3 Tdo 571/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem ve prospěch obviněného M. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 10 To 93/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 25/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 5 T 25/2017, byl M. K. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem opilství dle § 360 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu loupeže dle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu bylo uloženo ochranné protialkoholní ústavní léčení. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, J. H. a J. P.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 10 To 93/2017, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému usnesení soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel) dovolání ve prospěch obviněného M. K., a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zařazení pachatele do příslušného typu věznice je hmotněprávním institutem a v tomto ohledu napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Dovolatel rozvedl, že Vrchní soud měl změnit výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, jímž byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, tedy do již neexistujícího typu věznice, namísto zařazení do věznice s ostrahou, a to vzhledem k novelizaci § 56 tr. zákoníku, k níž došlo s účinností od 1. 10. 2017. Až usnesením odvolacího soudu nabylo právní moci rozhodnutí ohledně zařazení obviněného do určitého typu věznice, a to ve znění zákona již neodpovídajícím realitě. Na nyní řešený případ lze vztáhnout přechodné ustanovení čl.
II bodu 2 zákona č. 58/2017 Sb., jelikož v rámci odvolacího řízení bylo v širším smyslu rozhodováno i o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný obviněným. Nelze potvrdit správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud toto rozhodnutí v době rozhodování odvolacího soudu nerespektuje znění platného a účinného zákona. Změna zákona, ke které došlo v mezidobí mezi vydáním rozhodnutí nalézacího soudu a vydáním rozhodnutí odvolacího soudu, byla sama o sobě důvodem pro kasaci výroku o způsobu výkonu trestu.
Není totiž možné, aby nabyl právní moci výrok o zařazení obviněného do typu věznice, který v době rozhodování odvolacího soudu účinný zákon neznal. Vrchní soud v tomto ohledu tedy postupoval chybně. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 10 To 93/2017, stejně tak, jako i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle § 265m odst. 1 trestního řádu nově sám rozhodl tak, že se obviněný M.
K. pro výkon trestu odnětí svobody v trvání pěti let uložený za zločin opilství podle § 360 odst. 1 trestního zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. 5 T 25/2017 zařazuje do věznice s ostrahou, a to podle § 56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku“. Současně dovolatel uvedl, že shledá-li Nejvyšší soud, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládá § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu, tak i pro tento případ vyjadřuje souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se obviněný do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z obsahu dovolacích námitek nejvyššího státního zástupce je zřejmé, že jeho výhrady směřovaly proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Jako takové byly proto z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantní, jak ovšem dovolací soud zjistil, jedná se o výhrady zjevně neopodstatněné.
Naprosto shodnou argumentací totiž podložil dovolatel již své dřívější dovolání, vztahující se k obsahově obdobné právní otázce. Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl usnesením ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 498/2018, kterým jej podle § 265j trestního řádu zamítl. V citovaném usnesení se Nejvyšší soud jednotlivými výhradami dovolatele zevrubně zabýval. Proto lze na označené usnesení odkázat. K nyní posuzované věci lze pak uvést následující podstatné skutečnosti.
Podle § 56 odst. 1 tr. zákoníku, účinného počínaje 1. 10. 2017, nepodmíněný trest odnětí svobody se vykonává diferencovaně ve věznici s ostrahou [písm. a)], nebo se zvýšenou ostrahou [písm. b)].
Novelou trestního zákoníku – zákonem č. 58/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jenž nabyl účinnosti dnem 1. 10. 2017, došlo mimo jiné k nahrazení dosavadních čtyř typů věznic (s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou) pouze typy dvěma (s ostrahou a se zvýšenou ostrahou). Podle přechodných ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. zařazení odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem a do věznice s dozorem se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na zařazení do věznice s ostrahou (viz část první, čl. II bod 1.) a při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije § 56 trestního zákoníku, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (viz část první čl. II bod 2.).
V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, vyhlášen dne 9. 8. 2017. Soud prvního stupně se tedy správně řídil trestním zákoníkem, účinným do 30. 9. 2017.
O správnosti postupu soudu druhého stupně, který o odvolání obviněného rozhodoval dne 28. 11. 2017 a nevzal v úvahu již platnou a účinnou novelu trestního zákoníku, však již lze důvodně pochybovat.
Dovolatel správně konstatoval, že na projednávaný případ lze vztáhnout přechodné ustanovení uvedené v části první, čl. II bodu 2., neboť odvolací soud, který přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně, ve skutečnosti rozhodoval i o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný před dnem nabytí účinnosti zákona č. 58/2017 Sb. Stalo se tak proto, že přezkoumával na podkladě odvolání obviněného výrok o vině a trestu. Šlo tedy o rozhodovací proces, který mohl vést i ke změně výroku o druhu a výši uloženého trestu. Na odvolacím soudu proto bylo, aby rozhodnutí soudu prvního stupně, byť je shledal správným, zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu a v návaznosti na to nově rozhodl podle novelizované právní úpravy shora citované. Obviněného měl pro výkon trestu odnětí svobody zařadit do věznice s ostrahou. Jestliže takové rozhodnutí neučinil a odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, zatížil své usnesení vadou. Uvedená vada však není důvodem zásahu do existence pravomocného rozhodnutí soudu a pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Jestliže se podle přechodného ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. zařazení odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem a do věznice s dozorem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na zařazení do věznice s ostrahou (část první, čl. II bod 1.), není v projednávané věci třeba stran způsobu výkonu trestu odnětí svobody nic napravovat. K přeřazení do nového typu věznice dojde automaticky na základě přechodného ustanovení. Dnem účinnosti tohoto zákona se zařazení odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem a do věznice s dozorem mění na zařazení do věznice s ostrahou.
V kontextu nyní projednávané věci lze rekapitulovat, že Nejvyšší soud se s názorem nejvyššího státního zástupce stran chybného postupu odvolacího soudu při přezkumu výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně ztotožňuje. Na rozdíl od něj se ale domnívá, že vzhledem k tomu, že uvedené pochybení nemělo žádný vliv na právní postavení obviněného a stav vyvolaný rozhodnutím soudu prvního stupně, resp. posléze rozhodnutím odvolacího soudu, se v mezidobí v důsledku přechodného ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. (viz část první, čl. II bod 1.) fakticky již napravil, není nutné (a ani účelné) přistupovat ke zrušení napadeného rozhodnutí a v návaznosti na to k učinění nového rozhodnutí podle § 265m odst. 1 trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky nejvyššího státního zástupce nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu