nějakého předmětu, ale je třeba vždy vycházet
z okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co
útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda
pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro
život (R 19/1971, R 19/1969). Při zjišťování subjektivní stránky pokusu
trestného činu vraždy nelze dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k
zamýšlenému následku. Za jeden trestný čin vraždy lze považovat usmrcení dvou
nebo více osob jen pokud k němu došlo jedním jednáním, tedy jedním skutkem.
Jestliže pachatel dvěma nebo více samostatnými útoky postupně usmrtí dvě nebo
více osob, půjde o vícenásobný trestný čin vraždy. Právní kvalifikace trestného
činu vraždy ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 219 odst.
1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, tak jak byla zvolena soudem I. stupně
projednávané věci a potvrzena rozhodnutím soudu odvolacího, by byla naplněna za
situace, kdy by bylo prokázáno, že pachatel zamýšlel usmrtit dvě osoby (tedy
byl by prokázán jeho úmysl ve vztahu k těmto osobám alespoň dle § 4 písm. b/
trestního zákona) za okolností, kdy by usmrcení obou bylo spácháno jedním
skutkem, nicméně by se mu podařilo usmrtit pouze jednu z nich a u druhé by jeho
útok skončil, pro okolnosti nezávislé na jeho vůli, ve stádiu pokusu a to
přesto, že z hlediska základní skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §
219 odst. 1 trestního zákona byl čin dokonán (R 27/2000).
V projednávané věci vycházely soudy obou stupňů ze skutkových zjištění, která
jsou uvedena ve výroku rozsudku soudu I. stupně a rozvedena na str. 18 až 21.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že obviněný (dovolatel) z přesně
nezjištěných důvodů fyzicky napadl poškozené B. a B. opakovanými údery rukou a
kopy nohou do různých částí těla, zejména do hlavy a údery hlavou o podlahu,
kdy vůči poškozené použil i kuchyňský nůž, kterým jí způsobil řezné rány v
krajině temenní, přičemž oběma poškozeným způsobil zranění popsaná ve skutkové
větě napadeného rozsudku, která měla u poškozené B. za následek smrt, když v
důsledku řezných ran na temeni hlavy utrpěla hemoragický šok při nadměrné
ztrátě krve a u poškozeného B. si zranění vyžádalo hospitalizaci v nemocnici do
3. 4. 2007 a podstatné omezení v běžném způsobu života přesahující 1 měsíc, kdy
život poškozeného nebyl bezprostředně ohrožen v důsledku včasně poskytnuté
lékařské péči.
Právní závěr o nepřímém úmyslu jiného usmrtit podle § 4 písm. b) trestního
zákona založil soud prvního stupně na zjištění, a to v případě poškozeného B.,
že tohoto obviněný velmi intenzivně fyzicky napadl údery rukou a kopy do těla,
což dovodil z objektivně zjištěných úrazových změn, tj. mnohočetných podlitin a
četných zlomenin a z toho, že na zemi byly nalezeny chomáče vlasů poškozeného,
svědčící podle závěru soudu o úderech hlavou poškozeného o podlahu, tedy na
brutalitě jeho jednání. V případě poškozené B. nepřímý úmysl založil nejen na
útocích rukou a kopy do těla jako u poškozeného B. a zjištěných mnohočetných
podlitinách na různých částech těla, ale navíc i na tom, že vůči poškozené
použil obviněný kuchyňský nůž, kterým jí způsobil zranění na temeni hlavy, tedy
na brutalitě jednání a jak uvedl soud, až sadismu.
Právní závěr nalézacího soudu odvíjející se od právní kvalifikace jednání
obviněného podle hmotně právního ustanovení, tj. § 41 odst. 1 trestního zákona,
založil soud prvního stupně na odsouzeních Okresním soudem v Uherském Hradišti
sp. zn. 2 T 272/94 ze dne 11. 7. 1995 pro trestný čin loupeže podle § 234
odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 3 let,
který vykonal dne 22. 12. 1996, a dále pod sp. zn. 2 T 390/2002 ze dne 17. 9.
2002, kdy byl odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8
odst. 1 trestního zákona k § 222 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí
svobody v trvání 2 let, z jehož výkonu byl propuštěn dne 28. 2. 2005 (formální
stránku ustanovení § 41 odst. 1 trestního zákona), dále na tom, že byl i v
mezidobí opakovaně odsouzen pro různou trestnou činnost a také z délky doby,
která uplynula od posledního odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin
(materiální stránku ustanovení § 41 odst. 1 trestního zákona). V odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně (str. 21, 22) byl v této souvislosti zmíněn velmi
stroze toliko popis skutku z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti sp.
zn. 2 T 272/94, tedy skutek ze dne 13. 7. 1993. Nicméně z odůvodnění již nebylo
možno zjistit, v čem spočívalo jednání obviněného, pro které byl odsouzen
tímtéž soudem pod sp. zn 2 T 390/2002, kdy byl uznán vinným pokusem trestného
činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 222 odst. 1
trestního zákona. Vzhledem k tomu, že spis v trestní věci obviněného postrádá
alespoň rozsudky dokumentující shora uvedená odsouzení a spisy předloženy
nebyly, nebylo možno posoudit správnost použití právní kvalifikace podle § 41
odst. 1 trestního zákona, zejména pokud se jednalo o materiální znak daného
ustanovení.
Jsou-li na shora projednávaný případ aplikovány zásady týkající se pokusu
trestného činu vraždy spáchaného v nepřímém úmyslu, jak je Nejvyšší soud
stručně rozvedl shora, je zřejmé, že soudy nebyla objasněna řada skutečností
mající význam pro právní závěry v trestní věci dovolatele S. B.
Předně je třeba zdůraznit, že soudy se dostatečně nezabývaly okolnostmi
případu, které by měly význam pro rozhodnutí ve věci, včetně zjištění formy
zavinění a následně pro adekvátní právní kvalifikaci skutku. Tedy např. tomu,
že obviněný se s poškozeným B. znal po velmi dlouhou dobu, že ho u sebe i
nechal bydlet, neboť byl bez domova, a rovněž, že se po delší dobu znal i s
poškozenou B., s níž se i dříve intimně stýkal a kterou si vzal rovněž k sobě
do bytu, několik dnů před inkriminovanou událostí, a i to, že inkriminovaného
dne hodlal obviněný s oběma poškozenými oslavit, že hodlá s poškozenou B. žít,
a proto i zakoupil víno.
Dále přesto, že k pohnutce jednání obviněného, která má podstatný význam pro
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a také proto, že bez pohnutky, by byl
skutkový základ rozhodnutí neúplný, měly soudy k dispozici neměnné tvrzení
obviněného a výpověď poškozeného B. z přípravného řízení. Z výpovědi obviněného
vyplynulo, že pohnutkou jeho jednání vůči poškozeným byla skutečnost, že oba
poškozené přistihl v intimní situaci, a také, když zjistil, že mu byly odcizeny
peníze, které ve výši 500,- a 200,- Kč následně nalezl v kalhotách poškozené B.
Výpověď poškozeného B. potvrdila pohnutku obviněného v té části, kdy obviněný
tvrdil, že mu byly odcizeny peníze a že ho také proto prohledal. Zda se
obviněnému skutečně peníze ztratily a zda je odcizila poškozená, to nevěděl.
Intimní situaci mezi ním a poškozenou popřel. Jinak tento poškozený vypověděl,
že obviněný býval náladový, nicméně když nepil, choval se normálně. Tedy ze
shora uvedeného je patrno, že nebylo vyvráceno tvrzení obviněného o tom, že
následně jednal v rámci zlostného afektu, a to vůči oběma poškozeným. O tomto
nakonec svědčí i výpověď poškozeného B., který uvedl, že hned nato, co obviněný
zjistil, že nemá peníze a co jej prohledal, jej fyzicky napadl tak, že ho
vícekráte kopl do žeber, žaludku, ramene a udeřil rukou i do tváře. Jinak
uvedl, že v době, kdy byl obviněným napadán, tak u tohoto jednání poškozená B.
nebyla, neboť odešla do kuchyně. Co se odehrálo mezi obviněným a poškozenou B.
neví, neboť neslyšel ani volání o pomoc. Zcela bez povšimnutí soud prvního
stupně ponechal tu část výpovědi poškozeného, kdy uvedl, že když se za ním byl
po útoku obviněný podívat a on jej požádal o vodu, tak mu ji obviněný přinesl.
Tedy tvrzení soudu prvního stupně, že obviněný jednal z nezjištěných příčin,
což akceptoval i soud odvolací, a to přes základní zásadu trestního řízení, tj.
in dubio pro reo, neodpovídá skutečnosti. Právě pro neujasněnost shora
uvedeného dovozovaly soudy hodnocení úmyslu obviněného usmrtit poškozené toliko
ze způsobu provedení činu, rozsahu zjištěného zranění a vzniklých následků, jak
již bylo uvedeno shora a u poškozené B. také z toho, že proti ní použil
kuchyňský nůž, kterým jí způsobil rány na temeni hlavy. Dovolateli bylo tedy
možno přisvědčit v tom, že soudy se vypořádaly s otázkou pohnutky jeho jednání
velmi nepřesvědčivě, ačkoliv okolnosti, které útoku obviněného vůči oběma
poškozeným předcházely a byly motivací jeho jednání, jsou v případě pokusu
trestného činu vraždy důležitým kritériem pro posouzení formy zavinění.
Pokud jde o způsob provedení činu a vzniklé následky, je třeba uvést, že soudy
vycházely ze závěrů znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství. Přes
opakovaný výslech soudního znalce u hlavního líčení nebyly objasněny všechny
skutečnosti mající vliv pro posouzení zranění, která poškození utrpěli. Byť
znalci z odvětví soudního lékařství dospěli k závěru, že příčinou úmrtí
poškozené B. bylo vykrvácení z ran, které utrpěla nožem na hlavě a to, že
poškozenou by bylo možno zachovat při životě v případě poskytnutí včasné
lékařské pomoci a tedy, že nebylo zjištěno žádné onemocnění, které by se mohlo
spolupodílet na smrti jmenované, nebo které by mohlo být samo o sobě příčinou
smrti, zůstalo bez povšimnutí další zjištění znalců vyplývající z
histologického vyšetření, tedy to, do jaké míry by se na intenzitě krvácení
spolupodílel stav ovlivnění poškozené alkoholem (3,57 % alkoholu v krvi – č. l.
94 spisu) a její onemocnění jater. Vyjádření znalců, že v tomto případě by se
jednalo o otázky diskutabilní, nesvědčí o správnosti a úplnosti závěrů
znaleckého posudku (č. l. 71), zejména pokud tyto skutečnosti ani blíže
neobjasnil znalec v rámci svého výslechu, najmě, když na toto ani nebyl soudem
dotázán. Rovněž neurčitě se znalec u hlavního líčení vyjádřil k tomu, zda by
smrt poškozené mohlo zavinit poranění mozku, když uvedl,“ mohlo by“. Jinak ale
uvedl, že charakter ran na hlavě nesvědčí pro závěr, že by chtěl obviněný
toliko vlasy odřezat. Přesto vzápětí uvedl po shlédnutí dokumentace, že část
kůže na hlavě poškozené chybí. Připustil také, že další objektivizovaná zranění
mohla vzniknout i rukou a ne jen kopy (č. l. 410-411 spisu). Jak bylo
zdůrazněno, vznikají tím pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku (§
109 trestního řádu).
Pokud jde o zranění poškozeného B., znalci uvedli, že jeho zranění bylo vážné,
nicméně v důsledku vedené a včasné terapie nebyl bezprostředně ohrožen na
životě (č. l. 141 spisu). U hlavního líčení poté znalec uvedl, že poranění
mozku bez poskytnutí pomoci by nutně nevedlo k jeho záhubě, když zranění mohla
být způsobena minimálně střední intenzitou síly, i když na druhou stranu
připustil i intenzitu vyšší, což je podle něj odvislé od intenzity útoku a
intenzity vzájemného kontaktu (č. l. 410). V doplněném znaleckém posudku, který
byl vypracován na základě opatření soudu prvního stupně z důvodů úmrtí
poškozeného dne 15. 10. 2007 na interním oddělení nemocnice v U. H. znalec
uvedl, že smrt poškozeného byla v příčinné souvislosti s jiným zraněním
poškozeného a že tedy nelze prokázat příčinnou souvislost se zraněním vzniklým
v projednávané věci. Dále uvedl, že hospitalizace poškozeného v nemocnici
trvala do 3. 4. 2007. Přesto, že je v propouštěcí zprávě uvedeno „subjektivně
bez potíží“, tak některé z potíží poškozeného musely přetrvávat i nadále, jak
dlouho znalec neuvedl, s odkazem na absolutní nedisciplinovanost poškozeného, s
tím, že nelze ani vyloučit, že potíže přetrvávaly až do jeho smrti (č. l. 483).
Ani tento závěr nebylo možno považovat za přesvědčivý, ale spíše za nejasný.
Přesto, že ze shora uvedeného lze dovodit, že obviněný jednal vůči poškozeným
úmyslně, když proti nim útočil jednak za použití vlastní síly, tedy rukama a
kopy a také v případě poškozené B. opakovaně za použití nože, nicméně u této
poškozené znalec nevyloučil, že mohlo být útočeno toliko rukama, byť i u obou
poškozených po delší dobu, ještě samo o sobě nepostačuje k závěru o tom, že
byl obviněný srozuměn s tím, že poškozené usmrtí. Je třeba zdůraznit, že u
nepřímého úmyslu, kdy jednání pachatele k dosažení následku přímo nesměřuje,
vždy vyžaduje, aby pachatel znal všechny rozhodné okolnosti, tj. věděl, že může
porušení nebo ohrožení chráněného zájmu vyvolat, a pro případ, že je způsobí,
byl s nimi srozuměn. Následek si musí tedy představit alespoň jako možný.
V kontextu shora uvedeného nelze také pominout tvrzení obviněného, o němž se
zmiňuje i soud prvního stupně, že obviněný se pokoušel kontaktovat bezvýsledně
různé instituce v souvislosti s jednáním, jehož se vůči poškozeným dopustil,
nicméně se nakonec sám šel ohlásit na PČR. Tento postup obviněného však nelze
podřadit pod ustanovení § 8 odst. 3 písm. b) trestního zákona, jak bylo
naznačováno v dovolacích námitkách, tedy že v jeho případě nejde o naplnění
znaků žádného trestného činu, a to proto, že v jeho případě se již jednalo o
ukončený pokus, což bylo možno dovodit z toho, že obviněný učinil vše, co
pokládal za nezbytné pro dokonání jednání a šel spát. Tedy jeho jednání
nesvědčí pro závěr, že dobrovolně od pokusu trestného činu upustil. Oznámení na
PČR učinil až dne 3. 3. 2007 v 03:10 hodin (č. l. 22 spisu).
Z důvodů, jež Nejvyšší soud podrobně rozvedl shora, lze v posuzovaném případě
dojít k závěru, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely a
jež jsou nepřesně formulována ve skutkové větě rozsudku I. stupně a rozvedena v
odůvodněních obou soudů, neumožňují učinit bez důvodných pochybností závěr o
právním posouzení skutku spáchaného obviněným jako pokusu trestného činu vraždy
podle § 8 odst. 1 trestního zákona k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního
zákona ve spojení s ustanovením § 41 odst. 1 trestního zákona, tj. jako
jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, neboť ve skutkové větě není přesně
popsán způsob jednání obviněného vůči každému z poškozených a okolnosti, které
by odůvodňovaly závěr o zvolené právní kvalifikaci. Právní kvalifikace jednání
i dle § 41 odst. 1 trestního zákona, byť již byl obviněný dvakráte odsouzen pro
zvlášť závažné úmyslné trestné činy, nicméně v jednom případě, tj. posledním,
zůstalo jednání ve stádiu pokusu a obviněný byl i v mezidobí odsuzován, nebyla
zdůvodněna, zejména pokud jde o materiální znak tohoto ustanovení, jak již bylo
uvedeno shora.
Nejvyšší soud proto z podnětu zčásti důvodně podaného dovolání obviněného S.
B. podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu
Olomouci ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 5 To 111/2007, a zrušil i jemu
předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín ze dne 1. 11. 2007,
sp. zn. 61 T 13/2007. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil
rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 trestního řádu, pak Krajskému soud v Brně, pobočka Zlín, přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se vrací do stádia, kdy se soud prvního stupně bude muset v intencích
rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí dovolatele S. B. znovu zabývat. Především bude
muset objasnit v kontextu shora uvedeného subjektivní stránku jednání
obviněného, včetně jeho pohnutky, dále bude muset opakováním výslechu znalce z
odvětví soudního lékařství blíže objasnit závěry znaleckých posudků naznačené
shora, a to vzhledem k jejich nejasnosti a neúplnosti, které nebyly výslechem
znalce u hlavního líčení odstraněny, jak na toto bylo poukazováno i v rámci
řádného opravného prostředku přesto, že jde o natolik závažné skutečnosti,
které nelze pominout, neboť mohou mít vliv na zjištění formy zavinění jednání
obviněného a také následně na právní kvalifikaci jednání.
Výsledky dokazování nemůže Nejvyšší soud předjímat, zejména pokud k návrhům
stran bude event. třeba provést i důkazy další.
V novém řízení o této věci bude soud povinen postupovat v souladu s právním
názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud
vyslovil a řízení doplnit ve všech naznačených směrech.
Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší
soud podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, když
zjištěné vady zjevně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Vzhledem k tomu, že obviněný t. č. vykonává trest odnětí svobody uložený mu
původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zrušil,
rozhodl o vazbě obviněného. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu bere obviněného
S. B. do vazby z důvodů ustanovení § 67 písm. a), c) trestního řádu. Po
vyhodnocení osoby obviněného a povaze projednávané trestné činnosti, z jejíhož
spáchání je obviněný nadále důvodně podezřelý, lze dovodit obavu, že by se v
případě propuštění z výkonu trestu na svobodě skrýval, veden snahou vyhnout se
trestnímu stíhání, event. uložení vysokého trestu odnětí svobody, kterým je v
případě uznání na vinu ohrožen, a také obavu, že by mohl trestnou činnost
opakovat, což bylo možno dovodit ze zjištěných sklonů obviněného k páchání
násilné trestné činnosti.
Pokud jde o podanou žádost obviněného o přerušení výkonu trestu odnětí svobody
ze zdravotních důvodů podle § 265o odst. 1 trestního řádu, tak Nejvyšší soud
sděluje, že k takovému postupu je oprávněn toliko předseda senátu soudu prvního
stupně, pokud k takovému závěru dospěje na podkladě dovolání a obsahu spisu,
jak toto vyplývá z ustanovení § 265h odst. 3 trestního řádu. Po ověření
zdravotního stavu obviněného ve věznici předseda senátu soudu prvního stupně k
návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí nedospěl a také jej neprodleně Nejvyššímu
soudu nepředložil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 7. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková