3 Tdo 58/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2010 o dovolání, které podal obviněný M. F., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2009, č. j. 5 To 65/2009-417, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 1/2009, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2009, č. j. 5 To 65/2009-417.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. a § 68 odst. 1 tr. ř. se obviněný M. F. bere do vazby z důvodu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2009, č. j. 50 T 1/2009-292, byl obviněný M. F. uznán vinným jednak trestným činem obecného ohrožení dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), § 8 odst. 1 tr. zák. k § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., a jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 21. 7. 2001 kolem 04.30 hodin v O.-H.
na ul. Dr. M., během veřejné zábavy v prostorách baru V., po předchozím fyzickém konfliktu s občany ukrajinské národnosti V. V., N. K., a V. N., při kterém se vzájemně napadli údery pěstmi, se posléze venku před barem ozbrojil svou legálně drženou samonabíjecí pistolí zn. CZ 75B, ráže 9 mm Luger, a poté se do baru vrátil s cílem výše jmenované usmrtit, přičemž střelbu zahájil ještě před vstupem do prostor baru, kde následně ihned po vstupu ve střelbě pokračoval, zprvu na před ním utíkajícího V. V., kterého zasáhl do hrudníku tak, že střela zasáhla oba horní laloky jeho plic, měkké tkáně krku, 2.
hrudní obratel a svalstvo, načež v důsledku zakrvácení do dutiny hrudní při střelném poranění plic napadený po převozu do nemocnice zemřel, pak počal pronásledovat a střílet na N. K. různě pobíhajícího v prostorách baru mezi přítomnými hosty a personálem, tohoto celkem 4x zasáhl a způsobil mu průstřely dutiny břišní se zásahem jater, ledviny, bránice a pobřišnice, pravého předloktí, levé paže i obou hýždí, přičemž výstřel do hýždí vedl na tohoto napadeného v době, kdy tento již bezmocně ležel postřelený na podlaze baru, čímž celkově toliko náhodou nedošlo ke smrti K.
na místě, avšak jeho poranění si vyžádalo operaci a hospitalizaci od 21. 7. do 16. 8. 2001, a shora popsaným násilným jednáním vážně ohrožoval na životě a zdraví střelbou ze zbraně výkonné ráže ve stísněných prostorách baru i další hosty, včetně personálu, v počtu nejméně 50 osob, kteří se zde v tu chvíli zdržovali, a skutečně jedna z vypálených střel náhodně prostřelila lýtko levé nohy Z. V., kteréžto poranění si u ní vyžádalo dobu léčení od 21. 7. do 3. 8. 2001“. Za výše uvedené trestné činy byl podle § 179 odst. 3 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu soud uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelné zbraně na dobu deseti let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody S. u. z. Ministerstva vnitra ČR, Praha 7, částku ve výši 187.001,- Kč včetně útoků z prodlení ve výši 6,5 % počínaje ode dne 22.
2. 2002. Se zbytkem nároku byla poškozená S. u. z. Ministerstva vnitra ČR, Praha 7, odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 8. 2009, č. j. 5 To 65/2009-417, jímž podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 8. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že ačkoli Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení konstatoval, že jednání popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. (ať už v dokonané formě nebo ve stádiu pokusu), ponechal tuto právní kvalifikaci trestného činu přes podané odvolání beze změny. Jinými slovy, ponechal v platnosti odsouzení dovolatele pro trestný čin, který nikdy nespáchal, a tím i on (stejně jako soud prvního stupně) zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud svůj postup nesprávně zdůvodnil nemožností odstranit výše uvedený rozpor mezi popisem skutku a jeho právním posouzením z důvodu uvedeného v § 259 odst. 4 tr. ř., přestože právní nástroj k nápravě této vady měl. Mohl totiž zrušit odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž znění § 259 odst. 4 tr. ř. mělo podle dovolatele najít odraz v nově zvolené právní kvalifikaci. V této souvislosti pak dovolatel poukázal na zásadu speciality vyjádřenou v § 389 tr. ř. a na zákonné pojmenování trestného činu v mezinárodním zatýkacím rozkazu vydaném v souvislosti s vyžádáním jeho osoby z ciziny, které podle jeho názoru ovšem vylučuje právní kvalifikaci jeho jednání podle § 219 tr. zák.
Vzhledem k důvodům rozvedeným výše v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň výslovně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve předeslal, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V této souvislosti pak státní zástupce připomněl, že soud prvního stupně založil svou právní kvalifikaci na skutečnosti, že v baru, kde obviněný střílel, se nacházelo cca 50 osob v poměrně stísněném prostoru, takže střelba po obou U. nepochybně znamenala ohrožení života a zdraví více osob. Obviněný navíc ke střelbě použil pistoli velké ráže se značným účinkem a přestože jeho přímým úmyslem bylo usmrcení napadených U., musel si být současně vědom toho, že ne každou ranou se nutně musí trefit právě do těchto osob a může tak zasáhnout kohokoliv dalšího. Navíc i v případě zásahu poškozených musel vědět, že případný průstřel je schopen zranit či usmrtit další (za poškozeným stojící) osobu. Tak se také ostatně stalo, když jednou odraženou střelou (tzn. střelou, která minula svůj cíl a po nárazu na nějakou překážku změnila svůj směr) byla zraněna poškozená Z. V. a její zranění, přestože se jednalo o odraženou střelu, mělo charakter průstřelu (tzn. že střela měla natolik vysokou razanci, že prošla tělem, aniž by v něm uvízla). Z výše uvedeného pak lze dle názoru státního zástupce dovodit, že obviněný jednal ve vztahu k vyvolání obecného nebezpečí přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. a že právní kvalifikace jeho jednání jako trestný čin obecného ohrožení podle § 179 tr. zák. byla zcela namístě.
S odvolacím soudem, který při úvahách o správnosti právní kvalifikace skutku položil důraz na skutečnost, že obviněný cíleně střílel po dvou konkrétních osobách, a uzavřel, že se nejednalo o žádnou „střelbu do davu“ a ohrožení života a zdraví více osob nehrozilo, se naopak státní zástupce neztotožnil. Za správný však označil postup, kdy odvolací soud ponechal právní kvalifikaci skutku beze změny s tím, že rozhodnutí, pokud by jím byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a poté bylo rozhodnuto způsobem odpovídajícím jeho právnímu názoru, by bylo rozhodnutím v neprospěch obviněného a že takové rozhodnutí nelze při absenci odvolání státního zástupce učinit.
Protože námitky dovolatele vznesené v rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou podle státního zástupce zjevně neopodstatněné, opodstatnění nelze přiznat ani druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl naplněn některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
Proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného M. F. bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné s tím, že navrhované rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný M. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání rovněž odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé a rozvedený v jeho odůvodnění, popř. i další okolnosti vztahující se ke správnosti aplikace norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ryze procesní námitka dovolatele, podle níž by nepřicházela v úvahu ani právní kvalifikace jeho jednání podle § 219 tr. zák., neboť by tím došlo k porušení zásady speciality podle § 389 tr. ř. s ohledem na zákonné pojmenování trestného činu v evropském zatýkacím rozkazu vydaném v souvislosti s vyžádáním jeho osoby z ciziny.
Protože se však tato námitka týká poměrně významné procesně právní otázky, Nejvyšší soud k ní jako obiter dictum uvádí, že se danou problematikou již v minulosti v rámci své rozhodovací činnosti zabýval a dospěl k závěru, že pojem trestný čin, pro který byl obviněný vydán, je nutno vykládat jako skutek, pro který byl vydán, neboť podstata zásady speciality nevyplývá ze shody právní kvalifikace ve státě vydání dožadujícím a ve státě o vydání dožádaném, ale ze shody skutku charakterizovaného základními dějovými okolnostmi jako je doba, místo a způsob spáchání trestného činu. Právě vylíčení skutkového děje je prioritou, neboť soud při svém rozhodování může rozhodnout pouze o stejném skutku a o stejném obviněném. Trestní stíhání se vede pro trestný čin, jímž je zásadně třeba rozumět skutek, který naplňuje znaky konkrétního trestného činu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 6 Tdo 606/2004). V této souvislosti lze přiměřeně odkázat také na rozhodnutí č. 25/1996 SbRt., podle kterého se řízení o vydání do ciziny podle § 379 a násl. tr. ř. vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin, nikoli o jeho právním posouzení. V nyní projednávaném případě byl skutek v evropském zatýkacím rozkazu vystaveném dne 28. 2. 2007 předsedkyní senátu Krajského soudu v Ostravě až na nepodstatné rozdíly popsán prakticky shodně jako následně v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku.
Dovolání však bylo uplatněno právně relevantně v části, kde dovolatel poukazuje na to, že skutkový stav věci popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neumožňoval právní posouzení jeho jednání mimo jiné jako trestný čin obecného ohrožení dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., § 8 odst. 1 k § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným. Podle dovolatele především nebylo možno dovodit jeho úmyslné zavinění ani formou nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b/ tr. zák. ve vztahu ke zranění nebo usmrcení dalších osob přítomných v baru. Odvolací soud přes podané odvolání tuto vadnou právní kvalifikaci (ačkoliv toto pochybení sám zjistil) ponechal beze změny s nesprávným poukazem na zásadu zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř.
Protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí dovolání jako celku, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně vycházel při právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu obecného ohrožení dílem dokonaného, dílem nedokonaného podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák. k § 179 odst. 1 odst. 3 písm. a) tr. zák. ze skutkových zjištění, podle nichž obviněný v návaznosti na fyzický konflikt s občany U., k němuž došlo v baru V. v přítomnosti většího počtu osob (nejméně 50), ve zlobném afektu pojal úmysl usmrtit nejméně dvě z těchto osob, a to svou legálně drženou pistolí zn. CZ 75 B, ráže 9 mm Luger, kterou se za tím účelem ozbrojil před barem, poté si střelbou zjednal vstup do barových prostor, kde ihned po vstupu, ač zde probíhala taneční zábava a bylo zde značné množství hostů, počal na oba U.
střílet a ve svém jednání pokračoval i za situace, kdy se tito snažili před ním skrýt a různě pobíhali v prostorách baru mezi hosty a personálem, čímž vyvolal mezi přítomnými osobami paniku, chaos a důvodnou obavu o vlastní život. Byť útok obviněného podle konstatování soudu cíleně směřoval pouze proti oběma U, s ohledem na charakter použité zbraně, četnost výstřelů a okolnosti, za nichž se k opakované střelbě rozhodl (uzavřený a větším množství lidí obsazený prostor baru), soud dovodil, že vícečetná střelba vytvářela bezprostřední hrozbu vzniku stejně závažných následků pro ostatní přítomné osoby, jak je tomu např. u založení požáru nebo způsobení výbuchu.
Zároveň dospěl k závěru, že vůči poškozeným V. a K. obviněný jednal v úmyslu přímém (§ 4 písm. a/ tr. ř.) a ve vztahu k dalším osobám pak v úmyslu eventuálním podle § 4 písm. b) tr. zák., když věděl, že střelbou v nevelkém uzavřeném prostoru, kde se nachází několik desítek různě se pohybujících osob, může těmto přivodit smrt nebo těžkou újmu na zdraví a pro případ, že by k tomu došlo, byl s tím srozuměn.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací naopak dospěl po analýze skutkových zjištění k závěru, že úmyslem obviněného bylo usmrtit poškozené U. a nikoli vyvolat obecné nebezpečí ve smyslu ustanovení § 179 tr. zák. Po podrobném rozboru teoreticko právních východisek a soudní judikatury vztahující se k trestnému činu obecného ohrožení podle § 179 tr. zák. pak dospěl k závěru, že stíhaný skutek měl být právně posouzen jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a současně posouzen i jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. ve vztahu k poškozené Z. V. (viz str. 9 až 11 napadeného usnesení). Ke změně právní kvalifikace však odvolací soud nepřistoupil s tím, že by tato změna byla učiněna v neprospěch obviněného (jako jediného odvolatele) a tudíž v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius obsaženou v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., podle které může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, které však v daném případě podáno nebylo. Odvolací soud zde vycházel z názoru, že trestné činy obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. a vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jsou sice stejně trestné, avšak k právní kvalifikaci trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (kterou použil již soud prvního stupně) by navíc přistoupila nová právní kvalifikace trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., což podle odvolacího soudu není přípustné.
Nejvyšší soud považuje závěry odvolacího soudu za správné v tom, že právní kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., dílem dokonaného a dílem nedokonaného podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 179 odst. 1, odst. 3 tr. zák. nemůže v posuzovaném obstát. Odvolací soud správně dovodil, že chybí úmysl obviněného (dovolatele) směřující k vyvolání obecně nebezpečného následku, tj. k vydání většího počtu lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu.
K závěru o existenci takového úmyslu totiž nestačí pouhé zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo způsobit obecné nebezpečí. Je zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý (§ 4 písm. a/ tr. zák.) či nepřímý (§ 4 písm. b/ tr. zák.) zároveň směřoval k vydání většího počtu lidí v nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví nebo vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003, Eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle. Proto je u trestného činu obecného ohrožení (zde v úmyslné formě) nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého prostředku bylo použito, zda si pachatel k útoku záměrně zvolil místo, kde se shromažďuje větší počet osob apod.
Ve výše uvedených souvislostech je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, P. Šámal Trestní zákon, Komentář, (P. Šámal, F. Púry, S. Rizman) 5. přepracované vydání 2003, C. H. BECK Praha, str. 48, v Komentáři k trestnímu zákonu upozorňuje na to, že v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Uvedené kladné stanovisko musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku.
Při správném posouzení shora naznačených otázek bylo zároveň nutno vzít v úvahu, jakou pohnutkou byl obviněný (dovolatel) ke svému jednání (činu) veden. V právní nauce se zdůrazňuje, že význam motivu (pohnutky) trestného činu je v trestním právu neobyčejně značný, třebaže motiv jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Teprve motiv trestného činu totiž dokresluje jeho konkrétní povahu.
Vyslovením názoru o nesprávnosti právní kvalifikace skutku soudem prvního stupně odvolací soud výše uvedené zásady neporušil.
Pohnutkou jednání obviněného (dovolatele) byla odveta následující po předcházejícím fyzickém konfliktu s několika osobami ukrajinské národnosti. Podle zjištění soudu prvního stupně se do baru vrátil s cílem tyto osoby usmrtit. K tomuto účelu si připravil svoji legálně drženou samonabíjecí pistoli ráže 9 mm Luger, pomocí níž zaútočil v objektu baru nejprve na poškozeného V. V., kterého namístě zastřelil. Poté začal střílet po poškozeném N. K., kterého pronásledoval mezi v baru se nacházejícími hosty a celkem 4x jej zasáhl. Přitom mu způsobil závažná poranění, přičemž jen v důsledku včasné lékařské pomoci spojené s operací a následnou hospitalizací nedošlo k jeho smrti. Jedna z vypálených střel pak podle soudu „náhodně“ (viz výrok rozsudku soudu prvního stupně) prostřelila lýtko levé nohy poškozené Z. V., přítomné v inkriminovanou dobu na místě činu. V tomto případě se jednalo o lehké zranění, které si vyžádalo dobu léčení od 21. 7. do 3. 8. 2001.
Z výše uvedeného je zřejmé, že útok vedený obviněným (dovolatelem) za pomoci střelné zbraně (pistole) byl veden výlučně na poškozené a prakticky všechny v baru vypálené střely, s výjimkou lýtka poškozené Z. V., nalezly svůj cíl v tělech osob, na které obviněný (dovolatel) útočil. Nelze tedy dovodit, že by střílel chaoticky či bez rozmyslu; dokonce ani v případě útoku na poškozeného K., ačkoliv mu mířenou střelbu nepochybně musela ztěžovat panika způsobená v baru a pobíhající hosté.
Za těchto okolností pak nic nenasvědčuje srozumění obviněného (dovolatele) s tím, že případně zasáhne a ohrozí na zdraví či na životě více osob pohybujících se v prostoru baru, neboť ve skutečnosti si nepočínal způsobem, který by svědčil o jeho aktivním volním vztahu k následku předpokládanému v ustanovení § 179 tr. zák., tedy že by tento následek – alespoň nepřímo – vyvolat chtěl. Tak by tomu za uvedených skutkových okolností mohlo být například za situace, že by k útoku, který směřoval vůči dvěma konkrétním osobám, nepoužil běžnou pistoli určenou ke střelbě jednotlivými (opakovanými) ranami, nýbrž zbraň hromadně účinnou (samopal, ruční granát), tedy prostředky svojí povahou určené k tomu, aby na jediné použití zranily nebo usmrtily větší počet lidí (střelba dávkou, exploze).
Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že jednání obviněného (skutek) bylo třeba po právní stránce posuzovat především jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud však nesdílí jeho názor, že náprava zjištěných vad v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání), které podal toliko obviněný a nikoli v jeho neprospěch též státní zástupce, nebyla možná s ohledem na zákaz změny k horšímu (tzv. reformationis in peius) zakotvený v ustanovení § 259 odst. 4 tr. zák.
Ke změně rozsudku v neprospěch obviněného dojde tehdy, pokud soud provede jakoukoliv změnu v kterémkoliv výroku rozsudku týkajícím se obviněného, vede-li to k pro něj celkově horšímu výsledku. Taková změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, použité právní kvalifikaci, druhu a výměře trestu, ochranném opatření i náhradě škody.
V posuzovaném případě je zřejmé, že použití právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. by muselo vést k úpravě výroku rozsudku (tzv. skutkové věty), neboť z popisu skutku by bylo třeba vypustit ty pasáže, které se vztahují k úmyslu obviněného směřujícímu ke způsobení obecného nebezpečí. Provedení takové změny by rozhodně neznamenalo zhoršení postavení obviněného, ale naopak bylo by učiněno v jeho prospěch.
Pokud jde o odvolacím soudem dovozovanou další právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. (ve vztahu k poškozené Z. V.), lze ze skutkových zjištění soudů dovodit, že k lehkému zranění poškozené došlo při uskutečňování vražedného úmyslu obviněného, když byla náhodně zasažena do lýtka levé nohy jednou z vypálených střel. V tomto smyslu se jednalo o v podstatě bezvýznamný vedlejší produkt hlavní – mnohem závažnější trestné činnosti, podřaditelné pod skutkovou podstatu pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Lze tedy hovořit o tzv. faktické konzumpci v užším smyslu (v rámci jednočinného souběhu), kdy by prakticky vůbec nebylo nutno ustanovení o trestném činu podle § 223 tr. zák. použít.
Ve skutečnosti tedy nápravě pochybení, která odvolací soud zjistil v rozsudku soudu prvního stupně, zákaz reformationis in peius (změny k horšímu) podle § 259 odst. 4 tr. ř. nijak nebránil.
To znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (Vrchního soudu v Olomouci), jímž bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2009, č. j. 50 T 1/2009-292, je zatíženo vadou předpokládanou v uplatněném dovolacím důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O tom, že rozsudek soudu prvního stupně byl založen na nesprávném právním posouzení skutku neměl odvolací soud konečně žádné pochybnosti a z důvodů rozvedených výše o tom nepochybuje ani Nejvyšší soud. Vzhledem k významu konstatovaných vad nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát, tzn. že na jeho právní moci a stabilitě nelze spravedlivě trvat.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného M. F. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2009, č. j. 5 To 65/2009-417, a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Olomouci bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného M. F. a rozhodnout o něm. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby se odvolací soud v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu zabýval právním posouzením předmětného skutku i z hlediska jiné v úvahu přicházející právní kvalifikace skutku. Přitom má k dispozici procesní prostředky k nápravě pochybení, kterých se dopustil již soud prvního stupně, jestliže skutek nesprávně posoudil jako trestný čin obecného ohrožení dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle § 179 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák. k § 179 odst. 1 odst. 3 písm. a) tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Odvolacímu soudu také zřejmě nebude nic bránit v tom, aby po zrušení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně sám za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl.
Rozhodnutí o zrušení a přikázání věci učinil Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady zjevně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení platí i na nyní posuzovaný případ, neboť zrušením usnesení odvolacího soudu pozbyl právní moci i vykonatelnosti rozsudek soudu prvního stupně. Ve výkonu uloženého trestu, který obviněný k dnešnímu dni vykonává ve Věznici M., nelze proto již pokračovat. Nejvyšší soud zároveň rozhodl, že se obviněný M.
F. podle § 265l odst. 4 tr. ř. a § 68 odst. 1 tr. ř. bere do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. Jeho vazba je odůvodněna jak dosud zjištěnými skutkovými okolnostmi, tak skutečnostmi vyplývajícími z obsahu předloženého spisu. S ohledem na předcházející chování obviněného (viz zejména průběh předcházejícího řízení proti obviněnému jako uprchlému a posléze nutnost vydání výše zmiňovaného evropského zatýkacího rozkazu) a reálnou hrozbu vysokého trestu odnětí svobody lze u něj dovodit důvodnou obavu, že by mohl uprchnout anebo se skrývat v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání a stát se pro soud nedostupným.
Protože obviněný ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, Nejvyšší soud neuplatnil nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II ÚS 1681/08 a v rámci zrušujícího výroku učinil v neveřejném zasedání také obligatorní výrok o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler