3 Tdo 573/2024

3 Tdo 573/2024-151

USNESENÍ

3 Tdo 573/2024- Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání, které podala obviněná L. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 5 To 274/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 45/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. M. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 89 T 45/2023, byla obviněná L. M. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustila tím, že

dne 27. února 2023 v době okolo 23:15 hodin řídila v Brně, minimálně od parkoviště XY na XY po XY, osobní motorové vozidlo tov. zn. AUDI A3, reg. zn. XY, černé barvy, kde byla zastavena a kontrolována hlídkou Policie ČR, přičemž u ní byl proveden test na přítomnost omamných a psychotropních látek přístrojem DrugWipe 5 SP, a to s pozitivním výsledkem na přítomnost amfetamin a cocain, když znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie bylo v její krvi zjištěno 228 ng/ml metamfetaminu a 3,6 ng/ml benzoylecgoninu, což je množství, při kterém nelze bezpečně ovládat vozidlo.

2. Za to byla jmenovaná obviněná odsouzena podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle 274 odst. 1 za použití § 67 odst. 2 písm. a), písm. b) a 68 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zákoníku jí byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 80denních sazeb po 250 Kč, celkem tedy ve výši 20 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 22 měsíců.

3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 5 To 274/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o peněžitém trestu. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 5 To 274/2023, podala obviněná L. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněná zpochybňuje závěr soudů o úmyslném zavinění, a to jak závěr soudu prvního stupně, který konstatoval zavinění ve formě přímého úmyslu, tak i soudu odvolacího, který dovodil úmysl nepřímý. Poukazuje na to, že ačkoliv věděla, že řízením motorového vozidla po předchozím požití návykové látky může ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit větší škodu, nevěděla, a s ohledem na zjištěné skutečnosti ani při nejlepší vůli vědět nemohla, že se v okamžiku převzetí řízení nachází ve stavu vylučujícím způsobilost, a nemohla tedy být ani srozuměna s následkem.

Soudy obou stupňů nesprávně ztotožnily úmysl obviněné přivést se do stavu ovlivnění návykovou látkou, který sám o sobě trestný není, s úmyslem pod vlivem této látky vykonávat činnost, při které by mohlo dojít k ohrožení zdraví, života nebo majetku. Oba soudy se podle názoru obviněné vůbec nevypořádaly s relevantními tvrzeními obviněné ohledně skutkového omylu ani výpověďmi svědků svědčícími v její prospěch (zejm. svědek K.). Naopak odvolací soud v rozporu se zásadou nestrannosti akcentoval výpověď svědka K., která vyznívala v neprospěch obviněné, aniž by vysvětlil, proč tomuto svědkovi uvěřil více než druhému (přestože oba byli policisty a členy téže hlídky provádějící silniční kontrolu).

Obviněná reflektovala jako reálnou objektivní skutečnost, že požila nějakou látku, o které jí bylo řečeno, že se jedná o kokain. V okamžiku aplikace této látky a v následujících hodinách však nemohla určit (objektivně vnímat), o jakou látku se jednalo a jak dlouho přesně potrvá doba její nezpůsobilosti řídit motorové vozidlo. Předchozí úsudek obviněná nemohla použít, neboť se jednalo o první zkušenost. Složka vědění v době, kdy se skutek stal, i před ní, nesměřovala ke spáchání přečinu. Obviněná relevantní vědění nabyla nejdříve při výsledku orientační zkoušky na návykové látky, tedy ex post.

V řízení nevyšla najevo žádná skutečnost, ze které by se dalo dovodit úsilí obviněné vyvolat relevantní trestněprávní následky její aktivitou. Obviněná ve všech fázích řízení shodně vypověděla, že žádný přečin spáchat nechtěla, a vycházejíc ze subjektivních poznatků, dospěla k závěru, že je způsobilá motorové vozidlo řídit. V žádném případě nepojala rozhodnutí jednat tak, aby skutkovou podstatu ohrožení pod vlivem návykové látky spáchala. Naopak zdůrazňovala, že je svědomitou řidičkou a že až na ojedinělé přestupky převážně administrativního charakteru zákon dodržuje, což v řízení vyvráceno nebylo.

Chyběla tedy vůle obviněné skutek spáchat, což by předpokládalo znalost nebo alespoň důvodnou domněnku, že stále není způsobilá řídit. Žádnou takovou znalost nebo povědomí se prokázat nepodařilo. Přímý úmysl tedy v řízení prokázán nebyl. Obviněná se proto domnívá, že úvahy obou soudů k existenci úmyslu jsou nesprávné a založené na chybných předpokladech, resp. směšování vůle přivést se do stavu vylučujícího způsobilost řídit motorová vozidla, vědomost takového stavu v rozhodné době a vůle v tomto stavu spáchat přečin ohrožení pod vlivem návykové látky.

Z pohledu dovolacího důvodu se tedy jedná o

6. Další část námitek obviněné směřuje proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Obviněná má za to, že v něm absentuje individualizace na projednávaný případ a zejména závěr o míře ovlivnění obviněné, bez kterého nešlo učinit spolehlivý závěr o skutečné míře ohrožení. Ani výslech znalkyně nepřinesl objasnění některých významných skutkových okolností a požadovanou individualizaci. Sdělení znalkyně, že existuje velký rozpor mezi tím, co se dotyčný domnívá, že cítí, a jak ho vnímá okolí, přičemž i když se dotyčný cítí být neovlivněn, velice často ho okolí vnímá jako ovlivněného, je v rozporu s výpovědí svědka K., který obviněnou vnímal jako neovlivněnou, tedy shodně, jako se vnímala ona. Obviněná uzavírá, že je-li odůvodnění napadeného usnesení z podstatné části založeno na závěrech vadného znaleckého posudku, musí se nutně jednat o nesprávné právní posouzení.

7. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby rozhodl sám a obviněnou zprostil obžaloby, popř. aby upustil od potrestání.

8. Dovolání obviněné bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

9. Státní zástupkyně je toho názoru, že dovolání obviněné je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. Městský soud v Brně realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Brně, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě a velmi podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.

10. Trestná činnost obviněné byla podle státní zástupkyně jednoznačně prokázána výsledky rozboru krve a zejména pak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, které u hlavního líčení stvrdila znalkyně Mgr. Andrea Brzobohatá, Ph.D. O věrohodnosti výsledků provedeného rozboru krve i moči a závěrech této znalkyně není možno mít žádných pochybností s tím, že podle konstantní judikatury je třeba vycházet z hladiny drogy v krvi zjištěné při toxikologickém vyšetření krve, když závěry týkající se posouzení otázky vyloučení způsobilosti řídit motorové vozidlo nemohou být založeny na subjektivním tvrzení posuzované osoby, že žádné ovlivnění po téměř dvou dnech ani nepociťovala, respektive, že se jednalo o její prvotní zkušenost s takovými návykovými látkami, kdy si nebyla jistá, o jakou látku se jednalo a nevěděla, za jakou dobu ovlivnění vyprchá. Ze závěrů znaleckého posudku a zejména výpovědi znalkyně Mgr. Brzobohaté, Ph.D., je patrno, že v krevním séru obviněné, které jí bylo odebráno dne 28. 2. 2023 v 00:12 hod., tedy asi hodinu po předmětné jízdě motorovým vozidlem, byla zjištěna hodnota 228 ng/ml amfetaminu, tato látka je přitom podle zákona č. 167/1998 Sb. a nařízení vlády č. 463/2013 Sb. zařazena mezi psychotropní látky. Z hlediska vyvození trestní odpovědnosti jednání obviněné je především třeba odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2020. Podle tohoto stanoviska je existence stavu vylučujícího způsobilost ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku dána, jestliže řidič řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, přičemž v jeho organismu byla rozborem krevního séra zjištěna koncentrace této látky v hodnotě dosahující nejméně limitu, který je v tomto stanovisku uveden pro každou jednotlivou návykovou látku zvlášť. V případě metamfetaminu se konkrétně jedná o hodnoty nejméně 150 ng/ml. Jednání obviněné L. M. tak podle státní zástupkyně bylo provedenými důkazy plně prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je plně přiléhavá. Obviněná jednala s ohledem na okolnosti daného případu nejméně ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť věděla, že řízením motorového vozidla po předchozím požití návykové látky (tedy ve stavu vylučujícím tuto způsobilost) může ohrozit život nebo zdraví lidí či způsobit značnou škodu na majetku a pro případ, že toto způsobí, s tím byla i řádně srozuměna.

11. Jelikož má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřila přitom souhlas s tím, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

13. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. Obviněná v podaném dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

16. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

17. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je dále vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Na podkladě obviněnou uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné. IV. Důvodnost dovolání

20. Z předloženého dovolání se podává, že obviněná L. M. jím brojí proti výroku o vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, resp. proti té části usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zůstává nezměněn. Namítá přitom jednak vady znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jednak poukazuje na absenci zavinění (subjektivní stránky přisouzeného přečinu). V tom spatřuje nesprávné hmotněprávní posouzení.

21. Předtím, než se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením samotné důvodnosti a opodstatněnosti dovolání, je podanému dovolání nejprve nucen vytknout, že ačkoliv obviněná v něm uplatnila toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat rovněž ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněná svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl jinak (kromě zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o peněžitém trestu) odvoláním napadený rozsudek ponechán nezměněn, nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který ji uznal vinnou žalovaným skutkem a uložil jí trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

22. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

23. Dále je možno uvést, že ze shora uvedeného stručného shrnutí a výše podrobně popsaného obsahu dovolací argumentace obviněné je zřejmé, že obviněná svým mimořádným opravným prostředkem uplatnila námitky procesní, skutkové i právní povahy. Současně je však Nejvyšší soud nucen upozornit, že obviněná v podaném dovolání v zásadě toliko opakuje obhajobu, kterou ve své většině uplatnila již v dřívějších fázích trestního řízení, přičemž jejími námitkami se řádně zabýval soud druhého stupně a s těmito se vypořádal. Již sama tato skutečnost přitom zpravidla značí zjevnou neopodstatněnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

24. Pokud jde o procesní námitku, kterou obviněná zaměřila proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, resp. proti výslechu znalkyně Mgr. Andrey Brzobohaté, Ph.D., přičemž jmenované znalkyni vytýká, že nezkoumala míru ovlivnění obviněné drogou zjištěnou v její krvi, Nejvyšší soud konstatuje, že touto námitkou se řádně zabýval již soud odvolací. Ten dospěl ke zcela správnému závěru, že s ohledem na závěry uvedené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2020, publikovaného pod č. 2/2020 Sb. rozh. tr., lze závěr o vině řidiče, který řídí motorové vozidlo po užití jiné návykové látky než alkoholu, jejíž koncentrace v krevním séru dosáhne nejméně tam uvedených hodnot (v případě metamfetaminu zjištěného v krvi obviněné je hranicí hodnota 150 ng/ml), přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky, učinit již na podkladě zjištění o výši koncentrace příslušné návykové látky obsaženého ve znaleckém posudku nebo odborném vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. V tomto případě tak není třeba opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ke zjištění stupně ovlivnění řidiče návykovou látkou.

25. Z právě uvedeného je zřejmé, že otázku ovlivnění obviněné návykovou látkou zjištěnou v její krvi (kterážto je otázkou pro znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nikoliv pro znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie) nebylo v nyní projednávané trestní věci nutno zkoumat. Nebyla totiž dána žádná z výjimek uvedených v citovaném stanovisku (viz výjimky vyjmenované soudem druhého stupně v bodě 9. odůvodnění jeho rozhodnutí), které by vylučovaly obecné pravidlo, že pro závěr o tom, že řidič se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku, postačí opatření toliko znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Pokud obviněná v nyní podaném dovolání uvádí, že znalkyně Mgr. Andrea Brzobohatá, Ph.D., se měla jí (resp. jejím obhájcem) předestřenými otázkami zabývat, pak zcela pomíjí, že posouzení ovlivnění návykovou látkou zjištěnou v její krvi jednak nespadá do kompetence toxikologa, jednak zodpovězení této otázky není pro vyslovení viny přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku nutné, a to právě s ohledem na závěry vyslovené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu vydaného pod sp. zn. Tpjn 300/2020. Ze stejného důvodu není podstatné, jakým způsobem vnímala své ovlivnění sama obviněná či přítomní policisté. Je tak možno konstatovat, že pro závěr o tom, že obviněná se v době, kdy řídila motorové vozidlo, nacházela ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, plně postačilo zkoumání toxikologické. To přitom dospělo k jednoznačnému závěru, že obviněná se s ohledem na zjištěnou hladinu koncentrace metamfetaminu ve výši 228 ng/ml nacházela ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Rozsah provedeného dokazování je tedy pro závěr o vině dostačující.

26. Stěžejní část dovolací argumentace obviněné se pak týká naplnění subjektivní stránky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná, zjednodušeně řečeno, namítá, že její úmysl nesměřoval k ohrožení zákonem chráněných zájmů, tedy k ohrožení zdraví, života nebo majetku, neboť v době, kdy motorové vozidlo řídila, byla přesvědčena o tom, že již není ovlivněna požitou návykovou látkou.

27. Z obsahu předloženého dovolání je zřejmé, že obviněná, ačkoliv stran naplnění subjektivní stránky poukázala na nesprávní právní posouzení této okolnosti soudy nižších stupňů, ve skutečnosti uplatňuje spíše skutkovou argumentaci, když, zjednodušeně vyjádřeno, namítá, že nevěděla, jak dlouho u ní bude požitá návyková látka zjistitelná, přičemž v době řízení na sobě žádné ovlivnění nepozorovala. Soudy nižších stupňů proto podle ní pochybily, pokud jí přičetly úmyslné zavinění.

28. Pokud jde o otázku podřazení uvedené námitky obviněné pod některý ze zákonem stanovených důvodů dovolání, je nutno uvést, že ačkoliv závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, nepochybně je závěrem právním, tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, P. § 15. Úmysl. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 336).

29. I přes skutečnost, že podřazení převážně skutkové dovolací argumentace obviněné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se týká právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, je problematické, stejně tak jako podřazení pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněná ve vztahu k subjektivní stránce nepoukazuje na to, že by závěry soudů byly ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů, Nejvyšší soud k této otázce uvádí následující.

30. Je zejména zjevné, že pokud obviněná rozporuje závěr soudu prvního stupně o tom, že se přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku dopustila v úmyslu přímém, její argumentace v této části zcela pomíjí skutečnost, že tento nesprávný závěr nalézacího soudu byl korigován soudem odvolacím. Soud druhého stupně u obviněné shledal zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Této skutečnosti si je přitom obviněná vědoma, což vyplývá ze zbývající části jejího dovolání.

31. Zavádějící je rovněž argumentace obviněné, v rámci které soudům nižších stupňů vytýká, že tyto zaměnily úmysl obviněné přivést se do stavu ovlivnění návykovou látkou, který sám o sobě pochopitelně trestný není, s úmyslem pod vlivem této látky vykonávat činnost, při které by mohlo dojít k ohrožení zdraví, života nebo majetku. Je zřejmé, že takové záměny se nižší soudy nedopustily, neboť zavinění obviněné posuzovaly toliko ve vztahu k ohrožovacímu následku, který je podstatou přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku (ohrožení života nebo zdraví lidí či majetku), a nikoliv k samotnému přivedení obvinění do stavu ovlivnění návykovou látkou.

32. K samotné podstatě dovolací argumentace obviněné týkající se naplnění subjektivní stránky pak Nejvyšší soud uvádí následující. Je skutečností, že přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem ohrožovacím, kterým je sankcionováno úmyslné vykonávání zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku, ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si pachatel přivodil vlivem návykové látky (srov. ŠÁMAL, P.; ŠÁMALOVÁ, M.; GŘIVNA, T. § 274. Ohrožení pod vlivem návykové látky. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3622).

33. Pokud jde o vědomost obviněné o tom, že s ohledem na předchozí konzumaci návykových látek se nacházela ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo, je nutno odmítnout obhajobu obviněné založenou na tvrzení, že nejednala úmyslně, neboť na sobě žádné ovlivnění nepozorovala. Je totiž zapotřebí vycházet z toho, že osoba, která užije návykovou látku, se zpravidla nemůže spoléhat na svůj laický úsudek ohledně toho, zda se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo či zda tento stav již pominul. Jak ostatně přiléhavě při svém výslechu uvedla znalkyně Mgr. Brzobohatá, Ph.D., osoba po požití drogy může pouze velmi obtížně rozpoznat míru svého ovlivnění. To koneckonců platí i v případě alkoholu, po jehož požití se dotyčná osoba rovněž nemůže spoléhat toliko na vlastní úsudek a vlastní vnímání svého ovlivnění. V nyní posuzované věci navíc obviněná řídila motorové vozidlo již druhý den poté, co užila poměrně velké množství návykové látky (podle jejího tvrzení kokainu, podle toxikologických výsledků spíše návykové látky obsahující metamfetamin). Je přitom všeobecně známo, a takovou informaci lze snadno dohledat, že u těchto návykových látek (stimulantů) trvá i několik dnů, než je osoba po jejich konzumaci způsobilá řídit motorové vozidlo. Pokud obviněná po relativně krátké době (zhruba 43 hodinách) od užití poměrně velkého množství stimulační drogy hodlala řídit motorové vozidlo, bylo její povinností si tuto informaci zjistit a přesvědčit se, že tak může učinit bez nebezpečí pro ostatní účastníky silničního provozu, případně majetkové hodnoty (mohla např. podstoupit domácí test na přítomnost návykových látek, který je běžně volně dostupný). Tím spíš to platí za situace, kdy obviněná podle svého vlastního vyjádření neměla s drogami žádnou předchozí zkušenost. Pokud takto nepostupovala a nevyvinula ani elementární snahu o zjištění toho, zda již je způsobilá řídit motorové vozidlo, navíc za situace, kdy si byla vědoma, že po požití drogy je taková činnost zakázána, neboť ovlivnění návykovou látkou má vliv na kvalitu reakcí řidiče, lze dovodit její lhostejnost ve vztahu k možnému ohrožení právem chráněného zájmu (ochrana života a zdraví lidí a jejich majetku). Vědomostní i volní složka nepřímého úmyslu tak byla naplněna. Z toho důvodu je správný závěr odvolacího soudu o tom, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.

34. Vzhledem k tomu, že všechny dovolací námitky vyhodnotil Nejvyšší soud jako neopodstatněné, nemohlo dojít k naplnění obviněnou uplatněných dovolacích důvodů ani souvisejícího a pouze implicitně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

35. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné L. M. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 7. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu