ré podal obviněný P. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 8 To 58/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 5/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 57 T 5/2012, byl
obviněný P. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21
odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010
/dále jen „tr. zákoník“/) k § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku na tom
skutkovém základě, že „dne 22. 10. 2011 kolem 17.00 hodiny v P. – Č. M., ul.
F., ve 3. patře ve společně obývaném bytě, fyzicky napadl svou přítelkyni
poškozenou L. H., tak, že v úmyslu usmrtit ji bodl velkou silou kuchyňským
nožem s délkou čepele 18,5 cm a šířkou 4 cm do oblasti břicha, čímž jí způsobil
bodné poranění s vbodem délky 3 cm vpravo od mečového výběžku hrudní kosti a
bodným kanálem pronikajícím do dutiny břišní, s bodným poraněním horní plochy
levého jaterního laloku a krvácením do dutiny břišní, odmítal přivolání
lékařské pomoci a linku 112 zavolal až poté, co poškozená slíbila, že uvede, že
si zranění způsobila sama, a ke smrti poškozené nedošlo jen díky včasné
lékařské pomoci, přičemž tohoto skutku se dopustil přesto, že byl pravomocným
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 T 63/2007,
odsouzen za pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1
trestního zákona č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, z
jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 11. 8. 2010 se stanovením zkušební
doby na čtyři roky“. Za to byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1
tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní
pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro hl. m. Prahu, se sídlem P., N., na náhradě
škody částku 70.790,- Kč a poškozené L. H. částku 14.400,- Kč. Podle § 229
odst. 2 tr. ř. pak poškozenou L. H. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal
na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali jednak obviněný a v jeho
neprospěch do výroku o uloženém trestu též státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem
ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 8 To 58/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek částečně
zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, a za podmínek §
259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný pro výkon tohoto trestu
zařazuje podle 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou
ostrahou. Odvolání obviněného pak výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 8. 2012 (§ 139 odst.
1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i
rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. M. následně
dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst.
1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel)
namítl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně byl nesprávně právně
posouzen jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy. Zdůraznil, že poškozenou
bodl pouze jednou, přičemž bezprostředně poté jí přivolal odbornou lékařskou
pomoc. Ze soudně lékařského znaleckého posudku MUDr. Jiřího Hladíka vyplynulo,
že zranění poškozené mělo charakter těžké újmy na zdraví a k ohrožení jejího
života pro včasnou lékařskou pomoc nedošlo. Ke smrti pro způsobené zranění sice
dojít mohlo, ale nikoliv bezprostředně, nýbrž v řádu několika hodin. Riziko, že
může dojít ke smrtelnému následku, je však podle dovolatele dáno u mnoha
zranění majících povahu těžké újmy na zdraví. Dovolatel zároveň poukázal na to,
že nebylo prokázáno, že by poškozené aktivně bránil v přivolání lékařské
pomoci. Tu konečně přivolal sám. Pro nesprávnost právní kvalifikace skutku jako
pokusu vraždy svědčí podle dovolatele i ta skutečnost, že bezprostředně po činu
telefonoval svědku P. K. a chtěl situaci vzniklou po incidentu vyřešit. Z
provedeného dokazování taktéž nevyplynul žádný motiv, pro který by chtěl
poškozenou, byť v eventuálním úmyslu, usmrtit. S ohledem na charakter zranění
poškozené a jednání samotného dovolatele před i po činu bylo možno
inkriminovaný skutek právně kvalifikovat nejvýše jako zvlášť závažný zločin
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku,
nikoliv ovšem jako vraždu, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů.
Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího podle
dovolatele zároveň vychází z důkazů, které byly procesně nepoužitelné. Jedná se
o svědecké výpovědi na místě zasahujících policistů L. C., F. J. a M. S., kteří
po vniknutí do bytu, kde mělo dojít k projednávanému skutku, měli slyšet od
poškozené, že ji bodl právě dovolatel. Tito policisté obviněného zadrželi,
zabezpečili místo činu, vytěžovali poškozenou a prováděli dechovou zkoušku u
obviněného, jejíž výsledek byl součástí spisového materiálu a své závěry o něj
opřeli znalci MUDr. Kubej a PhDr. Klos. Fakticky tak prováděli úkony trestního
řízení v této věci formou neodkladných úkonů podle § 158 odst. 3 tr. ř. Jejich
následná výpověď jako svědků reprodukujících to, co se dozvěděli od poškozené,
je proto nepřípustným obcházením ustanovení trestního řádu, který jako důkazní
prostředek upravuje výpověď svědka s možností odepřít výpověď proti svému
druhovi podle § 100 odst. 1 tr. ř. Provedení těchto nezákonných důkazů je
zároveň porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a tato vada zakládá neústavnost napadených rozhodnutí.
Při konstatování protiústavnosti výše uvedených důkazů jsou ostatní důkazy
provedené ve věci pro závěr o vině dovolatele zjevně nedostačující. Odsuzující
rozsudek soudu prvního stupně je tedy zatížen vadami předpokládanými v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud odvolací soud výše konstatované
vady nezjistil a nenapravil, založil svým rozhodnutím existenci dalšího
dovolacího důvodu, a to podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Proto dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jeho
dovolání, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v
Praze i rozsudek Městského soudu v Praze a sám ve věci rozhodl tak, že ho uzná
vinným méně závažným trestným činem, než jak učinily soudy prvního a druhého
stupně.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“), která úvodem uvedla, že námitky obviněného jsou pouze
opakováním jeho obhajoby z celého trestního řízení, včetně řízení před soudem
druhého stupně. Poté zrekapitulovala průběh dokazování ve věci, zejména k
rozporům ve výpovědích samotné poškozené, pokud šlo o to, jakým způsobem
utrpěla předmětné zranění. Jestliže soudy zjistily, že to byl obviněný, kdo v
rozsudku uvedeným způsobem poškozenou bodl nožem, pak je podle státní
zástupkyně právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu
vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 14 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr.
zákoníku zcela namístě. Plně jí odpovídá především způsob vedení útoku velkou
silou za použití nože daných parametrů i to, že útok směřoval do oblasti
břicha, tedy lokality, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, jejichž
zásahem při bodnutí může dojít ke smrtelnému poranění. K zasažení jater, která
bezpochyby životně důležitým orgánem jsou, v posuzovaném případě došlo se všemi
z toho vyplývajícími riziky, včetně hrozící smrti. Státní zástupkyně se
ztotožnila i s posouzením subjektivní stránky trestného činu vraždy oběma
soudy. V této souvislosti poukázala i na chování dovolatele po činu, kdy sice
poškozené přivolal lékařskou pomoc, ale učinil tak až po určitém váhání a
především pod podmínkou, že mu poškozená musela nejprve slíbit, že vinu za
vznik zranění vezme na sebe. Protože se dovolatel dopustil takového činu
opětovně, správně byla užita i právní kvalifikace skutku jako pokusu zvlášť
závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1,
odst. 3 písm. h) tr. zákoníku.
Námitku obviněného stran procesní nezpůsobilosti výpovědí svědků F. J., M. S. a
L. C. shledala státní zástupkyně neopodstatněnou s poukazem na to, že
dovolateli nelze přisvědčit v tom, že by jmenovaní policisté prováděli úkony
trestního řízení ve smyslu § 158 odst. 3 tr. ř., což by jinak bránilo tomu, aby
mohli být vyslechnuti jako svědci k situaci na místě činu v době jejich
příchodu do bytu a k tomu, co bylo důvodem zajištění osoby obviněného.
Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně s tím, že napadené rozhodnutí ani jemu
předcházející řízení není zatíženou takovou vadou, kterou by bylo nutno
odstranit cestou dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky v
neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) podané dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Výslovný
souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak ve smyslu § 265r odst. 1
písm. c/ tr. ř. vyjádřila pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný P. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť
napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve
věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze z podnětu
odvolání státní zástupkyně zrušil výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody
obviněného, kterého pro výkon tohoto trestu nově zařadil do věznice se zvýšenou
ostrahou. Současně je přípustné i podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř., neboť soud samostatným výrokem zamítl řádný opravný prostředek (odvolání)
obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým
byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g), l) tr. ř., na které odkazuje.
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť
Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve
veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto
dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za
předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně
zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst.
7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že hmotně právnímu důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka týkající se nepoužitelnosti důkazů
svědeckými výpověďmi na místě činu zasahujících policistů L. C., F. J. a M. S.
Soudy obou stupňů tuto procesní námitku neponechaly bez povšimnutí a ve svých
rozhodnutích se s ní vypořádaly (viz str. 17 shora rozsudku soudu prvního
stupně a str. 4 dole rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec jejich závěrů
považuje Nejvyšší soud za potřebné jako obiter dictum doplnit, že předmětné
výpovědi zdaleka nebyly jedinými (osamocenými) důkazy, které svědčily pro
věrohodnost výpovědi poškozené učiněné v hlavním líčení, podle níž jí bodné
poranění způsobil obviněný. Jednání obviněného, jak je popsáno ve výroku o vině
z rozsudku soudu prvního stupně, bylo kromě toho zjištěno i dalšími důkazy, a
to výpověďmi na místo přivolaných záchranářů, osob blízkých poškozené i
obviněnému a především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství, jeho doplňkem a výpovědí znalce MUDr. Jiřího Hladíka.
Znalec jednoznačně vyloučil možnost vzniku zranění poškozené způsobem, jak jej
předkládal v rámci své obhajoby obviněný, tj. že se proti němu zvedla a na nůž
se nabodla. Stejně tak podle něho nebylo možno toto zranění vysvětlit tím, že
se poškozená obviněnému pokusila vytrhnout nůž, který držel pevněji v ruce, pak
jakoby se zamotala a na nůž sama upadla. Rovněž verzi, kterou poškozená dříve
uváděla v rámci prováděné rekonstrukce, znalec vyloučil. Po seznámení s
pozdější výpovědí poškozené v hlavním líčení, znalec uvedl, že tento způsob
vzniku mechanismu zranění, jak jej nově popisuje, plně odpovídá objektivnímu
lékařskému nálezu. Nelze tedy přijmout tvrzení dovolatele, že bez shora
uvedených výpovědí policistů, kteří provedli prvotní úkony ve věci, především
tedy jeho zadržení po činu, by další ve věci provedené dokazování nebylo
dostatečným podkladem pro závěr o jeho vině stíhaným skutkem.
Hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil
obviněný právně relevantně námitkou, že zjištěný skutkový stav věci, z něhož
soudy vycházely, neumožňoval dovodit, že jednal v úmyslu jiného usmrtit. Jinými
slovy, že objektivně zjištěné okolnosti vylučovaly právní kvalifikaci jeho
jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k
následujícím závěrům:
V obecné rovině je předně zapotřebí rozvést, že zvlášť závažný zločin vraždy
podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí.
Pokusu tohoto trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se pachatel
dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k
dokonání trestného činu, kdy pachatel jedná v úmyslu trestný čin vraždy
spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde.
K závěru o vražedném úmyslu nestačí jenom zjištění, že pachatel úmyslně vykonal
něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě přivodit smrt. Je totiž zásadně třeba,
aby úmysl pachatele, ať přímý (§ 15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý
(§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) směřoval k usmrcení jiného. Pro obě formy
úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění
vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti). Podle
právní nauky srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia
Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných
skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním
jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s
následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. srov. V. Solnař, J. Fenyk,
D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné
vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003, To znamená, že rovněž
eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle.
Jinými slovy, u nepřímého úmyslu (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), který u
dovolatele dovodily soudy obou stupňů, musí být zjištěno (prokázáno) vědomí
pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, tj.
způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním
srozuměn. Vždy je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k útoku
pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok
proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti
takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod. (srov. např. R
19/1969 SbRt.).
Výše uvedené zásady soudy v nyní projednávané trestní věci neporušily.
Skutkový stav věci, který zjistily a měly při hmotně právním posouzení jednání
obviněného P. M. k dispozici, lze stručně shrnout tak, že jeho konfliktní
společné soužití s poškozenou vyvrcholilo dne 22. 11. 2011 tím, že se rozhodl z
bytu poškozené odejít. To si však posléze rozmyslel, od odchodu upustil a
namísto toho spolu s poškozenou popíjeli víno. Kolem 16.30 hodin něco vařil v
kuchyni, zatímco poškozená seděla v pokoji na sedačce zády ke kuchyňskému
koutu. Obviněný k ní přišel a v ruce měl kuchyňský nůž s délkou čepele 18,5 cm
a šířkou 4 cm, sedl si na taburet proti ní po pravé straně, nůž položil na
konferenční stolek špičkou směrem k ní a pronesl, že ji zabije. Poškozená se
tomu začala smát a řekla, že si je jistá tím, že to neudělá. Poté si ještě
několik minut povídali, když se obviněný náhle a nečekaně zvedl a bodl
poškozenou z pravé strany velkou silou do horní části břicha, čímž jí způsobil
poranění s vbodem délky 3 cm vpravo od mečového výběžku hrudní kosti a bodným
kanálem pronikajícím do dutiny břišní s bodným poraněním horní plochy levého
jaterního laloku a krvácením do dutiny břišní. Následně poškozené odmítal
přivolat lékařskou pomoc, což nakonec učinil až poté, kdy mu na jeho žádost
slíbila, že uvede, že se poranila sama. Výše popsané zranění přitom poškozenou
přímo ohrozilo na životě a k její smrti nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci.
Takto zjištěné a v rozsudku soudu prvního stupně popsané okolnosti útoku
obviněného (dovolatele) na poškozenou, kterého se dopustil přesto, že byl
pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 T
63/2007, odsouzen za pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219
odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání pěti
let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 11. 8. 2010 se stanovením
zkušební doby na čtyři roky, právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako
pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140
odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku plně odůvodňují.
Dovolatel v posuzovaném případě jednal se znalostí všech rozhodných skutkových
okolností. Musel především vědět, jakého nástroje používá a proti které části
těla poškozené vede útok (bodnutí). Musel počítat i s tím, že při razantním
bodnutí masivním kuchyňským nožem (viz výše uvedené parametry) jeho čepel
pronikne do břicha poškozené (tedy měkčí části trupu) poměrně hluboko. Na
poškozenou zaútočil překvapivě a ve chvíli, kdy to vůbec nečekala, nepohybovala
se a nacházela se ve statické poloze vsedě. Jak soudy zjistily, bodnutí vedl s
velkou intenzitou a do lokality, kde jsou uloženy životně důležité orgány, což
je všeobecně známo i mezi podprůměrně intelektově vybavenými jedinci. Poranění
orgánu, jež bezprostředně ohrožovalo život poškozené, konkrétně jater, pak
poškozené skutečně způsobil. Poškozená, která zůstala při vědomí, ho žádala, ať
jí zavolá lékařskou pomoc, což však ihned neučinil. Naopak jí poskytnutí pomoci
nejprve odpíral a vázal je na příslib, že řekne, že si poranění způsobila sama.
Tedy ani po činu se v podstatě nijak nezajímal o další osud poškozené, ale
podnikal především kroky k tomu, aby se vyhnul trestní odpovědnosti za svůj
čin. To ostatně potvrzuje i výpověď svědka P. K., který uvedl, že mu obviněný
(dovolatel) po činu zatelefonoval a přiznal se, že poškozenou bodl, vyjádřil
obavu, že ho „zavřou“, a ptal se ho, co má dělat.
Výše uvedené skutečnosti (nehledě na výše konstatovanou výhrůžku zabitím na
adresu poškozené), svědčí jak o vědomí dovolatele, že inkriminovaným počínáním
může způsobit poškozené smrt, tak zároveň o dostatku vůle přivodit tento
následek (účinek) vlastním jednáním. Přistoupí-li k tomu soudy akcentovaná
skutečnost, že bezprostředně po činu byl k dalšímu osudu poškozené lhostejný do
té míry, že přivolání rychlé záchranné služby podmínil jejím příslibem, že
vypoví v jeho prospěch nepravdu o původu jejího zranění, nelze než uzavřít, že
byl pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy uznán vinným právem.
Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího
soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na
dovolatelem namítaných vadách spočívajících v nesprávném právním posouzení
skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože dovolání obviněného P. M. bylo dílem opřeno o námitky, které pod
použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř.
podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno
opodstatněným, nelze mu přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího uplatněného
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že
by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler