Nepochybil proto odvolací soud, jestliže předmětný skutek v případě obviněného
S. S. kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zák. (s ohledem na způsob provedení činu, promyšlenost a koordinovanost
celého jednání byl naplněn i materiální předpoklad této právní kvalifikace
podle § 88 odst. 1 tr. zák.).
Podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu
nebo na jeho pokusu ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo
řídil (organizátor).
Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající v iniciování
dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání
osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku,
rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti,
zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících
se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností
předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba
považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se
podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám a vyžadování
jejich splnění apod. (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S., Trestní zákon,
Komentář, 5. vydání Praha : C.H.Beck, 2003, str. 97, 98).
Z popisu skutku vyjádřeného ve výroku napadeného rozsudku je zřejmé, že
obviněný J. Č. se společně s dalšími obviněnými po předchozí vzájemné dohodě
podílel na naplánování a přípravě přepadení R. H., … , tak, že rozšířili
nepravdivou informaci o prodeji nadlimitní nafty, k sjednání fiktivního obchodu
s touto nadlimitní naftou si najali utajené svědky Š. a V. s tím, že jednání
obžalovaných směřovalo k násilnému zmocnění se částky 1.000.000,- Kč ku škodě
R. H. Takto zosnovaný záměr dne 7. 12. 1999 kolem 18.30 hodin v M. obviněný S.
S. s dalšími dvěma přesně nezjištěnými osobami uskutečnil, jak shora uvedeno.
Takové jednání obviněného J. Č. vykazovalo z hlediska výše uvedených
teoretických východisek znaky úmyslného (ve formě úmyslu přímého podle § 4
písm. a/ tr. zák.) zosnování konkrétního trestného činu – trestného činu
loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který další pachatelé
dokonali (i dokončili). Odvolacímu soudu nelze tudíž vytýkat, pokud dovodil (i
s přihlédnutím k zásadě akcesority účastenství), že jmenovaný obviněný naplnil
znaky účastenství (ve formě organizátorství) na uvedeném trestném činu. Popsaná
skutková zjištění vylučují možnost odlišné právní kvalifikace (jako přípravy
či pokusu trestného činu podvodu), jak se toho dovolatel domáhal.
Odvolací soud přitom neporušil zákaz reformationis in peius (změny k horšímu),
neboť napadeným rozsudkem nedošlo k takovému výsledku řízení, jenž by byl v
porovnání s předcházejícím rozsudkem pro obviněného méně příznivý. Zejména
ovšem nutno zdůraznit, že namítané pochybení odvolacího soudu v tomto směru
nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný
dovolací důvod) podřadit.
Z rozvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat právně relevantním námitkám
obou dovolatelů žádné opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných S. S. a J. Č.
odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 4.
2004 sp. zn. III. ÚS 120/04, byla ústavní stížnost obviněného J. J. proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 10 To 148/03,
odmítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že
„Jmenovaný soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž bylo
podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení a opodstatněně shledal, že
skutkový stav o fyzickém napadení poškozeného a odcizení peněz, jakož i o
účasti obžalovaných na přípravě, zorganizování a uskutečnění trestného činu
loupeže byl náležitě zjištěn. Pokud šlo o stěžovatele (obviněného J. J.), jeho
účast na trestné činnosti důvodně zhodnotil jako organizátorství trestného činu
loupeže a v tomto smyslu a v souladu s § 10 odst. 1 písm. a) a dle § 234 odst.
1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů jej uznal
vinným.“
Pokud obviněný S. S. s odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby
Nejvyšší soud až do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody
uložený mu napadeným rozsudkem, nutno uvést, že návrh na odklad nebo přerušení
výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř.
pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě
takový návrh neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k
rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
Jestliže předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu
rozhodnutí neshledal, nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému
postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval
:
JUDr. Vladimír Veselý