3 Tdo 563/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2017 o dovolání,
které podal obviněný L. N. proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 3 To 8/2017, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T
131/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného L. N.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2015, sp. zn.
32 T 131/2015, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu
z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 1 T
85/2013, jakož i všechna další rozhodnutí, která měla ve výroku o vině svůj
podklad, přičemž bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný L. N. se uznává vinným
pod bodem ad 1. - 4. výroku o vině pokračujícím přečinem krádeže podle § 205
odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a pod bodem ad 1. a 4. výroku o vině
pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2
tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
ad 1. „dne 1.5.2013 ve večerních hodinách u obce D. R., okr. J. H., nalezeným
páčidlem nejprve vypáčil dveře od kůlny u rekreační chaty, majitelů manželů P.,
dalším páčidlem, které vzal v kůlně, pak vypáčil vchodové dveře do této chaty
užívané nájemcem M. Č. a k jeho škodě odcizil 2 ks kovových páčidel za 200,-
Kč, visací zámek za 150,- Kč, 5 láhví alkoholu různých značek za 487,- Kč,
spací pytel za 700,- Kč, 5 konzerv za 90,- Kč, 2 čokolády za 10,- Kč, oplatky
za 10,- Kč, sýrové tyčinky za 10,- Kč, knihu za 150,- Kč, kapesní nůž za 150,-
Kč a deodorant za 99,- Kč, vše uložil do nalezeného batohu v ceně 300,- Kč,
avšak následně byl na místě vyrušen náhodnými svědky, z chaty uprchl, při útěku
batoh odhodil a veškeré věci byly vráceny poškozenému, při tom majitelům
objektu jeho poškozením způsobil škodu ve výši 710,- Kč“,
ad 2. „ dne 3.5.2013 u obce D. R., okr. J. H., přineseným páčidlem
vylomil dveře do rekreační chaty patřící Sportovnímu klubu Vlčí jámy, IČ
64936040, a z objektu odcizil motorovou pilu za 3.000,- Kč, ruční okružní pilu
za 1.360,- Kč, spací pytel za 500,- Kč, knihu za 39,- Kč, batoh za 400,- Kč a
různé potraviny za 552,- Kč, odcizené potraviny v převážné míře zkonzumoval a
další věci u něho byly zajištěny při zadržení a vráceny poškozenému, přitom na
objektu způsobil další škodu ve výši 1.080,- Kč,“
ad 3. „ dne 6.5.2013 u obce M., okr. J. H., po vypáčení dveří vnikl do
budovy kuchyně v areálu dětského skautského tábora Spolku Junák - svaz skautů a
skautek, středisko M. G. v B., kde několik dnů přebýval a při vaření
spotřeboval část obsahu plynové bomby,“
ad 4. „v době od 18:00 hodin dne 28. května 2013 do 13:30 hodin dne 23. června
2013, v katastru obce P., se zištným záměrem vnikl po rozbití skleněné výplně
okna do rekreační chaty, z majetku Z. V., odkud odcizil 1 ks vrtačky značky
Ferm Economy v hodnotě 1.000,- Kč, 1 ks brusky značky FERM FAG 115 v hodnotě
1.000,- Kč, 2 ks přilby na motocykl značky LS-2 a Worker v celkové hodnotě
5.000,- Kč, sadu šroubovacích bitů v hodnotě 120,- Kč, 1 ks dětského motocyklu
značky Orion v hodnotě 8.000,- Kč, 3 kusy motorových pil v celkové hodnotě
5.000,- Kč, 3 kusy prodlužovacího kabelu po 20 m v hodnotě 2.000,- Kč, 100 m
měděného elektrického kabelu o průřezu 5 x 2.5 mm v hodnotě 12.000,- Kč, 1 ks
vzduchové krátké pistole značky Slávia v hodnotě 800,- Kč, 1 ks vzduchové
krátké pistole americké výroby nezjištěné značky v hodnotě 500,- Kč, následně
vnikl po násilném překonání visacího zámku do dřevěné kůlny u chaty, odkud
odcizil motocykl tov. zn. PIAGGlO TYPHOON v hodnotě 12.000,- Kč a pánské jízdní
kolo značky Šumava v hodnotě 700,- Kč, přičemž takovým jednáním způsobil
pozůstalým po Z. V. st., a to B. V., Ing. J. V., Z. V. ml., J. V., nezl. „X.
X.“*) a nezl. „Y. Y.“*) škodu na odcizených věcech ve výši 48.120,- Kč a
násilným vniknutím do objektu další škodu ve výši 80,- Kč,“
a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě
ze dne 11. 1. 2011, čj. 38 T 191/2010-237, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 3. 2011, č. j. 55 To
67/2011-286, byl odsouzen i za trestné činy, resp. přečin krádeže podle § 247
odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, resp.
podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 17 měsíců, který vykonal dne 27. 11. 2011.
Za to byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 45 odst. 1 tr.
zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku, ke společnému a úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 24 (dvacetičtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest
propadnutí věci, a to 1 ks svítilny (která byla na místě činu zajištěna, a z
níž byla izolována DNA patřící obžalovanému).
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby Sportovnímu
klubu Vlčí jámy se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833, IČ: 64936040, zaplatil na
náhradě škody 1.080,- Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se
zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Č., bytem V. B., H., s uplatněným
nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození B. V., J. V., Ing. J. V. a Z. V. ml.
odkázání se svými uplatněnými nároky na náhradu škody způsobené trestným činem
na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10.
2015, sp. zn. 32 T 131/2015, podal obviněný dovolání směřující do výroku o vině
i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
23. 1. 2017, sp. zn. 3 To 8/2017, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1.
2017, sp. zn. 3 To 8/2017, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně
dovolání (č. l. 246-252), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení.
Obviněný namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl.
Listiny základních práv a svobod. U skutku pod bodem 4) výroku o vině, nelze na
základě provedených důkazů jednoznačně dojít k závěru, že předmětných trestných
činů se skutečně dopustil obviněný. Odvolací soud přezkoumal jeho opravný
prostředek pouze formalisticky, vůbec se nevěnoval námitkám obhajoby a
nepodrobil revize skutková zjištění soudu prvního stupně. Stejně tak nezkoumal,
zda skutková zjištění nalézacího soudu nejsou v rozporu s provedenými důkazy.
Dále uvedl, že pokud jej usvědčuje pouze jeho nález DNA na tlačítku svítilny a
na jedné z láhví nealkoholického piva nalezených na kuchyňském stole, přičemž
není nikterak prokázáno, jakým způsobem se láhve piva dovnitř objektu dostaly,
kdy obviněný se v prostorách objektu nikdy nepohyboval a jejich vnesení popírá.
Pokud jeho vina nebyla přesvědčivě prokázána, měly obecné soudy dokazování buď
doplnit, aby nepřímé důkazy svědčící dle soudu v jeho neprospěch tvořily
ucelený obraz o jeho vině, a pokud by to již nebylo možné, měly postupovat v
souladu se zásadou presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro
reo, kdy ve vztahu k uvedenému cituje judikaturu Ústavního soudu. Dále uvedl,
že svědeckých výpovědí B. V. a P. J. vyplývá pouze skutečnost, že objekt byl
předmětem útoku neznámého pachatele, avšak ani jeden z nich jej neviděl a
nedokáže jej identifikovat. Ze svědeckých výpovědí je stejně tak zřejmé, že
objekt mohl být vykraden třetími osobami a nelze tedy bez pochybností označit
za pachatele právě obviněného. Soudy rovněž neřešily otázku, jak měl obviněný s
odcizenými věcmi dále naložit, kdy na svoji obhajobu na tuto skutečnost
upozorňoval, stejně jako na neznalost místního prostředí, jakož i na to, že se
pohyboval na cyklistickém kole, přičemž soudy toto nikterak nereflektovaly. Má
za to, že skutková zjištění soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými
důkazy, odůvodnění rozhodnutí soudů jsou nedostatečná, v rozporu s § 125 odst.
1 tr. ř. Závěrem uvedl, že setrvává na svém tvrzení, že dovnitř objektu se
nevloupal, žádné obžalobou tvrzené věci neodcizil. Jediný důkaz, který jej
spojuje s místem činu, je již zmiňovaný nález jeho DNA.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 3 To 8/2017,
jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející, a dále i rozsudek Okresního
soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 T 131/2015 a
řízení tomuto rozsudku předcházející a aby přikázal Krajskému soudu v Českých
Budějovicích, popř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc znovu
projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství
České republiky, které jej obdrželo dne 13. 4. 2017 (č. l. 253). Dne 24. 4.
2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství,
sp. zn. 1 NZO 431/2017, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného L.
N. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve
věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v
neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1.
2017, sp. zn. 3 To 8/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým
byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst.
1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněného dovolacího důvodu. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným L. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví). Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný
namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména DNA obviněného nalezené na místě
činu, resp. na tlačítku svítilny a pivní láhvi, a dále svědecké výpovědi svědků
B. V. a P.
J.) a vadná skutková zjištění (námitky stran výskytu třetích osob na
místě činu, stejně jako námitky ve vztahu k pohybu obviněného v dané lokalitě a
jeho neznalosti místního prostředí, a dále námitky ve vztahu k odcizeným věcem)
když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům
(obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že na základě provedeného dokazování nelze jednoznačně dospět k závěru o jeho
vině) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se
dovnitř objektu nevloupal a žádné obžalobou tvrzené věci neodcizil). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří
vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše
uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně
proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.)
se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho
neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny,
resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do
skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy
vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného
dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v
pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má
procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé
naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného
práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména
v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů,
jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod. V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem
napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá
rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní
kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém
rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost
na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové
stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně
zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které
z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil
žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový
stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci
nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě
jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud,
resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým
stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná
námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na
existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí
skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k
verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem
než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného
hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem. Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným
požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami. IV. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uvedeno v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 5. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.