1) obžalovaní R. G. a J. Š. společně
„dne 29. 8. 2001 na blíže nezjištěném místě v okrese P. nebo O., opakovaně
vyzvali telefonicky Ing. P. L. k vydání částky ve výši 70.000,- Kč, a když
odmítl, vyhrožovali mu, že na něho pošlou osoby ukrajinské národnosti, které si
peníze vymůžou samy, a poškozený proto z obavy o svoje zdraví a život dne 30.
8. 2001 na autobusové zastávce v obci N., okres P., obžalovaným předal finanční
hotovost ve výši 60.000,- Kč,“
2) obžalovaní R. G., J. Š. a J. G. společně
„dne 18. 9. 2001 na parkovišti v obci T., okres P., obžalovaní R. G. a J. Š.
vydávající se za J. G. sdělili Ing. P. L., že obviněného J. G. drží na neznámém
místě na státní hranici se S. r. několik mužů ukrajinské národnosti, kteří
požadují zaplacení jisté finanční hotovosti, jinak všechny postřílí, což
poškozenému potvrdil do telefonu obžalovaný J. G., který žádal o pomoc, a dále
osobně neznámý muž hovořící s ruským přízvukem, který uváděl, že pokud U.
peníze nedostanou, tak všechny postřílí, načež Ing. P. L. z obavy o svůj život
a zdraví předal obžalovaným R. G. a J. Š. finanční hotovost ve výši 200.000,-
Kč,“
3) obžalovaní R. G., J. Š. a J. G. společně
„dne 1.10.2001 na blíže nezjištěném místě telefonicky sdělil obžalovaný J. Š.
Ing. P. L., že dluží osobám ukrajinské národnosti finanční částku ve výši
700.000,- Kč, a že ji musí vrátit, protože mu jinak vymahači dluhů unesou dítě,
přičemž po poškozeném P. L. požadoval zaplacení tohoto dluhu s tím, že pokud
tak neučiní, pošle vymahače dluhu přímo k němu, takže Ing. P. L. ze strachu o
svůj život a zdraví předal v motorestu v obci D., okres P. obžalovaným R. G.,
J. Š. a J. G. finanční hotovost ve výši 230.000,- Kč,“
4) obžalovaní R. G. a J. G. společně
„dne 9. 11. 2001 v O., v prostorách restaurace P. sdělili Ing. P. L., že
skupina osob ukrajinské nebo čečenské národnosti požaduje uhrazení finanční
částky ve výši 1.500.000,- Kč a pokud jim alespoň přiměřenou finanční hotovost
nepředá, přijedou si pro ni přímo za ním, takže poškozený Ing. P. L. z obavy o
svůj život a zdraví předal téhož dne obžalovaným R. G. a J. G. na autobusové
zastávce v obci T., okres P., finanční částku ve výši 400.000,- Kč, přičemž
obžalovaný R. G. takto jednal, ačkoliv byl dne 16. 12. 1999 podmíněně propuštěn
z výkonu trestu odnětí svobody v délce dvou roků a 6 měsíců, ke kterému byl
odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. 2 T
153/97, pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona,“
6) obžalovaní R. G., J. G. a J. Š. společně
„poškozený Ing. P. L. obžalovaným R. G., J. G. a J. Š. společně na jejich
žádosti a naléhání postupně ve dnech 3. 9. 2001, 5. 9. 2001, 10. 9. 2001 a 24.
9. 2001 na různých místech v okrese O., P. předal částky ve výši 50.000,- Kč,
60.000,- Kč a 70.000,- Kč a 200.000,- Kč, přičemž Ing. P. L. tyto finanční
částky obžalovaným předal s tím, že tyto budou použity na přesně
nespecifikované obchody obžalovaných, aby tak následně získal zpět své finanční
prostředky, které již obžalovaným poskytl a zároveň, aby tak došlo k urovnání
situace s U., kterou mu prezentovali obžalovaní.“
Za tyto trestné činy byl podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1
tr. zák. J. G. odsouzen k úhrnnému trestu v trvání čtyř roků nepodmíněně. Podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Obviněný R. G. byl podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst.
1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání sedmi roků nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl
obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle
§ 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku
Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 4 T 32/2003, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. O náhradě škody bylo rozhodnuto výroky podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
O odvolání obviněných J. G., R. G., J. Š. a L. L. proti předmětnému rozsudku
rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem
ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 2 To 703/2005, jímž z podnětu odvolání obviněných
J. G., R. G. J. Š. a L. L. podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině v bodech 1) až 4) u obviněného R. G.
a u všech obviněných ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě škody. Za
podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám v rozsahu
zrušení znovu rozhodl. Obviněný R. G. byl při nezměněném výroku o vině trestným
činem útisku podle § 237 tr. zák. pod bodem 6) napadeného rozsudku uznán vinným
trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., který
spáchal skutky (útoky) pod body 1) až 4); avšak nikoliv jako zvlášť nebezpečný
recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití
§ 35 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu Novém Jičíně ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 4 T
32/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2003,
sp. zn. 4 To 414/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. G. byl podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž
pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odvolací soud rozhodl, že se
poškozený Ing. P. L. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl ohledně obviněných J. G. a R. G. právní moci
dne 29. 8. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní
moci v nezrušené odsuzující části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně
(§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění J. G. a R. G.
následně dovolání, přičemž obviněný R. G. podal tento mimořádný opravný
prostředek ve dvou podáních vypracovaných různými obhájci. Dovoláním napadl
výrok o vině a trestu z rozsudku odvolacího soudu a současně i výrok o vině
trestným činem útisku pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně, ohledně něhož
zůstal tento rozsudek nezměněn. Dovolání obviněného J. G. směřuje současně
proti výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d)
tr. zák. pod body 1) až 4) rozsudku soudu prvního stupně. Oba obvinění
uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. G. se v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku zabýval
především útoky (skutky) pod body 2) až 4) výroku o vině a dospěl k závěru, že
svým jednáním, jak je popsáno ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, nemohl
naplnit a ani nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 235
odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. Dovolatel poukázal na to, že u trestného činu
vydírání zákonodárce vyžaduje, aby pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí
nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Podle přesvědčení dovolatele však ze skutkových vět rozsudku takové jednání
nevyplývá. To platí i pokud jde o naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“ i
znaku spolupachatelství. Dovolatel namítl, že v předmětné trestní věci nebyla
prokázána žádná domluva mezi pachateli a ani to, že by více osob vědomě
spolupůsobilo za stejným cílem. Dovolatel současně zdůraznil, že ze skutkových
zjištění soudu vyplývá, že poškozený byl v určitém období ve stavu tísně, což
konečně potvrdil i ve svých výpovědích. Podle názoru dovolatele přitom ze
zjištěného skutkového stavu vyplývá, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno
jako trestný čin vydírání, nýbrž jako trestný čin útisku podle § 237 tr. zák.,
jak to nalézací soud učinil v případě jednání pod bodem 6) svého rozsudku.
Pokud se tak nestalo, je podle dovolatele zřejmé, že soudy obou stupňů jeho
jednání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nesprávně právně kvalifikovaly. Navrhl proto, aby dovolací soud z podnětu
dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě
– pobočka Olomouc ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 2 To 703/2005 a rozsudek
Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 8 T 113/2002 a přikázal
věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. G. se v podání vypracovaném obhájcem JUDr. J. Š. obšírně zabýval
skutkovým stavem věci se zaměřením na pochybnosti vzbuzující výpovědi
poškozeného u jednotlivých útoků (skutků) v kontextu s dalšími ve věci
provedenými důkazy. Na tomto základě pak dovodil, že názor soudu na právní
kvalifikaci dovolatelova jednání jako trestného činu vydírání podle § 235 odst.
1, 2 písm. b), d) tr. zák. není správný. Soud totiž vycházel ze stanoviska, že
pohrůžky násilí sice nebyly proneseny výslovně, avšak měly být zcela
jednoznačně a záměrně obsaženy ve vyjádřeních obviněných, které musel poškozený
určitým způsobem vnímat. Podle dovolatele prezentované výroky vůči poškozenému
L. takové pohrůžky neobsahovaly. Přitom výkladem soudu nelze podmínky
trestnosti rozšiřovat, když pohrůžka ve smyslu výše citovaného ustanovení
zákona má být způsobilým prostředkem k překonání kladeného nebo očekávaného
odporu. V posuzovaném případě však poškozený podle dovolatele sám nevěděl, zda
by i za inkriminovaných okolností peníze vydal či nikoliv. Dovolatel soudům
vytkl dále to, že nesprávně posoudily otázku spolupachatelství podle § 9 odst.
2 tr. zák., což se v případě dovolatele nejzávažněji projevilo u skutku pod
bodem 3), jehož se prokazatelně nezúčastnil, resp. se žádnou měrou nepodílel na
inkriminovaném jednání a do spolupachatelství byl „uměle vtažen“ v podstatě
jen s tím odůvodněním, že je spolupachatelem ostatních skutků. Dovolatel
zdůraznil, že ani skutečnost, že by prokazatelně byl na místě předání peněz,
jej nemůže stavět do pozice spolupachatele, neboť trestný čin vydírání je
nepochybně dokonán již násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí a nevyžaduje se,
aby bylo zároveň dosaženo sledovaného účelu (např. vydání peněz). Ačkoliv
dovolatel uplatnil tyto námitky již ve svém odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně, odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí prakticky nezabýval a
vytýkaná pochybení nenapravil. Ke skutku pod bodem 6) poukázal dovolatel na to,
že na podkladě skutečností, jež k věci uvedl poškozený, lze sotva učinit jiný
závěr než ten, že šlo o jeho obchodní riziko a s tím související vlastní
rozhodnutí, nikoliv tedy o trestný čin ze strany dovolatele a dalších
obviněných. Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby dovolací
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 265l odst.
1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V podání vypracovaném obhájkyní JUDr. M. L. dovolatel poukázal na to, že podle
výroku o vině pod body 1) až 4) napadeného rozsudku se měl dopustit trestného
činu vydírání tím, že se spoluobviněnými měl poškozenému pro případ nevydání
peněz vyhrožovat jejich následným vymáháním ze strany občanů ukrajinské
národnosti. Podle dovolatele přitom z výroku o vině ani z odůvodnění rozsudku
nevyplývá, že by taková informace měla na poškozeného působit jako pohrůžka
násilí nebo jiné těžké újmy. V uvedené souvislosti dovolatel zmínil výpověď
poškozeného v hlavním líčení, z níž dovodil, že ani poškozený nevnímal shora
uvedenou informaci jako pohrůžku násilím. To znamená, že v popisu skutku zcela
chybí subjektivní stránka trestného činu spočívající v úmyslu jednat vůči
poškozenému za pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy. Poškozený podle svého
vlastního vyjádření cítil na vzniklé situaci spoluvinu a tím se dostal do
určitého tlaku, což je podle dovolatele ovšem znakem skutkové podstaty
trestného činu útisku, nikoliv vydírání. Dovolatel dále vyslovil názor, že v
bodě 1) a 4) výroku o vině chybí znak kvalifikované skutkové podstaty podle §
235 odst. 2 písm. b) tr. zák, neboť skutek nebyl spáchán ve spolupachatelství
nejméně se dvěma osobami. Z popisu skutku pod bodem 3) pak podle dovolatele
nevyplývá, že by byl spolupachatelem trestného činu vydírání, když
spoluobviněný J. Š. měl poškozenému nejprve na nezjištěném místě telefonicky
vyhrožovat a dovolatel měl teprve následně s dalšími spoluobviněnými převzít od
poškozeného peníze v motorestu v D. Ze skutečnosti, že se dovolatel zúčastnil
převzetí peněz, nelze přitom bez dalšího dovodit, že věděl o tom, že jde o
peníze získané pod pohrůžkou násilí. U spolupachatelství totiž platí, že
jednotlivé činnosti směřující ke spáchání trestného činu musí působit současně,
což se v posuzovaném případě nestalo. Pokud jde o skutek pod bodem 6) rozsudku
soudu prvního stupně, z jeho popisu podle názoru dovolatele nevyplývá, že by se
poškozený nacházel ve stavu tísně, ani to, že by dovolatel se spoluobviněnými
tento stav úmyslně vyvolal. Samotná snaha získat zpět své finanční prostředky
není totiž projevem stavu tísně. Z výše rozvedených důvodů byl v předmětném
podání učiněn alternativní návrh, aby dovolací soud buď zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o vině i trestu a předchozí rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 6), a věc vrátil soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí, popř. sám ve věci rozhodl a to buď o
zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. nebo alespoň o změně právní
kvalifikace a v návaznosti na tuto změnu uložil trest přiměřeně nižší.
Dovolatel zároveň požádal dovolací soud, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř.
rozhodl o přerušení výkonu trestu do skončení dovolacího řízení.
K dovolání obviněných se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a
uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním
posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci
proto nelze přihlížet k té části dovolacích námitek, jež zpochybňují skutkový
základ napadených rozhodnutí. K uplatněným hmotně právním námitkám obviněných
státní zástupce připomněl, že trestní zákon u trestného činu vydírání podle §
235 tr. zák. neklade žádné výslovné nároky na konkrétnost či naopak na obecnost
obsahu pohrůžky, přičemž nutné je pouze to, aby se jednalo buď o pohrůžku
násilí, nebo o pohrůžku jiné těžké újmy. Verbální pohrůžka násilím přitom podle
státního zástupce nemusí být ani výslovná, postačí, jestliže budou poškozenému
sděleny takové okolnosti, ze kterých by možnost použití násilí vůči němu
jednoznačně vyplynula. V předmětné trestní věci přitom nalézací soud na str. 19
svého rozhodnutí obsáhle vyložil, proč v daném konkrétním případě je pohrůžku
vymáhání peněz U. nutno interpretovat jako pohrůžku násilím, když obvinění
současně sdělovali poškozenému takové okolnosti, ze kterých bylo zřejmé, že se
má jednat o osoby ukrajinské národnosti, o kterých je známo, že při svém
jednání používají násilné a velmi závažné kriminální praktiky spojené
všeobecně s působením „mafií a gangů“. S těmito úvahami nalézacího soudu se
státní zástupce plně ztotožnil. Podle státního zástupce neobstojí ani námitky
týkající se absence znaku spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. či
zákonného znaku „nejméně se dvěma osobami“. Je sice skutečností, že na dílčích
útocích pod body 1) až 4) výroku o vině se podíleli vždy pouze dva obvinění,
avšak obviněný R. G. v dovolání pomíjí skutečnost, že byl uznán vinným nikoliv
čtyřmi samostatnými skutky, ale jediným pokračujícím skutkem, resp. trestným
činem. V případě pokračování v trestném činu je při splnění podmínek podle § 89
odst. 3 tr. zák. možné, aby některé útoky naplňovaly znaky pouze základní
skutkové podstaty a jiné zároveň znaky kvalifikované skutkové podstaty, popř. aby jednotlivé útoky naplňovaly znaky různých kvalifikovaných skutkových
podstat téhož trestného činu. V takovém případě je podle státního zástupce na
místě skutek právně posoudit jako pokračující trestný čin spáchaný v
kvalifikované skutkové podstatě, i když některé dílčí útoky její znaky
nenaplňují. Napadenému rozhodnutí proto v uvedeném směru nelze vytknout žádné
pochybení. Tyto závěry přitom dopadají na argumentaci obou dovolatelů. Státní
zástupce pak dovolateli R. G. přisvědčil v tom, že popis skutku pod bodem 6)
výroku o vině je nepřiléhavý a skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě
dostatečně neopravňují k závěru o vině trestným činem útisku podle § 237 tr. zák. Současně však uvedl, že za současného stavu skutkových zjištění nelze v
žádném případě učinit závěr, že by ze strany obviněných šlo o jednání
beztrestné.
Ze skutkových zjištění totiž podle něj v žádném směru nevyplývá, že
by obvinění měli jakýkoliv vážný úmysl a reálnou možnost nějaké lukrativní
obchody provádět, a zároveň že by snad měli v úmyslu z výtěžku takových obchodů
něco poškozenému poskytnout. Podle názoru státního zástupce měl proto být
skutek popsaný pod bodem 6) výroku o vině posouzen jako trestný čin podvodu
podle § 250 tr. zák., což ostatně při podání obžaloby správně učinil státní
zástupce. Vzhledem k ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. a § 265s odst. 2 tr. ř. však taková změna právní kvalifikace nepřichází z podnětu dovolání obviněných v
úvahu, neboť by to mělo za následek změnu soudního rozhodnutí v jejich
neprospěch, což zákon nepřipouští. Projednání dovolání by tak nemohlo mít
praktický dopad na postavení obviněných. Současně se podle státního zástupce
nejedná ani o otázku zásadního právního významu, když vymezení pojmu „tísně“
nevyvolává v právní teorii či v rozhodovací praxi soudů závažnější problémy. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného R. G. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zcela zřejmé, že
projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka,
která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního
významu. Pokud jde o dovolání obviněného J. G., státní zástupce navrhl, aby je
dovolací soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud rozhodl v neveřejném
zasedání, a to i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí (§ 265r
odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění J. G. a R. G. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání
obviněného R. G. je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. a
dovolání obviněného J. G. je přípustné podle § 265a odst. 1 písm. a), h) tr. ř.
per analogiam, když ohledně nezměněné části rozsudku soudu prvního stupně jde o
týž stav jako by odvolání bylo zamítnuto.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá
dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku
napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z
hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních
odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba
vzít v úvahu, že podle ustanovení § 265a tr. ř. není dovolání dalším odvoláním,
nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení
dovolacích důvodů (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp.
zn. IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05). Z hlediska Ústavy České republiky a
základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž
je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo
na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
S ohledem na skutečnosti, jež Nejvyšší soud připomenul výše, je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky
dovolatelů, jež představují polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů
hodnotily provedené důkazy, a se správností jejich skutkových závěrů.
Naproti tomu byl citovaný hmotně právní dovolací důvod uplatněn právně
relevantně v té části podaných dovolání, v níž oba dovolatelé namítli, že
skutkový stav věci ani v podobě, jak byl soudy zjištěn a formulován ve výroku
o vině, neumožňoval právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle
§ 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., zejména vzhledem k absenci znaků
„pohrůžky násilím“ a „nejméně se dvěma osobami“ a dále k chybějícím podmínkám
spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) v případě některých útoků (skutků). Za
relevantní považoval Nejvyšší soud rovněž námitku obviněného R. G., že skutek
pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin útisku podle § 237 tr. zák., ačkoliv v daném případě nebyl
naplněn zákonný znak „tísně“ poškozeného, který jednal na vlastní obchodní
riziko.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud
dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že pohrůžkou násilí ve smyslu
ustanovení § 235 tr. zák. o trestném činu vydírání se rozumí jak pohrůžka
násilím, jenž se má uskutečnit bezprostředně, tak násilím, které má být
vykonáno v bližší či vzdálenější budoucnosti. Není přitom rozhodující, směřuje-
li pohrůžka násilím přímo proti poškozenému (i když tomu tak zpravidla bude)
nebo proti jiné osobě. Podstatné ovšem je, aby pohrůžka násilím jako prostředek
působení na vůli jiného, byla dostatečně způsobilá k tomu, aby něco konal,
opominul nebo trpěl. I když trestní zákon neklade žádné výslovné nároky na
konkrétnost či naopak obecnost obsahu pohrůžky, lze mít za to, že výstraha
spočívající v možnosti použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu
poškozeného, musí být poškozeným takto chápána a musí mu být dostatečně zřejmá.
V posuzovaném případě se soudy s výše naznačenými otázkami dostatečně
vypořádaly a správně dovodily, že za stavu, kdy obvinění (dovolatelé)
poškozenému Ing. L. vyhrožovali násilným zásahem ze strany osob ukrajinské
národnosti (prezentovaných obviněnými jako příslušníky kriminálních subkultur a
používajících tomu odpovídající prostředky a metody), nezaplatí-li požadované
peníze, mohl mít poškozený důvodné obavy o svůj život a zdraví. Jednalo se tedy
o pohrůžku jednak zcela konkrétní a jednak dostatečně účinnou k překonání
odporu poškozeného v tom smyslu, aby něco konal, tj. vyplatil obviněným
finanční částky specifikované v rozsudcích obou soudů. Námitky dovolatelů proto
Nejvyšší soud nepovažoval v daném směru za opodstatněné.
Je-li dovolateli současně namítáno, že u některých útoků (skutků) nelze dovodit
jejich spolupachatelství, je třeba vzít v úvahu, že spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou
nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství přitom je existence
společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání,
tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně).
O společné jednání ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud
každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil
jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových
jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň
článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému
vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu.
Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem
(srov. například R 36/1973 Sb. r. tr.).
V nyní posuzované trestní věci nebyly podle Nejvyššího soudu shora uvedené
zásady porušeny. Ze skutkových zjištění soudů i z formulace skutku ve výrokové
části rozsudků je dostatečně zřejmé, že obvinění (dovolatelé) jednali ve
společném úmyslu směřujícím k tomu, aby za použití pohrůžky násilím přiměli
poškozeného k vydání peněz. I když míra účasti dovolatelů na jednotlivých
útocích nebyla vždy identická, ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že jednání
(činnnost) každého z nich spolupůsobilo - jako jeden z dílčích aktů - k
naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání. V předmětné věci
navíc došlo ke spáchání trestného činu ve formě pokračování podle § 89 odst. 3
tr. zák. více útoky (skutky), kdy nelze ignorovat vzájemnou spojitost mezi
nimi, a tudíž ani spojitost mezi jednotlivými činnostmi každého z obviněných.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami dovolatelů, v nichž se poukazuje na to,
že u skutků pod body 1) a 4) nebyly splněny podmínky pro použití kvalifikované
skutkové podstaty podle § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák. s ohledem na absenci
znaku „nejméně se dvěma osobami.“ Uvedená otázka souvisí s již zmiňovaným
pokračováním v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.). Základní podmínkou
pokračování v trestném činu je totiž to, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje
jeden určitý trestný čin. Každý dílčí útok proto musí naplňovat stejnou
skutkovou podstatu takového trestného činu (v projednávaném případě trestného
činu vydírání podle § 235 tr. zák.), přičemž se může jednat jak o skutkovou
podstatu dílem základní, dílem kvalifikovanou, popř. i o různé kvalifikované
skutkové podstaty. Skutečnost, že jen některé z dílčích útoků (skutků) naplňují
znaky kvalifikované skutkové podstaty a jiné nikoliv, není proto překážkou, aby
skutek, jenž ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. tvoří jediný pokračující trestný
čin, byl právně posouzen podle ustanovení zahrnujícího kvalifikovanou skutkovou
podstatu (k tomu srov. přiměřeně např. R 42/1979-III SbRt.). Soudy obou stupňů
v nyní posuzovaném případě tyto zásady respektovaly a v uvedeném směru jim
proto nelze vytknout žádné pochybení.
Nakonec zbývalo posoudit námitku obviněného R. G., zda skutek pod bodem 6)
rozsudku soudu prvního stupně bylo možno právně kvalifikovat jako trestný čin
útisku podle § 237 tr. zák., když podle názoru dovolatele z formulace skutku
nevyplývá, že by se poškozený nacházel ve stavu „tísně“, ani to, že by
dovolatel u poškozeného, který měl jednat na vlastní obchodní riziko, takový
stav vyvolal.
Podle popisu skutku ve výroku rozsudku poškozený Ing. L. obviněným R. G., J. G.
a J. Š. ve dnech 3. 9. 2001 až 24. 9. 2001 opakovaně vydal různé (v rozsudku
specifikované) finanční částky na jejich blíže neuvedené obchody z důvodu, aby
následně získal zpět peníze, které jim již předtím poskytl a zároveň proto, aby
„došlo k urovnání situace s U. kterou mu prezentovali obžalovaní.“ Na str. 18
rozsudku soud svá skutková zjištění stručně popsaná v tzv. skutkové větě výroku
rozvedl tak, že obvinění svým jiným jednáním nejprve vyvolali u poškozeného
stav tísně, který následně zneužívali neustálým připomínáním záležitosti s
osobami ukrajinské národnosti, jejíž vyřešení zároveň slibovali pod podmínkou
vydání požadovaných peněz, a zároveň též slibovali vrácení peněz již dříve
poskytnutých. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že poškozený
nejednal svobodně, nýbrž v tísni pod tlakem skutečností tvrzených obviněnými.
Trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného
nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo
trpěl. Pachatel na rozdíl od trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. při
nátlaku na vůli jiného tedy neužívá násilí ani pohrůžky násilí a omezuje se jen
na zneužití něčí tísně nebo závislosti. Za tíseň se přitom považuje stav
vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které mohou mít různě závažnou povahu;
důležité přitom je, aby takový stav u poškozeného vedl k omezení jeho
svobodného rozhodování.
Ze skutkových zjištění, z nichž v posuzovaném případě soudy obou stupňů
vycházely, lze dovodit, že obvinění zneužili tísně poškozeného Ing. L. k
získání finančních prostředků, které by jim jinak ze svobodné vůle neposkytl. V
uvedené souvislosti považuje Nejvyšší soud za rozhodné především to, že
obvinění u poškozeného nejprve vytvořili stav tísně svými souběžně
probíhajícími vyděračskými praktikami (srov. skutky pod body 1/ až 4/), čehož
poté vědomě využili k získání dalších peněžních částek, tentokrát pod příslibem
urovnání situace ku prospěchu poškozeného. Utiskovaná osoba (poškozený) za
tohoto stavu zjevně jednala (tj. „něco konala“) pod nátlakem a v naději, že
okolnosti, které založily její nepříznivou situaci v důsledku zaplacení dalších
peněz, pominou. Skutková podstata trestného činu útisku podle § 237 tr. zák.
byla proto naplněna po objektivní i po subjektivní stránce. Nejvyšší soud
současně považuje za potřebné pro úplnost poznamenat, že z výše uvedených
důvodů nelze považovat za správný právní názor státního zástupce vyslovený ve
vyjádření k dovolání obviněného R. G., že ve skutečnosti měl být předmětný
skutek posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Uvádění
nepravdivých skutečností ze strany obviněných zde totiž nemělo za cíl uvést
poškozeného v omyl a v důsledku toho se ke škodě jeho majetku obohatit, nýbrž
zneužít situace poškozeného pod falešným příslibem, že stav tísně - pod jehož
tlakem (a nikoliv v důsledku omylu) jednal - mohou příznivě ovlivnit za
předpokladu, že poškozený jejich požadavkům vyhoví.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud
nedovodil, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející
rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo vytýkanými vadami. Nejvyšší soud
proto neshledal podaná dovolání ani v části, ve které jinak byla dovolateli
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna právně relevantně, jakkoliv
opodstatněnými.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak
bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněných J. G. a R. G. odmítají, přičemž
Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání. V dovolacím řízení současně nebyly shledány
důvody, aby z podnětu obviněného R. G. bylo postupováno podle § 265o odst. 1
tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).