O odvolání státní zástupkyně rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 61 To 440/2005, jímž rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), e), odst. 3 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., za což mu podle § 247 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. S. dovolání prostřednictvím své obhájkyně, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním napadl výrok o vině i trestu s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek, jímž byl uznán vinným.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud nesprávně došel k závěru, že spáchal skutek jako člen organizované skupiny. V této souvislosti připomněl fakt, že za organizovanou skupinu se považuje sdružení alespoň tří trestně odpovědných osob. O trestní odpovědnosti své a spolupachatele J. S. nepochybuje, má však za to, že třetí pachatelka H. D. nemohla být plnohodnotnou členkou organizované skupiny. Z toho důvodu nelze na skutek, který spáchal dovolatel spolu s uvedenými osobami, nahlížet jako na trestný čin spáchaný organizovanou skupinou. Dovolatel je přesvědčen, že soud nesprávně posoudil trestní odpovědnost H. D., když ji uznal vinnou nejen trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., ale uplatnil i přitěžující okolnost spáchání trestného činu v rámci organizované skupiny. Soud se totiž podle dovolatele nezabýval otázkou, zda H. D. byla schopna posoudit podstatu organizované skupiny a zda byla schopna se aktivně, vědomě a úmyslně na její činnosti podílet. Měl posoudit schopnost jmenované rozpoznat následky spáchání trestného činu krádeže jako členem organizované skupiny. Tato schopnost vyžaduje vyšší úroveň rozumové vyspělosti než u základní skutkové podstaty trestného činu krádeže. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že rozumové schopnosti H. D. k pochopení smyslu organizované skupiny (co je to organizovaná skupina, jaké jsou předpoklady pro účast v ní, co je to dělba úkolů mezi jejími členy) nepostačovaly, takže u jmenované nebylo prokázáno, že by se úmyslně účastnila páchání trestného činu krádeže jako člen organizované skupiny. Z toho vyplývá, že ani dovolatel spolu s J. S. nemohli spáchat trestný čin krádeže jako členové organizované skupiny. V tom bylo spatřováno nesprávné právní posouzení skutku.
S ohledem na výše uvedené pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 61 To 440/2005, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Dovodila, že dovolatel právně relevantním způsobem namítá, že při řešení předběžné otázky právního posouzení jednání spoluobviněné H. D. nedošlo k použití hmotně právního ustanovení § 12 tr. zák. o její nepříčetnosti. Konkrétní důvody, o které dovolatel svůj závěr o její nepříčetnosti opírá, však již směřují proti postupu soudu, jakým s ohledem na závěry znaleckého posudku o vyšetření duševního stavu H. D. přistoupil k posouzení otázky aplikace ust. § 12 tr. zák., resp. mu vytýká, že neshledal důvody pro jeho použití. Takové námitky jsou podle ní již skutkové povahy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 362/2008). Státní zástupkyně uzavřela, že v dovolatelově případě je jím namítaná nesprávnost právního posouzení jeho jednání sice opřena o formálně právně relevantní námitky, tyto však jsou co do jejich primárního základu skutkového charakteru. Jde o námitky takové povahy, která vylučuje jejich přezkoumání v řízení o dovolání. V dalším státní zástupkyně odkázala na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (zejména ohledně role, ve které se H. D. do organizované skupiny zapojila). Za stavu, kdy v této trestní věci byla obviněná H. D. podrobena znaleckému zkoumání svého duševního stavu se závěrem, že její schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání byla plně zachovalá a její schopnost ovládací byla jen nepodstatně snížena, nebylo důvodu k přijetí právního závěru ve smyslu § 12 tr. zák. o její nepříčetnosti. Rámcem, ve kterém došlo ke zkoumání příčetnosti jmenované, se stal vytýkaný skutek z hlediska všech okolností, za kterých byl spáchán. Proto právní závěr o tom, že jej jmenovaná spáchala ve stavu plné trestní odpovědnosti, má dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Na tento právní závěr pak navazuje způsob právního posouzení dovolatelova jednání podle § 247 odst. 3 písm. a) tr. zák. v postavení člena organizované skupiny tvořené třemi trestně odpovědnými osobami.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby toto rozhodnutí za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno (k tomu viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).
Dovolatel soudům vytýkal, že se v podstatě nezabývaly posouzením otázky trestní odpovědnosti obviněné ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu krádeže podle § 247 odst. 3 písm. a) tr. zák. z hlediska její příčetnosti podle § 12 tr. zák. Aby mohlo být namítáno naplnění dovolacího důvodu podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí mít námitky povahu právní, nikoli skutkovou. Právní námitka musí akceptovat to, co soud zjistil o kvalitě duševního zdraví obviněné H. D., o rozsahu a závažnosti případné duševní poruchy či choroby a vlivu na schopnost rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a toto jednání ovládat. Nesmí zpochybňovat důkazy, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (viz rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 362/2008). Argumentace dovolání obviněného Stojky těmto hlediskům převážně vyhovuje, když namítá údajnou absenci vypořádání se soudu s tím, zda kvalita intelektu obviněné jí umožňovala plně pochopit účel jednání organizované skupiny a svou roli v ní, zda její příčetnost podle ust. § 12 tr. zák. byla plně zachována i ve vztahu k zákonnému pojmu „organizovaná skupina“. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn relevantně.
Nejvyšší soud však shledal, že Městský soud Praze v napadeném rozhodnutí nepochybil, jestliže dovodil trestní odpovědnost obviněného za trestný čin krádeže ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. a), d), e), odst. 3 písm. a) tr. zák., tedy jako člena organizované skupiny. Tato skupina byla složena ze tří osob plně trestně odpovědných, s plánovitě rozdělenými rolemi, jednajícími v konkludentní shodě. Výstižný popis počínání členů takové skupiny osob, vytvořené za účelem páchání kapesních krádeží, byl podán již v judikátu č. 36/1995 Sb. rozh. trestních a plně odpovídá zjištěnému jednání obviněných. I zde šlo o domluvenou, promyšlenou a organizovanou činnost s cílem provádět kapesní krádeže. Členka této skupiny obviněná H. D. byla pravomocně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 8 T 130/2005 ze dne 6. 12. 2005 uznána vinou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), e), odst. 3 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila společně s již odsouzeným dovolatelem J. S. a J. S. právě jako členka organizované skupiny. Jmenovaná odsouzená byla shledána plně příčetnou, tedy trestně odpovědnou na podkladě znaleckého psychiatrického vyšetření a z něho vycházejících závěrů znaleckého posudku. Bylo konstatováno, že odsouzená během vyšetření simuluje duševní nedostatečnost, ale ve skutečnosti je schopna chápat a plnit svou roli v koordinaci se svými komplici při krádeži. Nutno podotknout, že základní skutková podstata trestného činu krádeže je naplněna po objektivní i subjektivní stránce velmi jednoduchou formou konání, kterého se odsouzená D. již v minulosti dopouštěla opakovaně i ve spolupráci s ostatními, byla za ně trestána. V tomto případě tedy zjevně velmi dobře věděla, že se opakovaně dopouští jednání, které je společensky nepřípustné a zakázané, sankcionované. Byla členkou skupiny tří osob s rozdělením úloh a koordinací činnosti při útoku proti cizímu majetku s cílem učinit jí maximálně efektivní a současně snížit riziko odhalení pachatelů na minimum. Své jednání přizpůsobila konkludentní dohodě členů této skupiny, svou úlohu začala vykonávat v okamžiku, kdy zjistila, že ostatní pro ni vytvořili v dané chvíli nejpříznivější podmínky. Onen okamžik nastal, když jeden z členů skupiny ji svým tělem zakrýval zezadu, druhý v těsném mezidveřním prostoru vchodu do kostela bránil pohybu osob a poskytoval tak pro ni potřebný čas. Svým jednáním tedy prokázala, že vyhodnotila spolupráci tří osob při jednoduché kapesní krádeži jako výhodnou a do této spolupráce se znalostí všech rozhodných skutečností se aktivně zapojila. Pochopila smysl činnosti organizované skupiny při páchání jednoduchých krádežních útoků. Není tak pochyb o její příčetnosti podle § 12 tr. zák. i pro jednání v organizované skupině osob provádějící kapesní krádeže.
Nejvyšší soud tudíž shledal logickým a zákonným závěr, že dovolatel J. S. byl členem skupiny tří osob, vědomě koordinovaně spolupracujících při útoku proti cizímu majetku s určenou rolí pro každou z nich ve smyslu § 247 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký